lynxir
komentáře u knih

Kdyby v knize nebylo tolik očividného, strnulého schematismu socialistické literatury, mohl to být docela dobrý román o mezilidských vztazích.


Než kniha o Dylanovi je to mnohem více přehlídka úvah autora, jeho názorů a představ o Dylanovi. V urputné snaze o dokonalou slovní ekvilibristiku se autorovi místy vytrácí i samotný Dylan. Ne, že by kniha nebyla zajímavá, některé úvahy jsou docela objevné a jako doplněk informační skládačky celkem použitelné. Ale pokud chcete čistě fakta o Dylanově životě a jeho tvorbě, zvolte raději jinou knihu.


Socialistický román z 80. let minulého století je plný schematismu a autorovy rozpačitosti. Už se v něm nesoudruhuje, ale v pozadí je to tam pořád. Reminiscence starého Žižkova před a během války jsou samé klišé. Úlitba bohům nebo snadný výdělek?


Autor dosáhl největšího úspěchu jako divadelní režisér a scénárista, což je vidět i na této knize. Rychlé střídání dějů, míst, osob a časové skoky mohou fungovat u filmu, tady působí zmateně a chaoticky. Postavy jednají nelogicky, prostředí a společenské děje se zdají být opsány z novin. Film byl fajn, i když především díky hereckému obsazení. Kniha nestojí za moc.


Zajímavá kniha na pomezí cestopisu a dobrodružné literatury: pyramidy v Egyptě, lov tygrů v indické džungli, především však hlubinné potápění. Autor popisuje své zážitky z let cca 1930-40. Bohužel mnoho informací v knize je dnes již poněkud zastaralých a občas to zavání i námořnickou latinou. Nejhůře asi dopadli rejnok „příšerný“ a plískavice „vražedná“. Ale jinak stojí kniha určitě za přečtení; tři česká vydání z počátku sedmdesátých let dosáhla celkového nákladu 140000 výtisků, což hovoří samo za sebe.


Trochu o lásce, trochu o vnitřních jizvách, nejistotě a nerozhodnosti, něco filozofických úvah o životě, hledání pevného bodu i vlastní zodpovědnosti.


Vcelku zkladní přehled života a tvorby Paula Simona. Kniha jinak obsahuje poměrně dost chyb a autorových smyšlenek. Naprosto nechápu, proč někdo píše biografii o někom, koho v podstatě nesnáší. Autor na mnoha místech sklouzává do ironie, často Paula Simona vyloženě zesměšňuje. U popisu mnoha písní je zjevné, že je vůbec neslyšel. Opravdu svérázné dílo.


Útlá knížka s šesti povídkami o dětství, mládí a stáři, o venkově, o trampingu, o rybářích, o přátelství, rodinných vztazích i lidské zodpovědnosti. Povídky jsou většinou smutné, ale tak nějak pozitivně smutné, ze života. Knížka určitě stojí za přečtení.


Číst se to dá, ale popis cesty je poměrně strohý a ani z toho nečiší přílišné nadšení ze zvolené cesty. Vůbec mám pocit, že pokud se v takovýchto knihách neklade velký důraz na osobní prožitky, ještě lépe nějaký zakomponovaný příběh, je to časem nuda. Bodík navíc za grafickou úpravu a krásné fotografie Martiny Rajnochové. Ovšem po přečtení knihy si říkám: proč vlastně by měl člověk jít zrovna do Compostely??? Vždyť je přece tolik krásných cest… Tak šup, šup, nazout boty a jdeme!!


Text v první části – autentický záznam vyprávění Geronima – je z důvodu autenticity ponechán v jednoduché formě, místy s téměř užasle naivním náhledem na svět. Přitom tolik mrtvých…
Ve druhé části autoři Nataša Budačová a Boris Taufer nastiňují dějiny Apačů v 18. a 19. století. Kniha zahrnuje ohromné množství informací a údajů, jen řazení podle témat případně osob je poněkud problematické. Některé události se opakují, není zde dodržena časová posloupnost, což působí zmatečně. Historie Apačů skutečně místy připomíná nám poněkud bližší holokaust. Ale informací je tolik a tak jsou si podobné, že je to až na škodu a časem bohužel začnou nudit. Doporučoval bych při případném přepracování dodržet historickou časovou posloupnost a vynechat podružnosti či opakující se podobnosti. Méně by bylo více a text by získal na údernosti. Ale jinak je to kniha zajímavá a poučná jistě i pro ty, kterém indiánské téma moc neříká.


Jedná se jednoznačně toliko o deníkové zápisky z cesty; kniha obsahuje přehršle informací pro případné zájemce o PCT, popisy prostředí, cesty samotné a důkladnou instruktáž, jak na to. Kdybych na to měl (zdraví, sílu, nadšení, vůli atp.), vezmu deník jako průvodce a vyrážím také. Na rozdíl od některých jiných píše Jakub hodně pěkně o spolucestovatelích, stejně jako o těch, kteří se na zajišťování PCT nějakým způsobem podílejí. Poměrně pěkné fotografie. A smekám před každým, kdo PCT zvládne!


Hlavní postava (předpokládám, že autorka píše o sobě) představuje takový zvláštní mix americké a asijské kultury: na jedné straně je posedlá jídlem, po večerech se opíjí v barech a nekonečně plká s kamarádkami o ničem, na straně druhé dá na žádost matky výpověď v dobře placené práci a vrátí se domů, aby se celodenně starala o nemocného otce. Kdo u nás by něco takového udělal? Silně drhnoucí rodinné vztahy se objevují jen v nepatrných náznacích, přitom jsou tím nejzajímavějším, co kniha nabízí; bohužel tato část zůstala zcela nevyužita. Chtělo by to zkušenějšího autora. Ani překlad moc povedený není.


Zajímavé téma i prostředí Francouzské Indočíny (Vietnamu) na počátku minulého století by si zasloužilo kvalitní psychologický román. Autorka bohužel nosné téma nerovného milostného vztahu rozstřílela krátkými odstavečky a holými větami, snad náznakem pokusu o filmový scénář. Patnáctiletá dívenka namísto dětské naivity, upřímnosti a prostoty jedná a pozoruje svět se stoickým nadhledem, místy až vypočítavostí starší, zkušené ženy. Dramatické vztahy v rýžovišti vlastní rodiny jsou namísto obnažení zamlženy a zaplaveny přílivovým bahnem romantiky a erotiky; jako celek to příliš nefunguje.
Pětikorunový výprodej z knihovny pokračuje do oběhu.


Velice příjemný cestopis pro všechny milovníky divočiny, vodáky, trampy a tuláky. Zahrnuje poměrně obsáhlý nástin historie objevování oblasti, popis osamělého putování autora s přítelem v kánoi po řece Mackenzie, jakož i dostatek pěkných fotografií. Mnoho informací pro případné zájemce o podobnou cestu. Jedna frčka dolů za vydatnou dávku prohřešků proti češtině; chápu, že autor žije dlouhodobě v zahraničí a může mít s některými výrazy problém, ale že ani při druhém vydání (či dotisku 2002) nezajistil vydavatel jazykovou korekturu, tak na to hledím jako grizzly na českou palačinku s křupavými okraji.


Jeden z nejstrašnějších literárních zážitků mého života. Bohužel tenkrát jsem knihy ještě dočítal za každou cenu.

„Příběh je o tom, zda se rozejdou nebo nerozejdou, zda se sejdou či nesejdou… Nikdo jim neporadí, nikdo jim nepostaví „archu“, kdyby náhodou ve zmatcích tohoto světa bylo třeba… Ten vteřinový happy-end však za to stojí, ať si je třeba i smutný…“
Kapesní novelka o studentech, také o asistentech a profesorech, o lásce a rozchodech. Kdysi dávno se mi dost líbila snad kvůli tomu, že člověk lecos chápe, chodí-li ve stejných botách. Po novém přečtení po létech to kupodivu platí stále. Není to hloupě a jednoduše napsaná romantika; paní Štroblová umí a ví, o čem píše, alespoň tady.


Novela z vojenského prostředí, která se odehrává na jednom z Havajských ostrovů krátce po napadení Pearl Harboru. Svobodník Mast si přivlastní služební pistoli, aby měl osobní zbraň proti samurajským mečům japonských důstojníků. Ostatní vojáci se ji snaží získat jakýmkoliv způsobem, aby tu – v jejich očích – relativní výhodu měli oni sami. Z vnějšího pohledu triviální, lehce komická záležitost, z hlubší podstaty otázka života a smrti. Nejde ani tak o válku, jako o reakce lidí, kteří se daleko od domova ocitli na jejím rozhraní. Psychologická humoreska z vojenského zázemí, bez hluboce dramatických situací, přesto však celkem slušný psychologický rozbor chování jedinců v armádním zázemí.


Opominu-li závěrečného, zcela skvostného Kubulu s Kubou Kubikulou, obsahuje kniha díla z posledního životního období Vančury. První půle je poněkud slabší, jen takové zlomky a nedokončenosti. Poslední tři povídky (O opatu Martinovi, Jak jsem se učil spisovatelem a Krčín) jsou možná trochu nedotažené z hlediska finální pointy či celkového vyznění, ale jazykově je to opět ten známý, poeticko-hravě-vybroušený Vančura. Nedosahuje zde sice výšin Markéty Lazarové či Rozmarného léta, ale i tak je to vskutku příjemné počtení.


Citace z obálky: „Novela je upřímnou provokující výpovědí dospívajícího chlapce, jehož složité city můžeme sledovat od počátku krystalizace.“
No já bych řekl, že jeden patnáctiletý puberťák by si rád zašustil, ale neví kde, kdy, jak a hlavně s kým. Tak se jen tak poflakuje s kámošema stejného ražení. A pak je konec a – pozor SPOILER: nic. Snad pozdně-socialistický revival Černého Petra nebo Lásek jedné plavovlásky, toliko snadno zapomenutelný. Dvě malé hvězdičky za to, že to rychle uběhne a kupodivu to ani moc nedrhne.


Balada to tedy není, ale když jedna, tak jedna (hvězda); maximálně. Všechny postavy jsou jako figurky loutkového divadla v rukách někoho, kdo je drží v rukách vůbec poprvé a moc neví, co s nimi.
