marcela6183 komentáře u knih
Vážně náhodou jsem se dostala k tomu, že jsem potřebovala něco interpretovat (haha, jak jinak na bohemistice). A měla jsem dvě možnosti: vařit z vody, nebo vařit podle Eca. Ukázalo se, že vhodný průsečík je tak někde uprostřed. Nějaké zákonitosti mi čtení přece jen dalo - a univerzitní eseje se hned patlaly lépe.
Docela jsem byla překvpená, jak je kniha nadčasová a nakolik se dá alikovat téměř na jakýkoli text. Je třeba jen používat selský rozum a respektovat autora.
Pro me jedno z nejzáživnějších teoretickcých děl o textové interpretaci vůbec.
Jak mi Eco-beletrista nesedí, je mi Eco-esejista sympatický.
Můžu říct jen jedno - pomohlo mi přežít vysokou, dopsat a nezbláznit se.
Stále v ní vidím svůj nevyužitý potenciál a dávám čtyři.
Pro mne nadšení korunované rozladěním nad ne-pointou. Bohužel jsem se dostala do stavu, kdy jsem knihu nějakých sedmdesát stránek před koncem odložila, pak i založila do knihovny a jeden rok mi díky totálně dokonalému rozměru podpírala viklavé křesílko na privátě. Nalezena díky stěhování spíše omylem, činila mi náhodnou společnost na jedné cestě vlakem.
Přičemž jsem se uvrdila, že ani nějaké čtyři roky jí na změnu v mém pohledu nestačily.
Stále to po bombastickém úvodu, skvělé psychologii (sice nejsem pedofilka, ale jako tak nějak bych to asi cítila) upadá do zkratkovitého klišé, průměrnosti dalsí hq knížek. Podle mého to degeneruje intimní myšlenkové pochody nemocného člověka a redukuje původní dynamiku děje.
Co ční vysoko nad další nedostatky knihy je skvělá práce s jazykem a stylem.
Dohromady to ale nedá víc než tři a půl.
Třeba jednou nějaký brilatní šílenec zkusí napsat příběh Lolity:-)
Urban mne bavil, baví a bavit bude. Jen škoda, že mírné nelogično z tého knihy trčí snad nejvíc, co jsem zatím měla možnost číst. Jak tak koukám na ostatní komentáře, vyčítáme autorovi všichni právě toto. Podle mne tak zůstává otázkou, zda právě tohle nebylo autorským záměrem.
Kdyby to nebyla tak krásná pohádka, dalo by se to považovat za literaturu faktu. Být to literatura faktu, měla by česká literatura o záhadu méně. Mít o záhadu méně, o čem bychom se my, Češi, hádali?
Tudíž pěkný kus beletrie s povedenou mystifikací. Samotné čtení by byla suchařina, v tomhle případě mocně pracuje čtenářský zážitek nabiflovaný školními lavicemi a psychologie dlouho utajeného tajemství. Mocná tři a půlka.
V době, kdy každé moderní vydání pohádek nadepsaných "němcová" "erben" nebo "české pohádky" (úmyslně s malými písmeny) evokují po zběžném prolistování v knihpectví touhu řvát, zažalovat redaktora a vypálit dotyčné nakladatelství, jsem sáhla doma do knihovny a omylem vyndala tohle.
A je to skvost. Nejhezčí příběh putování, dětského pohledu na svět a okolní život.
Jistě, zavání to trochu propagací doby. Berme to nostalgicky. Ono přece nebylo nutně všechno jenom špatné. A důkazem toho dobrého, umělecky hodnotného a lidsky citlivého je tato kniha.
Děkuji, pane Řího a za pět!
Oba dva díly jsou pro mne jednou krásnou pohádkou. Dodnes (i když to dost mrší jednotlivá televizní zpracování). Vždycky když mi někdo pustí dveře na rypáček, mám chuť ho poslat na výchovnou d'Artagnanovu lekci k Athosovi... Má to tu správnou špetku Dumasovského humoru a inteligence, která dělá pro mne celý příběh jedinečný. Díky knize je mi sympatická dokonce i postabva kardinála. I když je to pohádka, postavy nejsou černobílé. d'Artagnan a Aramis jsou děvkaři (na co?!?), Aramis morous a Porthos ožrala a rváč. Dohromady skvělá parta na pozadí hirostických událostí.
Jeden za všechny a u mne za čyři.
Tohle si pamatuju dodnes - dostala jsem od babičky "knihu" formátu A4! Vypadala jako školní sešit a na obálce měla něco, co vypadalo jako kolorovaná fotografie z filmu.
A vevnitř byl film.
Dodneška si nejsem jistá, jestli to May tak napsal, ale mělo to šrnc (třeba skvělý překlad) a rozhodně jsem se bavila víc, jak u tří dílů Vinnetoua.
Pro mne další Mayova čtyřka, protože tenhle svět bych chtěla mít a takového Freda někdy potkat:-)
Jestli někdo tuhle knížku nemá doma, ale vlastní nějaké no-nejm vydání z pozdně devadesátých let a dál, tak ho upřímě lituju. Miluju pohádky, ale ty opravdové. Pohádkové. Jasně, má to sto padesát let sekeru, ale stále je to pro mne to původní vydání. Nerozumím snaze nakladatelů, nahradit původní krásný text za obrázkovou blamáž.
Ale to jsem odbočila.
Rozum a Štěstí, Pták Ohnivák a Liška Ryška, Boháč a chudák, Hrnečku, vař, Otesánek, Sněhurka... ty jsou jedinečné a patří prostě Erbenovi. Tady navíc s něžnými ilustracemi.
Knížku mám i přes její nezvyklý formát hned nahoře v knihovně, a občas, když je mi večer smutno a v televizi je stomiliontý díl divného seriálu ze života, sáhnu po ní před spaním.
Nevím, co mne vede k tomu, že si vybírám knížky o matematice a fyzice, ač jsem do roztrhání těla filoložka. Tudíž gymnaziální matikou prolezla s odřenýma ušima. A přece. Pokud si odmyslím to jediné, co o nule vím (ono rigidní "nulou dělit nelze"), dostanu najednou netušený svět a docela zajímavé obzory.
Pokud to čtete jako nematematik, máte krásný příběh a la Brownovského typu bez Langdona. Nebo spíše s více chytrými Langdony.
Jen bych upozornila, že pokud máte šťouravé kamarádky matematičky, co se v tom začnou hrabat a chtějí vám to rozcupovat a po dvou větách jim přestanete rozumět, není chyba na straně přijímače. Seifeho vysílač funguje o chlup méně, než za pět:-)
Že je hudba logika a matematika jsem pochopila už dávno. Ale jak moc je koncept hudby matematický až docela nedávno. Dostala jsem se ke knize spíš omylem, ale zamilovala jsem si ji. Musím se opravdu zastat překladatele, neměl jednoduchou roli, ale odvedl brilantní práci.
Takže hudba může být i pro nehudebníky, bezsluchové mimoně, neandrtálce a neznabohy.
Znám noty ale brala jsem je jako nutné zlo. Mám hudbu ráda, ale beru ji (v mnohém) jako vatu. Jsem přesvědčená, že hudba patří do života, ale neživím se jí. A přece k ní mám po přečtení téhle knihy blíž, než kdy jindy předtím (a to jsem poctivě odchodila deset let hudebky). Takže za pět a přečtu si znova!
A na závěr jeden ryze hudební: víte, jak dělá enharmonická ovečka?
- no přece ais, ais!
Co napsat ke knize, která mrazí a z níž mrazí? Jak se dá zbavit nepříjemného pocitu v zátylku poté, co dočtete? Přečíst to znova. A hned! A přesně takhle to máme já a Kmotr. Vývoj děje, psychologie postav, mystično celého příběhového setupu v něčem zákázaném a nedostupném. Mystérium, které dokázal až Brown s Langdonem.
Autorem je pan vypravěč s obrovským smyslem pro detail a jedinečným citem pro pointu. Dočetla jsem před víc jak rokem a pořád je to ve mně. Jak mám občas chuť, vidět sebe projektovanou do některé z postav, tady se bojím projektovat se i do dveří od auta. Jak se pro nějakou rozhodnu, tak mi ji autor vyřadí ze hry. Něco jako Hra o trůny, jen napsaná svižně a hlavně dopsaná.
Jak mám některé knihy ráda až na druhý pokus (a některé ani na pátý), tuhle obdivuju zpovzdálí jako etalon metru a originál Giacondy. Řemeslně dokonalé, vypravěčsky hodnotné, myšlenkově ucelené, příběhově dotažené, pointově trefené.
Je to jak auto s pětistupňovou převodovkou, kdy cítíte že šestka tam není, ale má to na ni! :-)
Kdyby Puzzo nenapsal Kmotra, úplně by stačilo, kdyby napsal Posledního kmotra. Jenže on ho napsal. Optikou toho je pak celé skvělé vyprávění uspávající a rozvláčné. Přemýšlím, jestli tohle není prvotina, co ležela pak tři dekády v šuplíku. A po vydání Kmotra prostě nakladatel chňapl po čemkoli dalším. Jak jinak si vysvětlit, že po něčem tak dokonalém padáme na hubu k něčemu s bídou za tři?
Prostě nastavit si laťku Kmotrem a pak pustit do světa tohle mne trochu zklamalo. Puzzo pro mne zůstává velkým autorem, ale díky jiné knize.
Dějově a myšlenkově to není tak silné, ale stále to stojí vysoko nad součastnou nadprodukcí oddechovek. Takže prostě jednu hvězdu navíc za autorskou kvalitu. Protože o nic menšího nejde. Snad Sicilián nezklame.
Tak mám dvě knihy, které se nedají srovnat, a stejně je stále vduchu porovnávám - Gatsbyho a Forsythy. Obě jsou dobovou sondou. Obě miluju, protože je to velké vyprávění (Forsythi větší). Obě knihy sledují vývoj hrdinů (Forsythi ve více liniích). Fitzgeraldovo ztraceněgenerační hledání mi bylo blízké v patnácti. Galsworthyho hledající opovržení ve dvaceti. Do obou jsem dospěla ve třicítce.
Gatsby mi dal sílu čekat od života to nejhorší a být příjemně překvapena, pokud se to nestane.
Forsythi mi umožnili pochopit, že život jde dál, i když všechno stojí za h*o.
Děkuju za Gatsbyho a nemůžu jinak, než tam nasolit pětku.
Děkuju i za Forsythy a čím víc hvězdiček, tím víc Adldas.... teda spokojenost:-D
Moc ráda bych sehnala někdy někde nějaké staší vydání s ilustracemi Zdenka Buriana. Jedno jsme měli ve škole. A tak si pamatuju i tuhle knihu - ze druhé třídy z hodin čtení. Jako nečetlo se to lehko. Ale byl tam boj, bylo tam dobrodružství. Viděla jsem ten neuvěřitelný příběh, byla jsem Veveřice a děsně mě to bavilo. Pro mne nejlepší z volně napsané trilogie. Jsem opravdu příznivcem Štorcha. Trilogii jsem četla pozpátku a taky to šlo. Dokonce asi víc, než normálně. Protože to pro mne mělo stoupající tendenci.
Sice mi jako nej zůstává Hrdina Nik (=jak se zamilovat do knižního hrdiny), ale tohle taky stojí za ty čtyři!
Z filmu jsem měla dojem, že řidiči jsou mírně retardi, na dovolenou jel mikrobus tří rodin a Viewegh fotrovatí. To mám z toho, že jsem koukala na film jako první! Protože kniha je přesně tak sladce ironická, jak to od autora očekávám. Postav je tam docela mraky a fakt se mi líbily. Krátké a svižné kapitoly korelovaly se stylem vyprávění a příjemně odsýpaly jedna za druhou. Nebudu rýpat do něčeho, co jsem nezažila (na zájezdy hnicího typu nejsem, navíc jsem zapřísáhlá autofilka), takže pro mne super oddychovka s nenáročným dějem, vtipnými myšlenkami a něžně vpointovanými dílčími příběhy. Sice mi stále vedou Báječná léta, ale tohle je pětce tak blízko, jak to jen jde.
Jo Bukowski. Tak buď ho mám ráda z přesvědčení, nebo ho nechápu z přesvědčení. A já ho nemám ráda, ale chápu ho. Taková filozofie pro život ve smyslu "to se fakt nemůže stát". A stejně si trvám na tom, že jsem podobně sprostá jak dlaždič, můj život nemá smysl a můj svět je dokonalé šedá utopie.
Dala bych dvě, ale nevnímám pro sebe pozitivum. Jen mne to utvrdilo v tom, že tohle nechci. Ve svém životě ani číst někdy znova. Takže něco mezi jedna a dvě. Abych byla spravedlivá, tak trochu dohodím za originalitu.
Udělala jsem tu zhůvěřilost, že jsem četla "jeho" i "její"pohled.
Sky nejde nemít rád. Je sladká, jak cukrkandl a polovinu doby jsem přemýšlela, jesli ji nenávidím nebo prostě nechápu. Vlastně nevím, doteď. Čekala bych od ní emoce jako vývar ze šípků, ale (tentokrát odpravdu neposoudím, jak moc je to překladem, originál jsem nesehnala) dostala jsem nějaký vyjetý olej z friťáku. Polovinu knihy mi zachránil Holder a to nepřeháním.
Doporučuju to vzít jako předhru k normální knze - jeho pohledu. Jedna a půl - za Holdera, že to celý udržel nad vodou.
Já si nemůžu pomoct, ale čítanka mne přesvědčila, že by tohle mohlo stát za přečtení.
Světe div se, stálo - protože historie nebo ne - já se smála! Král Lávra má oslí uši! Král Lávra je ušatec. A já jsem taky. přelouskáno se zatajeným dechem místo jedné maturitní otázky z matiky!
Naneštěstí neměl matikář pochopení pro mé nevědomosti - za pět:-D
Byla to první knížka, kterou jsem z celé trilogie četla. Prostě proto, že v době mého dětství se na knížky čekalo a v době vydání prvního dílu jsem byla předškolák - a rodiče do foroty nekupovali.
Celý ten motiv putování za poznáním, poučením a "dospělostí" mi opravdu přirostl k srdci. Ještě dneska mám právě ted chuť jít a aspoň prolistovat.
Krásná alegorie, zajímavá myšlenka a co si budeme nalhávat, taky trochu sci-fi (auto s botami?). Můžete se smát, máte chuť vytahat Neználka za uši a čekáte, co vyvede oslík a větroplaši. A čtete pořád dál, protože nejde přestat.
Ano, jsou tam i politicky zaobalené věci. Politika je všude, něčím se to odůvodnit muselo. Prostě zapomeňte, jako dítě ji moc nepoberete, pro dospělého je úsměvná. A sorry, ale zas tak špatná není. Myslím kniha, ne politika.
Spokojené tři a půl.
Jak tak přemýšlím, tak vidím tak trošku paralelu Knoflenka-Hermiona, Špidla Strakáček - Ron, Neználek - Harry.
Takový Strážci & Rychlé šípy severu, ne? :-) Máme my v české literatuře vůbec tennagera-detektiva?
Dostala jsem se k tomuhle spíš náhodou a omylem - přes Lindgrenovou v knihovně. Bylo do senza dobrodrůžo, bylo to vtipné a už si nevzpomínám, o čem byl děj. Ale na co si pamatuju je ten dobrý pocit - Kalla bych klidně brala za staršího bráchu. Takže tři a třičtvrtě, protože bráchu nemám.