marara komentáře u knih

Už od prvních stránek mi kniha připomněla Simona Wiesentahla a jeho text Spravedlnost nikoli pomstu, který jsem četla před mnoha lety. Velmi dlouho mi pod kůží zůstaly skutečné příběhy nacistických válečných zločinců, které honil po světě a kteří po válce žili normální životy. Vypravěčka jako by byla inspirovaná příběhem, který se mi vryl do paměti nejvíc. Jenom u Wiesentahla to byla žena - dozorkyně, tady muž - dozorce. Autorka nám klade velmi zajímavé otázky: Má nacistický válečný zločinec nárok na soucit? Jsme už schopní mu po desetiletích odpustit? Je asistovaná smrt vraždou? Jak se vypořádat s výčitkami svědomí? Velmi zajímavé byly všechny postavy - mladá žena Sage, bojující s jizvami vnějšími i vnitřními, Leo, zarputile hájící nutnost pečovat o odkaz holocaustu, babička Minka, která holocaust přežila, její literární dvojnice bojující s upíry i devadesátiletý Josef. Spořádaný Američan, nebo ztělesnění zla?

11 20.02.2018

Když jsem tuto knihu uviděla v knihovně, zaujala mě obálka a název. Dýchala na mě z nich nostalgie ze ztracených dobrých časů a obdiv k někomu, koho jsme ztratili. Přesně o tom byla kniha. Po dlouhé době, kdy jsem četla věci jen lehce nadprůměrné, mě tako kniha nadchla. Už od prvních stránek jsem věděla, že toto je jiný level. Neprvoplánová retrospektiva, která má svůj účel. Minulost odhalujeme spolu s tím, jak je hlavní hrdina psychicky připraven ji odhalit a vyrovnat se s ní. Skvěle propracované postavy. Goldmanovic parta, kterou si není možné nezamilovat; strýček Saul, který, ač hrdinou obdivován, má svá slabá, ale pečlivě utajovaná místa; mytická teta Anita, ale i Marcusovi rodiče. Ti mě zvlášť překvapili. Vlastně to byl detail, ale od začátku jsem vnímala ten paradox. Žijí na nižší materiální úrovni než Baltimorští, ale svého syna k nim pravidelně a bez viditelné žárlivosti či zášti poutští. Přitom ale rivalitu cítí. Měli můj obdiv za to, že synovi dopřejí, po čem jeho srdce touží, a necítí se přitom zrazeni. Všemi milovaný a Marcusem obdivovaný strýček Saul právě tuhle jedinou věc nedokázal a to ho nakonec stálo nejen syny, ale i manželství a jeho pohádkový život. Právě tato svobodomylsná velkorysost Montclairských dokázala, že ten, který se v dětství cítil jako outsider, jako jediný dokázal uskutečnit svůj sen. S nikým se nepoměřoval, nesoupeřil a přežil. K tomu nám autor předkládá řadu otázek. Je možné, aby sourozenci necítili sourozeneckou rivalitu? Jak může manželství přežít odchod dětí z rodného domu? Může se dítě opuštěné svými rodiči vyrovnat s traumaty z dětství? Opravdovou třešničkou na dortu byl jazyk. Kultivovaný, nevykalkulovaný, přirozeně plynoucí. Skvělé čtení. Už teď mi chybíte, Goldmani!

11 15.10.2017

V době, kdy byl naším prezidentem Miloš Zeman, jsem Slovensku Zuzanu Čaputovou dost záviděla. Vnímala jsem jako ženu, která ctí a hájí demokratického hodnoty a politiku nebere jako hru k prosazení svých cílů, ale jako nástroj k upevnění demokracie a zlepšení společnosti. Při čtení knihy mě ale napadaly další a další rozdíly. Brala politiku jako službu, ctila ústavní pravidla a prezidentskému mandátu dávala obrovsky osobní rozměr. Nejvíc mě ale fascinovalo, do jaké hloubky promýšlí jednotlivá témata, jak jasně stanovené má hodnoty a o ně opírá svá rozhodnutí. Snad inspirovala dost dalších politiků a přesvědčila je, že politiku je možné dělat slušně, věcně a hodnotově. Přeju Slovákům, že měli takovou prezidentku.

10 31.12.2024

(SPOILER) Sice jsem od začátku věděla, k čemu by hrdinka nakonec měla dospět a proč, ale bylo to zajímavé čtení. Člověk má možnost nahlédnout pod pokličku životů, které chtěla žít, ale rozhodla se jinak, a pak si to zpětně vyčítá. Jenomže vše má svou stinnou stránku, i sláva života světoznámé zpěvačky, i úspěch polární badatelky, i manželství s člověkem, před kterým ji intuice varovala. Snad jen smysluplná práce, rodičovství a dobré vztahy s mým nejbližším okolím můžou být návodem...

10 21.04.2024

Trochu ponuré, ale moc pěkně napsané. Dost mi to připomínalo Pána much, protože při čtení obou knih rychle ztratíme iluze o tom, že by člověk svou přirozeností měl být spíše dobrou bytostí s vrozenými základními morálními principy. Tak to asi ne!

10 01.07.2023

Už dlouho jsem nečetla nic z takto dávné historie a teď nemůžu pochopit proč. Je to výborné čtení. Člověk se dozví spoustu věcí o tom, jak lidé žili a mysleli, prožívá jejich osudy a na nich rychle vidí, co v životě smysl má a co ne. Zase jsem si jednou doplnila vzdělání o tom, jak konkrétně mohly vypadat středověké spory mezi církví a světskou mocí a jaký vliv měly na životy obyčejných lidí. Skvěle byl ztvárněný život chudých, měšťanů i kláštera. Nejvíc mě ale bavilo číst o stavbě katedrály a o tom, jak se románský sloh měnil v gotiku. Není pochyb o tom, že stavitelé katedrál byli géniové, ale museli to být lidé s obrovskou trpělivostí, disciplínou a vášní pro svou práci. Důležité byly i jejich ženy, které je musely zcela podpořit i za cenu, že obětují svou představu života, budou se protloukat bídou jako Tomova Agnes, nebo žít od svého muže odloučeně jako jeho Ellen a jako Jackova Alliana. I když žena ve středověku mnoho neznamenala, nedostávalo se jí vzdělání a šanci na kariéru měla maximálně jako obchodnice, bez silných žen by nebylo silných mužů a jejich úspěchů.

10 08.07.2022

Kniha, která se čte sama. Dostala jsem ji jako dárek od dcery k Vánocům a chtěla si ji pošetřit. No nepodařilo se! Kniha nešla odložit, a když, rychle jsem se k ní vracela. Bavily mě obě dějové linie - boj o život i pasáže o lásce. Benův příběh jsem očekávala, ale nijak mu to neubralo na působivosti, krásný byl příběh Grovera.

10 19.01.2018

Kniha je napsaná moc hezky, tak jak jsem u paní Mornštajnové zvyklá. Jen to byl příběh smutně beznadějný. Kniha by se klidně mohla jmenovat promarněné roky. Viníkem všeho toho byl pro mě Svatopluk. I když to byla postava veskrze nepříjemná, která mě od začátku iritovala už svými komunistickými názory. Těšila jsem se, kdy prohlédne, ale k ničemu takovému nedošlo. Prostě jen politováníhodný člověk, který své názory a postoje (teď už nemyslím jen ty politické) nedokáže podrobit kritickému zkoumání a který se jich zuby nehty drží celý život. Nejsou mu nic platné životní rány, zůstává stále ve svých názorech, přesvědčeních a postojích. Jeho smůla, která ale bohužel ovlivnila i jeho blízké.

A pak je tam ještě silné téma viny a trestu.
"Mám takový život, jaký si zasloužím. Po vině má následovat trest a potom snad přijde odpuštění. Tím, že jsem utekla, jsem potrestání neunikla, jen jsem je přetavila v nekonečnou agonii, z níž není úniku.

9 24.10.2021

Četla jsem to před mnoha lety a teď jsem to vyzkoušela znovu. Zpočátku mě dost zlobila plytkost života a rozhovorů sester Bennetových a nechápala jsem, proč se mi to kdysi tak líbilo. Pak se ale příběh rozvinul, a i když byl jen o hledání ženichů, byl psaný tak roztomilým jazykem, že mě to nakonec zase strhlo. Velmi milé čtení!

9 08.04.2021

Skvělý Dan Brown mě opět přiměl pocítit chuť sbalit si kufr a na vlastní oči znovuprozkoumat Barcelonu. Jenže to teď v době koronavirové není možné (ne že bych si i v normální situaci mohla dovolit hodit vše za hlavu a vyrazit), tak jsem si alespoň surfovala po internetu a zkoumala Guggenheimovo muzeum v Bilbau, barcelonské skvosty Casa Mila a Sagrada Familia, podívala jsem se do Údolí padlých. Takže jsem si hezky pocestovala.

Co se příběhu týká, byla jsem dloho zvědavá, k čemu se vlastně dostaneme. Východiskem je souboj vědy s náboženstvím a nalezení odpovědi na otázky kdo jsme, odkud pocházíme a kam směřujeme. Moc se mi nelíbilo, kam futurolog Edmond Kirsch svým objevem míří, o to více ale souhlasím s myšlenkami profesora Langdona a otce Beňa, kněze Sagrady Familie. Všechna světová náboženství by měla přestat odmítat vědecké objevy a stát se partnerem vědy (a věda by to měla umožnit a přijmout). Neměl by to být souboj kdo z koho, protože, pokud budeme slepě věřit vědě a následovat její překotný vývoj, může to být cesta do pekel. Zvláště rozvoj umělé inteligence je třeba řídit podle přísných pravidel . A právě tady je role náboženství - pomáhá nám hlídat morálku, společně s filozofií by měla pomoci uhlídat, aby nás v budoucnu technologie "spojovaly, obohacovaly a posouvaly vpřed ... a ne aby nás zničily."

Náboženství jako taková by ale také měla nastoupit cestu modernizace, především přestat odmítat vědecké objevy a soupeřit mezi sebou. "Připadá mi, že se kvůli Bohu zbytečně moc přeme. Každý má jinou verzi pravdy. Kdybychom všichni uctívali gravitaci, nehádali bychom se, kterým směrem táhne. Abyste spatřila cizí pravdu, stačí někdy jen troch změnit úhel pohledu." Toto říka Langdon Ambře a ukazuje jí, jak relativní je neplatnost rovnice I + XI = X. Když se na tuto rovnici podíváme vzhůru nohama, najednou platná je.

9 13.04.2020

I když jsem po knize sáhla na doporučení, zařadila jsem si ji do čtenářské výzvy jako knihu autorky – ženy s mužským hlavním hrdinou. A tím je Vladimir Putin. Není to snadné čtení. Autorka v deníkových záznamech komentuje dění v Rusku, zvláštní pozornost věnuje Čečensku a Ingušsku.
Zápisky začínají prosinovými parlamentními volbami roku 2003, kdy drtivě vyhrálo Putinovo Jednotné Rusko (37,5%) a drtivě prohrála opozice, když se do Dumy dostala opozice levicová, ale ta pravicová zůstala před jejími branami. Politkovská z neúspěchu opozice viní především neschopnost pravicových sil dohodnout se a spojit. Na mnoha příkladech to ukazuje v celé knize. Nemělo by to být poučením i pro naši pravici, která stále neumí čelit silnému protivníkovi?
Následovaly prezidentské volby, jejichž vítěz byl předem znám. Autorka ukazuje praktiky, díky kterým byly zmanipulované od samého počátku.
Velká pozornost je věnována i tématům únosů, mučení a vražd na politickou objednávku, které se z Čečenska a Ingušska šíří dál; příběhům vojáckých matek (v knize jsou popsány desítky případů vojáků, kteří zemřeli v důsledku vojenské šikany, nelidského zacházení nebo proto, že se stali obětními beránky svých velitelů v honbě za frčkami); ostudnému zacházení moci s válečnými hrdiny, nebo jejich pozůstalými po nich, kteří jsou ponecháni v chudobě a bez pomoci.
Je zde líčeno pozadí řady soudních procesů - s Michailem Chodorkovským, s obhákyní lidských práv z Vladimiru Ludmilou Jarilinovou (za napomáhání vyhýbání se vojenské službě – vojákovi na dovolené pomohla dostat se do nemocnice s vředovým onemocněním dvanácterníku, což je klasický případ toho, jak moc manipuluje s fakty a zastrašuje ty, kteří by se jí napříště snad chtěli postavit), s nacionál-bolševiky 14. prosince (skupina středoškoláků a vysokoškoláků obsadila veřejné prostory prezidentské kanceláře, tam se zabarikádovala a vykřikovala protiputinská hesla. Soud je fraška a ukázka středověkého, nelidského zacházení, kdy jsou i nezletilí drženi v řetězech a v klecích, nedávají jim pít. A to je moc viní pouze z výtržnictví. Je jasné, že dostanou vysoké tresty).
Autorka ukazuje, jak režim založený na zvůli státní moci, nezákonnostech a korupci přímo vhání mladé lidi do teroristických organizací, jak přispívá k tomu, že se muslimové radikalizují a jak je tedy stát přímo odpovědný za teroristické útoky na Dubrovce, v moskevském metru a nakonec i v beslanské škole.

Tématem, které celou knihou prosvítá jako červená nit, je otázka, proč lidé na nezákonnosti nereagují: „ Lidé se dají do pohybu až ve chvíli, kdy se jich to nějak dotkne OSOBNĚ. Kdežto dřív? Klasické „tohle se mě přece netýká“! Na odpor se náš člověk zmůže až tehdy, když mu vzniká osobní problém. Ze socialismu jsme vyšli jako národ maloměšťáků.“ A tohle neplatí jen pro Rusko před 14 lety, to platí i tady a dnes.

9 07.07.2019

Moc nechápu kritické výtky k tého knize. Já byla nadšena z tajemného ostrova Počmáraných blahovičníků, z tetiček Rose i Connie. Bavila mě Sophie se svými pochybnostmi, jestli toho správného stihne potkat, se svým humorem, bavili mě její rodiče s tím svým hodnocením restaurací a hlavně to, jak se pravidelně se svou dcerou stýkali. Bavila mě zápletka, těšila jsem se na rozuzlení, kdo vlastně byli Jack a Alice. A to od knížky chci, nemusí být strhující a uvěřitelná, má mě bavit.

9 21.11.2017

Chytře vymyšlené a svižně napsané, jen Ambeřin lov na začátku mě moc nebavil. Pro tyhle zlatokopky okouzlené mámivým pozlátkem bohatství a luxusu nemám žádné pochopení. Vlastně jsem ji dost dlouho litovala. Kdo ví, co se skrývá za zdmi těch snobských vil?

8 15.03.2024

Šílené 20. století odvedlo Gruzii od jejích ambicí stát se Francií východu do područí sovětské totality. Právě ta zničila zemi, lidi, jejich sny a nebylo z toho cesty ven ani po rozpadu SSSR. Ráda jsem si doplnila znalosti o Gruzii, ale hlavně mě vzaly za srdce osudy silných a velmi zajímavých žen jednoho rodu, které ale ničili jejich muži. Stasii její bílo-rudý nadporučík, který byl ne zcela dobrovolně víc v armádě a ve válce než doma, krásnou Christine a jejího muže, vysoce postaveného komunistu Ramaze, zase zničil malý velký muž, který se do Christine zamiloval a využíval ji jako milenku. Neuvěřitelná Kitty Džašiová, která pykala za jedno chybné rozhodnutí svého Andra Eristaviho celý život. Jako jediná unikla ze sovětského pekla, ale za krutou cenu izolace od rodiny. Její svéhlavá neteř Elena, která celý život rebelovala proti rodičům, zvlášť proti svému otci Kosťovi, a její dcery, krásná Daria, která se špatně zamilovala, a nakonec vypravěčka příběhu Nico, která před tragédií své rodiny i země odešla do Německa, kde se snažila vyrovnat s traumaty, která prožila. Nad všemi těmito silnými osudy se vznáší neodolatelná vůně prokleté čokolády. Trochu to připomíná Márqueze a Sto roků samoty.

8 27.02.2024

Krásná knížka, která s jemnou melancholií ukazuje, jak lze bojovat s krizí středního věku. Člověk ji nemusí řešit razantními životními veletoči, stačí znovu si definovat své hodnoty a podívat se, jestli jsem člověkem, jakým chci být. Vrátit se na svou cestu vyžadovalo pro Zbyňka hodně odvahy a vytrvalosti, ale vyplatilo se.

8 10.07.2023

Když už život zajede do hlubokých kolejí nebo by naše současné já hrubě neobstálo před já šestnáctiletým, je fajn se zamyslet, co je v mém životě špatně. Najít něco, co mě z těch kolejí vyvede, je dobrý nápad, jen nějak nemůžu uvěřit, že by někomu jakkoliv mohla pomoci veřejná nahota. Nějak mi to nezní uvěřitelně. Všichni kamarádi mi připadali jako zoufalci, tak mi to vtipné nepřišlo. Tenhle humor mě míjí.

8 25.01.2023

Jasně, je to oddechové čtení, konec můžeme předvídat už na začátku, Moyesová takové knížky píše vždy, ale moc mě to bavilo. Autorka dokáže vytvořit opravdu sympatické hrdiny. Mně se moc líbil Jess s jejím nezdolným optimismem, její dcera, nadaná matematička Tanzie, i její nevlastní syn, který těžce hledá své místo ve světě, který k němu i jeho rodině moc přívětivý není. I já sama mám sklon k moralizování a k hledání pozitivního i v životních průšvizích, proto mě Jessino vidění světa fascinovalo. Spřízněná duše!

8 12.08.2022

I když mě Mise Afgánistán a Africká zima velmi zaujaly, do v pořadí třetího Tomáše Šebka se mi už moc nechtělo. Měla jsem pocit, že válečné chirurgii a Lékařům bez hranic už dobře rozumím a že mi autor už nemůže přinést moc nového. Jenže jsem se spletla. Šebek se od minulé knihy změnil. Jednak velmi omezil vulgarismy (v minulých knihách mi nijak nevadily, brala jsem je jako součást jeho stylu a jako odraz drsného světa válečné chirurgie) a tím vcelku překvapivě autor získal punc životní vyzrálosti, nadhledu a veliké opravdovosti. Druhou velkou změnou je omezené líčení chirurgických výkonů (byť byly podané zajímavě i pro nelékaře), čímž vznikl větší prostor pro myšlenky, které mě velmi zaujaly. Jednoduchý popis válečné situace v Jemenu, prudkého zhoršení životních podmínek, které válku provází, střetu předpokladů českého lékaře vůči jemenským ženám - muslimským lékařkám s jejich vlastním pohledem na svou životně-pracovní situaci, kapitola, v níž autor ukazuje příčiny toho, proč chirurgy nálepkujeme jako arogantní neurvalce, to všechno a mnoho dalších byla místa, nad kterými jsem musela knihu odložit a jít si je srovnat se svými životními postoji. Leitmotiv knihy - děti do války nepatří - mě hluboce dojal. Příběh omylem téměř smrtelně postřeleného chlapce draka Dhana sice díky Lékařům bez hranic dopadl dobře, ale kolik dětí -bezejmenných válčených obětí takové štěstí nemá?
"Můžeme očkávat válku. Váku, která k nám přivádí skoro až v polovině případů dětské pacietny. Válku, které nerozumím, protože i pro místní je občas nepochopitelná. Válku třetího tisíciletí, která se vede konvenčními zbraněmi na vrcholu technologické revoluce tak pitomě, že stále ještě nevynechává alespoň dětské oběti. Děti do války nepatří! Děti máme všude na světě chránit před hloupostí nás dospělých. Nemáme je trápit válkou. Máme je v dobrém "trápit" dostatečným vzděláním a vytvářet jim pro to bezpečný svět."

8 08.07.2020

Minier je snad jediný autor, jehož knihy jsem četla všechny. A taky je jediný, na jehož detektivku mám chuť. Tenhle žánr jsem četla hodně, ale už celkem dlouho ho nevyhledávám. Jakoby se spisovatelé snažili trumfnout ostatní, kdo vymyslí hrůznější příběh. U Miniera to sice platí také, ale baví mě, jak komentuje současný stav světa: "Za pětadvacet let se svět změnil víc než za předcházející dvě staletí. Brzy za nás budou dělat naši práci roboti, pomyslel si Servaz. Otázka byla, jestli roboti budou poslouchat lidi, nebo lidi roboty. Už teď se miliony lidí nedokázaly odtrhnout od svých mobilních telefonů a elektronických hraček, zatímco hrstka podniků, které je vyrábějí, je stále mocnější. A lidé jako náměsíční vkládají osudy do rukou čím dál omezenějšího počtu osob."

8 23.08.2019

Po této knize jsem sáhla jako po oddechové četbě v intelektuálně nejnáročnějším období roku. V první polovině knihy tomu tak bylo. Další z příběhů ze soudní síně, pěkně vykreslené charaktery postav, čtivý styl, ale nic zapamatovatelného. Ve chvíli, kdy jsme ale spolu s černošskou sestrou Ruth zjistili, že ve snaze žít jako ostatní (tedy jako běloši) musí denně podstupovat řadu kompromisů, předstírat nevšímavost vůči předsudkům bílé společnost, vlastně klamala sama sebe a vytvořila si iluzi, které musela obětovat část své (pro nás bílé běžné) lidské důstojnosti, v tuto chvíli mě to chytlo. Stejně zajímavý (i když poněkud očekávaný) byl pro mě i přerod veřejné obhájkyně Kennedy, která se s postupujícím soudním procesem začala čím dál tím víc ponořovat do problematiky rasismu. I když to pro mě nebylo jednoduché, musela jsem se s ní ztotožnit. Přesně chápu, o čem vypovídá. Velmi se snažíme najít v sobě předsudky a odstranit je ze svého uvažování, ale přesto tam jsou všemu navzdory. Zajímavý byl i pohled Turka, zoufalého otce mrtvého novorozence, který se snaží vyrovnat se se synovou smrtí tím, že si najde viníka a toho slepě a zuřivě požene k zodpovědnosti. Jeho neonacistické postoje, důvody, které k nim vedly, jeho uvažování a jeho reakce jsou mi sice cizí, a proto mě ani nebavily, ale to nesnižuje jejich racionální základ. Takoví lidé jsou mezi námi, ne první pohled je od ostatních nerozeznáme, i když v Čechách se nijak skrývat nesnaží, ale je dobré znát jejich motivaci, logiku, protože pak jim můžeme v životě čelit. I když Jody Piccoult vyčítám sladký happyend, který sílu předchozích stránek značně otupuje (i když chápu, že tyto přerody a názorové kotrmelce se dějí), jsem velmi spokojená s tím, že téma rasismu pojala do hloubky a problémy s ním spojené dokázala barvitě a názorně vysvětlit tak, jak já to nedokážu.

8 02.06.2019