Lachtaan komentáře u knih
Carter do toho neskutečně šlape a hned v druhém díle vyrukoval s další neuvěřitelně intenzivní kriminální zápletkou, z níž trne krev v žilách. Aby ale nešlo o repetetivní záležitost, všecko zaobalil tak, aby každý soucitný čtenář měl ke konci velké pochopení pro ony činy, ke kterým se musel úhlavní záporák uchýlit. Až jsem se po odhalení všech motivů chtěl stavět spíše na jeho stranu.
U Ziburova cestopisu čtenář i popáté ví, že sahá po urputně čtivém díle, které vás opět vtáhne na dobrodružnou, poučnou a sakra zajímavou cestu. Tentokrát přibyla lidskost skrze četné množství lidských příběhů, které pro nás Láďa nasbíral a nezapomněl se svěřit i s několika svými, kdy jsem se u jednoho z nich přistihl, že mám skoro na krajíčku. A už jen proto, že je tohle dílo oproti předchozím tak osobní, v sobě skrývá kouzlo, co by měla obsahovat každá knížka. Ač se k ní třeba už nikdy nevrátíte, kdykoli uvidíte jen její přebal, zavalí vás to nejednou silnou emocí.
Farma zvířat je unikátem ve svém žánru a pevně věřím, že jen tak nedostane nějakou silnou konkurenci. Nemohu konstatovat, že je ke svému útlému obsahu zrovna lehká na pochopení, což si většina lidí před přečtením myslí. Není ovšem nikterak komplikovaným filozofickým dílem, nad kterým byste museli bloumat celé hodiny. Svižně uteče a hůře se od ní odvrací. A to je nejpodstatnější známka dobrého knižního titulu.
První, zcela neplánované setkání s Robertem Hunterem a rovnou taková bomba! Dlouho mě žádná detektivka takhle nevtáhla, Carter si dokáže pohlídat sílu jakéhokoli zvratu a že jimi opravdu nešetří. Hned se vrhám do předchozích případů, tohle vypadá na zlatý důl pro mé čtenářské preference.
V první polovině dechberoucí detektivka, stavějící na naprosté nevědomosti a paranoie, opřená o velmi opodstatněná podezření, z toho ústící geniální dialogy během výslechů i mezi trpícími civilisty. Ve druhé polovině již ne tak špičkový boj proti paranormálnímu zlu, které sice zapadá do kostry celého příběhu, jeho řádění je ale citelné pouze do momentu, kdy ještě nevíme, s čím mají hrdinové knihy tu čest. Samotný konec jsem sice smlsnul rychle, ale žádné šokující pocity ve mně nezanechal.
Jeden z vůbec nejslavnějších hororových příběhů všech dob jsem viděl už ve filmové podobě před několika lety, ale jako neznalce předlohy mě oba filmy zase tolik neuchvátily, byť jsem alespoň skrze postavu klauna Pennywise registroval, že jde o poctivé dílo. A když konečně nastala příležitost přelouskat knižní předlohu, ani v nejmenším jsem netušil, do jak čtivé záležitosti se vrhám, jak extrémně mě vtáhne zde budované napětí a jak mi ve finále ani trochu nepřijde, že jsem právě dočetl prozatím svou vůbec nejdelší knížku. Bylo to místy tak nervydrásající, že bych si dal nášup.
Po náhodném setkání s prozatím posledním, dvanáctým dílem série o Robertu Hunterovi nadešel ten správný čas dohnat již hezky popořadě všechny předchozí a ač jsem se ve finále nesešel na konci Dvojitého kříže s takovou spokojeností jako právě u Genesis, kniha je to výtečná a těch 330+- stran uteče jako voda. Už jen proto, že Chris Carter vám svým vyprávěčským stylem opravdu nedovolí knížku byť jen na okamžik odložit. Až tak poutavé detektivky v jeho hlavě vznikají.
Hodně jsem váhal, zda u Sharkovy prvotiny uvalit pětikvalt, ale když jsem si uvědomil, jak jsem tenhle příběh hltal a byl napnutý jak kšandy, koho Thilliez odkrágluje na další stránce, nemůžu hodnotit jinak. Já bezmezně miluju seriálové nekompromisní kriminálky alá severský Most, jelikož už mi ale ty opravdu poutavé došly, musím za tímhle žánrem sahat do knížek. A minimalně ty s komisařem Sharkem tu touhu kompenzují znamenitě.
Po každé Hartlově knížce jsem hned dychtil po další, třebaže jsem věděl, že to nějaký čas potrvá. Během covidu jsem úplně zapomněl na další kousek čekat a on se loni objevil úplně zčistajasna. 15 let lásky zase staví na obdobných obyčejných lidských tématech, kdy se s mnohými z nich může sžít člověk jakéhokoli věku, nelze se ovšem ubránit pocitu, že tentokrát Hartl využíval spousty nitek, za které už nebylo třeba tahat. Nebudu tu vyjmenovávat, co všechno by se dalo redukovat, každému čtenáři tu mohou vadit jiné záležitosti. Ale navzdory tomu, že se objevily pasáže, co už příliš nepoutaly mou pozornost, jsem měl kolikrát i na krajíčku. A to je stále známka dobrého čtení.
Nejdelší Zibura, byť se princ Ládík svým posledním cestopisem od nás vzdálil zcela nejméně. A protože bych od něho díky jehu úžasnému cimrmanovsky šmrcnutému humoru přečetl fakticky cokoli, bylo předem jasné, že i putování po naší extrémně rozmanité vlasti bude stoprocentním čtením. Svými předchozími tituly po netradičních regionech mě přinejmenším samozřejmě pobavil a hlavně nahustil informacemi. Cestou po Česku mě ovšem přesvědčil, ať v jakékoli volné chvilce tu naší zemi jedu pořádně objevit, protože to tu máme nejen díky přírodě, ale i historii sakra krásné!
O Franku Thilliezovi jsem nikdy neslyšel a ze současné francouzské tvorby jsem doposud vůbec nic nečetl. Strach mi ale dorazil jako dárek k předplatnému jednoho časopisu, tudíž jsem ho zkusil už jen proto, že ho mám doma a téměř "zadarmo". A díky bohu za to! Sice jsem nebyl fascinován onou velmi trpkou kriminálkou po celých sáhodlouhých 500 stran, celá bichle se četla ale velmi dobře, všechny postavy byly napsány hodně zdařile a po asi 100 stranách jsem se rovnou rozhodl zainvestovat do zbytku série. Ta už mi leží na poličce a já se jdu do ní vrhnout.
Geniální počin nesmírně sympatického spisovatele i obyčejného člověka. Chvíli mi trvalo si zvyknout na trochu jiný styl vyprávění než v titulu o Kavkazu i na to, že mi v dosti místech přišlo, že se přímo v této knize toho nestalo tolik jako na cestě Gruzií. I tak jsem se ale sešel opět s neskutečně čtivou knížkou, jejíž až dojemný konec mi okamžitě nafackoval, proč já už také dávno na nějaké obdobné výpravě nejsem. Hned bych vyrazil objevovat svět jako právě princ Ládík!
Pravděpodobně nejdůležitější knižní dílo pro mé vysokoškolské studium, které se stalou oporou i jedné z možných otázek našich bakalářských státnic. Čerpal jsem z něj už při psaní kvalifikační práce, fyzicky jsem si jej pořídil ale až loni na podzim, abych jej mohl zažít ve svém volném čase, bez nutnosti v něm listovat jen kvůli pár citacím. A ač jde o dílo extrémně důležité v pohledu na dnešní velmi dynamický svět a minimálně několik nosných myšlenek bych tloukl do hlavy i negeografům, trvalo mi tak dlouho jej přečíst i právě proto, že v mnoha pasážích je Střet civilizací tak odbornou pitvou světové geopolitiky, že nelze pobrat a vstřebat veškeré informace, co na vás Huntington na bez mála 400 stránkách vysype. Proto bez té poslední *, ale stále knížka, co je biblí pro můj koníček numero uno už od dob, kdy jsem se učil první vlajky a hlavní města.
Můj zdaleka nejoblíbenější autor mi skrze prozatím poslední štaci v kariéře detektiva Francka Sharka doručil další kulervoucně intenzivní zážitek, kde se jádrem dalšího terorismem šmrncnutého případu stalo téma, o němž v době psaní absolutně netušil, jak ožehavé a silně aktuální jednou bude. Thilliezova Pandemie vznikala v době, kdy se zjevila nová forma eboly, co pustošila západní Afriku s malým přesahem například do USA. Ale vyšla v době, kdy se s opravdovou pandemií potýkal celý svět. Děsivá náhoda…
Ke čtení nejslavnější polské fantasy ságy bych se asi nikdy nedostal, nebýt obrovského boomu kolem seriálové adaptace, kterou svět oslavuje i ještě dva měsíce po jejím uvedení. Jako každodenní uživatel Netflixu jsem ji i já vyzkoušel, abych po třech dílech prostě musel pro značné nepochopení sáhnout po knížce. Ta mi se seriálem nemálo pomohla, zároveň mě ale ve spoustě pasáží nudila ještě o ždibec víc než její obrazová verze. A tak se i přes poměrné zalíbení ve fantasy žánru bohužel jen tak se slavným světem Zaklínače neztotožním. Tím ale nekonstatuju, že se v budoucnu třeba nevrhnu do navazujících pokračování.
Když už můžu porovnat i s oslavovanou Formanovou filmovou adaptací, kniha pro mě nabírá na ještě větší hodnotě. Přehršel srdceryvných dramatických momentů z knižní předlohy je totiž ve filmu upozaděn až jakousi snahou o komický nádech. A ten jsem po zážitku s Vyhoďme ho z kola ven nebyl ochoten u Přeletu nad kukaččím hnízdem jakkoli přijmout. Z depresivní knihy se nedělá satirická procházka psychiatrickou léčebnou. Podtrženo, sečteno - Keseyho román je jedním z nejlepších titulů, které jsem kdy četl.
Další z povinností potřebných k maturitě, ze které se ale po miniaturní chvilce vyklubala záležitost, od které jsem nemohl ani na chvíli odvrátit oči a přelouskal jsem ji za jediné odpoledne. Škoda, že se ty dvě hodiny již nedají nikdy zopakovat se stejným zážitkem, stejně skvělým pocitem.
Zcela nejlepší Hartlovo dílo dostalo svůj spin-off a já mohl zkonzumovat více jak 400 stran poutavého čtení, které sice místy hraničí s moderní červenou knihovnou, místy si připadáte, jak kdyby se k vám dostali Horákovi v knižní formě nebo jako chlap vůbec nemáte u takového titulu co dělat, stejně vás ale vyprávění všech třil Gazel tak pohltí, že to přelouskáte během jediného týdne. Byla to další fajn jízda, jíž by se měli inspirovat všichni scénáristé novodobých českých romcomů a telenovel.
Trvalo mi to krátkých 9 let, ale neuvěřitelné se stalo skutečným a po koupi celého balíku všech 5 dosavadních knižních titulů ze série Píseň ledu a ohně v prosinci 2014 jsem na sklonku léta 2023 opravdu dočetl první z nich. Sice jsem samozřejmě už dlouhé roky obeznámen stejně skvostným seriálem, o to mi bylo ale větší ctí se do onoho světa spletitých intrik a soubojů o moc vrátit a doplnit si mnoho a mnoho detailů, co se na televizní obrazovky nevešly. Tak snad zbylé, ještě delší díly přelouskám už v mnohem kratším časovém horizontu.
Já už vlastně ani nevím, co k těm Poseroutkům stále psát. Šestnáctá knížka v pořadí a pořád je to nesmírně pohodové čtení, na které jen tak nikdy nezanevřu. Teď už záleží jen na Kinneym, jak dlouho bude v téhle sérii pokračovat a jestli já ji budu tedy moci hltat i po třicítce.