makemake komentáře u knih

než číst ještě jednou tohle, to si rači vypíchnu voko a ďůlkem se budu patnáct hodin dívat na psí porno!!!! Knížka slizká, lepkavá, a smradlavá, jedna z prvních knížek, kterou jsem několikrát odhodil a ječel, že to nebudu dočítat, protože mě to tak hrozně znervózňovalo, štvalo (slušně řečeno) a špinilo na duši! Dočetl jsem, ale jak říkám - nechápu proč je to zásadní dílo, nechápu proč jsem to četl, nechápu, proč to vyšlo....nechápu! Asi jsem k tomu ještě nedospěl. Ps: to psí porno si dám s pudlama! Teď už snesu všechno!!!!

1 27.03.2014

Krásné, hluboké, nenapodobitelné!!!! Jste li poetické duše, zamilujete se! Nejen do Terezky!

1 26.03.2014

umíte to líp, pane Kingu, to teda jo. Přečetl jsem, samozřejmě, jako všechno od vás (a stejně tak přečtu i budoucí) - ale musím konstatovat, že to bylo téma vámi už tisíckrát předžvejkaný, vyflustnutý jen s jinejma figurama (a ani ty se moc nelišily) - taková kombinace Jízdy na Střele, všech povídek "bylo nebylo, když jsem měl ještě malý kamarády", Talismanu, nechybělo postižený dítě s jasnovidnejma schopnostma, zlomený srdce, prostě všechno, co už jsem slyšel, viděl, četl ...nevím, asi jsem se těšil zbytečně moc... Tři jen proto, že vám odpustím hodně - ale všechno zase úplně ne!!!!

1 08.01.2014

S Atwoodovou už léta hrozně bojuju. Jak moc mám rád její povídky, tak moc nesnáším její romány (s vyjímkou Přežívá nejsmutnější). Není proto divu, že jsem se příběhem rozpadajícího se manželství, jedné hloupé sebevraždy, Lesji a Willa prokousával dva měsíce. Bylo to jako jíst měsíc starý chleba, než polknete, musíte tisíckrát přežvýkat už přežvýkané, vyplivnout plesnivé kůrky a stejně vás to pak v žaludku ještě dlouho tlačí. Jsem rád, že si od téhle spisovatelky můžu zase naordinovat na nějaký čas klid.

1 07.11.2013

název naprosto sedí k textu a melancholické atmosféře, která prostoupila celá text. Smutně krásné, krásně smutné a něčím znepokojivě realistické... těším se, až ji přečtu znovu.

1 03.10.2013

Nevím, jak moc bych si knížku užil, kdybych neznal reálie a místa, kde se děj odehrává, ale tím, že je Valparaiso v Chile moje oblíbený město, kam se rok co rok dostanu za prací, četlo se mi to samo a k tomu všemu mě to moc bavilo. Fikce jako noha, ale postavená na krásných reáliích a znalosti politický situace všech socialistických a socialistům fandících zemí. Neruda je tu vylíčený přesně tak, jak si ho za léta, co se s ním postupně seznamuju, představuju. Bavilo. Moc.
PS: Pokud se v Chile omylem, nebo z nějakého důvodu zastavíte, udělejte si na Valpo čas! Fakt to za to stojí a budou se vám potom číst líp i knížky Isabel Allende a dalších chilských spisovatelů!

03.03.2017

Ale jo, mělo to svoje kouzlo, táhlo se to jako melasa, vonělo to fotopapírem a barvami, chutnalo to jako chilské víno a uzeniny, místy to bylo krásný jako Olga a místy plný hub a plísní jako tělo pana spisovatele - nakonec to ale mojí myslí probzučelo jako mouchy nad zmasakrovanou mrtvolou Mistra Houellebecqua a ani to nestačilo naklást vajíčka. Kdepak, k tomuhle se už vracet nebudu.

20.05.2014

když mi Daniela sdělovala, že začala psát detektivky, díval jsem se trochu ... divně. Fischerová a detektivky? Jak chce proboha v detektivkách využít tu svou nekonečnou slovní zásobu, květnatost a hravost, která její texty tak perfektně dokresluje?
Nedůvěřivě jsem si od ní vzal tehdejší novinku Tři vraždy a král - a bylo jasno. Ona to prostě umí! Má to šmrnc, má to vtip, má to příběh! A ač se vraždí, je to vždycky tak nějak laskavé a odpustitelné. Rozehrává příběhy podobné Vlčí Boudě, experimenty s lidmi, které se prostě nějak zvrhnou a vždycky tu zůstane někdo, kdo se konec nedozví. Fischerová prostě zatím do starého železa patřit nebude! Minimálně pro mě ne!

23.07.2013

Od začátku přemýšlím, co mi tak hrozně vadilo? Jazyk? Překlad? Deníkový záznam? Nevím - každopádně věřím, že doba, režim a život na Kubě byl, je a ještě nějakou dobu pro lidi, kteří nesedí režimu, bude pěkně krutý. Tři hvězdičky za odvahu mluvit o sobě takhle otevřeně. A půl fiktivně za pravdu o G.G. Marquézovi
V tomhle případě bych doporučil filmovou verzi - Javier Bardem je výborný, režie skvělá, z nicmoc knížky je najednou příběh!

08.07.2013

RECENZE Karly Ladwigové:


Jiří Holub: Zádušní mše za hraběnku
Foto: Knižní klub
Jiří Holub: Zádušní mše za hraběnku
Celkem nenápadnou prózou z Knižního klubu se v letošním roce představil žatecký rodák J. Holub (nar. 1975). Ačkoli vystudoval hotelovou školu a školu cestovního ruchu, dal se na dráhu literární a získal magisterium na Literární akademii J. Škvoreckého. Na seminářích D. Fišerové, Arnošta Goldflama a dalších získal cenné zkušenosti a začal publikovat. Nejdřív ve sbírkách Tisíc jizev, Zuby Nehty či Ruce vzhůru a brzy debutoval dětskou knihou Kolik váží Matylda. Kromě toho se v České televizi angažoval jako scenárista.
Jeho kniha Zádušní mše za Hraběnku je docela překvapením jak námětem, uceleným zpracováním, tak jazykem, jehož hovorový styl je naprosto přirozený a neuráží. Tematicky autor ve zkratce obsáhne zdejší pětačtyřicetiletou minulost s veškerou kuriozitou, utrpením a pocity, které se do ní vešly. Zachovává klasický literární vzorec až po katarzi roku 1990. Příběh se odehrává na zámku v jižních Čechách, kam nepřijede oslavit narozeniny bývalá hraběcí majitelka
(vzpomeneme-li čistě náhodnou podobu televizní inscenace Zámek v Čechách),
ale dojde dopis s jejím posledním přáním. Okruh bývalých sloužících, některých dosud na zámku zaměstnaných, se rozhodne to přání splnit, což zásadně otřese životem každého z nich. Důmyslně připravená zádušní mše za hraběnku Sofii má pro ně nedozírné následky.
Příběh sestává z výpovědí Johanky, dcery správcové zámku, které ve skromnější míře střídá vypravěč neboli autor. Neosobuje si kritiku i přes sem tam jemný povzdech a umí neokázale a ve stručnosti posunovat děj. Časové úseky od roku 1945 až po jaro 1990 jsou řešeny většinou náznakem, ale nikoli na úkor děje. Zdánlivá jednoduchost maskuje drama s hluboce lidským podtextem, nesklouzávající k laciné sentimentalitě, i když slza sklouznout může a místy příběh tohle zdání vzbuzuje. Jasnou zábranou je tu ale realita, kterou ocení zvláště ti čtenáři, kteří nelehkou dobu, do níž je zápletka zasazena, ještě pamatují.
Pro tohle všechno si s chutí přečteme příběh, který se stal či nestal, o lidech, kteří žili nebo nežili, který inspiruje k otázkám a nabízí tolik možných odpovědí… Na začátku bylo řečeno, že Holubova kniha je překvapením, a závěrem si zbývá přát, abychom si tak pozoruhodného čtení v budoucnu užili víc

24.09.2011

Trávím víkendy na srubu u lesa, kde je sice zaveden elektrický proud, ale není povolena (mým mužem) televize. Je tedy spousta času na čtení. Díky tomu si mohu číst celé víkendy. Tuto sobotu mi padl zrak na knížku, kterou vydal Knižní klub. Je od Jiřího Holuba a jmenuje se Zádušní mše za hraběnku. Mám texty tohoto mladého autora ráda, tak jsem se hned pustila do čtení.

Hned na začátku překvapení pro čtenáře

Překvapivé je to, že autor dvou knížek pro děti (Kolik váží Matylda /2009/ a Vzpoura strašidel /2010/) se vrhl do vln literatury pro „velké čtenáře“. Trošku jsem se obávala, zda vyložený humorista, autor, který dokáže vidět svět dětskýma očima a skvělým dětským jazykem jej popsat, dokáže vstoupit do nových vod. A aby si to ani trošku neusnadnil, hned se pustil do historického tématu.

Nezklamal! Ač vážné a ne vždy veselé téma je zpracováno s humorným nadhledem, posunuje nás vpřed vtipnými dialogy a všichni aktéři dramatického příběhu s roky nestárnou. Jaké pohlazení. V útlé knížce plné napětí poznáme Johanku Doubkovou, dceru správce zámku. Ona je vypravěčkou všech událostí, které se semlely v rozpětí pětačtyřiceti let. Poprvé se s ní setkáme na konci války, kdy za dramatických okolností opouští zámecká rodina Lhotu. Němci, kteří musí opustit domov a míří do Rakouska. Nikoho nezajímá, že byli dobrými pány a za války mnoha lidem pomohli. Pro osmiletou Johanku jde o noc plnou pláče, loučení a hlavně o noc, kdy vidí naposledy svého tatínka. Zastřelí ho udavač Krause, jenž vede skupinu vyvlastňovatelů. Johanka nechápe, proč nikdo není potrestán, táta přece hájil zámek před drancováním.

Po zestátnění Lhoty Johanka bydlí stále s maminkou, jež se stala kastelánkou, na zámku. Často pomáhá provádět návštěvníky a jejím snem je studium historie. Ani ne tak kvůli tomu, kde žije, jako spíš kvůli spolužáku Honzovi, kterého tajně miluje. Na studia se dostane, ale s Honzou, který si také vybral dějiny, se nepotkává – on je v Praze, ona v Brně.

Jednoho dne přijde mamince dopis z Rakouska. Kněžna Sofie zemřela a její poslední přání bylo, aby její popel byl uložen v zámecké kapli na Červené Lhotě. Maminka k údivu už dospělé Johanky neodmítá a začne organizovat přes veškeré nebezpečí velikou akci. Svolává bývalé služebnictvo a před zraky zákeřného Krauseho (bydlí přímo u zámku) začíná vše pečlivě chystat…

I vážné věci lze nazírat s humorem

Víc prozrazovat nebudu. Strhující příběh plný lidského porozumění a vzájemné tolerance si přečtěte sami, opravdu stojí za to. Navíc, autorův humor, který tak dobře známe z jeho textů pro děti, hladí i tady – trošku dospěle, ale pořád rošťácky.

Pojďme tedy navštívit Červenou Lhotu, vraťme se do doby ne až tak daleké. Zamysleme se nad spravedlností, zkusme přivolat historii. Ostatně, to umí Jiří Holub opravdu skvěle, protože historie je (jak vidíme v jeho knihách) jeho velkou inspirací, zálibou i zaměstnáním.

Jak už jsem psala na začátku, zprvu jsem se obávala, zda Jiří Holub dokáže vstoupit do literatury pro dospělé, teď už se nebojím. Umí a jde mu to skvěle!

recenze PhDr. Jana Semelková pro http://www.kulutra21.cz

26.04.2011