krnoha komentáře u knih

Stará paní umí docela hezky psát. Na stránce 77 už jsem věděl najisto, jak to půjde dál, ale ani nápad. Hrála si se mnou jako kočka s myší, každou chvilku to zahnulo jinam a vždycky mě to překvapilo. Naposledy na poslední stránce a potom ještě jednou na konci Slovníčku. Docela hezká fantasy řekl bych a ještě vylepšená sem tam životní moudrostí, při inteligenci a životní zkušenosti paní Nonny ty moudrosti stojí za to. Občas to trochu ujede v češtině, asi že autorčini pomocníčci to všecko nevychytali, třeba minulé přechodníky. Jinak dobrý, madam :-)

28.09.2018

Výborně napsaná kniha, to je přeje u Greena samozřejmost. Jako by mi na ní něco vadilo nebo překáželo. Vlastně je to dokonale vykalkulovaný a profesionálně napsaný román. Všechny postavy se chovají podle předem dané charakteristiky a nejvíc ten blbec, který je naprosto schématický a autorovi se nepodařilo ho oživit. Ještě ke všemu právě jemu připadla úloha uspořádat velkolepě dramatické finále, které z té frašky udělá tragikomedii. Rycker na konci překročí svůj stín a spáchá něco naprosto bombastického. Myslím že to psychologicky nesedí. Víc by se mi líbilo, kdyby autor ubral na teatrálnosti a nechal to doznít v rovině grotesky.

24.11.2017

Velkolepě rozehraný příběh, ale autor ho nedopsal, takže je to jen taková kuriozita. Vypadá to, že autor později vykradl sám sebe a naznačené linie příběhu napsal hezky až do konce v jiných knihách.

Disidenti si mohli psát co chtěli a bylo to jedno, stejně si to četli jenom mezi sebou. Literární úroveň byla proto všelijaká a mám dojem, že z toho často vyšla spíš publicistika než umělecká literatura. Z téhle doby je první povídka. Druhá je z doby krátce porevoluční, reálie jsou jiné, ale autorčin styl i úhel pohledu stejný. Třetí povídka je výrazně jiná. Poetická a hluboce pravdivá.

29.04.2017

Vzpomínky, vzpomínky. Samozřejmě je tam dokonalá charakterizace postav a výborně vykreslené každé prostředí jako u Greena vždycky. První půlka knihy pro mě byla velmi zábavná a zajímavá, dozvěděl jsem se tady o životě spisovatele a hlavně o psaní samém. Třeba jak si spisovatel dokáže předem vylíčit svoji smrt. Podle Greena je to běžné a dobře pochopitelné. Protože psaní se podobá snění a víme přece, že některé sny jsou věštecké. Greene se nám tady odhaluje jako naprostý subjektivista a stoprocentní spisovatel. On žil, aby mohl psát, a vždycky je pro něj rozhodující jak je to na papíře vypadá, jak se to čte. Bazírovat nějak moc na tom, že se to v životě muselo odehrát přesně podle knihy, to by se mi tak úplně nechtělo.

Deset let po válce byl pan Greene už vyhlášený spisovatel a válečný dopisovatel, a občas se pohyboval i v nejvyšších kruzích. Druhá polovina knihy se skládá hlavně z různých drbů a střípků z vysoké politiky. Dost mi to připomíná Škvoreckého hru "na story". To mě tak nebere, užil jsem si těhle věcí za život už dost.

29.12.2016