Labambola komentáře u knih
Mrazivý román, který rozehrává kraťoučké příběhy několika postav. Příběhy touhy po změně, po lásce, po hrdinství, po naplnění, po úspěchu. Příběhy o selhání, alkoholu, smutku. Román je krátký, čtete stránku za stránkou a nechcete přestat, protože pořád doufáte, že alespoň u jedné z postav objevíte naději.
Za mě jednoznačně geniální povídka, která hraje na všechny struny lidského podvědomí.
Autor plně využívá barvitý, rozmanitý, lehce pochmurný jazyk. Sugestivně vykresluje ubohost i dokonalost člověka a krysařův smutek i hněv vás plně prostoupí. Přemýšlela jsem o lidské hlouposti, zlobě, o pocitech neochvějného sebevědomí i ztrátě iluzí. O archetypech a pudech a síle jim lidsky odolat, vědomě se rozhodnout.
Dan Brown už asi nikdy nenapíše Šifru mistra Leonarda, ale to neznamená, že jeho ostatní knihy nejsou čtivé, s nápadem a nezískají si spokojené čtenáře.
Autor standardně sází na svůj klasický scénář: Výjimečně vzdělaný gentleman neurčitého věku se ocitá v nezáviděníhodné situaci opředené mystikou a konspirací. Posléze nachází spojence v podobě přiměřeně vzdělané, velmi krásné ženy, která jen špatně skrývá svůj obdiv k jeho vytříbenému vkusu a dedukci. Společně pak úspěšně unikají státním i církevním orgánům a najatým vrahům, rozšifrují velké množství hádanek a objeví velkolepou pravdu. A ono to vlastně docela funguje.
Proč jsem však knize ve výsledku dala ne 3, ale 4 hvězdičky? Protože mě donutila objevovat něco nového. Brown tak moc sugestivně a lákavě popisoval skvosty Španělska, nové technologie a umění, že jsem každou chvilku googlovala. Kniha tedy není pouhým čtivým a napínavým příběhem, ale nabízí určitý přesah. A to se cení.
Finální díl série o dracích a jejich jezdcích je vrcholem Paoliniho tvorby. Autor dospěl a je to opravdu znát.
Přibyly kapitoly Safiřiných specifických úvah o okolním malicherném světě lidí, trpaslíků, elfů a urgalů, které jsou příjemným zpestřením. Obzvlášť na začátku, kdy vás provází spokojený pocit, že dějová linie se ubírá jasným a předvídatelným směrem, sem tam někdo klopýtne a zvrtne si kotník, oklepe se a jde se dál. Později si však Paolini nezadá s autory temných a zvrácených thrillerů a na závěr zjistíte, že osud hlavního hrdiny není ani jasný, natož předvídatelný. Knihu jsem tak doposlouchala (v podání perfektního Martina Stránského) se zvláštně nedefinovatelným pocitem.
(SPOILER) Může obsahovat SPOILER !!!
Na celé knize mě ve výsledku zaujalo jen to, že Kazuo Ishiguro je Brit.
Zkusím zapomenout, že existuje film Ostrov (2005) o klonování lidí za účelem darování orgánů, a zhodnotit knihu bez pocitu jeho napodobeniny.
Možná, že kdybych si román uměla přečíst v autorově rodném jazyce, neměla bych pocit jakési povrchnosti textu, vět, slov. Nemyslím si. Hlavní hrdinka Kath si stylem svého vyprávění mou pozornost rozhodně nezískala, Tommy působil až lehce dementně a Ruth jako skrytý sociopat. Nezáleželo mi ani na jednom z nich. A to byl hlavní kámen úrazu. Těžké téma knihy tak totiž absolutně ztrácí sílu svého poselství! Můžete se při čtení dokola zamýšlet nad děsivou absurditou myšlenky klonování lidí a etickým dopadem na společnost, snažit se tak v sobě probudit alespoň nějaké emoce, ale jsou-li vám hrdinové knihy ukradení, postrádá to smysl.
Stále jsem čekala, že konec spláchne tu pachuť zklamání a nabídne něco víc. Spoiler: nenabídne.
Historické, ale zároveň romantické dílko nám přibližuje násilné střetnutí "primitivního kmene" Damalakaw s Holandskými obchodníky a vojáky. Přestože je bitva mezi domorodými válečníky a muži s "blesky" vrcholem děje, čtenáře zaujme spíše autorův vhled do vztahové politiky kmene. Ta je bohatým souborem pravidel, která by měla být dodržována, zejména mladými a nezadanými členy kmene. Hlavní slovo v mezilidských, ale hlavně milostných poměrech má žena, avšak i ta je realizuje v rámci tradičních kmenových rituálů. Tento systém paradoxně zajišťuje harmonický život jednotlivých generací. Na vrcholu hierarchie stojí vedle náčelníka kmenové šamanky s tajemnými, až neuvěřitelnými praktikami a věšteckými sny.
I přes poutavé rozhovory hlavních hrdinů, které mě oslovily svou pravdivou jednoduchostí bez složitých skrytých významů, intrik a pokrytectví dnešní doby, se kniha jaksi vleče. Konec příběhu ne a ne přijít a já u něj strávila mnohem víc času, než by se mi líbilo. A nedokáži pořádně říci proč!? Napadá mě jen magie damalakawských žen...
"Muži z útočné jednotky se snažili zachovat si své postavení uvnitř formace a vtrhnout do osady, a přestože nakračovali kupředu, přešlapovali stále na stejném místě. Zdálo se, že nikdo z velitelů ani nikdo z vojáků, kteří se útoku účastnili, netuší, co se s nimi ve skutečnosti děje."
Série o dračích jezdcích je tak trochu moje srdcová záležitost, baví mě ten lehký pocit dejavu, kdy jsem jako malé dítě tak moc chtěla věřit, že draci skutečně existovali.
Ve třetím dílu mám dojem, že i Christopher Paolini nechce svůj dračí svět opustit, a proto se noří hlouběji do jednotlivých dějových linek. Kromě Eragona Stínovraha a jeho Safiry Zářivé šupiny, tak sledujeme mnoho dalších psychologicky zajímavých charakterů. A ano, zdůrazňuji slovo psychologicky, protože autor se tentokrát snaží do svého díla přidat i něco víc. Jeho postavy se zamýšlejí nad svým osudem, životem, světem a jeho řádem, jeho politikou. A to se mi líbí. Jdu si poslechnout díl poslední.
Akuninova série s mladým sympatickým hrdinou Erastem Petrovičem Fandorinem má své osobité kouzlo. Přestože hlavní postava disponuje šarmem, uměním boje a inteligencí srovnatelnými s Jamesem Bondem, udržují si jednotlivé příběhy eleganci carského Ruska 19. století bez zbytečných technologických vymožeností v podobě podvodních supervozidel a atomových zbraní v kuličkovém peru.
Achillova smrt je posledním dílem a pro mě, řekla bych, dílem nejzábavnějším. Příběh plyne svižně, občasný situační humor pobaví a zajímavé je i sledování událostí z pohledu zloducha.
Celkově nehledejte v Akuninových knihách hloubku, poučení ani jakýkoliv duševní přesah k zamyšlení. Jedná se o pohodové prázdninové čtení.
Sága o Eragonovi, dračím jezdci, je fantasy klišé. Kdesi v nevýznamné vesničce žije obyčejným nevýznamným životem ničím nevýznamné dítě. Na přelomu dětství a dospělosti se však stane něco velmi významného (většinou začne končit svět, ale postačí i chamtivá vše ovládající temná moc) a my jsme svědky přerodu v mocnou bytost, která na svých bedrech ponese osud všech. A k tomu si přidejte draka.
Proč tedy 5 hvězdiček?
Christopher Paolini rozhodně není J.R.R.Tolkien. Přesto je jeho fantasy svět krásný. Má hloubku, má svůj řád, svoje pravidla, svou historii. Prohání se v něm mnoho různých postav, které nejsou ploché, a opravdu vás zajímá jejich osud.
Ve druhém díle je znát, že je autor vyspělejší, odpadá určitá naivita a líbivost dílu prvního. Paolini jde více do hloubky, hlavní hrdiny vykresluje většími detaily a dopřává nám pohled do jejich nitra.
Knihy jsem nejprve četla, cca 12 let zpátky, nyní poslouchám v úžasném podání Martina Stránského jako audioknihy. A moc ráda se znovu i po tolika letech přenesu z našeho skutečného do světa Eragonova.
Kniha je přívalem povznášejících, inspirujících, někdy nepochopitelných a neuchopitelných myšlenek a názorů, které proudí s lehkostí vlastní Jaroslavu Duškovi. Mnohé vás nadchne, mnohé vás zaujme. Jaroslav Dušek je kouzelník se slovy a jeho příběhy a postřehy vás budou bavit a nutit k zamyšlení.
Jenže občas to Jaroslav Dušek přežene. Mluví o Toltécích a jejich zvycích a myšlení s jistotou člověka žijícího minimálně mezi nimi. Sem tam si docela protiřečí (například by mě zajímalo, jestli by autorka této knihy souhlasila s jeho názorem na autorská práva spisovatelů). Znamení vidí všude a ve všem kolem nás. A tak jsem se občas přistihla, že nad tím všehomírem kroutím hlavou.
O knize jsem si myslela, že je autobiografií Pavlíny Pořízkové. Proto jsem zažila hned v úvodu zklamání při zjištění, že se hlavní hrdinka jmenuje Jiřina.
Nenadchla ani první polovina knihy, která připomíná mix Popelky s románem červené knihovny. Nicméně ve druhé polovině autorka značně přitvrdí a snaží se ukázat svět modelingu v celé své 'kráse'.
A tak by mě nakonec zajímalo (s ohledem na původ Jiřiny, který se téměř shoduje s tím Pavlíny Pořízkové), nakolik modelka autobiografické prvky přece jen využila...
Šaman Mahan ve mně opět probudil touhu nerušeně prozkoumávat svět World of Warcraft. A věřím, že jeho věrní čtenáři by se nejraději sami proháněli Barlionou.
Stručně a jasně, kniha nezklamala, je plná zvratů a překvapení, chcete ji přečíst na jeden zátah. Nedočkavě vyhlížím další díl.
Milovníky RPG nadchne stejně jako všechny předchozí díly.
Kniha se mi dostala do povědomí asi díky filmovému traileru a tak byla mou volbou do výzvy (2019-černobílá obálka). Miluji! fantasy. A s chutí přečtu i kousky, které jsou klasické literatuře na hony vzdálené. Musí mít nápad, dějový spád a pointu.
U Sirotčince by nápad byl, to ostatní už vázne. Kniha je sice čtivě napsaná, ale zápletka postrádá určitou logiku, v průběhu děje se vrší otázky, na které bohužel nenaleznete odpovědi. Např. proč jsou podivní jen děti, proč jsou smyčky pouze jednodenní, vysvětlení vzniku stvůr mě také zrovna neuspokojilo a konečné rozhodnutí hlavního hrdiny je pro mě opravdu záhadou. Slušná pointa chybí a celkově se nemohu ubránit dojmu, že kniha je prvoplánově napsaná jako předloha k filmu. Bohužel po jejím přečtení mě zatím jeho shlédnutí (byť pod taktovkou Tima Burtona) neláká.