Liwilterhage komentáře u knih

Zase jedna z knih, kterou jsem dočetla jen díky tomu, že jsem asi tak od půlky doufala, že to konečně začne dávat smysl.
Nevím, jestli to bylo mnou, ale jednoduše jsem nepochopila smysl této knihy, kdy se hlavní postava Prokop choval poněkud zvláštně a já doufala, že si konečně ujasní, koho vlastně chce a o co mu v životě jde.
Dějové linie byly poněkud zvláštní a přišlo mi, že je ani nic moc nespojuje. Prokop si stanovil vždy určitý cíl (doručit dopis, najít Tomše, najít dívku), ale vlastně se svého cíle nikdy moc nedržel, a pak vše působilo divně. A o krakatit v té knize ani vlastně moc nešlo.
Od půlky jsem skrytě věřila, že se ukáže, že se mu vše zdálo v horečce, tak by existovalo alespoň nějaké ospravedlnění.
Avšak bohužel se tak nestalo, a tak závěrem se z toho pro mne stala jen další kniha, kterou si mohu dát do přečtených.

5 04.03.2018

Neil Gaiman patří mezi mé nejoblíbenější spisovatele a každou jeho nově vydanou/přeloženou knihu vítám.
V tomto konkrétním případě jsem byla o to více nadšena zvoleným tématem severské mytologie.
A Gaiman ji skutečně snadno zvládl zpracovat a to s takovou lehkostí, že se člověk po celou dobu čtení nenudí, pobaví se, k postavám si utvoří vztah a nakonec se ještě i obohatí o nové mytologické vědomosti o severských bozích.
Za mě spokojenost.

1 12.02.2018

Nepamatuji se, že by jiná mnou čtená kniha z poválečné literatury na mě tolik zapůsobila, zanechala takový dojem.

Román je syrovým pohledem mladých mužů, původně obyčejných civilistů, kteří díky okolnostem vyměnili svou rodinu, domov za život v zákopech s každodenní špínou, hladem, nejasnou budoucností a pohledem na nepředstavitelné lidské násilí a smrt.

V této knize nejde tolik o děj, ale podstatou je, že se jedná o naturalistické líčení, zápisky člověka, který válku v zákopech zažil, prožil a přežil.

To je to hlavní, co by si člověk podle mne měl z knihy odnést. Že vše, co jest napsáno v této knize, kdysi skutečně někdo viděl, prožíval. A i proto, dle mého názoru, Barbussovi nemůže být vyčítán neucelený děj ani politicky laděné pasáže, protože to tak jednoduše v té době cítil, zastával takový názor. A kniha je především jeho svědectvím, jeho dílem.

Zcela chápu, že v době svého vzniku měl tento román zásadní význam a ten dle mého názoru přetrvává dodnes, proto je škoda, že kniha nepatří k zrovna často čteným.

Na závěr bych ráda uvedla krátký úryvek:

"Víc než úkoly, jež se podobají přehlídkám, víc než viditelné bitvy, rozvinuté jako korouhve, ba dokonce víc než boje muže proti muži, kdy se s křikem zmítají těla, je válka strašlivá, nepřirozená únava, voda až po břicho a bláto a kal a ohavná špína; zplesnivělé tváře a maso v cárech a mrtvoly, plovoucí na hltavé zemi, které se už ani mrtvolám nepodobají. To je válka, ta nekonečná jednotvárnost běd, přerušovaná prudkými dramaty, to je válka, a ne bajonet, který jiskří jako stříbro, ani kokrhání polnic ve slunci." (s. 281)

5 11.07.2017

Jednoduše řečeno: zklamání.

Po dlouhé době kniha, u které jsem se musela přibližně od poloviny přemáhat k dočtení celého příběhu. Doufala jsem, že alespoň konec mě překvapí, nějak osloví, ale nestalo se tak.

Co mi asi nejvíce vadilo, bylo chování jednotlivých postav. Všechno mi to přišlo, tak nějak k neuvěření, nereálné.
Hlavní postava Joona Linna vždy v pravou chvíli na pravém místě, jako jediný věděl, co v daný okamžik dělat, jak se zachovat. Ano, je důležité mít výbornou, něčím výjimečnou hlavní postavu, která oproti ostatním má něco navíc, dokáže něco více. Ale v tomto příběhu mi to přišlo až moc do očí bijící. Měla jsem pocit, že ostatní policisté by tam ani nemuseli být. A vlastně k čemu? Když všichni jsou neschopní a Linna to sám vyřeší.
Dále Elin, která kvůli jedné dívce zcela převrátí svůj dosavadní život a je odhodlána jít proti názoru všech. A mně přijde naprosto nepravděpodobné, že by si žena mohla za půl roku vytvořit takové pouto k cizímu dítěti, že by byla pro jeho záchranu za pár let schopna činit podobné činy. A to nemluvím o její citové nevyrovnanosti a pobláznění muži.
A Flora? Ta mi přišla v příběhu zcela navíc. Jen aby se v knize zachovalo propojení s médii, hypnotizéry apod. A to mě ani konečné odůvodnění její přítomnosti v příběhu na konci knihy nepřesvědčilo.
Ani hlavní záporná postava vlastně neměla ucelenou osobnost. Jen náznaky a jednu krabici.

A přítomnost akčních scén? Přestřelek? Proboha proč. I ta krev mi občas přišla navíc.

Škoda mluvit.

Pokud bych to měla shrnout: nepropracovanost, neuvěřitelnost, nereálnost, mělkost příběhu a jedno klišé vedle druhého.

5 26.09.2016

Jak tomu u sbírek povídek bývá, některé povídky čtenáře osloví, jiné si jen přečte a nic v něm nezanechají.
Co však pro mě bylo nejpodstatnější, že i přes předběžné varování jsem na konci pociťovala skutečné znepokojení a neklid. Tak bych řekla, že příběhy splnily, před čím Neil Gaiman varoval. Proto je mé celkové hodnocení kladné.

Z povídek bych vyzdvihla:
"Pravda je jeskyně v černých horách..."
Dobrodružný příběh
Případ smrti a medu
Klik, klak chřestivak
"A plakat jako Alexandr"
Bezčasí
Návrat hubeného bílého vévody
Černý pes

07.09.2016

Dojmy z 14. knihy série - rozporuplné.
V první třetině příběhu jsem zavzpomínala na první díly série, kdy jsem doufala, že se autoři v budoucnu více zaměří na život agenta Pendergasta, že se jemu a jeho rodině budou v budoucnu více věnovat. Avšak od Horečnatého snu mám celé problematiky kolem Pendergasta dost. Celou dobu mi ty příběhy něčím nesedí. Helen, Tristam, Alban, pomsta, pomsta, pomsta. Přijde mi, že kompaktně daná linka není úplně propracovaná.

Každý nový díl čekám na určité rozuzlení, osvětlení všeho, avšak zatím jsem se racionálního vysvětlení nedočkala. Jakoby postavy Pendergastovy rodiny nebyly pořádně domyšlené. Vždy je dobrý začátek, objeví se dobře propracovaný nový charakter postavy, ale nakonec je u všech tak prazvláštní konec. Již konec Diogenese, Pendergastova bratra, mi nějak neseděl a stále s ním nejsem smířená. A nyní Alban. (Například i příběh, který podává v tomto díle Fábio o charakterní změně Albana. Nevěřím mu, avšak žádného reálného vysvětlení se mi nedostává.)

Navíc poslední díly knižní série mi zcela splývají. Nějakou dobu jsem si nedokázala ani pořádně vzpomenout na charakter Albana, na příběh ve kterém oba synové naposled figurovali.

Modrý labyrint mi přišel jako určitá vzpomínka na staré dobré časy (staré známé osoby - Margo Greenová, známé prostory - muzeum, vzpomínka na Dr. Enocha Lenga...), ale provedení příběhu mě v určitém směru zklamalo. Čekala bych, že až do posledních stran nebudu tušit, kdo za činem stojí, že vše bude zahaleno (jak tomu bývalo u předešlých dílů) stínem, tajemnem a záhadou, ale v této knize mi padoucha, celý spiklenecký plán, prozradili dopředu, a já tak do konce knihy jen čekala, zda bude na konci smrt nebo zázračné uzdravení.

Pro příště bych doporučila se oprostit od citových vazeb Pendergasta a zaměřit se na jeho intelekt, využití jeho schopností v řešení "obyčejných" kriminálních zločinů.

Co mohu z knihy však vyzdvihnout jsou scény z muzea s Margo a z botanické zahrady s Constance. Díky nim dávám tři hvězdy.

6 20.02.2016

V jihoasijské džungli byl vydán příkaz. Postavit strategicky významný most přes řeku Kwai. Úkol má být splněn do šesti měsíců, opoždění je vyloučeno. Postavit jej mají spojenečtí váleční zajatci, plukovník Nicholson a jeho pluk, několik mil od barmských hranic u zajateckého tábora, kterému velí plukovník Saitó. Vše se zdá být jasné - zajatci staví, Japonci velí. Skutečnost je však překvapivě jiná a to ve více ohledech.

Kniha je protkaná mnoha absurdními situacemi, které ji činí právě tak působivou. Například situace, kdy japonský velitel Saitó svým spojeneckým zajatcům velí, ale vlastně nevelí, či samotná skutečnost, že se most nakonec stává mnohem důležitější pro Angličany než pro Japonce, kteří si původně usmysleli jeho stavbu. Most, který byl na začátku pro Japonce tak strategicky významný, ztrácí postupně na své vojenské důležitosti a stává se symbolem.

Pro plukovníka Nicholsona je most symbolem síly, hrdosti, vzdělanosti a vyspělosti západní civilizace. Chce, aby most byl pevný, stabilní, nejlepší, který kdy jejich nepřátelé mohli vidět. Chce, aby si jej všichni pamatovali.

Pro druhou skupinu tvořenou Wardenem, Shearsem a Joycem představuje most symbol nepřátel, který musí být za každou cenu zničen. Nesmí dopustit, aby oni, spojenci, takto pomáhali Japoncům dobývat další území v neprospěch jim samotným.

A právě střet těchto dvou protichůdných tužeb, poukazuje na jednu z největším absurdit celého díla, kdy se proti sobě staví lidé z jedné země.

A já mohu jen doporučit k přečtení.

5 17.06.2014

Nerozumím zcela důvodu, proč je tato kniha označována za jedno z největších děl americké literatury (četla jsem již podlé mého skromného názoru zásadnější americká díla), ale upřímně musím říci, že příběh, který Francis Scott Fitzgerald stvořil, v sobě skrývá magičnost a hloubku, která si čtenáře podmaní.
Podle mé maličkosti se jedná především o příběh naděje, která podpírala po dlouhou dobu Gatsbyho a dopomohla mu k velké životní změně. V této změně Gatsby spatřoval sílu, která by mu dopomohla k splnění jeho přání.
"Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost..." avšak ho dostihla skutečnost, že svět a lidé se během života mění...

26.05.2013

Kniha si mne získala svou opravdovostí.
Líbilo se mi po dlouhé době číst příběh, který je založen na skutečném životě. Po tolika fiktivních příbězích, to byla velmi vítaná změna.

1 25.05.2013

Na počátku Rose Madder jsem byla uchvácena, jak na mě příběh působil, s jakou mírou intenzity. King dokázal skvěle vykreslit pocity mladé týrané ženy, věřila jsem mu každé slovo a byla jsem touto osobní výpovědí naprosto šokována. Uvědomila jsem si, že někde hluboko ve mně se skrývá určitý strach, že takoví lidé žijí mezi námi a denně ubližují jiným bezbranným osobám. Bylo mi z toho vnitřně velmi zle.
Během čtení jsem se i přistihla, že jsem měla určité pochybnosti o identitě autora, neboť mnoho mužských spisovatelů (alespoň určitě někteří z těch které jsem četla) se nedokáže takovým způsobem vžít do pocitů, myšlení ženy. Tato schopnost je u Kinga obdivuhodná.
Pak jsem se v příběhu dostala k nadpřirozenější části a tehdy jsem si uvědomila v čem tkví Kingova jedinečnost a pro mě osobně i slabost, co vytváří a tvoří jeho knihy. Je to spojení našich lidských životů s nadpřirozenem. S něčím magických, nereálným. Právě ta představa, že by se něco takového mohlo stát i nám, nás tolik děsí, nahání nám husí kůži. Člověk se pak musí ptám sám sebe: Je to možné? Co když skutečně takové síly existují? Díky této pochybnosti S. Kingovi příběhy patří k těm nejděsivějším.
Bohužel, konkrétně u Rose Madder mi toto spojení světů moc nesedělo, proto jedna hvězda dolů.

09.02.2013

Jeho poetické, kritické i politické básně (písně) obsahují především upřímnost a lidskost, které člověk v minulosti hledal, v současnosti hledá a v budoucnu hledat bude, a právě díky nim, je jeho tvorba jedinečná, dokáže v nás vyvolávat emoce.

Dovolím si citovat z básně Pasážová revolta:

"I naše generace
má svoje prominenty
Program je rezignace
a facky argumenty
Potlesk je k umlčení
a pískot na pochvalu
a místo přesvědčení
jen pití píva Z žalu "

Krylova slova jsou nesmrtelná.

9 28.12.2012

Napíši to jednoduše:
Autorka má smůlu, miluji knihy J.R.Wardové.

4 26.12.2012

Po knize jsme sáhla ze zvědavosti a bohužel mě nijak zvlášť nenadchla.
Vybrala jsem si ji, neboť jsem si chtěla oddychnout od "těžší" četby a přečíst si něco "jednoduššího". Vlastně se mi přání i splnilo, když nad tím tak uvažuji, ale zas tak jednoduchou četbu jsem si nepředstavovala. Neboť oproti knihám, které běžně čtu, musím konstatovat, že děj Záře byl poněkud nedopracovaný a naivní i pro mě.
Například postava hlavní hrdinky Bethany se mi zdála jakoby nedořešená, neustále nerozhodná, jak se má zachovat. Většinu času byla na můj vkus až moc lidská, ve spojitosti s tím, že je nadpozemskou bytostí, andělem.
O mém celkovém dojmu pravděpodobně nejlépe vypovídá skutečnost, že po měsíci od přečtení knihy jsem si absolutně nemohla vzpomenout, jak se hlavní postavy této knihy jmenují.

2 26.12.2012

Kniha obsahuje vše, co by správný triller měl mít - napětí, nepředvídatelné zvraty, vyvolává různorodé emoce.
V pořadí jedenáctá Pendergastova kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem. Alespoň pro mne je příjemné, jak se postava Pendergasta vyvíjí postupem času a okolností. Objevujeme skrytější, potlačovanou stránku jeho osobnosti. Z tajnůstkářského, šarmantního, neomylného Aloysiuse se stává potomek jeho předků - syn Isabelly a Linnaeuse Pendergastových.
I přesto že jsem Horečnatý sen četla již před poněkud delší dobou, "vychutnala" jsem si Chladnokrevnou mstu do posledního písmene.

26.12.2012

Poprvé píši komentář ke knize, kterou jsem ani nečetla, ale jednoduše na to musím upozornit. Četla jsem první díl, Polibek půlnoci, a bohužel pro autorku jsem tam postřehla až moc podobností s knihami od J.R. Ward.
Důležitější ale je: Kam se poděla nějaká kreativita, originálnost ve vytváření českých obalů knih? Skutečně je možné, aby někdo použil na obal knihy fotku z filmu Breaking Dawn - Kristen Stewart a R. Pattinsona? To nikomu nepřipadá podezřelé a zvláštní?

I touto knihou mi Preston Douglas dokázal, jak je vynikajícím spisovatelem.
Vynikající námět knihy, vědecké objasnění, čtivý překlad (i za ten velký dík).
Během čtení jsem (jako u správného thrilleru) čelila velké intenzitě emocí - neblahému tušení, úzkosti, potěšení, zklamání... Dostalo se mi napětí, rozechvění, přesvědčivosti...
Jsem knihou nadšena, dozvěděla jsem se něco nového, získala jsem nový pohled na danou skutečnost. Musím ale také přiznat, že někdy mi překážel až moc velký sentimentalismus vůči hlavním postavám příběhu. Nemusí být vždy všichni za hrdiny.

29.09.2012

Sáhla jsem po knize úplnou náhodou a nelituji.
Myslím, že na světě neexistuje moc (mužských) autorů, kteří by byli schopni napsat tento příběh mladé ženy, aby čtenáře po většinu doby zajímal, nenudil. Jak často Vás baví kniha, která se z velké části zabývá jen jedinou osobou (ženou), jejími myšlenkami, životem? Na začátku jsem byla celkem skeptická a nevěřila jsem, že bych knihu mohla vůbec dočíst. O to bylo mé následné překvapení větší, když jsem zjistila, že jsem již za půlkou.
Tento naturalisticky líčený psychologický horor mne donutil přemýšlet nad tím, čeho bych byla pro svou záchranu schopna. U většiny knih si jednoduše vždy řeknu, že v mém životě by taková situace nikdy nenastala. Příběhy a povídky S.Kinga jsou ale právě v něčem jiné, výjimečné. U nich si sice také řeknu, že by se něco takového nemohlo v mém životě přihodit, ale vždy následuje malý dovětek, otázka, která se mi usadí na nějaký čas v hlavě: "A co když ano?"
Jednu hvězdičku ale strhávám za koncovou psanou část, která (alespoň pro mne) vzala příběhu kus tajemna.

16.09.2012

Alison Weir by mohla být na sebe hrdá. Po dočtení tragického života "devítidenní královny" Jany Greyové, jsem byla dojata a příběhem zcela upoutána. Mou myslí i nyní víří otázky: Co si autorka musela domyslet z Janina života? Jaká je pravda? Co vše se v Anglii za Tudorovců odehrávalo?
Shodou okolností jsem se dříve v tomto roce již zabývala Anglií v šestnáctém století, linií tudorovskou. Mluvili jsme o Jindřichu VIII., jeho manželkách a dětem, které následně nastoupily na trůn. Je smutné (až nyní si to uvědomuji), že o Janě Greyové a jejím osudu nepadla ani zmíňka, jako by vůbec ke královské linii nepatřila. Dokonce ani v učebnici dějepisu pro střední školy, není Janě věnována jediná věta.
A co bych teprve nyní dala za prohlídku Tower of London, který jsem před dvěma lety navštívila. Věčná škoda.
Kniha je velice poutavá, dobře napsaná. Všem doporučuji si přečíst tento příběh - život zneuctěné, zubožené, zneužité mladé dívenky Jany Greyové, která se navzdory jejímu osudu nikdy nevzdala své víry (nejen náboženské). Zůstala obdivuhodně silná.
Nechť duše zemřelých i živých, kteří za svůj život psychicky nebo fyzicky trpěli (či trpí), naleznou klid a září věčně.

5 18.08.2012

Vulgárně napsané knihy mi nevadí, i když je záměrně nevyhledávám, ale občas mám (i u těchto některých povídek) pocit, že slušné vyjadřovaný není na škodu. Avšak v jistých životních situacích...
Jediné co z této sbírky povídek mám - přečetla jsem je. Jen u poslední jsem postřehla, pro mě tolik očekávaný a potřebný, ucelený děj, pointu příběhu.
A tak mi nezbývá nic víc, než zkusit nějaký autorův román...

1 09.07.2012

Z principu knihy od J.R.Ward nekomentuji, především BDB - své dojmy si nechávám pro sebe. Nicméně k této knize chci napsat pár slov.
Zklamaná nejsem, tzv. dostala jsem to, co jsem očekávala a chtěla dostat. Jen poslední kapitola pro mě byla až moc sentimentální. Kdyby kniha byla o přibližně osm stran kratší - bývala bych byla spokojenější :)

1 08.07.2012