krnoha komentáře u knih

Četl jsem tu knihu, když byla nová - a já skoro ještě taky. Dravci mého století mě moc nebrali, ale je to o drogách, to mě rozhodně zajímalo. Za komanče drogy nebyly a tady je to podáno docela přijatelnou formou. Obydlený ostrov je docela hezký dobrodružný příběh. Zrovna jsem šel poprvé do nového zaměstnání a přišel jsem pozdě, protože jsem v tramvaji hltal toho Maxima a Poutníka a nekoukal jsem kam jedu. Možná jsem si i trochu říkal, že v týhle práci sice začnu od nuly, ale díky svým mimořádným schopnostem udělám velkou kariéru jako ten Maxim. Leccos člověka napadne, když mu je třicet.

Miliardu let před koncem světa jsem tenkrát naprosto nepochopil. Potřeboval jsem si důkladně osahat, jak to vlastně ve vesmíru chodí a až teď jsem se k příběhu vrátil, samozřejmě že čistě náhodou :-) Je v tom Sci-fi a Fantasy jen docela málo a vlastně je to skoro realistická povídka o věcech, které se docela často dějí. Ani se k vůli tomu nemusejí rodit stoleté stromy mezi paneláky nebo ohnivá kola na stropě. Fakt.

2 20.06.2017

Napsal to v roce 1962 ještě mladý, ale už jasně zařazený jako scifi autor. V téhle knížce jako by si osahával hranice svého žánru. obývání vesmíru zůstává v pozadí jako kulisa a vlastně je to o objevování budoucnosti pěkně doma na Zemi. Jenže po tolika letech, je to ještě domov? Astronaut Hal si tu svoji Zemi najde a může být rád že je doma. Ale jeho parťáci nějak zatrpknou a zdrhají na další cestu ke hvězdám, ze které se už nevrátí. Nebudou mít kam.

Lema mám rád, ale tohle je dost experimentální text a ne tak docela vyvážený. Jakoby bez plánu se střídají různé styly. Psychologické sondy, vědecko technické a ještě víc sociologické fantazírování, normální lidské prožitky. Autor si tady začal s řadou témat a motivů, které v dalších knihách dotáhnul kam až to šlo. Kromě lásky, do té se už nikdy nepustil.

5 14.06.2017

Tématicky jednoduché a velmi působivé povídky o vesmírných dobrodružstvích a nejvíc snad o mužské solidaritě v mezních situacích. Až se budu zase stěhovat, hodně se toho vyhodí, ale tahle knížka půjde se mnou, i když je napsaná vlastně pro kluky. Jistě je to hodně generační záležitost. Četl jsem ty povídky, když byly nové, a nějakým řízením osudu jsem knihu nedávno získal. Stanislaw Lem si našel tématiku, kde se bojuje s nebezpečím a každou chvilku jde o život, ale při tom tady není žádný nepřítel, kterého by bylo nutné zabíjet. Všechna ta dobrodružství jsou o záchraně života. Se science fiction amerického stylu ani se soudobou phantasy to nemá nic společného, naštěstí.

5 21.05.2017

V téhle knížce se bojuje, bojuje, jinak nic. Aby to nebylo tak fádní, do bojů se pouštějí různé bytosti. Chytré krysy, co chodí po zadních a vypadají jako trpaslíci. Speciálně vyšlechtěné krysy veliké jako kráva, zuřivé a strašně silné. Hadi, ještěrky a pravěcí ještěři. A tak dále a je to úplný ohňostroj fantazie. Snad nejlepší je velká žába nadaná magickými schopnostmi, která se dívá na svět se zavřenýma očima, a co si představí, tak se to stane. Jen tak okrajově se setkáme i s bojujícími lidmi, ale hned je vidět, že tohle není zrovna autorova silná stránka. Pan Werner žije ve svojí fantazii a náš skutečný lidský svět mu může být ukradený. Přečtěte si to, je to hezká knížka pro chytré kluky a kam se hrabe Kulhánek.
Jen se mi trochu nelíbil český překlad. Překladatel nejspíš pospíchal, a tak se mu občas nechtělo hledat český ekvivalent, a občas nějakou větu přeložil slovo od slova i s anglickým slovosledem. Člověk si to musí přeříkat anglicky a teprve pak věta dostane smysl.

1 20.05.2017

V téhle knížce se píše o nesmírně zajímavých věcech, totiž jak vnímáme slova a další signály při komunikaci s druhými lidmi. Celé je to orientováno na to, jak se chovat a na co dávat pozor, abychom v rozhovoru měli vrch a vytěžili si pro sebe co nejvíc výhod. Autor popisuje postupy, které sám používá a s výsledky je spokojen. Je mimo jakoukoli pochybnost, že kniha byla napsána pro dobro čtenářů: dělej co ti říkám a uvidíš to dobro.

1 20.05.2017

Velkolepě rozehraný příběh, ale autor ho nedopsal, takže je to jen taková kuriozita. Vypadá to, že autor později vykradl sám sebe a naznačené linie příběhu napsal hezky až do konce v jiných knihách.

Disidenti si mohli psát co chtěli a bylo to jedno, stejně si to četli jenom mezi sebou. Literární úroveň byla proto všelijaká a mám dojem, že z toho často vyšla spíš publicistika než umělecká literatura. Z téhle doby je první povídka. Druhá je z doby krátce porevoluční, reálie jsou jiné, ale autorčin styl i úhel pohledu stejný. Třetí povídka je výrazně jiná. Poetická a hluboce pravdivá.

29.04.2017

Mám Greena moc rád, hlavně že píše sice ze skutečného světa, ale přefiltrované přes podvědomí, takže velice subjektivně. Jenže v téhle knize to není. Všechno je dokonale realistické a tím ubíjející. Je to jistě záměr, autor potřeboval svého hrdinu ubít a líčí svět jeho ubohým pohledem. Když se podíváme trošku s odstupem, je to celé o pekle, které si děláme výčitkami svědomí. Major Scobie do nekonečna přežvykuje to mám udělat - to nemám udělat a bůhví proč se nechce nebo neumí podívat na věc odjinud. Asi mu nezbývá nic než sebevražda, kterou se sice podle katolického katechismu odlifruje do pekla, ale ve skutečnosti právě unikne z pekla. Snad někdo říká, že Greene je katolický autor, ale tohle je spíš ostře protikatolické. Co naplat, když si Scobie začal připravovat půdu ke svému závěrečnému kroku, viděl jsem, že z toho začínám taky nějak magořit. Radši jsem to nedočetl a vrátil jsem knihu zpátky odkud přišla.

Ta kniha je výrazně těžkotonážní. V prvním díle autor jen nadhazuje témata, která by mohla být zajímavá, ale opravdu jenom nadhazuje a do ničeho nejde. Čtenář to musí protrpět a nedostane za to nic, jenom vstupenku do druhého dílu. Ve druhém díle se pak autor rozpomíná na dětství a nikdo mi nevymluví, že tady se jedná autenticky o autorovo dětství, i když se to tváří jako vzpomínky nějakého antikváře. Zatímco strejda Umberto vzpomíná na dětství, já jsem vzpomněl na jednu hezkou větičku, kterou tentýž Umberto napsal o dvacet let dřív:
"Literatuta založená na vzpomínkách je posledním útočištěm ničemů."
Je to z Foucaultova kyvadla dost brzy na začátku. No, když už je u svých soukromých záležitostí, autor si velmi obsáhle vylévá vztek na italský fašismus, kterým prošel v dětství a mládí. Chápu ho.

Ve finále jde Umberto hodně do hloubky. Odpojí se od vnějšího světa a jde pozpátku prožitky z puberty, dětskými pocity, prvotními tvary vnímání krátce po narození a potom už ... Třetí díl, to je teda něco.

2 05.03.2017

Příběhy mě dávno nezajímají, je to všechno naraženo na několik málo kopyt a co mě baví na čtení literatury, je psychologie a styl. Ale tuhle knížku jsem přečtl od začátku do konce s napětím, jak to bude dál. Taky trochu s obavou, že autor poleví a skončí v nějakém klišé. Obava se nepotvrdila, a když jsem dvě stránky před koncem už měl představu, jak to všecko skončí, stejně to zase zahnulo jinam. Dürrenmatt má zvyk někde před koncem díla najednou zastavit čas a vsunout tam odstaveček napsaný s odstupem od příběhu a laděný tak nějak filozoficky nebo spíš pateticky. Tady je to taky. Celé je to napsáno s úžasnou fantazií a reminiscence na Viana myslím docela sedí.

1 29.01.2017

Vzpomínky, vzpomínky. Samozřejmě je tam dokonalá charakterizace postav a výborně vykreslené každé prostředí jako u Greena vždycky. První půlka knihy pro mě byla velmi zábavná a zajímavá, dozvěděl jsem se tady o životě spisovatele a hlavně o psaní samém. Třeba jak si spisovatel dokáže předem vylíčit svoji smrt. Podle Greena je to běžné a dobře pochopitelné. Protože psaní se podobá snění a víme přece, že některé sny jsou věštecké. Greene se nám tady odhaluje jako naprostý subjektivista a stoprocentní spisovatel. On žil, aby mohl psát, a vždycky je pro něj rozhodující jak je to na papíře vypadá, jak se to čte. Bazírovat nějak moc na tom, že se to v životě muselo odehrát přesně podle knihy, to by se mi tak úplně nechtělo.

Deset let po válce byl pan Greene už vyhlášený spisovatel a válečný dopisovatel, a občas se pohyboval i v nejvyšších kruzích. Druhá polovina knihy se skládá hlavně z různých drbů a střípků z vysoké politiky. Dost mi to připomíná Škvoreckého hru "na story". To mě tak nebere, užil jsem si těhle věcí za život už dost.

29.12.2016

Zajímavé a výrazné postavy, úžasně sugestivně vykreslené prostředí, sondy do podvědomí, druhořadý a trochu násilně vykonstruovaný děj. Graham Green v plné kráse. Pro tentokrát si zvolil takovou metodu psaní, jakoby maskovanou ich-formu. Jedna postava je hlavní a je líčena zevnitř se všemi dojmy a prožitky. Ta postava je Arthur, prochází celým příběhem a čtenář se dozví jenom to, co Arthur vidí a prožívá a nedozví se to naplno, jen prostřednictvím Arthurových dojmů. Když se Arthur na konci dostane do psychologicky nevěrohodné situace, není co autorovi vyčítat. Je to jen Arthurův současný prožitek, za týden se třeba změní, ale to už se nedozvíme, protože kniha mezitím skončila.

Jak jsem si přečetl v autorových memoárech, bylo to napsáno za války, když byl Greene odvelen jako zpravodajský důstojník někam do Afriky. Napsal to narychlo jako zábavnou oddychovou četbu. Ale protože krátce předtím dělal náletovou hlídku v těžce zkoušeném Londýně, moc legračně to zrovna nedopadlo. Zábavně snad ano.

5 29.12.2016

Nakonec je to docela prosté. Nesvadba napsal knihu proti fanatikům marxismu. Dopsal to v roce 1963, náhodou na den přesně pět let před vpádem sovětské armády. Nemohl si ještě moc dovolit, rozhodně ani náznakem se nezmíní, že by snad sám nebyl tak úplně marxistou. Ty pasáže, které by mohly být problematické, opatrně zabalil do náznaků a intelektuálských kliček. Hodně se pouští do rozboru mechanismů, které vedly k poválečnému rozpadu kolonií. Celé se to odehrává ve Vietnamu v době ještě před tím, čemu dnes běžně říkáme vietnamská válka. Na začátku 60. let byla ale v paměti ještě ta předchozí válka, v níž Vietnamci vyhnali Francouze ze severní části země. Nesvadba se hodně vyžívá ve vietnamském prostředí, hodně exotickém a hodně drsném. Myslím že knížka se docela povedla, je tam pěkně udělaná detektivní zápletka. Taky trochu sexu, dneska se může zdát krotký, ale tehdy to byla v české literatuře novinka, psát o sexu tímto způsobem, Nesvadba si to zkusil a prošlo mu to.

1 23.12.2016

Moc se mi to líbilo. Greene se tady patlá v pocitech v pocitech z těla a pocitech, které vznikají při vědomém prožívání pocitů z těla. Hodně je to o smrti a umírání ze všech možných úhlů pohledu. Taky jedna pěkná experimentální povídka Den k dobru, o pánovi, který není schopen žít svůj vlastní život, protože mu chybí schopnost ... Já to neřeknu, najděte si to sami. Povídky jsou hodně taky o dětech. Greene asi byl hodně citlivé dítě. Možná taky chorobné a možná taky prošel klinickou smrtí. Jedna povídka mi něco takového naznačila.

Doporučuji.

4 01.11.2016

Dvacet let po jeho vstupu do beletrie jako by mistru Umbertovi došla fantazie, tak se holt na stará kolena vrátil ke svému původnímu povolání, k vědě. Kniha je fakt úplně vědeckou rekonstrukcí vzniku jednoho velmi známého pamfletu. Ten pamflet je na první pohled podvrh, ale asi ho dost lidí bere vážně, takže vyjmenování zdrojů ze kterých autoři vycházeli, je určitě docela záslužný čin. Pro blbce jako jsem já je těžké se ve všech těch faktech zorientovat, naštěstí je tam výborný shrnující a vysvětlující doslov od Jiřího Pelána. Je to moc zajímavé. Co se týká literárního stylu a konstrukce kostry románu, moc pěkně napsané, ale stejně je to jen rutina zkušeného spisovatele.

1 17.07.2016

Příhody kluků na prahu puberty v prostředí amerického maloměsta. Zdá se, že autor je mistr češtiny, podle toho, jak líčí americké reálie jakoby očima amerických kluků, a při tom živou dětskou češtinou, do které hodně citlivě naroubuje pár amerikanismů. Vyprávění je velmi laskavé, plné legrace a poezie. I přes ten dětský kolorit je to čtení pro mámy a táty, děti by tomu nerozuměly.

1 30.05.2016

Vladislava Vančuru jednou napadlo, že by napsal něco o české historii. Asi ho tahle témata zajímala a možná mu taky už lezlo krkem neustálé omílání našich dějin, jak je nadrásal Palacký a k dokonalosti dovedl Jirásek. Asi si řekl. že to zkusí jinak. Zvolil si na to styl, který jako by napodoboval staré kroniky a pustil se do nejstarších slovanských a českých dějin. O nich se toho ví jen málo a tak měl hodně prostoru pro fantazii. Je vidět, že měl slušně nastudované
historické prameny, ale hlavně se poctivě snažil vcítit do duše dávných lidí, i těch nejstarších Slovanů, které líčí jako prvobytně pospolité pralidi. Jestli je možné, aby prvobytně pospolní pralidé mluvili indoevropským jazykem, to já nevím, Vančura to možná věděl.

Od pravěku a pokračuje přes Sámovu říši, Velkou Moravu období Přemyslovců a první díl končí u Soběslava. Vančura je příliš velký poctivec, než aby dal dějinám nějaký zjednodušující jednotící princip. Takže z toho není alternativní výklad dějin, ale opravdu jen
jakési obrázky, které ukazují trochu do hloubky, jak to tenkrát bylo. Autor se snaží být kronikářsky nestranný, ale nedá mu, aby občas některé postavě nedal protekci. Docela láskyplně píše o duchovních osobnostech, hlavně o svatém Václavovi a svatém Konstantinovi. Vančura byl komunista, ale hlavně humanista. Křesťanství raného středověku je pro něj pokrokový myšlenkový proud, který uhlazoval divošství, potlačoval krutost a nahrazoval je lásku k bližnímu. Jen občas se dočteme taky něco málo z marxismu, jako například v povídání o
Soběslavovi, kde čtenář volky nevolky utrpí teoretické rozumování o pojmech lid a národ a jak tyhle dva pojmy souvisejí. Jinak mi to všecko v prvním díle připadalo zajímavé.

Z koncepce knihy se vymyká humoristická povídka Kosmas. Autor se tady v pohodě vypořádal s historicky neprokázanými příběhy, jako například Přemysl Oráč nebo dívčí válka, ale hlavně se tady vyznal ze své lásky a obdivu ke Kosmovi, který je pro něj něco jako starší brácha spisovatel. Přímo vášnivě je tady popsána lidská posedlost, která ze slušného člověka udělá spisovatele. Rovnou se taky dozvídáme, co podle Vančury tvoří dobrého spisovatele, a sice v negativu při hodnocení nějakého podřadného pisálka:

"Činil to jazykem bez síly, bez zaujetí, suše, přesně, latinou osvědčenou, větami otřelými a slovy, která kulhají jako křápavé babizny a ďáblové s jednou tlapou a jedním paznechtem."

Téhle jediné povídce bych dal pět hvězdiček.

Na konci prvního dílu přišla válka ne jako historická událost, ale jako hrozná přítomnost. Pan Vančura zdá se znervózněl a člověk se mu nediví. Z druhého dílu se mi trošku líbil jenom ten první - historický román z doby Přemysla Otakara I. Torzo třetího dílu má význam jen pro literární vědce.

Knížka se mi dostala do rukou, když mi bylo šestnáct, krátce nato jsem si ji koupil a žiju s ní už skoro padesát let. Jednou jsem o ni přišel a zase koupil v antikvariátu novější vydání. Ze začátku jsem četl jednoduché povídky jako Spoutaný a Zrcadlový příběh. Později absurdní dramata, třeba V žádnou hodinu nebo První semestr. Až docela nedávno jsem dospěl až k Elizo Elizo a Bílým chryzantémám. Texty jsou napsané zevnitř, ze snových symbolů a něco i ze světa strašidel. Je v nich spousta emočních prožitků, ale jsou ukázány s nadhledem, který není ani trošku intelektuální nebo psychologický. Je to pohled zevnitř a Ilse Aichingerová je prostě poklad.

1 25.04.2016

Nádherná klášterní detektivka, a taky první kniha, kterou pan Uberto vstoupil do beletrie. Takže si dal záležet, dal do toho všechno co uměl a možná to i trošku přeplácal. Kromě detektivky a velkého detektiva tady máme pár dalších linií.
Linii historickou, ve které autor popisuje politické proudy raně středověkého období předcházejícího papežskému schizmatu. Dost se taky dočteme o žebravých mniších, kteří v Umbertově pojetí začínají u Svatého Františka a postupně se transformují až do loupeživých band. Tyhle výklady se proplétají s líčením klášterního života a s teologickými debatami, autor je v obojím jako doma. Kniha je prošpikovaná latinou a to jí dává takovou zvláštní atmosféru. Můžeme si uvědomit, že originál je v italštině, takže to je trochu jako kdyby někdo psal o starých českých dějinách a citoval do toho staroslověnské texty. Já myslím že každý Ital, který má aspoň maturitu, to musí zvládnout a neodskakuje pořád dozadu do vysvětlivek. Překladatel do češtiny to ale měl těžké.
Pak tady máme skvělou linii psychologickou, s docela přesvědčivým líčením denního života mnichů, jejich motivace a jejich zvyklostí. Od těch mladých, kteří vášnivě touží po duchovním poznání, až po otrávené dědky.
No a pak ještě dost hororu při setkání se Svatou Inkvizicí.
Poslední scholastik zemřel v předjaří L.P. MMXVI. Škoda, už nám nic nenapíše.

10 04.04.2016

Románová groteska z vymyšleného českého maloměsta. První půlka se odehrává v kulisách husákovského socialismu. Druhá půlka v kulisách let devadesátých, a končíme přelomem století. Petra Hůlová zná výborně psychologii a všechny postavy se chovají zcela perfektně podle pravidel lidského chování, a nic navíc. Jsou to takové automaty žijící ve světě příčin a následků v kombinaci s náhodami. Intuici, inspiraci, tvůrčí schopnosti si autorka laskavě ponechává pro sebe, její postavy si je asi nezaslouží. Nejvíc je to vidět na tom, jak je líčena doba sametové revoluce - jako by se ani nic moc nestalo. Podezřelé existence zůstávají podezřelými existencemi, vzorné žákyně dorůstají do pionýrských vedoucí, bezradný manžel zůstává bezradným manželem. Takhle to po roce 1990 opravdu nebylo, všichni jsme se bouřlivě rozvíjeli do směrů, o kterých jsme předtím neměli ani tušení.
Petra Hůlová píše zajímavě, ale hrozně agresívně. Texty jsou úmyslně takové, aby se k nim nedalo nic moc říct. Přemýšlím, jestli ona sama je skutečná, nebo jestli se za tou firmou někdo skrývá. Třeba nějaký Petr Hůl.

2 09.01.2016