Lenka4 komentáře u knih
Psát o dějinách je velmi obtížné. Obzvláště o nejnovější historii. Máme k dispozici množství dokumentů, žijí mezi námi pamětníci. Který pramen je ale zcela důvěryhodný, pravdivý a nezpochybnitelný? Jeden pamětník líčící událost ze svého subjektivního pohledu je zcela přesvědčen o tom, že tak to bylo, zatímco druhý na základě své životní zkušeností podává svědectví opačné. Historie je mnohovrstevná, stejně jako lidský život. Je zbytečné snažit se o jedinou správnou interpretaci. Důležité je představit a dát prostor celé šíří pohledů a názorů.
Dobšínské kniha jistě potěší, ostatní v ní mohou nalézt inspiraci pro zpracování pamětí vlastní školy. Neobvyklé mi připadá označení žáků 4. třídy „ledajáci“. Patrně jde o krajovou specialitu. V Praze se říkalo „ulejváci“.
Každoroční meteorologický přehled ani informace o zpěvu vhodných písní při opakujících se slavnostních příležitostech příliš nenadchnou. Zcela originální je však líčení událostí spojených s prezidentem Masarykem.
Při pročítání a prohlížení tohoto rodinného alba se návštěvy určitě nudit nebudou.
Vnitřní pohnutky k tomu, co a proč člověk koná, mnohdy zůstávají skryté. Soudit pak činy může být někdy oprávněné, jindy nespravedlivé. Když se k tomu přidá účelový záměr, mediální nátlak a ideologický boj, jedinec nemá šanci se pravdy dopátrat. Nejednoznačností výkladu historie neutrpí. Naopak, učí přemýšlet a vytvářet si vlastní názor.
Kniha mi připomněla příběhy Toma Saywera. Dětsky ještě trochu naivnímu Péťovi i protřelejšímu dítěti ulice Gavrikovi v klukovských hrách nepřekáží rozdílný sociální původ a navzájem si tak trochu závidí. Některé příhody jsou úsměvné, postupně narůstají dramatické události. Pěkné a poučné čtení pro děti i dospělé.
Básně jsou velmi dobře řemeslně provedeny:
"když naše druhy odváděla
ta šedá paní bez masa,
když mrtvá živé podváděla,
z nuzáka činíc chuďasa"
Jejich sdělení je jasné a přímočaré:
"Po celé zemi chodí jenom žal,
aby jej úsměv krátce vystřídal."
Samotný závěr však skýtá jakousi naději:
"Jak jsme si strašně zcizeni,
jak jsme si neznámí!
Jen mrtví s mrtvím důvěrně
v hrobě se seznámí."
Velmi zdařilá hra. Ač lze trochu vývoj děje předvídat, nesnižuje to jeho vzrůstající dramatičnost. Závěr rozhodně není pohádkový, ale odpovídá tvrdé realitě života.
První část knihy věnovaná pátrání po předcích obsahuje zajímavé údaje. Orientace mezi jednotlivými příslušníky rozvětvené rodiny a příbuzenstva je poněkud obtížnější. Ocenit je třeba autorovo neúnavné bádání a hledání. Škoda, že výsledek své náročné práce nepodal v lépe stylisticky pojatém textu. Hodnocení rozboru Babičky přenechám kompetentnějším osobám a raději si ji znovu přečtu.
Verše působí dojmem, že je psal nadšený amatér. Pokud se upřednostňuje forma, a to ještě dnes hodně neobvyklá, ztrácí se intenzita a citovost sdělení. Nicméně si dovedu představit, že si autor práci s nónami hezky užil. Já se k nim navracet nebudu, ale Perníkovou chaloupku si musím zapamatovat.
Babice se rozhodla, že děti
zlikviduje, zabije, upeče.
Na prstech počítá do pěti,
alespoň jí čas rychle uteče.
Střecha holá, perník neviděti,
babizna děti k peci vleče.
Jaká to hrůza a jaký pal,
nikdo nic takového nečekal -
babice se na ohnisku peče.
Příjemný výlet do prostředí módního salónu. Je dobře, že se některé modely dostaly do muzejních sbírek. Mohou svými zajímavými detaily inspirovat i současné oděvní tvůrce. Celkově působí na stojanech trochu omšele a smutně. Za to může jistě únava materiálu a již navždy chybějící šarm a osobitost jejich původních nositelek.
Verše vzbuzující dobrou náladu. Vhodné pro zamyšlení i pobavení. Rovněž tak ilustrační fotografie Jana Horkého. Lipový kůň se nadmíru povedl.
Nedivte se
Nedivte se, že
vrhám na vás pohledy vilné
Zakřenila jste se
(a křen je afrodisiakum silné)
"Shromáždění v babském ráju předsedala maminka Gabry a Málinky, štítenská paní nadučitelová. Její dcery předávaly jedna druhé putovní klobouk a příběhy, které vyprávěly pod jeho rajčím pérem, už nebolely. Nebolely, hladily a slévaly se ve společný příběh o mamince."
Poetický návod na přežití nelehkých časů a smysluplné využití berní knihy.
Místo mezi básníky patřící Pavlu Bojarovi se nachází hodně na okraji. Jeho verše jsou ne příliš umně sestavené. Tarzan by se možná lépe vyjímal v prozaickém hávu. Jedinou emocí, kterou dílo vzbuzuje, je zvědavost, jak se doktor postaví k oznámení svých přátel, že jim chybí ve straně.
Trvá to celé deset dvanáct sekund
pro mne však rozumíš byl to nejkratší zkrat
Komu to chybím s životem jaký jsem dodneška
žil jako řeka jako ta voda v ní která se blyští
Mezi tmou stromů kostlivých větví řídkého listí?
Takřka domácí idyla s tančícími záclonami na okně. Chybí jen milovaná bytost. Na stole chleba, ranní číslo novin s fotografií cizího vojáka a rozevřená kniha. Idyla mizí pod realitou světa.
Spravedlivý vrah nezabije,
aniž se pokřižoval,
nevinný vrah zabíjí jenom na rozkaz,
ohleduplný zavře oči a svrhne pumu,
omlouvají vrahy,
kdo omluví mrtvé, že se nevracejí domů.
Nevinný vrah zabíjí jenom na rozkaz.
Zeptejte se mrtvých,
z čeho by měli největší radost.
Autorovi se příliš dobře nezdařilo do textu vkomponovat případy z praxe. Většina je zakončena sdělením, že o osudu protagonisty nic dalšího nevíme. Spíše to však působí dojmem, že nic dalšího neobsahuje právě vytěžovaný pramen a na zkoumání jiných nebyl čas. Některé příklady (maškary či nevěstinec) jsou líčeny obšírně, leč přesný sled událostí se v nich ztrácí. Kniha s lákavým titulem není příliš čtivá, ale kdo se jí prokouše, dozví se leccos zajímavého.
Autorovi nechybí nadšení pro vyhledávání informací ukrytých v archivech. Zapracovat by měl na způsobu jejich prezentace. Výsledné texty jsou místy dost roztěkané a zasloužily by si pečlivější korekturu.
Psychologicky laděné povídky přinášejí podnětnější četbu, než klasické detektivky s vraždou na začátku. Mají originální náměty a důvtipné pointy. Skvělé čtení.
Při čtení knihy se jistojistě každý zbaví veškerých úzkostí a paniky, neboť celá jeho mysl bude zaujata přemýšlením nad tím, jak někdo něco tak plytkého může napsat, vydat, nechat přeložit a vydat v češtině...
Velmi silná je dějová linie Ellidy, která nese zásadní poselství. Pěkně je vykreslena naivita, se kterou se její nevlastní dcera vrhá do manželství s představou, že jí přinese lepší život, než dosavadní domov.