martin1695 komentáře u knih
„Čím to je,“ dumal Jonathan, „že nejtěžší věc na světě je přesvědčit racka, aby byl svobodný?
Půvabné lyrické dílko o svobodě a hledání nedosažitelné dokonalosti
V knize se recyklují a jiným způsobem podrobněji rozvádějí témata naznačená v autorově předchozí publikaci Sapiens a několik nových (např. idea dataismu) přidává. Poměrně přesně je popsáno to, o co jde současnému člověku - o falešné zbožštění, ovšem nikoliv tím způsobem, že se očistí o toho, co je například v dílech východokřesťanských autorů nazýváno vášněmi, aby se osvobodil a dospěl k theosis, ale tak že rozšíří do maximální možné míry své fyzično a existenci v tomto světě. Autor vytahuje různé anekdotické historické události a namátkou vytažená zjištění současné vědy, aby nakresil poměrně povrchní náčrt toho, co můžedle autora nahradit údajně překonané náboženství a stávající politický a ekonomický systém, českému čtenáři může připomínat více ozdrojovaného Ludvíka Součka. Tím, že autor úplně vyřadil ontologickou otázku, člověka chápe jako soupravu biologických algoritmů a fakta současnou vědou neověřitelná považuje z principu za nepravdivá, se mu daří tvořit čtivý, ovšem z podstaty dosti labilní konglomerát na sebe navazujících zamyšlení. Bohužel už několik let po svém vydání je kniha v řadě pasáží zastaralou a poměrně velké množství postulátů se ukazuje už nyní jako mylných a poplatných době vzniku. V knize se recyklují a jiným způsobem podrobněji rozvádějí témata naznačená v autorově předchozí publikaci Sapiens a několik nových (např. idea dataismu) přidává. Poměrně přesně je popsáno to, o co jde současnému člověku - o falešné zbožštění, ovšem nikoliv tím způsobem, že se očistí o toho, co je například v dílech východokřesťanských autorů nazýváno vášněmi, aby se osvobodil a dospěl k theosis, ale tak že rozšíří do maximální možné míry své fyzično a existenci v tomto světě. Autor vytahuje různé anekdotické historické události a namátkou vytažená zjištění současné vědy, aby nakresil poměrně povrchní náčrt toho, co můžedle autora nahradit údajně překonané náboženství a stávající politický a ekonomický systém, českému čtenáři může připomínat více ozdrojovaného Ludvíka Součka. Tím, že autor úplně vyřadil ontologickou otázku, člověka chápe jako soupravu biologických algoritmů a fakta současnou vědou neověřitelná považuje z principu za nepravdivá, se mu daří tvořit čtivý, ovšem z podstaty dosti labilní konglomerát na sebe navazujících zamyšlení. Bohužel už několik let po svém vydání je kniha v řadě pasáží zastaralou a poměrně velké množství postulátů se ukazuje už nyní jako mylných a poplatných době vzniku. Celkově nepřináší nic zásadně nového a objevného.
Autor zůstávající v anonymitě (stejně jako mnozí ikonopisci které také známé jen podle díla a nikoliv dle tváře a jména), předkládá svým spolubratřím, skrze které se dostalo toto literární dílo až k nám jako "tři (eucharistické) chleby" život tří opatů (igumenů) - v našem prostředí málo známých galských svatých:
Sv. Romana
Sv. Lupicinia
Sv. Eugenda
Povaha sv. Romana je popisována jako velice mírná a dobrotivá, trpělivého ke každému bratru a věřícího v možnost obrácení do poslední chvíle. V tomto přístupu se odlišuje od svého mladšího bratra, sv. Lupicinia, jehož přístup je více striktní a nebojí se zasáhnout, aby "oddělila zrna od plev". V asi 35 letech sv. Romanus odchází do "pouště" - v tomto případě do pohoří Jura, kde přebývá jako poustevník na místě u jedle a studánky. Po příchodu dalších bratří a přebývá na různých místech, ale z toho většinou v klášteře Condadisco. Ze shovívavosti k poutníkům, aby mohli získávat na jeho hrobě skrze působení Boží síly uzdravení od svých nemocí a vášní byl na své přání pohřben mimo zdi kláštera. I v tomto se odlišuje od sv. Lupicinia, který byl pohřben za klášterními zdmi. Jeho svátek je 28. února.
Sv. Lupicinus je představen jako mnich tvrdých zásad, s důrazem na pravidla, bratr sv. Romana. Když se rozmáhá nepravost mezi mnichy a ti propadají požitkářství a obžerství, vyžádá si vařit prostou kaši z neprosívané, nesolené a nemaštěné ječné mouky po několik dní, a když ti kterým se nepozdává odejdou, vrací se mnišská kuchyně k původnímu, a tak se oddělují mniši kteří v klášteře jsou kvůli hledání věčné blaženosti od těch, co přišli jen kvůli hmotným požitkům. I on však měl dar rozlišování, jak vidíme na příkladu jemného přístupu k vyléčení bratra, který kvůli pýše upadl do stavu tělesné nepohyblivosti. Celý život nepil vodu a to ani na smrtelném loži, pouze ji jakými způsobem vstřebával skrze kůžu. Léčil slovem i modlitbou a dovedl ke spásy bratry i mnohé laiky.
Sv. Eugendus, jehož život je překládán jako třetí, byl od mládí člověk svatého života, v 7 letech vstoupil do kláštera byl synem kněze, co se ale sám knězem nestal (v tomto je jeho duchovní život specifický - stal se pouze opatem, duchovenskou funkci nezastával), s okolním světem byl ve styku pouze písemně, zůstával za zdmi kláštera a zemřel ve věku 60 let po chorobě trvající 6 měsíců. Měl dar vidění do lidských srdcí i vidění ve snech.
V publikaci nacházíme zmínky o některých rysech galské zbožnosti prvního tisíciletí.
Je jí například léčba posedlých skrze dopisy a psané modlitby (se kterou se setkáváme i v životě sv. Martina). Dále je za běžnou četbu v mnišském prostředí pokládán
život sv. Antonína Velikého a život sv. Martina (spolu s Dialogy z pera sv. Sulpicia Severa). Sv. Martin je zde vzpomínán opakovaně:
Skrze modlitbu ke sv. Martinovi jsou bezpečně přivedeni bratři cestující do daleké končiny pro sůl a sv. Martin skrze zjevení promlouvá ke sv. Eugendovi:
"Nepamatuješ si, že jsi je skrze modlitbu svěřil právě mne? Tvou modlitbu jsem vyslyšel a hle, ty kterés mi poručil ti ve jménu Kristově navracím bez úhony." (volně citováno). A ještě jeden zázrak, podobný události popsané v životě sv. Martina, kdy unikl z oratoria, kde propukl požár. Místo v klášteře Condadisco, kde je uchováván u hlavy postele olej od sv. Martina je ochráněno spolu s bratry od ohně a vyhořelý klášter je po obnově dvojnásobný (podobně jako byla vynahrazena ztráta Jobova).
Vyprávění plyne v ich formě. Pro vytvoření napětí se využívá postupu, kdy se střídají dějové linky z let 1952, 1958, 2014 / 2015 s tím, že aby se vygradovalo napětí, závěr končí v současnosti roku 2015 a začínají promlouvat postavy, které do té doby byly pouze pozorovány.
Místy je vyprávění psychologicky velice věrohodné a silné, můj dojem trochu kazí to, že někde jako by si autor práci trochu usnadnil a postavu, pro kterou už nemá využití (doslova) odklidil. Některé pasáže jsou za mě dále natolik syrové, že by snesly ještě editaci.
Celkově má dílo spád a pro řadu čtenářů jistě otevře oblasti a témata, nad kterými běžně nepřemýšlí, méně výrazný dojem román zanechá v tom, kdo moderní historii padesátých let dvacátého století relativně zná a už s některými formami jejího uměleckého ztvárnění přišel do styku.