Kykeka komentáře u knih
Východní Prusko se stalo prvním územím hitlerovského Německa, na které Rudá armáda vstoupila při tažení na západ na konci druhé světové války v roce 1945...
Příběh se odehrává v poválečné zimě roku 1946 v zemi zadupané válkou a nasáklou krví. Vojáci Rudé armády si berou vše a ničí vše. Vesnice, obydlí, statky, ženy, děti. Německé děti utíkají od rodin do Litvy s myšlenkou, aby sehnaly jídlo pro svoji rodinu a vrátily se zpět, jenže mezitím se ztrácí a už se nenajdou, nebo zjistí, že se nemají kam vrátit. Chtějí jediné - chtějí přežít a možná nakonec ani to už ne. Stávají se z nich vlčí děti - Wolfskinder.
Ponurá atmosféra, zoufalství a zmar proplouvá celou knížkou a lze ji přirovnat k atmosféře knihy Sůl moře, nebo možná i Nabarvené ptáče. Kniha vám předkládá syrovou realitu, bez popisu pocitů a emocionálního zabarvení hlavních hrdinů - to vše si musí čtenář domyslet sám.
...jsou to prázdná pustá pole, kam zabloudí jen vítr, když mezi ruinami a vybydlenými domy nenachází známou cestu - takové je poválečné Prusko - podupané, znásilněné, rozstřílené.
Do této knihy jsem vkládala velká očekávání, nicméně po dočtení jsem poněkud rozčarovaná.
Ve smyslu obsahu Baletky očekávání z mého pohledu splnily. Textem jsou holé a strohé kapitoly, syrově popsané baletní i nebaletní pražské prostředí devadesátek, prokládané deníkovými útržky.
Bohužel mi čtení dost komplikovala a i "otravovala" posloupnost textu a logická časová linka, které mi přišly velmi chaotické a neuspořádané, svým způsobem takové, jako když si autorka vezme papír a sepíše si myšlenky, které ji teď hned napadnou, ale zapomene je pak učesat (jednou je vypravěčce 12, pak 15, pak 16 a pak zas 15, pak 10). Nicméně i pres to, že neuspořádaná časová linka mohla být autorčiným záměrem, tak mně osobně to kazilo literární zážitek a proto dávám tři hvězdy.
Tato kniha, která čítá něco kolem 170 stran rozhodně stojí za pozornost. (V textu níže je úryvek z knihy, nemyslím si, že je to spoiler, ale radši upozorňuji.)
Kniha pojednává o příběhu jihokorejské ženy, o jejím dětství, dospívání, studování, pracovní kariéře i rodičovství. Veskrze je to obyčejné čtení o obyčejné ženě, ale jednoznačný podtext této knihy tkví v poukázání na postavení ženy ve společnosti. Čtenář se dozvídá o tom, že v Jižní Korei je větší radost z narozeného syna, než dcery. Chlapci jsou častěji privilegováni v rodině, ve vzdělání, v pracovním životě, jak při ucházení o práci, tak i po přijetí do ní. Dívka se musí snažit mnohonásobně víc, aby dosáhla toho, čeho dosáhne průměrný chlapec. Jak má být dívka zticha, když se jí něco nelíbí (např. jakýkoliv typ obtěžování) atd...
Toto všechno ale není obrázek jen Jižní Korei, tyto situace můžete znát i ze svého života. Je to kolem nás, někde víc, či míň, ale je, stačí otevřít oči a pozorovat interakce okolí. Další otázkou je situace, že je žena často diskvalifikovaná kvůli možnému až pravděpodobnému mateřství a rodičovství. Fakt, že když se rozhodne pro rodinu, tak ztratí "cenné roky kariéry" a může "zůstat" "na krku" manželovi, který drží kasu ("To kafe stálo 1500 wonů...to vážně nemám nárok na kafe za patnáct stovek?... Přece jsem ti žádný peníze neukradla. Porodila jsem dítě a zatraceně to bolelo. Abych se o něj postarala, tak jsem se musela vzdát svého života, práce, snů, sebe samé. A za to všechno se ze mě stal obtížnej červ? Co s tím mám teď dělat?")...
Knihu nelze aplikovat na každou ženu v každé společnosti, spousta žen má dítě i naprosto vyhovující práci. Ale rozhodně je toto kniha, která ve mně vzbudila spoustu dojmů. Přečtěte si. 5/5
Knížka Jeden z nás Příběh o Norsku je mrazivé detailní skládání života Anderse Breivika od jeho narození, dětství až po chystání bomby a smrti celkem 77 lidí v Oslu před vládní budovou a poté především na ostrově Utøya.
Reportážní autorka vám předkládá dílo, které má cca 570 stran, ale žádná z nich není zbytečná. Všechny informace jsou zasazeny do kontextu a knihu nelze odložit - samotný masakr je popsaný na zhruba 70 stranách textu. Nakouknete i do soudního procesu a zjistíte, že nejvyšší možný rozsudek v Norsku je 21 let s možností prodloužení. Budete tajit dech nad tím, jaké podmínky si Breivik kladl a v čem všem mu bylo vyhověno.
Příběh je jedno velké neštěstí, ve kterém se spojilo Breivikovo šílené jednání a přesvědčení společně se selháním komunikace policie a zásahových jednotek. Kniha byla naprosto strhující a fantastická jak jen v tomhle smyslu slova může být a rozhodně si ji přečtěte.
Od této knihy jsem měla velká očekávání vzhledem k všeobecnému velmi kladnému hodnocení. Bohužel, za mě docela zklamání. Kniha ve mně sice nějakým způsobem stále rezonuje, ale též musím uznat, že jsem se do ní docela nutila a čekala jsem na ten zlom (který sem tam nějaké recenze popisují), kdy se to zlepší, a zlom prostě nepřišel.
Nějaké pasáže mi přišly velmi čtivé, nějaké totálně táhnoucí se a nesčetněkrát jsem se přistihla, jak děj vůbec nevnímám a myšlenkami jsem někde jinde. Kniha mi přišla zbytečně dlouhá, sem tam chaotická. Výčet mnoha spisů, které plynulému ději nepomáhaly, mi přišel někdy i ubíjející, nicméně právě zřejmě tyto spisy měly být jedním ze zajímavých částí knihy.
Beletrii mi to nepřipomíná téměř vůbec, o bohování jsem se toho moc nedozvěděla, ale zas nemůžu autorce upřít obrovskou práci s informacemi, díky které nám předložila zajímavou rešerši, jež se i z části zakládá na skutečnosti.
Cop je dokonalá kniha, která má všechno a to na pouhých 180 stranách. Donutí vás se zamyslet o životě, o povrchnosti, ve které jsme my Evropané dost možná excelentní, o tom, že máme neustále co jíst, že si fotíme kafíčka, jsme věčně nespokojení a v záchodě splachujeme pitnou vodou. Ta kniha neřeší environmentální problémy, ale má mezi řádky takový přesah, že se v myšlenkách dostanete do mnohých rovin a napadne vás spousta otázek. Cop aspiruje na jednu z top knih, které jsem kdy četla a jsem ráda, že ji mám v knihovně, čili 5/5.
Kniha byla poměrně čtivá a "odpočinková". Samotný děj by se dal klidně (až na překombinovaný konec) uvěřit. Reálnost toho všeho člověku dochází až ve chvíli, kdy si je sám vědom, jak dokonalým nástrojem k ovládání lidí je strach. Vyvolávalo to ve mně podobné pocity, jako kniha Za zavřenými dveřmi, která je ale dle mého názoru podstatně lepší, než toto dílo. I přes to za mě určitě ano a dávám 3/5.
Tento thriller vypráví o ženě, která utekla i s dětmi od manžela, který ji psychicky i fyzicky týral, jenže po cestě je zastaví místní šerif a při prohlížení kufru auta najde marihuanu, za což Audru zatkne a její děti přijede odvézt do bezpečí šerifova kolegyně. Když se pak Audra ve vazbě ptá, kde jsou její děti, šerif jí opáčí, že neví, o jakých dětech mluví, že žádné v jejím autě neviděl. Tímto se rozjíždí celý příběh, který je velmi čtivý a snad v něm ani nenajdete žádná slabá místa, nicméně mi celkový dojem kazilo postavení policie, která byla vlastně od začátku apriori proti Audře, což bylo samozřejmě podstatnou součástí příběhu, ale někde toho bylo už moc. Knihu rozhodně doporučuju a dávám 4/5.
Na Běsu jsem slyšela poměrně velkou chválu a tak jen co jsem dočetla Malinku, vrhla jsem se i na Běsu.
Bohužel mám pocit, že jsem četla snad jinou knihu, než ostatní, protože toto se fakt nedalo. Už od prvních stran mě to nechytlo, na sté straně to bylo pořád stejně o ničem, jako na dvousté straně. Ač bylo v Malince pár zbytečných míst, tak to bylo velmi čtivé, nicméně v Běse byly zbytečné téměř dvě třetiny knihy. Děj mi přišel nelogický, příběhy na sebe nenavazovaly a některé neměly pro celkový děj žádný význam, přeskakovalo se tak nějak prazvláštně do různých časových linek, ve kterých se mi špatně orientovalo. Celkově jakoby měla autorka v hlavě příběh, ale souvislosti nedokázala předat do slov, takže čtenář jen tápal a zmateně se orientoval v mnohých postavách z nichž některé v ději figurovaly naprosto zbytečně. Anotace je taky poněkud odlišná od celého konceptu knihy.
Škoda, ale za mě určitě ne. :(
Tato kniha má nějakých 160 stran, je stručně a výstižně napsaná a najdete v ní dost a to ani nemusíte číst mezi řádky. Kniha je temná, téma neveselé a každý vypravěč má svá trápení, která mohou být zároveň trápeními každého z nás. Je to pro mě až překvapující, jak je možné, poskládat do tak malého počtu stran takový poměrně silný příběh, ve kterém se kde kdo najde.
Doporučuju a dávám 4/5. :-)
Komentář bude obsahovat možný spoiler, tak bacha na to. :-)
Od knihy Malinka jsem měla poměrně velká očekávání, která byla způsobena vesměs kladnými ohlasy a recenzemi. Autorka sepsala kvalitní dílo, ve kterém dokázala krásně vykreslit postavy, jejich pocity, celkový příběh a osudy lidí, které do sebe lehce zapadly.
Bohužel v knize bylo snad všechno, co se může stát, což může být možná až na škodu. V půlce knihy jsem trošku bojovala a příběh mi přišel rozevlátý a zdlouhavý. Další z věcí, která v mých očích knize uškodila, byly rozmluvy s Bohem, ale naštěstí jim nebyl dán velký prostor. Ve chvíli, kdy se schylovalo k porodu a začala se hledat Inka, už mi to spíš připomínalo nějaký scénář amerického filmu à la hysterická a paličatá rodička a zběsilé hledání někoho, kdo u toho měl být. Postupně se kniha dostala až k závěru, který byl překvapující až možná hůře uvěřitelný, nicméně ve čtenáři má určitě tendenci vyvolat myšlenky nad touto knihou a to zejména ve více rovinách.
Malinku určitě doporučuju k přečtení a dávám jí 4/5. :-)
Tato kniha vám neřekne ani tak moc věcí o autismu, jako spíš o tom, že snad každý člověk, byť s jakoukoliv diagnózou, potřebuje cítit blízkost, náklonnost a důvěru. Pomáhající profese musí být neskutečně náročné a z knihy je to svým způsobem dost cítit - ne nadarmo by mohla být k této knize nabízena i láhev Chardonnay. Ačkoliv se kniha zdá být jako jednohubka na jedno odpoledne, tak je lepší si ji dávkovat postupně, nad texty přemýšlet a sem tam číst mezi řádky. Rozhodně doporučuju.
Únava materiálu pro mě byla velkým zklamáním a ztrátou času. Nekonečný příběh, který se téměř nikam nevyvíjí, mi přišel až nicneříkající. Současné téma migrace mi děj přiblížit nedokázal a pocity uprchlíků také ne. Knihu jsem dočetla, protože nerada odkládám knihy nedočtené, ale tuto jsem klidně odložit mohla.
Chování rodičů a výchova vždy formuje dítě a tvoří jeho vzorce chování, které se uplatňují v dospělosti. Tak, jak matky ovlivňují syny, tak i otcové ovlivňují dcery. V knize je popsáno šest typů otců, přičemž je vše doplněno reálnými příběhy. V druhé části knihy je test, podle kterého lze zhruba určit "druh" otce a následně jsou v knize popsány i kroky k uzdravení špatných návyků a vzorců chování.
Kniha samozřejmě sama o sobě nemůže simulovat psychoterapii, či jinou psychologickou péči a ani nemůže být jediným nástrojem pro diagnostiku problémů dcera vs. otec, nicméně může sloužit jako pojítko k uvědomění si nějakých vzorců chování a prozkoumání či částečné pochopení, z čeho vlastně dané chování může plynout. Za mě je to rozhodně zajímavé čtení.
Kniha pojednává o chlapci z jednovaječných dvojčat (narozených v roce 1965), u kterého se nepodařila obřízka a následně bylo rodičům doporučeno - tehdy velmi uznávaným odborníkem Johnem Moneym, aby u chlapce nechali změnit pohlaví na dívčí. Rodiče v dobré víře odborníka poslechli, chlapec podstoupil kastraci a byl od cca osmi měsíců do patnácti let opravdu vychováván jako dívka.
Chlapec i se svým dvojčetem, který chlapcem zůstal, byli unikátními pokusnými králíky na poli tehdejší vědy věnující se vývoji pohlavní identity, intersexuality a zejména vlivu výchovy (čili zevních podmínek) na vývoj pohlavní identity u člověka. John Money byl přesvědčen, že se člověk rodí jako pohlavně neutrální a až výchova člověka ovlivní buď v ženském, nebo mužském směru, čili výchova převáží vliv biologický/genetický. Tento pokus se samozřejmě nepovedl a postupně byl napadán mnohými jinými výzkumníky. Sám John Money, kterému se věnuje velmi podstatná část knihy a který tuto konkrétní přeměnu vedl, od svého názoru nikdy neupustil.
Kniha čtenáři předkládá poměrně slušně zpracovanou literární review o výzkumu vývoje pohlavní identity a intersexuality u člověka od cca druhé poloviny minulého století, nicméně samotný osobní příběh poškozeného mi přišel veskrze upozaděný. Střídala se místa, která byla velmi zajímavá, s místy, která byla na můj vkus zdlouhavá.
Tato kniha je taková odpolední jednohubka, která má velké řádkování a silné stránky, nicméně nese reálný příběh sester, dvojčat, které přežily Mengeleho pokusy na dvojčatech v Osvětimi.
Vyprávění jednoho z dvojčat vás přenese zpět do roku 1944, kdy byly ony i s celou rodinou transportovány do Osvětimi. Při selekci, kde se se svou rodinou viděly naposled, je před zplynováním zachránilo to, že byly jednovaječná dvojčata - tedy vhodný materiál pro Mengeleho pokusy.
Z příběhu je cítit obrovské odhodlání a sourozenecká láska, která je o to silnější a intenzivnější právě ve chvílích, kdy se zdá být vše ztraceno.
Tato kniha se nevyžívá v přesných a krutých popisech zrůdností a zla páchaných na Židech a dalších lidech, ale popisuje neskutečné odhodlání dětí, které musí přežít, aby přežila i jejich druhá biologická polovička. Kniha je doplněna i o fotografickou přílohu, která umocňuje celkový dojem z knihy. Za mě ano.
Kniha Do tmy vyhrála Magnesii Literu 2016 za prózu, zde na Databázi knih má velmi kladné hodnocení a já jsem z ní poměrně na vážkách. Hlavní hrdinka se realizuje ve sběru bylin, který je pro ni naprosto vším - vše vrcholí každý týden v úterý, kdy absolvuje cestu do výkupny. Příběh je protkán úzkostí, obavami, nespokojeností, depresí, samotou i osamělostí, ale zároveň je tam cítit "volání" po lidech, po nějaké společnosti.
Celé čtení mě doprovázela myšlenka, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Autorka nechává čtenáři poměrně velký prostor pro jeho vlastní představivost a osobně si nejsem úplně jistá, jestli je to dobře, nebo spíš na škodu. Začátek je stejný jako prostředek a prostředek je téměř stejný jako konec, čili kdybyste knihu začali číst na náhodně vybrané straně, tak o nic vesměs nepřijdete. Pochválit musím poslední dvě kapitoly, které se trochu rozjedou a jsou čtivé a pak taky obálku knihy.:-) V příběhu zazněly pro mě dvě zcela ztěžejní věty: "Potřebuju ho, ale úplně jiného." a "Ať člověk zažije cokoliv a pozná kohokoliv, je v tom sám.", pro které se mi knihu vyplatilo číst.
Píše se rok 1973 a Tina vypomáhá v obchodě s oblečením, kde třídí kousky, které jim lidé donesou. Jednoho dne najde v pytli i pěkně šitý nazelenalý oblek, v jehož kapse objeví dosud neotevřený dopis, který je datován z 4.9.1939. Tinu mrzí, že se dopis nikdy nedostal do rukou osoby, jež byl určen, navíc nebyl pravděpodobně ani nikdy odeslán, protože na něm není poštovní razítko. Celá tato situace jí přijde natolik smutná, že se pokusí adresáta dopisu najít a dopis mu předat.
Romantický příběh je zasazen do veskrze neromantických okolností, což děj vyrovnává a čtenář se tak setkává s kvalitně vystavěným románem, nikoliv s prvoplánově přeslazenou romanťárnou. Kniha je poutavá, čtivá, svým způsobem i napínavá a rozhodně dokáže zapůsobit i na city. V ději najdete několik dějových linek, které ale mají smysl a ve svém závěru do sebe krásně zapadnou. Za mě rozhodně ano. :)
Příběh dvou žen, nejbližších přítelkyň, a jejich dvou synů, z nichž jednoho za tragických okolností nevydá moře v jeho deseti letech a druhý se ztratí při sedmém výročí zmizení toho prvního.
Ve vyprávění děje se Sára s Islou střídají - z nichž Sára popisuje současnost a Isla vás přivádí k současnosti prostřednictvím vyprávění minulosti.
Děj je poměrně zamotaný, má spoustu zvratů, ve kterých se mísí lži, tajemství, strach, nedůvěra, ale i síla mateřské lásky a odhodlání. Vše se čtenáři odkrývá postupně, ale téměř nikdy to není tak docela finální verze pravdy. Bohužel má příběh i slepé linie např. role policejního vyšetřování je utlumena, jakoby vlastně ani nebyla.
Do poslední chvíle jsem netušila, jak to tedy vlastně bylo, nicméně z těch 360 stran by kniha mohla mít s přehledem o sto stran méně - děj se mi hrozně táhnul, přišlo mi to pořád dokola od ničeho k ničemu a rozjelo se to až na posledních šedesáti stranách.
Jsem z toho tak nějak na vážkách a vidím to na slabší průměr.
Slepá mapa je druhou knihou, kterou jsem od Aleny Mornštajnové četla. První kniha byla Hana a nastavila laťku poměrně vysoko, tudíž nešlo knihy nesrovnávat. Slepá mapa je příběh tří žen, který ale vesměs vypráví jedna z nich, čili emoce ostatních si můžeme jen domýšlet, což bylo pro mě možná trochu škoda, protože mi v důsledku toho přišla kniha emotivně poměrně slabší.
Autorčin styl vyprávění je však skvělý a kniha se čte s lehkostí, bez zbytečných hluchých míst. Osobně se mi dost motaly jména postav tak jsem s tím měla občas trochu problém, ale to je osobní problém, nikoliv problém knihy (četla jsem na čtečce a v ní se mi přece jen hůř listuje). :-)
Za mě ano. :)