Lenka4 komentáře u knih
Kritický pohled na maďarskou společnost, její třídní vývoj, postoje a typické projevy chování. Více než obecnou charakteristikou ji autor přiblíží vylíčením pocitů ze svého návratu do rodného města.
Začátek je poněkud rozpačitý, ale už na cestě do Egypta se mladý doktor začíná projevovat jako bystrý pozorovatel a trpce ironický glosátor. Své postřehy, které se netýkají jen zdraví jeho problematického pacienta, formuluje stručně a výstižně. Zajímavé jsou mimo jiné informace o sbírkách Františka Ferdinanda, včetně té konopišťské.
I složitá filosofická témata mohou být pojednána přehledně a přístupně. Otázka viny, třebaže se prvotně týkala Němců a Německa, je zcela nadčasová. Zároveň dost deprimující, neboť při vědomí toho, že vinný je nejen ten, kdo něco udělá, ale i ten, kdo nic neudělá, je zřejmé, že nějakou vinou je obtížen každý.
Děj se hemží intrikány a šejdíři, chudými a bohatými barony a dívkami, na jejichž city nikdo nehledí. Sympatie nevzbuzuje ani nechutně moralizující jediný kladný hrdina. Celý příběh je překombinovaný až k nepřehlednosti, postavy černobílé a jejich jednání těžko uvěřitelné. Pěkný příklad úpadkové literatury od špatného romanopisce. Potěší však každého, kdo si chce obohatit slovník o neobvyklé výrazy z češtiny 19. století.
Oficiální portréty bývají zpravidla strnulé. Zdůrazněná důstojnost však zakrývá přirozenou lidskost. Životopis Vinzenze Braunera je velice strohý – možná pro limitovaný rozsah publikace, možná pro nedostatek nalezených informací. Přitom však naznačuje, že se jednalo o evidentně společenského člověka, jehož některé životní kapitoly by si zasloužily širší pojetí.
Pan Hofmeister je skvělým důkazem toho, že člověk s náležitou cílevědomostí a pílí je schopen vykonat velké činy. Životopis je psán velmi poutavě a při jeho četbě vzrůstá touha seznámit se blíže s literární tvorbou rožmitálského rodáka. Milým překvapením proto je, že druhá polovina knihy je sestavena právě z jeho povídek. Vydavatelé měli sice často výhrady k jejich rozsahu, ale myslím, že právě v delším textu se dobře projevuje autorovo nadání k zaujetí čtenáře a vtažení ho do děje vytvořením náhlého napětí.
Satanovy dopisy i deníky prarodičů jsou velmi zábavným příkladem toho, že ne všechno se má brát vážně a doslova. Anglický zápisník spíše zaujme ty, kteří popisovaná místa dobře znají.
Jiřina Jirásková byla mnohem lepší herečka než vypravěčka. Ani způsob vedení rozhovoru nepřispěl k usměrnění toku jejích myšlenek či přiblížení některých zásadních etap života.
S chladným odstupem líčený příběh umožňuje detailní nahlédnutí do života v táboře. Vztahy mezi jeho nedobrovolnými obyvatelkami byly z Ursulina pohledu značně ovlivněny jejich národností. Je pochopitelné, že Němky teprve několik let po válce nestály v táborové hierarchii nijak vysoko. Poněkud zamlžené mi připadají události autorčina života, které vedly k jejímu zatčení.
Pražské záchodky jsou objekty, které člověk zpravidla bez povšimnutí míjí. V případě naléhavé potřeby pak ani moc nesleduje jejich vzhled. Přitom mají nečekaně pestrou historii z hlediska umístění, stavebního provedení i provozování. Kniha přímo překypuje všemi informacemi, které se autorovi k tématu podařilo shromáždit. Text by však potřeboval ještě poněkud vycizelovat.
Statistické údaje získané z deníků jsou zajímavé samy od sebe. Ve spojení s vykreslením osudů žen, které je do nich zapisovaly, však jde o velmi zdařilé detailní představení kdysi nezbytného a životně důležitého povolání.
Podtitul Střípky vzpomínek je zcela výstižný. Autorka se nesnaží popsat celou svoji životní anabázi. Jen zachycuje citově nejsilnější události a okamžiky. Ty, které nikdy z paměti nevymizí.
Zaujal mě výzkum v rodinách, jejichž počet sice nebyl velký, ale k podobným výsledkům by patrně dospěl i při širším záběru. Vlastně z něj vyplývá, že rodina je, co se paměti týká, hodně velký sklerotik. Tradované vzpomínky spíše vystihuje označení rodinná legenda. Osobní zážitky jsou nepřenositelné a každý vypravěč si je více méně upraví. Včetně onoho prvotního.
Stručné záznamy svědčí o fyzické zdatnosti putujících tovaryšů, kteří zvládali celkem bez problémů denní mnohahodinové pochody. Překvapivý je pak systém zajišťující jim na cestách základní životní potřeby – stravu a nocleh. Kniha má pěkný obrazový doprovod, rušivě však působí jeho grafické rozložení až k samým okrajům stránek.
„Atmosféra strachu, zoufalství a všudypřítomné StB, která stála v zákulisí natáčení.“ Tato dramatická věta evokuje představu skupiny ozbrojených mužů sledujících každé gesto a slovo herců s ještě větší ostražitostí než sám režisér. Přitom autorovým přínosem je pouze zveřejnění spisu příslušníka StB, který dostal za úkol zjistit ve filmových ateliérech určité informace. Dá se říci, že právě osudy tohoto muže jsou tím nejzajímavějším, co knížka obsahuje. O samotném průběhu natáčení Císařova pekaře se téměř nic nedozvíme. Zato si můžeme v závěru knihy přečíst medailonky herců, z nichž někteří ani ve filmu nehráli. Jejich zařazení je patrně důsledkem nedostatku materiálu pro stanovený rozsah textu. Tomu napovídá i časté opakování již řečeného, namísto prohloubení badatelské činnosti a rozpracování a doplnění povrchních informací. O tom, že samotné novinové články nejsou vhodným zdrojem k serióznímu odbornému dílu, svědčí reprodukování tradovaných omylů (první manžel Lídy Baarové Jan Kopecký nebyl synem ministra techniky Jana Kopeckého, který nebyl bratrem ministra informací a později kultury Václava Kopeckého).
Román zahrnuje několik tematických linií, které se různě prolínají. Většina z nich je postavena na konfliktech mezi starými tradicemi a novými životními trendy odrážejícími zejména rozvoj podnikání a uvědomování si lidských práv.
Přílišná stručnost a strohost portrétů neumožňuje vcítit se do životních příběhů představovaných lidí. Obsáhlejší rozpracování jejich osudů by v myslích čtenářů jistě zanechalo silnější dojem.
Hodně smutný přehled lidské zloby, závisti, prospěchářství, nenávisti, touhy po moci, zvrácenosti.
Doporučení pro nakladatele – místo drahého křídového papíru používat obyčejný a ušetřené peníze věnovat na korektury textu. Značné množství chyb a překlepů působí rušivě a dílo znehodnocuje.
Přiblížení vývoje politické situace po 1. světové válce v Rakousku na osudech členů rodiny Eduarda Blocha byl šťastný nápad. Celkem poutavým způsobem si tak rozšíří obzory i čtenář, který by po čistě odborné knize o dějinách sousední země nesáhl. Drobné výhrady lze mít ke stylistice. Hlavně v závěru text ztrácí kompaktnost.