Lilda komentáře u knih

Čím více jsem se blížila ke konci knihy, tím více se mi na hrudi usazoval pocit těžkosti. Jasně. Šlo by říct, že tohle se nemůže stát. To je moc. Jenže může. Může. A děje se. A nelze si dopředu říct, co bych udělala já. Jak bych se rozhodla, jak bych reagovala, kam bych patřila. Příběh je skvělým návodem na totalitu a absolutní degradaci lidskosti. Upozornila bych zejména na důraz na odstranění vztahů a citů, myšlení a rozhodování. A vůbec celé duše, celé téhle stránce toho, co dělá člověka člověkem. Také mi přijde trefný tento obraz:,, Moc znamená rvát lidem mysl na kusy a znovu ji skládat do nových podob dle vlastní libosti. "

Tuhle knihu doporučuji všem. Bez rozdílu. A také ještě zbývá si položit otázku, jestli jsem se dokázala povznést nad příběh a jeho absurditu, krutost a zároveň logičnost, či zda to alespoň trochu zasáhlo mé tvrdé srdce.

17 03.03.2020

Ze začátku na mě hodně působil autorovo popisování přechodu mezi jeho životem před a po odchodu do války. Vlastně jeho život byl už navždy rozdělený takto. Zasahuje mě ta krutá pravda o manipulaci mladých kluků, kteří jsou slepě (ale zato pochopitelně) do války s jakousi vznešenou. myšlenkou o naplnění jejich života. Trefný a docela nadčasový je odstavec o tom, jak jim školní vědomosti už k ničemu nebyly, protože ve škole je vůbec neučili, jak rozdělat z mokrého dříví oheň a že se bodák má vrazit do břicha a ne do hrudníku. Skvělý příklad jakéhosi zbožštění Katzy jakožto otce, kamaráda a idola Pavla. Působivá pasáž je o Pavlově dovolené. Neschopnost vojáka vrátit se do světa, ve kterém žil před válkou je logická. Částečně jsem mu rozuměla. Snažil se zpátky zachytit to, čím žil před válkou. Oceňuji až naturalistický popis zranění a toho, jak to vypadalo. U některých pasáží mi bylo až špatně z uvědomění, kvůli čemu se všechno tohle dělo. Zasáhla mě věta, která zazní po smrti jednoho blízkého vojáka, kterému střepina z granátu rozerve bok -,, Co je nyní platné, že byl ve škole tak dobrý matematik. "

16 24.01.2019

Mrzí mě, že jsem knihu nečetla v dětství. Ale není čas plakat nad rozlitým mlékem. Jsem ráda, že jsem ji přečetla nyní během studia češtiny, abych ji potom mohla představovat svým budoucím žákům — v komentářích vnímám nelibost k jazyku; pro mě naopak byl ten jazyk přitažlivý a líbilo se mi, jak vykresloval dobu. Co se týče pochopitelnosti u dětí — nemůžeme jim přeci dávat jen jednoduché a nesložité věci, takový krásný jazyk v děské literatuře je důležitý. Když s ním dítě nezačne pracovat v dětství, těžko se potom vrhne třeba na takový Zločin a trest nebo nějakou poezii.

František jako cituplný dvacetiletý kluk, prožívá situaci, která je ve skutečnosti celkem prostá. Kdyby z toho byl normální příběh, působilo by to na nás úplně jinak. Ale tato poema složená z úžasných Hrubínových metafor a obrazů, nám umožňuje vidět jiným pohledem. Trochu mě iritovala Františkova zahleděnost do jeho vlastních -problémů-. Ale to spíše kvůli tomu, že to usvědčovalo mě samotnou. I když je krásné, že se staral o dědečka, ačkoli pro něho znázorňoval zřejmě něco, co je už bez možností, bez dalšího vývoje . Kdežto Terina byla plná možností. Nového vývoje, něčeho, co se stále mění a rozvíjí. A to ho fascinovalo. Zřejmě i motiv poutě a kolotočů dost působí jako trochu tajemná atmosféra, něco, co v sobě skrývá více, než je zjevné. Opět mi to připomnělo moje zážitky z poutě, která se vždy konala a stále koná vedle našeho domu. Kolotočáře jsem už znala a přemýšlela jsem, jaký je asi jejich život. Hrubínovo promítání času je velice zajímavé, i když občas jsem se ztrácela. Pořád obdivuji ty metafory a slovní spojení. Tak vznešená a plná nedořečených slov. Moc krásné. Zvláště ty kontrasty smrti a života. Teriny a Tonky.

Knihu jsem četla asi 4 dny. Bylo to úžasné a jsem moc ráda, že jsem ji přečetla. I když musím přiznat, že ve jménech bohyň a v kdo kde s kým, jsem se ztrácela. O knížce jsem předem nic moc nevěděla. Taky proto jsem si myslela, že to bude příběh přímo o bohyních. Nicméně mě bavilo vracet se do minulosti a živě si představovat popisované situace. Jsem vděčná za závěrečnou kapitolu, která mi dovysvětlila co jak. Myslím, že autorka si dala velkou práci s vyhledáváním informací. Byly zde skvěle popsány procesy s "nevyhovujícími osobami" viz. Surmena. Člověku to dá trochu větší vhled do minulosti, jak do nacismu tak i komunismu. Jinak mě trochu zarazilo, když skončila Dora. A samozřejmě mě úplně zajímá, kdo to byl. A mám chuť navštívit Kopanice.

13 22.09.2019

Jedna věc je číst knihu o historii, která se dělá "někde". Druhá věc je číst knihu, která se týká města, ve kterém člověk žije, kde má své kořeny, svou rodinu. Číst o věcech, které slyšel z úst svých příbuzných a vědět, že je to pravda.
Dík

12 22.03.2020

Když jsem o knížce poprvé uslyšela, příliš mě nenadchla. Ale až po roce, kdy se o ní mluvilo více, jsem si ji stáhla a poté i koupila. Má v sobě neskutečně hluboké myšlenky o vztahu mezi člověkem a Bohem. Dokonce se snaží přiblížit odpověď na obvyklý argument nevěřících, že kdyby existoval Bůh, který lidi miluje tak by nebylo zlo. Velmi se mi líbilo, že to je formou příběhu a zaujme to větší masu lidí, kteří milují příběhy a nesnášejí náboženské příručky. Nutno říci, že to rozhodně není kniha jen pro nevěřící, ale i hlavně pro nevěřící. Možná pro stagnující věřící. Plno těžkých otázek je zde zodpovězeno dobrou formou. Musím říci, že je důležité nedělat z Chatrče Bibli. Chatrč není neomylná, ale má v sobě to kouzlo, že umí složité věci lidsky vysvětlit. Mám v ní plno záložek ( i když spíše až v druhé polovině). Obdivuji i popisovací schopnosti autora.

12 12.06.2018

Při četbě takové knihy si vždy připadám provinile. Provinile, že nejsem dkst vděčná. Že nejsem neustále radostná nad tím, co všechno mohu dělat, co mi bylo darováno a jak můžu žít. Vidím ty maličkosti. V kavárně čtu tuto knihu a pomalu se stydím za to, že si neuvědomuji, ten dar obyčejné kávy, kterou si můžu koupit a v klidu vypít. Jsem ale ráda. Člověka to vyvádí z bubliny toho, jaký svět podle něho je. Tato kniha je velký poklad, protože je od uznávaného psychologa, který vším, co popisuje prošel. Jedna z Franklových myšlenek o tom, co vlastně může pomoci člověku přežít, je rozhodnout se pro vyšší svobodu. A taky pro naději. Jelikož v koncentračních tábor vězni prožívali - časově neomezené provizorium své existence - museli se utíkat k naději, k něčemu, jinak podle Falknera neměli šanci. Dosvědčuje to i příklad toho, že největší náhlá úmrtnost byla v období Vánoc, kdy lidé ztratili naději, že je budou slavit doma. Znalost psychologie Franklovi umožnila pohnout mnohé lidi k zamyšlením se nad životem. Nad tím, co je člověk. Sám to vystihuje.,, Člověk je ten, kdo vymyslel spalovací pece a zároveň i ten, kdo jde do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech. " Frankl taktéž upozorňuje na důležitý aspekt vězně. A to stavu po propuštění. Kdy se z člověka bez moci stane člověk s mocí a najednou je v něm strašlivý, ale oprávněný hněv, který musí být zpracován. Odplata. A taky to, když sen o budoucnosti neodpovídá realitě budoucnosti.

11 10.07.2019

Velice oceňuji schopnost Lewisových slov zasáhnout mě na citlivém místě. Je pravda, že knihu jsem měla dlouho rozečtenou a četla jsem při ní i plno dalších. Ale i tak se mi stalo, že jsem zrovna něco prožívala a kniha mi přímo ukázala na můj bolestivý problém s tou věcí. Krásná je trefnost metafor a přirovnání. Myslím, že i skrytý humor pobaví každého člověka, který se jen trochu orientuje v církevních věcech. Oceňuji velkou nadčasovost i přes častou tématiku války. Jedna z takových věcí je jeho téma ctností.,, Cudnost, poctivost nebo milosrdenství, které ustoupí před nebezpečím, budou cudné, poctivé nebo milosrdné jen za určitých podmínek. I Pilát byl milosrdný, dokud to nebylo riskantní."

11 14.04.2019

Trvalo mi několik přečtení, než jsem se nadechla do podobného tónu, ale jsem za to ráda, protože to nejsou konečné verše, ale dále žijící. Nejvíce se mi líbí jeho roztodivná přirovnání, metafory a schopnost převést pozorované do psaného.

...Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít..

...s opatrností tak velkou jako je můj strach...

Jsou to jen perličky, ale musela jsem si je zapsat.

10 17.03.2020

O Krysaři jsem před přečtením nic nevěděla. Ale byla jsem překvapena a potěšena. Na první pohled zvláštní příběh. Nad kterým se málokdo pozastaví. Při hlubším zkoumání nám toho může hodně předat. Jiný pohled na svět. Náročné a zároveň krásné je to, že se zde vyskytuje mnoho metafor. A člověk si tam může najít to svoje. Líbil se mi rozpor Krysaře o tom, jak a pro co se rozhodnout. Byla jsem proti Agnes. Je pro mě takovým oxymorónem. Čisté jméno, možná i čistá pověst, ale skutečnost je jiná. Bylo mi líto, že skončila, jak skončila, ale pro takové věci se člověk rozhoduje sám. Možná to je tím, že sama taková nechci být. Určitě doporučuji a oceňuji výběr do povinné literatury.

10 07.01.2019

Na knize se mi nejvíce líbil detailní popis tehdejších zvyků a tradic. Myslím, že bychom i v dnešní době měli na určité zvyky vzpomenout a znovu je obnovit i kvůli mladé generaci, která ztrácí vědomí o tom, co vlastně znamená být součástí a národu. A jedním ze způsobů, jak zabránit multikulturalismu, je nezapomenout na národní zvyky a obyčeje, díky kterým jsme jedineční.

10 28.10.2017

Krásné popisné pasáže. Zajímavá práce s vnitřními procesy hrdinky.

8 29.05.2024

Oceňuji přirozenost rozhovoru mezi Klárou a Markem. Váchův tok myšlenek je čistou vodou, která obmývá rány tak, že se začnou hojit nebo začnou pálit.

Poslouchala jsem v podání Igora Bareše. Krása. Myšlenky jsem si nezapisovala, ale mnoho z nich mě zasáhlo. Zkrátka. Obyčejný život. Úžasná psychologie postav. To svárlení osob, mnoho osob, nejasnost, strach. Člověk vychází z jednoho tvrzení, o kterém je skálopevně přesvědčen a potom? Objevuje,že prostě nic není černobílé. Objevuje sám sebe. Dochází k poznání.

8 18.01.2020

Skvělá a humorná kniha. Moc se mi líbí styl humoru a vtipu, který s ledovým klidem autor předkládá. Pěkné rozptýlení jsou krátké scénáře. Příběh geniální.

8 04.08.2019

Jako novočtenář Čapkův, se na začátku ztrácím v tom, co je jak myšleno. Tohle je první jeho dílo, které čtu a jsem sice nadšená, ale na druhou stranu nevím, jestli z věcí, ze kterých jsou nadšeni i druzí a znalci. Tak tedy moje poznatky z průběhu čtení. Občas jsem opravdu nemohla z provázanosti církve a průmyslového světa. To je opravdu úžasné. Nebo popis Boha skrz oči postav. Jaké úžasné karikatury. Nevím, jak to měl Čapek s vírou, ale jistě byl docela racionální. Každopádně jisté skutečnosti a mystifikace z věřícího prostředí znal skvěle. Můžu říct, že mě kniha baví asi hlavně kvůli té spojitosti s náboženstvím, které nemusí všem sedět ????. Je prostě úplně vtipné vnímat všechnu zkreslenost. Ale pak nakonec vidím pěkné popsání některých skutečností. Třeba, když p. Bondy už na ostrově popisuje Boha a vysvětluje tím, jak vlastně funguje náboženský systém. Každý chce kousek Boha a závidí druhým jejich kousek. I když dnes je to spíše, že každý má kousek a nechce ani slyšet o dalších kouscích. Konec se podařil Čapkovi chytře zabalit spolu s hlubokými úvahami o víře. Jsem ráda, že jsem si tuto knihu přečetla a chystám se i na další díla.

8 29.05.2019

Jsem ráda, že jsou i takové knihy v doporučené četbě. Zvláště pro mladé lidi, pro které je snadné se do postav vcítit. Při čtení lze ochutnat kousek války očima tak mladých lidí s citlivými dušemi. Autor zde vkládal svoje myšlenky a pocity z války. Obdivuji použití slov, které dokáží popsat pocity a myšlenky. Jsem ráda, že díky popisu okolí a situací jsem si dokázala živě představit dění a skoro být v příběhu ta třetí, která to pozoruje. Líbí se mi i vykreslení války. Realita, ve které lidé žili, byla krutá. Konečně to nebyl jen popis války jako takový, ale člověk vidí, jak lidé mysleli, jak žili s tím, že zítřek je nejistý a jaký pocit marnosti a pomíjivosti ohledně života měli.

8 05.01.2019

Příběh je moje srdcová záležitost. Možná ani nejsem schopna popsat všechny svoje pocity ohledně této knihy, ale každopádně styl psaní Austenové je mi velmi blízký ve všech jejich dílech. Pýcha a předsudek je můj nejoblíbenější příběh. Chybou snad je, že jsem nejprve viděla film a až potom několikrát četla knihu a znovu viděla film. Film z roku 2005 není špatný a po přečtení knihy mi došly některé věci, které ve filmu nebyly. Nejprve jsem se začala ztotožňovat s hlavní postavou. Určitě nemyslíme stejně (přece jen je to fiktivní postava a každý jsme originální), ale v jistých(všech) situacích jsem se do ní uměla vcítit. Už jenom kvůli jejím rodinným příslušníkům, kteří mi připomínají moji rodinu a někdy si z toho doma děláme legraci. Samozřejmě její city k panu Darcymu a celý ten proces jejich vztahu je mi mi blízký a naprosto jim oběma rozumím. Příběh je skvěle zasazen do období a postavy jsou geniálně vykresleny. Zápletka není vůbec vznešená, ale její
kouzlo je v tom, že pojednává o normálních a běžných věcech. Proto je tolik lákavá pro všechny ženy, které se často s postavami ztotožňují.

Nejvíce obdivuji autora, jak vůbec mohl tak mistrovsky vymyslet takové příběhy a ještě k tomu veršované. Fascinuje mě, jak se lze nad každým příběhem zamyslet a vytěžit z toho to, co na nás sedí.

8 07.06.2018