LordSnape komentáře u knih

Rozhodně si nemyslím, že by Manfred Spitzer vedl jakýsi džihád proti digitálním médiím, ostatně reakce Michala Rybky, člověka, který se chlubí tím, že napsal recenzi na hru z obrázků a který se snažil proniknout i k čtenářům fantastiky svojí ryze podprůměrnou, povídkovou sbírkou Příběhy pro Bastet, nemá autorovi co vytýkat, protože každý z nich si vždycky bude vehementně stát za tou svojí pravdou.

Co se nedá upřít knize jako takové je fakt, že je svého druhu asi jediná a možná proto se Spitzer místy pouští až do přílišného bujarého vykřikování na všechny strany s poselstvím "Zachraňte naše děti!" Statistika a různé výzkumy jsou možná nudné, nicméně už dávno bylo prokázáno, že čím je mozek méně trénovaný, tím dříve zakrní. O vzniku demence nebudu polemizovat, neznám fakta, ale co bych zde vyzdvihl je to, že si až příliš zjednodušujeme život, abychom ušetřili čas a místo toho, abychom se radovali sami ze sebe, z lidí, rodiny a přírody, tak čučíme na nesmysly v TV a čteme nepodložené kraviny na internetu. Takže vlastně žádný čas díky digitalizaci ani neušetříme. Kvůli těm všem přístrojům - chytřejším mobilům, plochým LCD televizím a monitorům jsme naopak čím více v práci a to jen, abychom si koupili statky které vlastně ani nepotřebujeme a to vše na úkor rodiny a volného času pro sebe.

Digitální média jsou dobrý sluha, ale zlý pán a už nám začínají přerůstat přes hlavu, to je nesporný fakt. Vidím to všude ve svém okolí i mezi dětmi na ulici. Nicméně už není cesty zpět a trochu mě mrzí, že Spitzer nepřišel s nějaký poselstvím, namísto toho, aby se v poslední třetině knihy neustále opíral do FPS stříleček nebo MMORPG jako WoW a tvrdil, že jsou hry životu nebezpečné, protože si to rozhodně nemyslím a je to stejná polemika jako v případě účinku homeopatie... Jo, já jako děcko hrával třeba Golden Axe a s kuličkovkama běhal po lese hrajíce si na vojáky. Je to naprosto stejné a je vtipné, že to vztahovačného Rybku tak strašně štve.

9 28.06.2015

O Aleši Kalinovi jsem se dozvěděl od kamarádky a pak i z internetu. To, že je uznávaný a vyhledávaný kouč a já o něm nevěděl, mi dalo poznatek, že ač tuto problematiku trochu sleduji, tak s tím Kalinou to nebude až tak horké. Je zajímavé, jaké měli všichni ti lektoři a koučové původní povolání (viz. třeba Čmolík...). V případě tohoto autora mi přijde, jako by si chtěl odpočinout od světa komerce a velkých korporací a místo toho řídil lidi trochu jiným způsobem. Asi se ptáte jak na mě kniha působila... Inu, kdybych ji nepřečetl, nic by se tak nestalo. Autor má pravdu v tom, že pro naplněný a kvalitní vztah je důležité vzájemné porozumění, mluvit o problémech a mít něco společného, jako jsou třeba zájmy a životní cíle. Ale to ostatní jsou jen buď věci, které najdete všude jinde volně ke stažení či Kalinovy dogmatické a debilně svazovací techniky, kdy vás vyloženě nutí udělat si ze vztahu další nesmyslnou společnost plnou smluv a různých trestů formou cukru a biče. A ze všeho nejvíce mi osobně vadilo, jak se v knize dává najevo, že je velmi důležitý vzhled... Ok, na jednu stranu chápu, ale ta forma, jakou je tato kapitola psaná je vážně strašná. Už vůbec testování daného partnera díky dopředu "předefinovaných" kvízů a tabulek mi přijde stejně ujeté, jako kdybychom si vzali testy z Bravíčka zdali se k sobě hodíme a na kolik procent. Prostě se občas musíte spálit, někdy to vyjde a jindy ne. Pracujte na sobě i na svém vztahu, ale na Aleše Kalinu se vykašlete. Mezilidské vztahy nejsou pokrytecký business.

9 04.05.2015

Ke komiksu mě ani tak nepřivedl jako věhlas jeho scénáristy, ale spíše jsem si chtěl přečíst předlohu jednoho mého, velmi oblíbeného filmu. Nezklamalo mě to. Je to vážně super. Námět i příběh jsou nezaměnitelné a inteligentní. Atmosféra, jež by se dala krájet. Co mi vlastně jen nesedlo a to není vinou ani tak knihy, jako spíše jejím stářím a samotným kreslířem. Byla to kresba, která na mě působila trochu zastarale, vybledle a málo detailně. Lloyd má zvláštní styl.

9 15.03.2015

Autorka měla pravdu, když v knize tvrdila, že se snažila, aby čtení zabralo tak dva večery. Co tahle kniha znamená pro mě je to, že mě naučila se na arabský svět dívat jinýma očima. Dřív jsem žil v domnělém obrazu médií, kde se ukazují různá zvěrstva a kde vládnou muslimští radikálové pevnou a neotřesitelnou rukou. Khidayer nezapomíná připomínat jisté hrozné věci (většina v Saudi...), ale zároveň popisuje i to, co je na arabském světě dobré a že Islám není jen o radikálních zákazech a teroristech. Spousta věcí totiž nemá s vírou ani moc společného, protože jde jednoduše o zažitý zvyk a výborná kapitola byla i o tom, že spousta žen i přes tak nízké postavení o nějakou emancipaci vlastně ani nestojí, proto se stále zahalují i s tolerantním mužem. Ano, tyto země pořád mají co dohánět a já věřím, že se v nich najde více uvědomnělých muslimů, kteří ukážou svoji lepší stránku a povolí tu středověkou oháňku, která je zbytečně dusí, což dokazuje hlavně Saudská Arábie nebo chudý Jemen. Rozhodně doporučuji lidem, kteří mají stále vůči orientu i Islámu spoustu předsudků servírovaných prostřednictvím médií. Jestli tohle byl autorčin cíl, za mě říkám, že se to povedlo a dokonce i trochu navnadilo k turistické návštěvě.

9 12.11.2013

Velmi čtivá kniha radilka. Na toto téma jsem toho přečetl hodně, ale právě Chapman má ten dar ukázat na příkladech, že to jde, velmi snadno a navíc z celé publikace vyzařuje výjimečně pozitivní nálada.

9 12.11.2013

Hodně přínosná a velice dobře napsaná kniha. Autor nic neokecává, jde tedy přímo k jádru věci, jednotlivé typy srozumitelně popíše, ale zároveň i naznačí účel dané meditace. Celkově je to velmi dobrý start pro všechny, kteří chtějí začít meditovat a nevědí jak, či si nedokáží ani představit jaké z toho plynou důsledky pro naše vědomí. To, jak pracovat s myslí se spíše naučíte až v průběhu své praxe nebo v nějakém buddhistickém centru, ale naučit se meditovat, je dobrý start pro duševní rovnováhu a emoční vyrovnanost.

9 24.08.2012

Jedním slovem - hrůza! Autor si ukousl příliš veliký krajíc a to, co fungovalo v předchozí knize, tak zde šeredně nefunguje. Většina postav u mě padla v nemilost. Cala jsem začal nenávidět, Kleista litovat a o Váhavém Henrym nevím co si myslet... Z vykupitele Boska se stala prapodivná loutka a jakékoliv vykreslení děje, cíle či náznaku konání postav se totálně míjí účinkem, zatímco třeba Zaječí Kotě a Idris Pukke jsou totálně nevyužití..

9 27.07.2012

Jedná se o knižní přepis původně divadelní hry, kde hrají prim lidské emoce, výrazy obličeje postav a to, jak mezi sebou postavy komunikují. Kniha rozhodně špatná není, ale žádný zázrak se nekoná. Na celé knize stojí a padá motiv jednotlivých povídek a to se celkem obstojně povedlo přenést i na papír. Nutno dodat, že západnímu publiku to může připadat místy trochu banální, ale musíme si uvědomit, že je to určeno pro japonské publikum, kde se podobné pocity a intimní příběhy nevytahují na veřejnosti mezi lidi, co nejsou součástí rodiny nebo kruhu blízkých přátel...

8 20.10.2024

Abych byl upřímný, tak výsostně nemám rád trilogie, pentalogie, mnohologie a další různé dvacetisvazkové série, kde je příběh rozplizlý na x knihách. U série Poutníci jsem ke druhé knize přikročil, protože mě první díl moc bavil a v podstatě se jedná o samostatný příběh, který jen volně navazuje na události předchozí. Musím ale říci, že se mi to už nečetlo tak lehce, čímž jsem byl zpočátku lehce zaskočen. Osobně mám tvorbu Becky moc rád, líbí se mi jak přemýšlí a jak píše, navíc jsme stejný ročník, ale tady je hlavní hrdinka na můj vkus až moc uplakaná i když chápu, proč tomu tak je. Po lehkém vystřízlivění z onoho "zklamání" jsem nakonec stejně zvedl o hvězdu hodnocení a knihu si nechám. V sérii pokračovat budu. Překonám to.

8 31.07.2022

Krásná kniha. Je založená na té roztodivnosti postav. Každý je jiný, ale každý něco řeší. Kupa nesourodých lidí, mimozemšťanů a bytostí se sejde na lodi, jejíchž umělá inteligence se dá považovat za další postavu. Becky nepředkládá žádné zvraty, ale řeší otázku humanity i mezi tvory, kteří si ve výsledku nejsou ani podobní. Jak chceme kolonizovat vesmír, když válčíme stále mezi sebou jako lidé? Bavilo mě to číst, poznávat kulturu i pozadí minulých událostí a jednotlivých postav té vesmírné skořápky. Vesmír, kde se kniha odehrává je jiný, a je zřejmě takový, jaký bychom ho chtěli mít. Je milé si tom přečíst a snít. Doporučuji jako podkres hudbu z cyklu Humanity od Thomase Bergersona.

8 31.07.2022

Hard sci-fi mi nevadí. Mám rád i autory z Číny či Japonska, jen do toho nesmí míchat svoji vnitrostátní politiku a tady se to jakože fakt nepovedlo. Samotná premisa příběhu se táhne jako smrad i když nepopírám, že kniha je i přes technické termíny a různé teze celkem čtivá. Co jí ubírá na síle je prostě absence jakési motivace postav a nakonec i té druhé civilizace. Bavily mě hodně hrátky s historií v rámci virtuální hry, ale autor si z toho udělal jen jakýsi oslí můstek. Nebýt to rozplyzlé do tří knih, vynechat nějaké zbytečnosti a odhodit do koše stranickou legitimaci, udělal by Liou Cch'-sin lépe. Ale to už by pak kniha asi ani vyjít nemohla natožpak, aby opustila ČLR jako jejich stěžejní fantastika. Těžká doba. Na dnešním už tak chabém poli sci-fi nejvíce nadhodnocená kniha, což jí zřejmě výrazně prospělo v tak nekritických ohlasech čtenářské obce.

8 28.04.2019

V podstatě se jedná o hromadu esejů o empatii, svobodě a následně i předávání vědomostí v pedagogické profesi tak, aby člověk zůstal sám sebou a mohl růst. Knihu jsem si půjčil z knihovny, abych jako klient rogersovské psychoterapie pochopil o čem je a to jsem prakticky dostal. Není to napsané moc přístupným stylem, ale čte se to v podstatě samo. Tedy za předpokladu, že o psychologii a její terapii něco víte. Na závěr mě i sám Rogers v celé knize překvapil, jak široký byl jeho záběr. Za mě určitě přínosná věc.

8 07.10.2018

Kniha nejen o hlavním městě Rumunska, ale i pohnuté historii jejích obyvatel a současném vnímání světa očima Rumunů. Vlastně ani nevím, kde začít, abych se tady zbytečně nerozplýval. Určitě to není čtení pro každého. Musíte mít aspoň trochu zájem o tuhle zemi. Já byl v Rumunsku zatím třikrát a pořád mě nepřestává uchvacovat svou nespoutaností, divokostí a přístupem k životu. Do Bukurešti bych se rád určitě někdy podíval, abych stejně jako Margo mohl nasát tu její úžasnou atmosféru.

8 12.03.2018

Naprosto výjimečná a fantastická pouť napříč mýty celého světa. Není to jen o mytologii a pohádkách, ale Campbell zabrousí i do tajů psychologie, historie a antropologie. To vše je navíc zabaleno ve výborně čtivém obalu, srozumitelném a ku prospěchu čtenáře i zábavném podání. Byla to moje první, ale rozhodně ne poslední kniha od autora.

8 17.01.2018

Tak nějak jsem to tušil, ale dlouho jsem si to nechtěl připustit. Jsem zkrátka cíťa. Tohoto druhu je to teprve má první kniha, ale test, přiložený na konci mi napověděl, že jsem v tom až po uši. Připomínám, že rozhodně nejsem čistý introvert, mám spíše takové výkyvy, ale onen pocit, že si vše tak děsně beru, mě v posledních letech dosti sužoval. Některé věci uvedené v knize sice zní pro většinu jednoduše, ale pokud se ocitnete v kůži těch, o kterých se zde píše, už to není takové.

8 09.05.2017

Když jsem knihu začal číst, vůbec jsem si neuvědomil, že je to druhý díl trilogie, která je první částí triptychu. Líbil se mi prostě název a chtěl jsem více proniknout k tomu, co vlastně Crowley dělal a čemu se tak úporně věnoval. Předně musím říci, že doporučuji čtení pouze těm, kteří aspoň něco o okultismu vědí a nejsou pro ně neznámé některé Crowleyho práce a knihy, i když se zde autor odkazuje na články a jiné zdroje, které do češtiny přeloženy nebyly, jako třeba zajímavý životopis zakladatele směru Zos Kia - Austina Osmana Spareho.

Co mi na začátku trochu vadilo, bylo úporné lpění na nesmyslně nepřehledné numerologii, ve které jsem se fakt neorientoval a onen "důkaz", že Crowley dostával příkazy od bytosti z jiné dimenze a jak vypočítal, že jsme v novém Aeonu. Vše ostatní je ale zajímavé. Grant nakousne a vlastně i dokáže provázanost okultních věd s védy, buddhismem, tantrou. Objasní původní účel astrologie - vyrovnanost makro a mikrokosmu. Dokonce se objeví i názor, že sám veliký Crowley leckde pochybyl a ústní předání učení se prostě "nepovedlo" nebo jej špatně pochopil, viz. třeba jeho minulost. Líbila se mi též kapitola o původu magie u starověkých Egypťanů, ke kterým se všechny nitky zpětně sjednocují, zatímco třeba takoví staří Řekové dostanou kartáč za to, že si původní mytologii upravili a tím ji celou zkurvili pro další generace...

Nezbytná kniha pro lidi zajímající se o okultní vědy, magii a ty, kteří by rádi pochopili některé texty kapel jako Behemoth, Septic Flesh či Cradle Of Filth... Teď jen budu muset doplnit znalosti z první knihy Magické obrození.

8 09.05.2017

Mansonův životopis je zajímavý. I se vším tím ošklivým do sebe zapadá. Oceňuji, že se v knize objevilo i jeho psaní ve formě povídek a dopisů. Bohužel je to typický příklad puritánské Ameriky. Ty zvěsti kolem něj, povídačky a snahy o zdiskreditování mu zcela paradoxně pomohly tam, kde je teď. Kdyby se o něj americká společnost nezajímala, zřejmě tady asi nic nečteme. Ve své době, když začínal, bylo kapel podobného ražení dost, ale právě tahle měla to štěstí, že byla opředena oním oparem. Jeho vztahy s LaVeyem nebo druhými muzikanty také dělají své. Mansonovo vidění světa i názory naprosto chápu. Je to ztracené dítě, schovávající se v koutě, co trpí samotou a pocitem méněcennosti, kdy všichni na něj ukazují prstem, protože nezapadá. Osobně mě kniha nejvíce bavila v právě těch chvílích, kdy i on sám dokázal připustit, že by někoho bezmezně miloval a vážil si jej.

8 15.01.2017

Je směšné, že to, co mi vadilo na Ne před slunce západem, jsem si v Jádru slunce naplno užíval. Sinisalo má svůj radikálně ostrý styl a je vidět, že jej vypilovala téměř k dokonalosti. Je to podivné, ale dobře napsané. Fikce se tu opět míchá s realitou. Dystopický režim je uvěřitelný a život hlavní hrdinky je politováníhodný. Psychologie hlavních hrdinů na jedničku a atmosféra by se dala krájet. V podstatě je to vlastně jen kniha o úniku z nesvobodného světa, kde se fetuje chilli a žena má tolik práv asi jako manželka v 17. století. Spálilo mě to na prach...

8 04.01.2017

Na knize mi nejvíce sedl autorův humor, vysvětlování pohnutek poutě a lehký styl, jakým je napsaná. Určitě si přečtu další cestopis (Ziburův svérázný popis cesty necesty...) i když vlastně ve výsledku toho člověk moc neobjeví, protože buď jde, seznamuje se anebo pije čaj v Turecku. :-)

8 11.11.2016

K téhle knize jsem se dostal díky tomu, že Zimbardo vystupoval v pořadu Hyde Park civilizace. O Stanfordským vězeňským experimentu jsem slyšel kdysi na škole a viděl i onen německý film, ale stejně mě to naprosto dostalo. Vůbec první kapitoly hned po úvodu a nutných přípravách experimentu jsou ultimátně nejlepší. Fascinovaně se to čte, přičemž to připomíná spíše nějaký starý film, sklouzávajíc občas k nechtěné grotesce, který se vám odehrává při čtení v hlavě. Vrcholem byla protestní hladovka jednoho vězně, který byl následně strčen na samotku, aby ráno byl opět vysvobozen dozorci, kterým se vysmál tím, že stále držel v rukou dva párky! Samotné shrnutí a následné konkluze jsou zajímavé, ale už se hůře čtou. O týrání v Abú Ghraibu víme z médií a ono pozadí, které Zimbardo následně rozplétá mi už trochu lezlo na mozek, a mluvím tady zvláště o kapitole XV., kterou jsem jako jedinou nakonec musel přeskočit, protože řeší interní věci armády a jejího velení, společně s výpověďmi svědků, kteří na to dohlíželi. Poslední kapitola oslavující hrdinství je nádherný protipól předchozího bádání o změnách chování, plynoucí z dané situace a potlačení naší individuality. Je to jakési světlo na konci tunelu, že stále existují lidé, kteří nejdou s davem a nebojí se potlačit to nutkání, přičemž vystoupí a pomohou. Na dané téma neexistuje zřejmě lepší knihy a jsem rád, že se k tomu profesor Zimbardo po čase vrátil a vše popsal.

8 31.01.2016