ludek.n komentáře u knih
Když byl na planetě Hope objeven záhadný transmiter Tajemných, vzbudilo to v některých kolonistech staré touhy po moci a nadvládě nad ostatními. A zatímco v Cattanu vřou vášně, Point Of se dvěma zajatci na palubě se připravuje na další z vesmírných bitev. Jestliže předchozí sešit brnkal na strunu tajemna a do bojů se moc nehrnul, tak tentokrát dostáváme obojího rovným dílem. A hned v megalomanských rozměrech. Ren Dhark se doslova utrhnul ze řetězu a řádí jako býk na koridě. Jeho ničivá apokalypsa je stejně strhující, jako napínavé objevování záhad po zmizelé civilizaci Tajemných na Hope. Začíná pěkně přituhovat.
Na začátku jsem si myslel, že Acorna je kouzelně hloupoučká vesmírná groteska, uvařená v jednom hrnci společně s Třemi muži a nemluvnětem, Stopařovým průvodcem po Galaxii a pohádkovou Legendou, ale nakonec jsem musel svůj první dojem poopravit, neboť z Acorny se vyklubalo pěkně drsné a depresivní vyprávění o dětech, otročících v továrnách, dolech a bordelech planety Kezdet. Z oné podivuhodné roztomilé holčičky se stříbrnými vlásky ze začátku knihy se záhy stává půvabná mladá žena, ne nepodobná bohyni, která přináší na Kezdet svobodu a naději. Kniha svým stylem a obsahem balancuje na rozhraní světa dětí a dospělých, aniž by se pro jeden z nich pevně rozhodla. Pro dospělé je příběh malinko bezbarvý a naivní, pro děti zas některé témata a použité výrazové prostředky nepříliš doporučeníhodné. Acorna tak nejspíš míří do řad „poučené“ mládeže. Sám za sebe se nedokážu rozhodnout, zda jsem se bavil, nebo spíš skuhral. Každopádně by mě zajímalo, kam se příběh odvíjí v dalších knihách cyklu, které zatím zůstávají českému čtenáři utajeny.
Obloha nad Pernem pokračuje přesně tam, kde skončily Všechny pernské weyry. V hledáčku zájmu už nejsou smrtící spady Vláken, přestože stále ještě pokračují, nýbrž pozornost se obrací k očekávání nových začátků po historicky posledním Míjení. Dračí jezdci hledají své nové poslání, a že k němu nebudou mít daleko je nasnadě. Hned trojí nebezpečí útočí na obyvatele Pernu, a díky tomu není o dramatické situace nouze. Autorce se dokonce podařilo dát některým z nich ostří a jiskru, jako ještě nikdy předtím. V tak rozsáhlém románu, jakým Obloha nad Pernem je, se samozřejmě nevyhnula i hluchým a rozvleklým pasážím, kterými je nutno se probít, nicméně kniha jako celek určitě nenudí. Sám za sebe bych uvítal uzavření alespoň jedné dějové linie, bohužel autorka se rozhodla nechat si je všechny otevřené pro pokračování, které už naneštěstí nikdy nenapíše…
Dračí dar je dárek pro všechny příznivce Drakenů z Pernu. Ukrývá v sobě čtyři povídky, které spojuje jeden společný prvek: jsou o pernských dětech a mladí čtenáři je proto také asi ocení spíše než dospělí. Koneckonců od pohádek je dělí snad jen nezvyklé prostředí Pernu. Není proto divu, že charakteristickými rysy všech čtyř příběhů jsou jednoduché nekomplikované motivy, uhlazenost a lehounká prostoduchost samotného vyprávění. To samozřejmě není nic špatného, jen to asi dospělí čtenáři příliš neocení. Pro ně bude Dračí dar nejspíš takový úsměvný, nostalgický zákuseček po nějakém opravdu interesantním čtení.
Admirál Wilf Brim je zpátky na Atalantě, kterou ještě jako hlavní navigátor imperiální hvězdné lodi Defiant, pomáhal bránit před útoky Ligy tyrana Nergola Triannika v druhém pokračování navigátorské série. Nyní je však velitelem základny a je pověřen tajným úkolem, vyžadujícím všechny jeho zkušenosti. Kniha srší akcí, napětím a valícím se dějem. Vesmírné souboje opět berou dech a nijak se neomezují ve své výpravnosti. Po malinko stagnujícím předchůdci, se příběhu vrací šťáva a hektičnost, která se neohlíží nalevo napravo, ale hrne se vpřed jako buldozer o vysokém výtlaku. Závěr knihy už vypadá na konec celé série, vždyť autor se k napsání dalších dobrodružství Wilfa Brima odhodlával celých dlouhých 15 let, ale nakonec se osmá kniha s názvem "Zvrat" přece jen objevila.
Pokračování Baldwinova Navigátora je možná ještě o chloupek lepší než úvodní román. Setkáváme se zde se známými hrdiny ve staronových pozicích a vztazích, stejně jako s novými klíčovými postavami. Psychologie se moc neřeší. Ostatně to k tomuto druhu literatury tak nějak patří. O to víc se autor zabývá technologií hvězdných lodí a strategií vesmírných bitev. I přes pomalý a lehounce těžkopádný rozjezd, se brzy dostává ke slovu akce, a od té chvíle už je potřeba pořádně si držet klobouky a nezapomínat se při četbě alespoň občas nadechnout. Jak už tomu bylo i u Navigátora, odlehčení od bitevní vřavy přinášejí lehce erotické eskapády Wilfa Brima, který tentokráte zaměřil pozornost na atalantskou krásku Claudii Valemontovou. Jakmile se ale vymotá z jejího náručí, jde hned zase do tuhého a akce střídá akci. Třešničkou na dortu je pak strhující finále, v němž se utkají mocné flotily Ligy a Impéria. Kniha opět obsahuje množství překlepů a chybějících písmen, ale vem to čert. Tohle je zábava.
Třetí díl trilogie pana Harrisona se nese ve stejném duchu jako jeho předchůdce pouze s tím rozdílem, že všechny rozpletené nitky příběhu se začínají sbíhat do jednoho jediného místa a směřují do finále. O tajuplném světě Yilanè se proto už mnoho nového nedozvíme a nouze je i o vypjaté dramatické momenty. V Návratu do ráje se už vlastně, snad s výjimkou dvou, tří malých šarvátek, ani významně nebojuje a ani se neděje cokoli jiného převratného a zásadního. Děj si jen tak líně a klidně plyne k závěrečnému vyvrcholení, které je spíše emočního, než akčního rázu. V jednu chvíli mě dokonce napadá kacířská myšlenka, že bych si dokázal představit zkrácení druhé a třetí knihy této trilogie do dvou, byť i o něco delších, kapitol a jejich začlenění do skvělého prvního dílu. Možná by to pak byl gejzír nápadů a parádního čtení od začátku až do konce.
Druhá kniha s paranormálními vyšetřovateli Quinceym Morrisem a Libby Chastainovou je sevřenější a méně rozbíhavá než její předchůdce. Ve Špatných způsobech se už nevyskytují úhybné manévry, které vedly příběh do slepých uliček, jako v první knize této série. Tady je jasně daná dějová linka a vyprávění proto uhání vstříc mohutnému finále jako po kolejích. I postavy získaly o něco více životnosti, díky sice sporému, ale přece jen nějakému nahlédnutí za oponu jejich konání. Závěrečná pasáž, v níž se čaruje, vzývá, utíká i střílí o sto šest, může někomu připadat lehce přitažená za vlasy, ale je to zábava, která k tomuto druhu literatury patří. Takže proč ne…?
Jak jsem byl ze třetí knihy omnibusovského Daredevila rozčarovaný, tak nadšený jsem z knihy čtvrté. Bendis s Maleevem jakoby se utrhli ze řetězu. Jestliže v Desateru se ještě drží trochu zpátky a brnkají spíše na psychologickou strunu, v Murdochových spisech už skutečně pouštějí z rukou opratě a řádí jako zběsilí. Nejakčnější a nejdramatičtější příběh omnibusovské série je na světě. Má to sílu, napětí a spád. A někde za tím vším se ještě ukrývají i famózní autorské nápady, skvělá imaginace a um na hranici geniality. Jakoby si Bendis s Maleevem schovávali to nejlepší na tohle fantastické finále. Mít kniha jen tyto dva příběhy, neváhal bych jí přiřknout plný počet hvězd. Bohužel jsou přidány ještě sešity Co kdyby Karen Pageová přežila a Ultimate Marvel Team-Up, a ty už tak bezvýhradně skvělé nejsou. I když jsou pořád výborné, to nepostihnutelné kouzlo a mrazivost předchozích dvou příběhů už v sobě nemají. I tak mě čtvrtý a poslední daredevilovský Omnibus bavil asi ze všech knih série nejvíc.
Ve druhé Bendisově knize omnibuské série je jeden jediný rozsáhlý příběh nakreslený Alexem Maleevem. I díky tomu má celá kniha pevně sevřenou a koncepční strukturu, poskládanou z toho nejlepšího, co tito dva pánové dokážou společně vymyslet. Maleevova kresba je výborná a svým stylem přesně odpovídá příběhu, který rozhodně není žádnou veselou selankou s přáteli či malověrnou pošťuchovanou s nepřáteli. Je to temné, syrové vyprávění, které jde pořádně hluboko pod kůži nejen hlavní postavě Mattu Murdockovi alias Daredevilovi, ale i vedlejším figurám okolo něj. Přitom to není kašírované, prvoplánové ani laciné. Trochu toho mudrování o smyslu a významu daredevilovského poslání na tak obrovské ploše, jakou zabírá tento komiks, se dá přežít vcelku bez problémů. Jediné místo, kde jsem vypadl z rytmu, je to, kde do příběhu zasáhne Yakuza. Bez ní by se mi kniha líbila o stupínek více.
První kniha omnibusovského Daredevila z pera Briana Michaela Bendise obsahuje tři příběhy, z nichž každý je tak trochu jiný a nepodobný ostatním. Každého se ujal jiný kreslíř a vtiskl jim svůj osobitý styl. Asi nejvíce z řady vybočuje David W.Mack v úvodní Probuď se a musím říct, že s jeho pojetím jsem měl asi největší problém. Jeho skicované panely mi prostě neseděly a nevtáhly mě do Hell´s Kitchen světa ať jsem dělal, co jsem dělal. To se povedlo až rozsáhlému Podšéfovi s Alexem Maleevem za kreslící podložkou. Temný, drsný, gangsterský příběh s lidským podtextem má sílu parního bucharu a valí se knihou jak obrněný transportér. Závěrečný Soudní proces je pak více než o Daredevilovi o Mattu Murdockovi a vzhledem k tématu je lehce dějově i výtvarně statický, což vůči B.M.Bendisovi, Manuelu Gutierrezovi ani Terrymu a Rachel Dodsonovým, nemyslím nijak pejorativně. Dobře jsem se bavil, k úplnému podlehnutí mi však přece jen ještě kousek chyběl.
Přiznávám, že se nedokážu rozhodnout, zda brát romaneto Jiřího Kratochvíla jako frivolní úsměvnou fantazii s motivem zasahujícím oblast sci-fi či jako postkomunistickou sondu do života emigrantské rodiny se závažným historickým pozadím. V prvním případě jsem se bohužel moc nenasmál, v druhém mi styl vyprávění připadá přece jen malinko familiérní a uhýbající od tématu. Ostatně těch úhybných manévrů je v knize více, a některé jsou úplně a dokonale mimo mísu. Rozpolcenost, to je to, co mě napadá s dočtením poslední řádky této knihy. Tematická, slohová i dějová. Pasáže, které proletíte rychlostí šinkanzenu se střídají s kapitolami, které se táhnou jako med. Nadšení, otrava, zábava, překvapení, nuda… jako na houpačce.
Pokračování kouzelného Elvenbane se nese v podobném duchu jako jeho předchůdce. Je o malinko vláčnější a víc se stará o detaily, ale stále si uchovává onu magickou podmanivost dobrého vyprávění. Přestože je dějová linka jednoduší a napětí je lehounce profiltrováno snahou udržet kvalitu příběhu na stejné úrovni jako u předchozího dílu, je Krev elfů stále vysoce čtivou a zajímavou knihou. I v tomto případě se jedná ve své podstatě o uzavřený příběh, nicméně finále už není tak jednoznačné jako u Elvenbane a třetí kniha tady nenápadně vystrkuje růžky. Bohužel Elvenborn nebyl zatím do češtiny přeložen.
Jednoduchý a nevýrazný příběh bez vyšších ambicí, namíchaný z klasických ingrediencí: trocha akce, trocha filozofie, trocha sentimentu, to vše obalené vojenskou maskáčovou dekou a vražené do kosmického prostoru. Rozuzlení je natolik okaté a předvídatelné, že těžko někoho ohromí. Je to takové to čtení do vlaku, které ukrátí dlouhou chvíli, ale po dočtení už po něm člověk ani nevzdechne.
Malinko plochý a až dětsky naivní příběh, a to jak z hlediska děje, tak i použitými výrazovými prostředky. Místy je to k pousmání, místy na zívání a bohužel se najdou i scény, které jsou vyloženě k smíchu. Pro mladé čtenáře to ale může být docela dobrý vstup do říše fantasy a k jejím rozsáhlým epickým ságám. Dovedu si tuhle novelu docela dobře představit jako předěl mezi pohádkami a čtením pro dospělé. Více ambicí bych jí asi nepřisuzoval.
Pátá kniha cyklu Atevi zřejmě už definitivně opouští planetu atevů a odehrává se výhradně na vesmírné stanici na oběžné dráze, kde to mezi subjekty tří světů - lidí, kolonistů a atevů - klokotá, tře se, naráží do sebe a jiskří, jak se sluší a patří na dramatické čtení. Obránce si zachovává čtivost předchozího dílu, i když vyprávění už není tak strhující a bohaté na události. Opět se mohutně intrikuje a politikaří, ale na rozdíl od prvních knih cyklu to zase až tolik nesnižuje dynamiku samotného příběhu. Autorka poznovu upletla dostatečně složitou spleť příčin a následků, které je potřeba na vlastní nebezpečí rozplést a uchopit.
Předchůdce otevírá druhou atevskou trilogii, přičemž začíná přesně tam, kde první trilogie skončila. A jestliže jsem měl s prvními knihami cyklu problém s nadmíru vysokou dávkou politické instruktáže, jež šla tu více či méně na úkor dynamiky a napětí samotného vyprávění, tady se mi dostává odměny za výdrž. Jakoby se s opuštěním povrchu planety a přesunem do vesmírné stanice na oběžné dráze protrhly stavidla. Hned je tu spousta zajímavých momentů, které, byť sevřené klaustrofobickou atmosférou uzavřeného prostoru, dýchají, košatí a otevírají příběh do netušených dimenzí. Přistihuji se dokonce, že namísto dříve útrpného prokousávání se nudnými kapitolami politologie, čtu dlouhé pasáže Předchůdce se zatajeným dechem. Dokonce začínám chápat i celou složitou konstrukci atevské psychologie, a to i v těch polohách, které mi při předchozím čtení unikaly. Čtvrtá kniha Atevi mě prostě bavila.
Po dočtení Vetřelce si říkám, jestli je toto ještě science-fiction. Spíš mám pocit, že se jedná o učebnici politologie pro nadstavbové studium mezinárodních vztahů. Fantastické prvky jako jsou cizí planetární systém, mimozemská rasa, vesmírná stanice či kosmická loď fungují jen jako berlička pro vyostření psychologicko-sociálního konfliktu dvou světonázorových filozofií. K ničemu jinému tu skutečně nejsou. Nemyslím si, že bych měl někdy problém s knihami, které nemají žádnou dějovou linii, ale knihy cyklu Atevi mí stále více připomínají grafický motiv obálek českého vydání, totiž bloudění v kruhu odnikud nikam. Jediný progres, který jsem ve Vetřelci zachytil je ten, že ústřední postava Bren Cameron už není takové jelito jako v prvním díle a ve světlých okamžicích má dokonce věci ve svých rukách, a to i přesto, že si na nohou nestojí dvakrát nejpevněji. Jen mě napadá, jestli to na 500 stran textu není trochu málo.
Autorka otevírá v úvodní knize cyklu Atevi zajímavé téma: kolonizační loď, která se mine cílem, v zoufalství hledá a nakonec i objeví zcela nový a neznámý svět. Ke škodě kolonistů je však obydlený inteligentní rasou. Slibný a dramatický rozjezd je vzápětí utnut, abychom se posunuli o pár století dopředu a účastnili se politické a společenské přetahované mezi lidmi a původními obyvateli planety. Dynamika je v tu ránu pryč a příběh doslova uvízne v mrtvém bodě. Žádné vysvětlení souvislostí, žádné ohlédnutí do minulosti, žádná retrospektiva, planetologie, sociologie, nic, jen pár duchovitých náznaků a spousta politiky. Autorka jakoby chtěla napsat román, ale v poslední chvíli dostala smlouvu na sérii knih, a tak jen vrší slova v bezobsažných kapitolách, aby vyplnila prostor. Nebo to má být sonda do duše lidského jedince, který se léta důkladně připravoval na svou úlohu, aby se při prvním ohrožení svého života sesypal na hromádku, zralou pro psychoanalytika? Něco zajímavého se začne dít zase až ke konci knihy, ale je otázkou, zda už není na záchranu pozdě.
Pokud bych měl tenoučkou sbírku Milenky našich robotů popsat jen jediným slovem, které by ji charakterizovalo cele a úplně, vybral bych nejspíš slovo „pohodová“. Skutečně málokdo umí psát s takovým nadhledem a uvolněností jako právě Eduard Martin. Jeho příběhy jsou citlivé, laskavé, humorné a samozřejmě i nápadité. A ještě jeden výrazný rys bych jim přisoudil: jsou o lidech, o jejich láskách, smutcích, trápeních a o jejich štěstí. Sci-fi motivy jsou použity jen jako základ, na němž autor buduje své vyprávění. Nejsou to klenoty české literatury, které by se nesmazatelně zapsaly do dějin písemnictví, ale jako oddechová četba, která po čtenáři nevyžaduje velké přemýšlení a vlastně ani soustředění, je to dobrá volba.