marcela6183 komentáře u knih
Loukotková napsala něco tak poutavého, že vážně uvažuju napařit jí pětku. Pěkně poctivě. Protože to mělo strhující napětí, popisy přesně tak akorát dlouhé, postavy přesně akorát vykreslené. Pokud na světě není římského lidu, není ani naše kultura. Kořeny i dědictví.
V Quo vadis stříkají potoky krve. A tady vidím najednou po tou krví spíš charaktery. Prostě přesně to, co mne u Sienkewicze přesvědčilo, že ho budu číst jenom jednou. Tady mne to donutilo číst pořád dál.
Zdědila jsem tohle nádherné vydání ze 75. po babičce a ta knížka má úžasnou atmosféru.
Takže prostě pětka se vším všudy s poklonou od nadšené čitatelky.
Když už nic, tak pro mne byla Babička fakt babičkou. Tak nějak si představuju, že by babička měla fungovat. Ano, je to těžké čtení. Vyžaduje mít něco odžito. Na tom si trvám. Zařazení do povinné četby pomalu na prvním stupni proto fakt nechápu.
Idylicky odvyprávěno, vesnice a práce kolem domu a hospodářsvtí tak můžou přijít panelákovým dětem jako pohádka. Navíc pokud to přirovnám k dnešní chrlení nadprodukci memoárové literatury - sorry, je to kus za pětku.
Četla jsem prvně ve čtvrté třídě, pak na gymlu a naposledy na vysoké (jo, jsem hrábnutá bohemistka). Pokaždé to mělo své kouzlo a pokaždé jsem tam našla to, co předtím ne.
Byla doba (a to mi bylo tak šestnáct), kdy jsem tyhle knihy žrala, milovala Remarueqa a Dänikena a nenáviděla rodiče:-) Dneska jsem Remarquea přerostla, Däniken mne nebere a rodiče miluju.
Když jsem o víkendu nosila knihy z patra A do patra B kvůli rekonstrukci, chvíli jsem zrovna tuhle měla v ruce. Oblíbenou pasáž jsem založila, abych ji kdykoli bez problémů našla. A myslím, že obyčejný život ze mne snahu filozofovat vymlátil.
Je to docela škoda. Ale o víkendu jsem zavřela, založila a napadlo mne, že o tohle jsem se ještě nepodělila.
Netypicky na mne tak na závěr jedna prosba: nenechte se utlouct životem, nečůrejte na svůj černý obelisk, když někoho potkáte, nevzrodujte a pokud vám někdo ortavuje život, pryč s ním.
Život je krásný a krátky, tak přestávám psát a jdu žít:-D
Všechna zvířata jsou si rovna.
Leč některá jsou si rovnější.
Aplikujte v životě a smeknete. Aplikujte v práci a můžete se smát. Aplikujte v politice a funguje pořád. Aplikujte ad absurdum a smát se přestanete.
Netuším, kde vzal odvahu napsat zrovna tohle. Po 1984 jsem si myslela, že takovýto alegoricko-satirický pohledu už nejde vylepšit. Ale fakt to jde. Poprvé chápu princip revoluce (protože Občanka na gymplu hadra); zakořeněný smysl pro propadnutí blahobytu je mi cizí (= prototyp "teta Skrblice"). Chtělo by se říct obyčejná bajka s poučením. Nicméně právě díky tomu, že tahle bajka tady fungovala 40 let, povyšuju ji na pět.
Jestli se najde někdo, kdo nemá rád pohádky, ať klidně napíše vlastní koment. Já je ráda mám a myslím, že nejde hodit na jednu hromadu národní dědictví. Jasně, to ruské je ryze slovanské a odlišné od toho našeho. Přineslo nám Babu Jagu, debila Ivánka a kočku Vasilisu.
Že je to stejné jako u nás a Rusové opisují?
Kdo od koho? Přece je to jedno. Jestli chcete něco pro děti, čtěte jim pohádky. Je jedno, zda ruské, francouzské, české nebo severské. Jsou krásné a rostli jsme na nich my, naši rodiče, prarodiče i jejich rodiče... Tak ať mi nikdo netvrdí, že opakování motivů, alegorie, statečnost, odvaha a láska je něco, co nepotřebujeme slyšet a prožít. Fakt lepší, než současná nekonečno-seriálová produkce a rádoby-pořady-pro-děti.
Stále a bez uzardění za plný počet.
Slibuju, že další Loukotkovou už číst nebudu :-)
Nejspíš proto, že mám na chvíli jejího stylu velkolepého vyprávění asi dost. Pohled očima postavy Villona byl dechberoucí, ale vyčerpávající. Prostě jsem se nemohla urvat, četla nonstop den i noc a mám v hlavě guláš z mletého masa... ale krásný pocit velkoleposti a snahu vyrovnat se Kateřině.
V Paříži jsem sice byla až v novověku, ale stejně tak dobře by se tohle mohlo odehrávat na starém Brně. Nebo kedekoli jine. Stále by to byl strhující příběh. Rozhodně i jeden z těch, u nichž stojí za to se k nim vrátit.
A souhlasím i s jinými komentáři - bez téhle knihy bych Villonovy básně nikdy nečetla.
Řvu smíchem z Tatrmuže.
Miluju jazyk, jakým je to napsané.
Ironická satira na maloměsto, šosáctví a ironie v něm obsažená mne vždycky spolehlivě dostanou.
Navíc knihy, vydané v období první republiky, pro mne mají nepopsatelné kouzlo doby.
Někdy bych takové lázně chtěla zažít. Prospěly by mému vysokému tlaku a nízkému cholesterolu.
Za čtyři pane Poláčku, ale je to hezká čtyřka.
Jsou knihy, které čtete z povinnosti. Jsou knihy, které začnete číst z povinnosti - a pak je se slovy "tak to fakt ne" zase odložíte.
Případ mne a Starce a moře vystihuje obé. Začala jsem číst z povinnosti třikrát. Třikrát jsem to nedočetla. Pokaždé ještě deprivovanější než dřív.
Mnoho paralel, mnoho náznaků a narážek... Co mne tedy vede nakonec k tak pozitivnímu hodnocení? Paradoxně audiokniha. Byla to spíš náhoda. Hledala jsem něco na poslech do auta a narazila na promoakci National British Library na americké autory. Nejen, že jsem to dala za pár hodin při cestování na skandinávskou dovolenou, ale dokonce jsem pak samotnou knihu (tentokrát už v češtině) nakonec zhltla ještě o té dovče jako PDFko.
Takže už chápu.
Prostě jsem dospěla do knihy, kterou jsem neuměla uchopit. Tak proto za pět.
Mám takové to klasické vydání KMČ z šestaosmdesátého. Ráda se na něj dívám přes prosklené dveře knihovny a spolu s Dětmi z Bullerbynu je to pomalu ta nejohmatanější dětská knížka, kterou mám!
V dětství jsem chtěla být nejdřív pošťačkou, pak četníkem a nakonec (haha) princeznou. Pak jsem trochu povyrostla a uvědomila si, že lepší je být Karlem Čapkem. No a pak jsem dospěla. Princeznou nejsem, Karlem Čapkem (subjektivně) taky ne. Ale čtu ho ráda stáledál.
Rozhodně knížka, kterou je třeba strčit do rukou dětem - a čím dřív, tím líp. Ještě než začnou psát smsky. To pak totiz krasu jazyka namohou pochopit,plodi vety jednoduche a hrubki jak vydle.
Mně se to líbí. Jako ne líbí, ale "líbí".
Celá ta myšlenka, že lidstvo až na výjimky přijde o zrak a někdo/něco toho využije, je zajímavá. Nejde o technologické sci-fi, ač by se tak mohlo zdát z bioinženýrství na rostlinách. Poselství o tom, že příroda nás položí na lopatky sama (což mimochodem beru jako fakt).
Napsáno přesně tak, aby přiměřenou měrou děsilo i varovalo. Vedlo k přemýšlení, ale nezaplnilo mysl zbytečnými otázkami. Pro mne je kouzlo v přesné míře vyváženosti. Je to jak dokonalé dávkování pracího prášku, po kterém je prádlo měkké, voní ja svěží jarní louka a vytáhnete ho ze sušičky, protřepete a uložíte rovnou do skříně. Prostě ideálně využitý potenciál.
Mám ráda atmosféru téhle knihy. Fakt nevěřím, že vstupuje do éry staříků na knižním poli. Velmi poučné čtení za čtyři a půl.
Na tuhle knížku jsem skoro zapomněla. Vlastně jsem ji ani nečetla já. Četla mi ji mladší sestra. Nahlas, když se učila číst. Pro ni jsou to její "Děti z Bullerbynu". Já milovala ty ilustrace a vyžraného Karkulínka. je mi sympatický dodnes, ale má u mne taky pětku...
A na závěr jeden povzdech: nechápu, že taková neskutečná dáma literatury pro děti s úžasným slovním projevem a pohledem dětskýma očima, nedostala Nobelovu cenu za literaturu s odůvodněním, že je "málo dětská". Kdo, když ne ona?
Jako dítě jsem zbožňovala ilustrace a večerníček. Strávila jsem jejím čtením docela super čas ve druhé třídě. Pak jsem asi rok a půl otravovala rodiče, aby mi pořídili štěně. Vyřešili to tím, že mi pořídili ségru. Taky dobrý! Minimálně první rok se chovala jako podle příručky :-D Do doby, než začala mluvit :-)
Dnes jako dospělec úplně ujíždím na tom jazykovém provedení. Nedávno jsem to krásné modré vydání četla znova - jen kousek před spaním. A spalo se mi stejně dobře, jako za mala.
Není tam ani jedna mrtvola, žádná přestřelka ani detektivní zápletka (skoro) - přesto je to akčňák jak malovanej. No uznejte sami. Přece nenecháme vyhrát koště! Je to tedy zasloužená Čapkovská pětka s lehkým srdcem i úsměvem.
Mám z té knihy husí kůži. Podobně se to podařilo jen pár vybraným dílkům. Ale takhle výrazně to dokázala jen Daphne du Maurier a Kladivo na čarodějnice.
Kniha je ponurá, velmi nevšedně pojatá. Romantiku nevidím v příběhu samotném, ale v krajině, přírodě. Pokud patříte k těm, co jako já milují déšť, temné lesy a neuspořádané shluky křoví. Tvoří přesný protipól zvěrstvům člověka.
Hlavní hrdinka je vylíčená spíš jako heroina z romantického pohledu Jany Eyrové. Rozhodně nečekaná zápletka a nevšední pointa - viděno optikou dnešní romantizující young adult produkce.
Mary Yellan mi navíc navždy zůstane neodmyslitelně spjatá s Doktorkou Qinnovou. Film viděn v originále a konečně jsem pochopila, že kostrbatý česky překlad je mistrovským dílem. Pro mne nepřekvapivá pětka.
Pro mne zůstává kniha komplexním vyprávěním úchvatného příběhu zrady, bolesti a rafinované pomsty.
Viděla jsem z dálky ostrov If, prošla jsem se po Marseille, navštivila jsem Paříž... a všude jsem si vždycky vybavila - tady chodil Monte Christo. I tohle dokáže dokonalá kniha. Takže pro všechny tři díly mám tentýž komentář, stejné hodnocení a totožné resumé.
Pokud chcete dobrodružství, příběh a psychologii, vezměte Monte Christa a čtěte. Nebude to na večer. Nebude to oddychovka, ale budete mít radost.
Přece jen nemá cenu psát průmět předchozími komentáři...
Ano, je to utopie.
Ano, leze z toho komunismus.
Ano, je to naivní.
Ano, je to krásná kniha.
Ano, formuje člověka.
Ano, je to pro děti.
A je něco z toho špatně? Přece - dětem to po tři generace neublížilo a dospělý chápe jak tu dnešní ironii, tak tehdejší svět.
A zůstala úžastná dětská kniha. Já ji z celé trilogie četla jako poslední - a až jako dospělá. Dětem na praxi ve školce. Bavila jsem se já i ony. Štastná čtyřka.
Moje srdcová láska a trauma mých rodičů. Dostala jsem na Vánoce 1988 (jo, správně!), začala jsem číst skoro okamžitě a dočetla ještě před pololetním vysvědčením. Pak jsem dlouho řvala, protože to skončilo, až jsem donutila zoufalé rodiče, aby mi k únorovým narozeninám koupili Ronju :-D
Dodneška vidím ty praštěné ilustrace tří chaloupek. Dokonce jsem sousedku donutila natáhnout u nás mezi balkony na barácích provázek a posílaly jsme si po něm dopisy:-)
Nechápu, že taková neskutečná dáma literatury pro děti s úžasným slovním projevem a pohledem dětskýma očima, nedostala Nobelovu cenu za literaturu s odůvodněním, že je "málo dětská". Kdo, když ne ona?
Zdržím se populárního a popularizačního srovnání s kýmkoli jiným. Třeba proto, že každý autor je jiný a svůj.
Na Duně mě chytlo to, že je jiná. Tak zaprvé - nepotřebuje Zemi. Vůbec:-)
Navíc jsem ji četla v rozjímavém období dospívání (poprvé a nikoli naposled). Byla to první sága, kterou jsem si pořídila po antikvariátech potom, co jsem začala vydělávat - jo správně, JRRT a další přišli na řadu AŽ poté! :-D
Stejně jako já, se z toho všeho Herbert potřeboval prostě vykecat. Jako asi toho měl v hlavě moc! Jeho úžasná obrazotvornost dala dohromady komplexní vesmír (nikoli jeden svět). Ano, je rozvláčný. Neříkám, že jsem hltala slovo od slova. To ani jaksi nejde. Podle mne nejde ani o to.
Pokud jdete po ději, je to strhující dobrodružství, pokud po popisech, jsou jednoduše dechberoucí. Pokud jste na filozofická rozjímání, budete se rochnit blahem.
Osobně je pro mne Paul trochu nevyrovnané pako. Chani příliš plochá charakterově, Jessika schizofrenní a FAKT jsem se zamilovala do mentatské logiky.
Není to kniha, kterou dáte za odpoledne. Pro mne čistá pětka a úžasný start dobrodružství.
Jedna z psychologicky strhujících Agát a pro mne jedna z nejzajímavějších. Neříkám, že nejlepší (v tom polemiku s ostatními neotevírám). Nechybí tomu ani nápad, ani skvělá konverzační pointa. Kdo z těch pěti je vrah mi vlastně bylo jedno. Nad knihou jsme střídavě podezírala tři z nich. A byl to někdo jiný. Tudíž bravo za knihu, za mystifikaci, příběh i zpracování.
Poirota mám obecně raději, než slečnu M. Asi proto, že je to takový mimoň a je to chlap! :-)
Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.
Tuhle část mám nejraději. Tak nějak určuje sladce srdcebolný života běh můj :-)
Představte si, že si donesete z knihovny knihu s kybernetickou obálkou (vydání z šestašedesátého) a doma v šoku zjistíte, že to není ABC hudební teorie, ale pyšně nabubřelé povídání o nabobech z Rukapáně a utlačovaných duších těžce pracujícího dolujícího hornictva.
Přiznávám, zklamání bylo rychle nahrazeno zvědavostí, jelikož tenhe Drda se četl skoro sám. Jen mi za ty nemístné štyři hvězdičky udělal neuvěřitný bordel v hlavě. Nechtěla jsem věřit a dodnes nevěřím, že autor ty lidi nemiloval jako svou rodinu.
Takže jdu do lednice upytlačit jogurt na dobrou noc a budu se u toho usmívat jak pytlák nad plnou pastí.