LaDouceBrise komentáře u knih

Tak zase jednou půjdu proti proudu. Nalákala mě mnohá doporučení (mimo jiné i to od Tatiany de Rosnay), jež slibovala milostný román z válečných dob jako stvořený pro mou maličkost - o lásce ke knihám, Paříži a francouzštině. Tematicky jsem knihu zvolila jako společníka na cestě po Francii, má příliš velká očekávání však byla ponechána na holičkách.

Náměť mě hodně zaujal, knihovna v hlavní roli slibuje čtenářský zážitek pro všechny skutečné milovníky literatury. Autorka vylíčila její prostředí opravdu do detailů, až jsem skoro cítila vůni starých ohmataných stránek. Láska ke knihám z příběhu přímo čišela, byla tak hmatatelná, až jsem si občas říkala, zda to není už příliš.

Samotný příběh skrýval dle mého názoru velký potenciál, který ale zůstal poněkud nevyužit. Kniha mě nedokázala vtáhnout do děje, ačkoli styl psaní nebyl vůbec špatný, ale zkrátka tomu stále něco scházelo. Možná to bylo tím, že jsem si od čtení dávala i několikadenní pauzy, či proto, že mi častokrát úplně nevyhovoval výběr postav, na které autorka soustředila svou pozornost. Uvítala bych například, kdyby poskytla víc prostoru Lily, jejíž životní překážky a útrapy na můj vkus nadměrně zestručnila - postupem čtení se kapitoly jí věnované objevovaly čím dál méně a tyto dlouhé promlky mě pak nutily listovat zpátky. Škoda také, že jsem nemohla nakouknout pod pokličku mileneckého vztahu Margaret, který byl nahlížen jen zvenčí, jako by se autorka chtěla vyhnout jakýmkoli detailům.

Největším zklamáním však pro mě byly jednoznačně chyby ve francouzštině, což se u mě neodpouští. Nejen špatně přepsaná výslovnost či vynechaná písmena ve slovech, ale také třeba nepřesný překlad do češtiny. Snad se jednalo o chyby překladatelky, ale i tak mě to u románu, který klade takový důraz na cokoli francouzského, nepříjemně překvapilo.

Vnímání a chování hlavních hrdinů mi místy přišlo značně naivní, chvílemi jsem měla pocit, že čtu o náctiletých, u nichž bych ještě pochopila, že některé věci nevidí, ne že jen nechtějí. Ale ačkoli jsem byla svědkem již několika literárních počinů zasazených do válečného období, Pařížská knihovna přece jenom nabídla zase trochu jiný pohled na tehdejší život obyčejných lidí, jichž se válka sice nedotkla přímo, ale i tak je navždy poznamenala.

„Lidé vždy nevědí, co udělat nebo říct. Snažte se jim to nemít za zlé, nikdy nevíte, co nosí v srdci.“

8 20.08.2021

Jako jedna z mála zdejších čtenářek jsem nikdy neviděla seriálové zpracování, dokonce jsem o něm a ani o knize samotné nikdy předtím neslyšela. Do ruky se mi dostala náhodou - zaujal mě poetický název a něžná obálka, jež mě spolu s popisem nalákala na milou romantickou letní četbu. Z toho, co jsem dostala, jsem poněkud rozpačitá, ale možná to bude tím, že se jedná o moji vůbec první rodinnou ságu...

Moje pocity z knihy se nedají shrnout do několika málo vět, neboť se měnily jako na houpačce, v závislosti na jednotlivých etapách života hlavních hrdinů. Začátek soustřeďující se na Meggiino dětství na odlehlé farmě na Novém Zélandu si mě získal nejen popisem složitých vztahů v rodině Clearyových (a vzrůstající touhou dozvědět se něco víc o Feeině minulosti), ale také příležitostí nahlédnout pod pokličku tehdejšího života obyčejných pracujících Australanů a dozvědět se něco více o uspořádání australské společnosti a rodiny. Ani život na Droghedě mi neupřel tu zvláštní radost pozorovat Meggiino dospívání a její vzájemné sbližování s Ralphem.

Co se týče jejich vztahu, byla to nepochybně jedna z nejromantičtějších lásek, jaké lze v knihách nalézt. Ničivá, svazující, balancující na tenké hranici s nenávistí. Přiznám se, že mě trochu zarážel onen osmnáctiletý věkový rozdíl, ale na tehdejší poměry to nejspíš bylo úplně normální. Ralph byl velmi rozporuplná postava, která se jen stěží dokázala vyznat v sobě samém, a jejími vnitřními bitvami autorka zaplnila opravdu mnoho stránek. Sledovat charakterové vývoje Meggie a Ralpha mě neskutečně bavilo, těšila jsem se na každé jejich další setkání po té, co se jejich životy začaly nezadržitelně vzdalovat.

A právě proti onomu vzdalování mám určité výhrady. Autorka jako by postupně upozaďovala příběh jejich mocné lásky a dávala příliš velký prostor vedlejším postavám. Některé pasáže mi navíc připadaly zbytečně moc popisné, ubírající knize na čtivosti. A to říkám jakožto milovnice dlouhých poetických líčení přírody, kterých jsem se však v knize postupem času až přesytila. Výhrady jsem měla taky proti pro mne osobně nezáživným detailům z australského válečného nasazení, které se ani nesnažily soustředit na Jimse a Patsyho, nýbrž na podrobný rozbor bojů v Africe.
Někomu to možná bude připadat jako příjemné zpestření té velké romance, ale já bych naopak upřednostnila, kdyby autorka přenechala více prostoru Ralphovi a Meggie.

Nelituji, že jsem si Ptáky v trní přečetla, ačkoli to není dokonalý román bez jediného nedostatku a koncem knížky děj pomalu upadá (ne že by osudy Megiiných dětí Danea a Justiny nebyly zajímavé, ale svým způsobem mi narušily dojem z milostného příběhu Ralpha a jejich matky), jedná se o kvalitní četbu plnou krásy, lásky, naplněných i nenaplněných tužeb, bolesti a trnů, jež si mnohdy sami zabodáváme do srdce s vědomím, že jednáme špatně. Nejedná se o žádnou pohádku, ale o realistickou kresbu života hrstky lidí, jež trpěli svými nedostatky a své štěstí vykoupili nesnesitelnou bolestí jako ti ptáci v trní...

8 25.08.2020

Ačkoli mám ráda všechny knihy od Rowan, tuhle považuji za její nejpovedenější a obecně za jednu z mých nejoblíbenějších. Je plná krásných myšlenek zabývajících se vážnými tématy, a přesto tak zábavná, milá, nesmírně čtivá a zkrátka naprosto okouzlující. Učarovala mi svým názvem, obálkou, propracovanými postavami, rychle plynoucím dějem a konečně pozitivně vyznívajícím koncem, po němž mám chuť lehnout si pod hvězdnou oblohu a cítit se nesmrtelně, ačkoli by se mohlo zdát, že nám kniha připomene spíš naši smrtelnost.

„Vždycky, když budeš mít strach, vyjdi v noci ven a podívej se nahoru ke hvězdám, protože když uděláš tohle a budeš myslet na všechny hvězdy, které tam někde jsou, nic na Zemi už ti nebude připadat tak děsivé. Vůbec nic.“

Obdivuji autorku, s jakou bravurností dokáže vytvořit několik rozličných příběhů, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí, a přece se postupem času začnou vzájemně prolínat, až do sebe zapadnou jako dílky skládačky a oslní čtenáře v podobě dechberoucího konce.
Konce, který navzdory těžkému tématu umírání vnáší do čtenářovy mysli naději, protože každý z nás může mít svůj happy end, pokud o něj bude ze všech sil bojovat.

„Je snadné přiznat porážku a nechat odejít lidi, které milujeme, nebo se vzdát snů, které jsme měli, protože naplnit je se zdá složité. Bojovat za ně chce dost odvahy. Ale taky to je to jediné, na čem ve skutečnosti záleží.“

Kniha je proložena dopisy, které umírající pacienti adresují příbuzným, ale i osobám, které potkali třeba jen jednou jedinkrát, ale přesto jim nenávratně změnily život. Každý z nás by si přál mít možnost naposledy říct to, co se kdysi bál sdělit či udělat, dát svým milovaným poslední sbohem a zanechat jim zde po sobě alespoň nějakou hmatatelnou vzpomínku v podobě dopisu, jenž si budou moci číst pořád dokola. Těmito dopisy je kniha protkána jako noční obloha hvězdami a nejen kvůli tomu do ní skvěle zapadají a vůbec nepůsobí nepatřičně.

„Pokud se slova ocitnou na papíře, stávají se nesmrtelnými. Jako by byla krásnější, osobnější a zvláštnější. Jsou to slova, která tady navždy zůstanou, aby byla čtena znovu a znovu a znovu.“

DOPORUČUJI VŠEM, protože my všichni jsme utkáni z hvězd...

8 28.08.2019

Měla jsem chuť začít slovy „výjimečná kniha“, jenže ta zdaleka nevystihují to, jak úchvatná a okouzlující tahle kniha vlastně je. Jak je přímo nabitá pocity a myšlenkami a jak z ní tryskají barvy a tóny, které se slévají do o(c)hromující symfonie života. Během čtení jsem měla pocit, jako by pravidelně co pár stránek vybuchovalo celé nebe a po kousíčkách se mi snášelo k nohám...

Možná mé nadšení pramení z toho, kolik věcí mám s Lennie společných (tedy snad až na to, že já se ze svého spánku Šípkové Růženky ještě stále neprobrala).
Možná mě s ní spojuje láska k hudbě a až příliš romantická a poetická duše.
Možná jsem se zkrátka zamilovala do toho nudného, ošklivého, netalentovaného, ale vášnivého kytaristy, který skládá líbezné duety a sbírá střípky duše zlomené holky, již miluje.
Možná jsem prostě tak trochu blázen jako Lennie a její podivná rodina, a proto tu knihu tak zbožňuji.

Ať už to má jakýkoli důvod, nejspíš už jste přišli na to, že tady se kritiky nedočkáte. A co se týče Lennie a Tobyho, myslím, že tohle jen tak někdo nepochopí. Nejlépe to snad vystihla bábinka - když je člověk naprosto zničený a zoufalý žalem, dějí se různé nesmyslné věci, které není ani schopen sám vysvětlit. Přece jen, každý z nás truchlí jinak. Neexistuje nějaká šablona na správné truchlení.

Přestože v porovnání s Dám ti slunce se vám Nebe je všude možná bude zdát trochu povrchní a naivní, já jsem téhle knize naprosto propadla - patřím jí celým svým srdcem i duší jako Lennie Joeovi. A věřte nevěřte, být do ní takhle zblblá je opravdu nebesky krásný pocit. Jako by najednou nebe pohltilo vše kolem... Hmm, jak dildonické.

„Pamatuješ, jak to bylo, když jsme se políbili? Náruče a náruče světla padaly přímo na nás. Jako provaz spuštěný z oblohy. Jak se může slovo láska, slovo život vůbec vejít do úst?“

8 09.08.2019

Než se budu věnovat samotné knize, chtěla bych podotknout, že Jodi Picoultová se obecně zaměřuje na závažná témata a ačkoli nelze říci, že jsou její knihy dokonalé, neboť dokonalosti jako takové zkrátka nelze dosáhnout, díky její odvaze psát o velmi diskutabilních problémech, odhodlání věnovat se jim, jak nejvíc to jde, a vždy skvělým výsledkům ji řadím k mým nejoblíbenějším spisovatelům a je možné, že se tento fakt promítne do mého hodnocení...
***
Další výjimečná kniha se skvěle propracovanou psychologií postav. Začátek byl zdlouhavý a informačně značně obsáhlý, nicméně vytrvalí čtenáři mají štěstí, jelikož to nejlepší z knihy se nachází na konci, respektive v její druhé polovině.

Zpočátku pro mě představovaly velké utrpení kapitoly vyprávěné z pohledu Turka Bauera, jeho svět mi připadal naprosto cizí a nijak zvlášť jsem nestála o to ho pochopit. Ale jeho příběh má pro knihu skutečně nějaký význam a rozhodně nepovažuji jeho čtení za ztrátu času.

Konec mě překvapil. Nevěřila jsem závěrečnému epilogu, ale po přečtení autorčina doslovu a zjištění, že takoví jako Turk skutečně existují, jsem se přinutila nad tím více uvažovat. A nemyslím si, že by to bylo nereálné, jen možná výjimečné a... krásné. I když jsem toho názoru, že nikdo z nás se nemůže od základů změnit. Myšlenky v nás zkrátka přetrvávají.

Postavy Ruth, Edisona a Kennedy jsem si zamilovala a bude těžké je teď po dočtení nechat jít. Ruthin životní příběh mě zasáhl a častokrát jsem se sama sebe ptala, jak bych se na jejím místě zachovala já. Byla bych tak odvážná, nenechala bych se unést vztekem a jednala bych? Nebo bych pod náporem emocí vyslyšela pokyny nadřízeného? Čí život bych stavěla na první místo? Budoucnost mě a mých dětí, nebo malého dítěte, z něhož by s největší pravděpodobností vyrostl někdo, kdo by mě po zbytek svého života nenáviděl?

Chtěla jsem napsat víc, ale slova nedokážou obsáhnout všechno to, co mi kniha dala. Mám pocit, jako bych procitla ze spánku, ale přitom vím, že stále napůl dřímám.
Svět je pln pasivního i aktivního rasismu. Myslím, že můžeme jen doufat a usilovat o to, aby se veškerý aktivní rasismus přeměnil v pasivní, který je přece jenom nevědomý. I když, těžko říct, zda nevědomý rasismus nepředstavuje mnohem větší hrozbu pro lidstvo. Slovo nevědomý nemusí přece nutně znamenat lepší, ne? Jak to, že část nás je tvořena nenávistí, pasivním rasismem zakořeněným v našem podvědomí už od počátku našeho žití? A jak je možné, že si to sami nejsme schopni uvědomit?

„Co když skládačka tohoto světa nabízí tvary, do kterých se prostě nevejdete? A vy můžete přežít jedině tak, že se zmrzačíte, odřežete si všechny rohy, vypilujete se, upravíte se tak, abyste zapadli? Jak je možné, že jsme nedokázali místo toho změnit tvary té skládačky?“

8 06.02.2019

Kniha mě okouzlila... Ptáte se proč?

Děj se neodehrává v nacisty okupovaném území nebo přímo v Německu, nýbrž ve fašistické Itálii, a hlavní hrdinkou není nikdo, kdo skončí v koncentračním táboře, což jsem brala jako velké pozitivum a působilo to na mě dojmem originality.
(Tím nijak neodsuzuji jiné knihy s tematikou války, jen to pro mě představovalo příjemné překvapení v podobě něčeho nového, dosud nepoznaného.)

S hlavním hrdinkou mám kromě jiného společnou její bezmeznou lásku k hudbě, a proto jsem si pasáže věnované koncertům a chvílím stráveným s jejím milovaným violoncellem nesmírně užívala a Elodii ve všem chápala. Už jen kvůli tomuto mi nezbývá než hodnotit knihu kladně.

Líbila se mi jistá poetičnost, v jejímž duchu se nese celé toto dílo. Z každé stránky na mě dýchalo jakési podivné kouzlo, díky němuž jsem si četbu velmi užila.

Trochu mě zklamalo, že v druhé polovině knihy se Elodie věnovala více práci v odboji a Lukovi než svému violoncellu. Ale i v tomto ohledu pro mě bylo kniha přínosná, protože jsem se dozvěděla mnohem více o fungování válečných odbojů, a také se mě zaujal nápad šifrovaných vzkazů, které Elodie předávala prostřednictvím své hudby.

Hvězdičku ubírám za tu romantiku na konci. Je pro mě docela záhadou, že se Elodie tak rychle vzpamatovala ze své ztráty a znovu se zamilovala.

Nicméně DOPORUČUJI K PŘEČTENÍ, pokud milujete hudbu stejně jako já a hlavní hrdinka románu, budete knihou nadšeni!

8 11.05.2018

Nikdy mě nepřestane ohromovat to, jak důkladně se Jodi Picoultová věnuje každé své knize, jak velkou práci si musí dát už jen se samotnou rešerší informací, na jejichž základě pak stvoří vždy pravdivý a citlivý příběh. A ne, že by si to snad chtěla nějak ulehčovat, právě naopak. Témata, která si pro své knihy volí, jsou čím dál tím kontroverznější a po dočtení dostáváte místo odpovědí spíše více otázek, které vám nedají spát.

„Zákony jsou černé a bílé. Životy žen mají tisíc odstínů šedi.“

Ačkoli se to může někomu zdát z mé strany naivní a pokrytecké, nikdy by mě nenapadlo, že je v dnešním světě ve vyspělých zemích to, co Jodi popisuje ve své nejnovější knize, vůbec možné. Vždycky jsem považovala potraty za naprosto normální věc, o které každá svobodná žena může podle svého vlastního úsudku rozhodovat. Že existují nějací ochránci práva na život, no ano, pár takových by se asi našlo, ale že jich je tolik a jejich aktivita hraničí až s terorismem? Že dokonce zákony některých amerických států zasahují do toho, co je neoddělitelnou součástí života žen na celém světě? Ne, neměla jsem tušení.

„To, kudy vedeme hranici, se s životem mění - nejen mezi těmi, kdo zastávají právo na život a právo na volbu, ale u každé jednotlivé ženy v závislosti na tom, jak zrovna vypadá její život.“

Abych se vyjádřila k samotné knize - kromě tématu mě dějová linka příběhu nedokázala zasáhnout tak, jako u jiných knih z pera mé oblíbené spisovatelky. Možná to bylo retrospektivním vyprávěním, které mě neustále nutilo přemýšlet nad tím, co se už stalo a co ještě ne, a stejně jako většina komentujících si myslím, že by se kniha bez tohoto experimentu s radostí obešla. Nebo možná formou jednotlivých kapitol, kde se velmi často střídaly pohledy jednotlivých postav, kterých nebylo zrovna málo, takže mi dalo velkou práci se do jejich osudů dostatečně vžít a nezůstat pouze nezúčastněným pozorovatelem.
Takže ano, z Jodiiných knih je to její nejslabší dílo, co jsem zatím četla, ale přesto může spolehlivě konkurovat mnohým autorům současnosti.

„Co jestli nakonec nezjistíme, čemu doopravdy věříme, až tehdy, když si uvědomíme, proti čemu se bráníme?“

7 14.02.2020

Velmi osobní zpověď autora slavného románu Hvězdy nám nepřály, která se spíš než teenagerských problémů s láskou dotýká tématu nepříliš známé psychické poruchy. Autor lidsky popisuje, jak naše myšlenky, které si zdánlivě sami vybíráme a rozvíjíme, dokážou neovladatelně měnit náš život.

Příběh s lehce detektivní zápletkou vlastně vůbec nesměřuje k nalezení ztraceného miliardáře Rusella Picketta, ani k velkému, šťastnému happyendu v podobě velké a nezničitelné lásky hlavních hrdinů Azy a Davise, nýbrž k objevení sama sebe, své podstaty a smyslu, k vytvoření jakéhosi respektu k vlastnímu já, které mnohdy sami nenávidíme a opovrhujeme jím.

„První lásku si pamatujete, protože vám předvede, že můžete milovat a být milováni, že nic na světě si člověk nemůže zasloužit, až na lásku, že láska dělá z člověka osobu a že je v ní jeho jak i proč.“

Aza je značně netypická hlavní hrdinka, která nemusí být každému sympatická, zato je ale až neuvěřitelně skutečná a plastická, že by to klidně mohla být vaše kamarádka ze sousedství, která má občas divné stavy, jimž vůbec nerozumíte, a točí se v nekonečných spirálách nutkavých myšlenek. Nahlédnout do jejího světa bylo jako otevřít krabičku, která roky ležela zaprášená na půdě, a její obsah může být zároveň děsivý, zajímavý i krásný. Pro mě to byla neocenitelná zkušenost a velký přínos v oblasti mého myšlení a vnímání světa.

„Spirály se donekonečna zmenšují, když jimi člověk míří dolů, ale také donekonečna zvětšují, když se vydá vzhůru.“

Davis byl zase netypický klučičí hrdina, ale i tak jsem si ho zamilovala, hlavně kvůli jeho lásce ke hvězdám, poezii a svému bratrovi. A taky kvůli tomu, že tak nějak chápal Azu a spirálu jejího složitého života.

„Podívat se na tebe může každý, ale je dost vzácnost najít někoho, kdo vidí stejný svět jako ty.“

Myslím, že si kniha zaslouží větší hodnocení, už kvůli tomu, že se autor odhodlal psát o něčem, co je mu tak známé a vlastní, což nepochybně dělá jeho knihu realističtější a uvěřitelnější. A jeho originální a neotřelé myšlenky snad nikdy neomrzí - nakonec hledání pravého já stejně skončí jako nekončící snaha vytáhnout želvu ze spodku hromady. A kdo ví, třeba tam opravdu je jedna želva za druhou...

„Bledule ví o slunci víc než celé pole slunečnic.“

7 10.08.2019

Obdivuhodný příběh, který si nepochybně zaslouží mnohem více pozornosti. Při čtení mnou cloumaly emoce a běhal mráz po zádech tak jako už dlouho ne. Ačkoliv jsem věděla, že to bude čtení nanejvýš dojemné a drásající, neboť jsem již četla Chlapce v pruhovaném pyžamu, stejně mě opět překvapilo, jak bravurně dokáže autor zapůsobit na čtenářovy city, přestože jen zdánlivě suše popisuje skutečnost. A právě ona syrovost a prostota příběhu, jenž je nahlížen z pohledu malého chlapce Pierrota, dojímá, zaráží a vzbuzuje u čtenáře nespočet rozličných emocí. Na rozdíl od jiných současných děl se v Chlapci na vrcholu hory autor nesnaží čtenáře rozbrečet a citově zdeptat, avšak věci a témata, o nichž píše, si to žádají samy o sobě.
Sledovat proměnu malého chlapce bez náhledu na to, co se kolem něj děje, který je ve svém věku neschopný utvořit si vlastní názor, pro mě bylo opravdu obtížné, ale zároveň také přínosné. Jak snadno se dá zmanipulovat nevinná důvěřivá lidská bytost, v jádru dobrá a čestná, z vůle jiných zkažená a špatná...

DOPORUČUJI VŠEM, KTEŘÍ SE NEBOJÍ PRAVDY
(A rozhodně ne dětem, ty by z toho krom špatného spaní vůbec nic neměly.)

7 15.05.2019

Opravdu velmi citlivý příběh psaný originální formou dopisů adresovaných neznámému klukovi, jenž umí naslouchat, mi dovolil okusit jeho kouzlo až někde v polovině knihy. Předtím jsem hlavního hrdinu zrovna dvakrát nechápala, stejně tak mi nebylo jasné, proč je tolik chvály a rozruchu kolem této knihy. Ale pak jsem si pustila Asleep a přečetla si tu báseň, kterou dal Michael Charliemu, a nemohla jsem přestat číst. A když jsem došla na konec, který mě mimo jiné dost překvapil, konečně jsem pochopila všechny Charlieho nálady a cítila se... nekonečně. A byl to nádherný pocit. Díky za to, Charlie. Jsi opravdu výjimečný. A jsem ráda, že máš kolem sebe lidi, kteří to chápou.

DOPORUČUJI VŠEM, CO SE CHTĚJÍ CÍTIT NEKONEČNĚ.

7 30.08.2018

Moc milá knížka, která mě příjemně překvapila tím, jak lehce a rychle se četla.

Prvních pár stránek jsem si myslela, že ji snad odložím, pokládala jsem Autumn za protivnou rozmazlenou holku, ale jakmile se do děje připletl Dax, svým kouzlem, které na mě ze stránek dýchalo, očaroval nejen hlavní hrdinku, ale i mě samotnou. Není možné si ho nezamilovat, i když i on má stejně jako každý z nás své mouchy.

Rozhovory mezi Daxem a Autumn v knihovně mi vždycky vykouzlily úsměv na tváři, obdivuji autorku za to, jak byly vtipné a přirozené. A přestože jsem čekala, že oba hlavní hrdinové zůstanou v knihovně zamčení až do poslední stránky, musím uznat, že takhle to možná bylo ještě lepší. I když mi trochu chybělo to jejich popichování... :D

Po tvém boku je rozhodně čtení oddechového charakteru, nicméně pokud do knihy nevložíte přílišná očekávání, vrátí vám to originálním příběhem dvou mladých lidí, kteří postupně podléhají kouzlu lásky...

TO PRAVÉ PRO TY, CO SI CHTĚJÍ U ČTENÍ ODPOČINOUT A NALADIT SE NA TU SPRÁVNOU VLNU, A SAMOZŘEJMĚ TAKÉ PRO NEVYLÉČITELNÉ ROMANTIKY!

7 10.06.2018

Přiznám se, že knížka do mé knihovny přibyla především kvůli netypické a poutavé obálce, samotná anotace ve mně vyvolala téměř nulová očekávání. Neměla jsem ani tušení, že se mi dostane tak milého a čtivého romantického příběhu!

Už dlouho jsem ve vodách young adult nenarazila na nic, co by mě přimělo přestat je dál vytrvale brázdit s neukojenou touhou po oddechovém čtení. Kudy ke hvězdám si mě našlo v ten pravý čas a já dostala přesně to, co už se mi hezky dlouho nedařilo najít. Ideální letní příběh plný úsměvných dialogů, roztomilého kamarádského popichování, trochu toho zardělého flirtování, prošpikovaný ničím jiným než teenagerskou láskou.

Kempování v divočině a spousta turistiky, na kterou dnes již většina mladých lidí zanevřela, představovaly příjemné zpestření a ozvláštnění celého příběhu. Ilustrace v podobě obrázkových map názorně demonstrujících cesty hlavní dvojice mi dobře posloužily, abych se v jejich putování lépe zorientovala, a navíc mě jejich studování opravdu bavilo. Autorce tak prominu i těch pár neuvěřitelných setkání tváří v tvář s divokou přírodou - přece jenom, na sedmnáctiletý pár to bylo až příliš nebezpečí, které by jejich rodiče určitě nepřešli s takovou lehkostí.

Mám také několik výhrad ke konci, konkrétně k vyústění rodinné situace Zorie - osobně si nemyslím, že by nevěra v dnešní době byla zas tak výjimečným jevem, sice chápu Zoriino pobouření, ale její sobecká reakce mi přece jenom přišla hodně přemrštěná. Z pozice dcery byla její slova až příliš silná.

TO PRAVÉ PRÁZDNINOVÉ ČTENÍ PRO MLADŠÍ ROČNÍKY! :)

6 18.07.2021

Na základě zdejšího nízkého hodnocení jsem neměla moc velká očekávání, ale autorčina prvotina s poetickým názvem a něžnou obálkou mě mile překvapila.

Mám ráda příběhy řešící rodinné vztahy a generační propasti, a i když prolínání minulosti s přítomností bylo zpočátku trochu neohrabané, střípky z Joyina života v Hongkongu dotvářely atmosféru knihy, poskytly čtenáři náhled do zrodu jejího vztahu s Edwardem a postupně odhalily kostlivce ve skříni, které ostatně skrývá snad každá rodina.

Líbilo se mi, jak dokázala autorka vykreslit cestu, již si k sobě hledaly vnučka s babičkou, a nakonec i matka s dcerou. Bylo to takové nenucené a uvěřitelné, ozvláštněné láskou ke koním, která kdysi dávno spojila i Edwarda a Joy. Zaujaly mě i osudy vedlejších postav - Thoma, paní H., Annie. Po dějové stránce se nejspíš nejedná o nic převratného, ale mně se to zkrátka opravdu dobře četlo - tak hezky to plynulo, až mi bylo skoro líto, že už je konec...

Chtěla bych být schopná porovnat, zda se autorčin styl psaní během let nějak výrazně změnil, ale i když jsem od ní četla dvě další knížky, přece jenom už je to nějaký ten pátek, což je nakonec možná jenom dobře. Takhle jsem totiž dostala příjemnou odpočinkovou četbu, na jejíchž vlnách jsem se nechala unášet několika letními dny s pocitem naprosté spokojenosti a pohodlí. Co víc si přát!

6 04.08.2020

Když jsem se před rokem a půl pustila do čtení Knihy snů, byla jsem velmi zklamaná její neschopností mě pohltit jejím příběhem a po dlouhém přemáhání jsem knihu odložila po necelých osmdesáti stránkách. Nedávno jsem se k ní opět vrátila, především kvůli čtenářské výzvě, a jsem za to opravdu ráda. Kniha je tak poetická a snová, že jsem se tentokrát nemusela moc namáhat, abych mohla v její společnosti příjemně snít a přemítat nad tím, zda skutečně může existovat něco mezi životem a smrtí.

Postavy tohoto románu mě zaujaly svou neobvyklostí - vysoce inteligentní Sam, který slyší melodii lidských myšlenek a vidí barvy v každém slově, záhadná Mariefrance, jež chlapci odmítá říct cokoli dobrého o jeho skutečném otci, nešťastně zamilovaná nakladatelka Eddie a konečně hlavní hrdina Henri, jemuž se v kómatu promítají všechny jeho životy - ty opravdové i rozličné alternativy. Občas jsem se ztrácela v Henriho snech a stejně jako on se snažila najít správnou cestu mezi jeho myšlenkami, ale kapitoly o Samovi a Eddie mě vždy opět vtáhly do děje.

Kniha je založena spíše na pocitech a myšlenkách než na akci a napětí - příběh se zčásti odvíjí v Henriho snech, kde ho kupředu pohání pouze jeho představy. Myslím, že je třeba se k její četbě nějakou dobu jen odhodlávat, protože ne vždy má člověk tu správnou náladu na přemýšlení o životních co by, kdyby...

SNOVÁ KNIHA PRO VŠECHNY, KDO SE RÁDI NA CHVÍLI ZASTAVÍ A JEN TAK PŘEMÝŠLÍ O ŽIVOTĚ, SMRTI A VŠEM MEZI

„To je magie literatury. Přečteme příběh a něco se změní, Nevíme co, proč, ani jakou větou. Přesto se svět změnil a my už nikdy nebudeme stejní jako dřív.“

6 26.08.2019

Asi jsem od toho očekávala něco trochu jiného a musím přiznat, že jsem nebyla zrovna příjemně překvapena. Anotace toho o ději moc neprozradila a na takové téma jsem nebyla připravená. Nejspíš na to nejsem dostatečně zralá, ale první polovina knihy mě moc nechytla, postavy mi byly nesympatické (zvláště pak Anna, které ani totožné jméno nepomohlo k tomu, abych si ji oblíbila) a přestože nechci být necitelná, nějak jsem se nemohla vcítit do dané situace, jako bych vše jen sledovala zpovzdálí. Ale druhá polovina mě vtáhla do děje a moc se mi líbil povedený konec, který vše vysvětlil a vcelku realisticky uzavřel.

Vyzdvihla bych především to, jak autor bravurně popisuje vyrovnávání se rodičů s tak těžkou ranou osudu. Způsob, jakým se člověk snaží bránit smutku, jak se cítí a jak přemýšlí, je pokaždé odlišný, ale vždy má svůj důvod. V tomto ohledu mi toho knížka dala opravdu hodně.

Myslím, že bych musela mít své vlastní děti, aby se mě kniha nějak víc dotkla či mě dokonce zasáhla. Každopádně cítím, že mě do jisté míry dost ovlivnila a zanechala ve mně svou stopu - a to je pro mě známkou toho, že stála za přečtení.

Mimochodem, naprosto jsem se zamilovala do názvu. A teď, když konečně vím, proč zrovna Nebe je naše, mám pocit, že mi ta slova budou ještě pár dní znít v hlavě...

6 02.07.2019

Věděla jsem, že knihy Jodi Picoultové mě nikdy nepřestanou překvapovat a bavit. Ani Čas odejít mě nepřesvědčil o opaku, děj s detektivním podtónem a napínavou zápletkou udržel mou pozornost někdy i celé dny a já neustále prahla po tom dozvědět se, co se vlastně s Alicí stalo. Oslovil mě způsob, jakým si autorka vybírá témata - vždy jsou aktuální, diskutabilní, nelehká a vyžadují spoustu času na to, abychom do dané problematiky mohli proniknout. Střípky ze života slonů pro mě představovaly něco naprosto nového, o čem jsem ještě nikdy nečetla, a mnohé mi to také přineslo a pomohlo si uvědomit. Sloní paměť a schopnost truchlit mě ohromila a vzbudila ve mně ještě větší respekt k těmto obrům.

Mám ve zvyku vyjadřovat se k postavám, bohužel u této knihy je to velmi těžké, aniž bych prozradila ono velkolepé rozuzlení, které na konci překvapí nebo alespoň trochu zarazí každého čtenáře. Stále nevím, co na to říct. Na jednu stranu chápu, že záměrem bylo šokovat, ale opět nevím, zda by nebylo lepší to prostě ponechat bez toho velkého obratu o téměř 360 stupňů.

Téma věštění je mi naprosto cizí a ani po přečtení knihy údajným schopnostem věštců nemůžu uvěřit, nicméně do knihy se to hodilo a ani mi to moc nevadilo. Celý příběh je fikce a já ho také jako fikci chápu, i když mnohdy působil značně realisticky, především tedy kapitoly Alice, které se týkaly jejího života v rezervaci, její lásky, špatných rozhodnutí a následků, které musela snášet sama, když o vše přišla.

V konečném důsledku mi toho příběh poskytl opravdu hodně, od příjemného odpočinku u četby přes prožívání důležitých životních okamžiků s hlavními hrdiny až po spoustu obohacujících otázek týkajících se obyčejného života, jeho smyslu, duševních chorob, manželské nevěry a v neposlední řadě především závažných problémů dnešního světa, jakými jsou například pytláctví nebo černý obchod se slonovinou. A také nekonečno nevyřčených odpovědí ohledně posmrtného života a věšteckých schopností...

KNIHU DOPORUČUJI VŠEM, KTEŘÍ RÁDI PŘEMÝŠLÍ, HLTAJÍ DETEKTIVKY, PSYCHOLOGICKÉ ROMÁNY A NEBOJÍ SE NEČEKANÝCH ZVRATŮ V PŘÍBĚZÍCH :)

,,Negativní okamžiky si lze zapamatovat. Ty traumatické se zapomenou."

,,Na paměti je jedna zvláštní věc. Není to jako videozáznam. Je to subjektivní. Je to kulturně podmíněné vylíčení toho, co se stalo. Nezáleží na tom, jestli je to přesné, záleží jen na tom, jestli je to nějak důležité pro nás. Jestli nás to učí něco, co se potřebujeme naučit."

6 27.03.2019

Teď už tě vidím je velmi silným příběhem ženy, která se musela smířit se závažnou nemocí, jež jí nedovolí žít svůj život tak, jak by chtěla.
Obdivuji Nicole, že se ze své diagnózy nezhroutila hned na začátku, nevzdala se a přes všechny nástrahy, které jí život přichystal, se odvážila vzdorovat, poznávat, zkrátka dělat věci tak, jako by nebylo zítřku, jako by žádná oční choroba neexistovala, přestože věděla, že ji tím nijak nepřemůže. Nakonec se i ona musela vzdát, ačkoli se tomu dlouho bránila a popírala své stále znatelnější problémy se zrakem. Nelze však říct, že by její příběh byl smutný či dokonce poznamenán špatným koncem. Nicole našla svou cestu, i když už nebylo kam jít. Smířila se se svou nemocí a objevila smysl života v rodině, v jejích třech dětech, které nadevše milovala.
Její cesta je obdivuhodná, trnitá, ale vede k cíli, jenž představuje vysvobození v podobě přiznání dlouho skrývaného tajemství.

Nicole jsem ve všem chápala, její pocity byly v knize skvěle popsány. Humor opravdu nechyběl, líbily se mi především rady pro slepce na začátku kapitol.
Hodnotím pouze čtyřmi hvězdičkami, protože se mi děj občas zdál moc zdlouhavý a nezáživný.

DOPORUČUJI VŠEM, KTEŘÍ TRPÍ NEVYLÉČITELNÝM ONEMOCNĚNÍM, ALE I LIDEM, KTEŘÍ POTŘEBUJÍ DODAT ODVAHU A ZAJÍMÁ JE ŽIVOT S OČNÍ VADOU.

6 29.10.2018

Přenádherná kniha. Zpočátku jsem pochybovala a hrozilo, že ji odložím, protože mi všechny postavy byly nesympatické a Tessin seznam se mi zrovna dvakrát nezamlouval, ale pak...
Pak jsem pochopila.
Tessu, její pocity i její statečnost a odhodlání, které ji pohánělo vpřed.
Obrovské poslání této výjimečné knihy mi však došlo až mnohem později.
A nakonec jsem se do ní zamilovala.


a cítila jsem lásku a toužila po tom abych si díky ní mohla připadat taky tak krásná jako Tessa a chápala jsem ji a obdivovala ji a její myšlenky a padala s ní a hromadila okamžiky až po tenhle


To, co viděla Tessa... přeju si, aby se i ti, co neumírají, těšili z maličkostí a okamžiků tolik jako ona...
Byla jen o rok starší než já a zažila toho mnohem víc než většina lidí v důchodovém věku...
Její příběh mi otevřel oči...

Na chvíli jsem společně s Tessou hleděla smrti do tváře.
Už vím, jaké to je. Pro mě to bylo dojemné, nesmírně dojemné a drásající.
Ale já tu pořád jsem.
A najednou vidím... KRÁSU SVĚTA


DOPORUČUJU VŠEM, KTEŘÍ CHTĚJÍ PROZŘÍT A MILOVAT SVĚT


PS: Film se od knížky kromě zápletky úplně liší. Počínaje názvem a konče vzhledem všech postav (Zoey měla přece dlouhé blonďaté vlasy, ne?) a naprosto zpřeházenými, pozměněnými i přidanými scénami. Film z knihy udělal jen laciný doják pro dospívající. Raději se pusťte do čtení.

6 06.08.2018

Velmi přínosná kniha. Nedávno jsem bohužel viděla film, takže pro mě měly všechny postavy už předem jasné tvary a podoby. Ale přesto mě kniha nezklamala. Autorka se pustila do těžkého tématu, které není zas tolik diskutované, jak by mělo být. Líbilo se mi, že neměla tendence do příběhu vplétat milostnou linku jako je tomu například u knihy Byla jsem tu. Melindino vyprávění bylo uvěřitelné a jeho styl čtivý, nenáročný, srozumitelný, připomínající opravdu spíše deníkové zápisky, čímž mě osobně více oslovil.
Konec byl možná trochu moc otevřený, kdybych neviděla film, kde je přece jen trochu jiný závěr, byla bych asi malinko naštvaná. (Třeba fakt, že rodiče Melindy na posledních stránkách knihy nehráli skoro žádnou roli, mě vážně zklamal.)
Takže pro takové hezké doplnění a srovnání doporučuji po dočtení knihy zhlédnout i stejnojmenný film. :)

MLUV ROZHODNĚ STOJÍ ZA PŘEČTENÍ, ať už z důvodu skvělého zachycení pocitů hlavní hrdinky po tak otřesném zážitku nebo kvůli samotnému tématu sexuálního násilí.

6 06.07.2018

Vzhledem k tomu, že jsem od této autorky četla už knihu Všichni jsme utkáni z hvězd, která mě okouzlila nejen svým tématem, ale i napínavostí, čtivostí a lehkostí, s níž je napsána, jsem už tak trochu očekávala, že i Kniha vzpomínek mě stejně zaujme a vtáhne do děje. Nebyla jsem proto moc překvapená, když jsem zjistila, že se kniha s největší pravděpodobností stane jednou z mých nejoblíbenějších. A taky se jí i stala, neboť nevidím jediný důvod, proč by se toto dílo Rowan Coleman, které se nejenže jako obvykle zabývá závažným tématem, což ho činí zajímavějším a nepochybně i poučnějším, je však taky napsáno s přehledem, prosyceno dojemnými okamžiky a nespočtem emocí a jeho děj se pozvolna ubírá ke konci bez toho, aniž byste se při čtení nudili, a vy po celou tu dobu... prostě nevíte, nemáte sebemenší tušení, jak to skončí. A když konečně přijde ono slavné rozuzlení, nejste překvapeni. Nejste vůbec překvapeni, protože přesně takovéto ukončení k tomuto typu příběhu naprosto sedí.

Je to až obdivuhodné, ale ať se snažím sebevíc, zatím se mi nepodařilo najít jedinou vadu Rowanina díla. Plně doporučuji.

6 04.10.2017