Kykeka komentáře u knih
Kniha pojednává o chlapci z jednovaječných dvojčat (narozených v roce 1965), u kterého se nepodařila obřízka a následně bylo rodičům doporučeno - tehdy velmi uznávaným odborníkem Johnem Moneym, aby u chlapce nechali změnit pohlaví na dívčí. Rodiče v dobré víře odborníka poslechli, chlapec podstoupil kastraci a byl od cca osmi měsíců do patnácti let opravdu vychováván jako dívka.
Chlapec i se svým dvojčetem, který chlapcem zůstal, byli unikátními pokusnými králíky na poli tehdejší vědy věnující se vývoji pohlavní identity, intersexuality a zejména vlivu výchovy (čili zevních podmínek) na vývoj pohlavní identity u člověka. John Money byl přesvědčen, že se člověk rodí jako pohlavně neutrální a až výchova člověka ovlivní buď v ženském, nebo mužském směru, čili výchova převáží vliv biologický/genetický. Tento pokus se samozřejmě nepovedl a postupně byl napadán mnohými jinými výzkumníky. Sám John Money, kterému se věnuje velmi podstatná část knihy a který tuto konkrétní přeměnu vedl, od svého názoru nikdy neupustil.
Kniha čtenáři předkládá poměrně slušně zpracovanou literární review o výzkumu vývoje pohlavní identity a intersexuality u člověka od cca druhé poloviny minulého století, nicméně samotný osobní příběh poškozeného mi přišel veskrze upozaděný. Střídala se místa, která byla velmi zajímavá, s místy, která byla na můj vkus zdlouhavá.
Kniha byla poměrně čtivá a "odpočinková". Samotný děj by se dal klidně (až na překombinovaný konec) uvěřit. Reálnost toho všeho člověku dochází až ve chvíli, kdy si je sám vědom, jak dokonalým nástrojem k ovládání lidí je strach. Vyvolávalo to ve mně podobné pocity, jako kniha Za zavřenými dveřmi, která je ale dle mého názoru podstatně lepší, než toto dílo. I přes to za mě určitě ano a dávám 3/5.
Únava materiálu pro mě byla velkým zklamáním a ztrátou času. Nekonečný příběh, který se téměř nikam nevyvíjí, mi přišel až nicneříkající. Současné téma migrace mi děj přiblížit nedokázal a pocity uprchlíků také ne. Knihu jsem dočetla, protože nerada odkládám knihy nedočtené, ale tuto jsem klidně odložit mohla.
Slepá mapa je druhou knihou, kterou jsem od Aleny Mornštajnové četla. První kniha byla Hana a nastavila laťku poměrně vysoko, tudíž nešlo knihy nesrovnávat. Slepá mapa je příběh tří žen, který ale vesměs vypráví jedna z nich, čili emoce ostatních si můžeme jen domýšlet, což bylo pro mě možná trochu škoda, protože mi v důsledku toho přišla kniha emotivně poměrně slabší.
Autorčin styl vyprávění je však skvělý a kniha se čte s lehkostí, bez zbytečných hluchých míst. Osobně se mi dost motaly jména postav tak jsem s tím měla občas trochu problém, ale to je osobní problém, nikoliv problém knihy (četla jsem na čtečce a v ní se mi přece jen hůř listuje). :-)
Za mě ano. :)
Tato kniha se mi bohužel nelíbila. Příběh by byl možná fajn, kdyby byl pojatý trochu méně sobecky, protože takhle sobeckou hlavní postavu jsem snad nikdy nečetla. Hrdinka mi nesedla v ničem a neměla jsem s ní absolutně žádné slitování, ať se jednalo o cokoliv. Vybrala si, neohlížela se vpravo vlevo a šla přes mrtvoly.
Knize na kvalitě bohužel trochu ubírá i překlad - některé části byly trochu krkolomné. Škoda.
Tato kniha mě pohltila od první strany a moje pozornost zůstala až do konce. Tolik utrpení v jednom životním příběhu. Je až neskutečné, že to byla realita a nedivila bych se, kdyby se to tímhle způsobem ještě někde dělo i v současnosti. Lidi dokážou být krutí.