martina.culik komentáře u knih
Fulgum prostě umí podat i úplně nejbanálnější věci tak, že člověka pobaví. A mě to baví.
Knihy citátů se obecně nečtou na jeden zátah jako beletrie, ale tahle kniha je výjimkou. Alespoň pro mě. Moc mě bavila a spoustu citátů jsem si z ní vypisovala, než jsem zjistila, že bude jednodušší si knihu pořídit komplet.
Čarodějky na cestách jsou jedinou knihou z Úžasné Zeměplochy, kterou jsem četla a musím říct, že ačkoli mám fantasy obecně docela ráda, tak mě tato kniha moc nezaujala. Ano čarodějky byly chvílemi vtipné, ale zase na natolik, aby mě to udrželo u knihy přikovanou, jak mám ráda. Možná někdy zkusím ještě nějakou jinou knihu z této série, ale nevím nevím.
U téhle knihy si ráda odpočinu, protože je to takové milé a vtipné a nad spoustou věcí se člověk může i pořádně zamyslet (když bude chtít).
Nejdříve jsem četla a pak jsem i viděla v divadle výborné představení, kde onoho sluhu ztvárnil Miroslav Donutil. Celé divadlo jsem se smála a moc si to užívala. Některá dramata (jsou-li zpracována klasicky, alespoň tedy pro mě) je skoro lepší vidět v divadle, než si je číst. Koneckonců jsou to hry.
Čekala jsem asi trochu něco víc. Kniha na mě byla moc rozvláčná.
Knihu jsem četla dávno před tím, než byl natočen film a jsem tomu ráda. Asi bych čekala něco jiného, kdyby tomu bylo naopak. Takhle jsem si při čtení mohla vychutnat skvělou atmosféru na cestě tam a zase zpátky.
Knihu jsem četla v rámci povinné školní četby a rozšířila mi obzory, co se evropských pověstí týče. Když jsem potom na knihu narazila v antikvariátu neváhala jsem a koupila si ji.
Knihu jsem si půjčila v knihovně a byla ve slovenštině, takže kromě upírského zážitku jsem k tomu měla i jeden jazykový. Před čtením této knihy je podle mě dobré pokusit se oprostit od představ, které všichni máme z filmových zpracování, protože potom je zážitek mnohem lepší a kniha si to určitě zaslouží.
Je to klasika, ale mám pocit, že kdybych důvěrně neznala Ratibořice a Babičino údolí, kde se dej odehrává, tak by mě to moc nebavilo.
Romány od Kinga mám velice ráda a patří k mým oblíbeným autorům, ale jeho povídky mě až na pár výjimek vůbec neoslovují. Přijdou mi takové nedokončené, vytržené z kontextu. Nevím. Raději se budu držet románů a vyhýbat se sbírkám povídek.
Souhlasím s tím, že básně jsou nejlépe pochopitelné (a čtenář je asi taky nejvíce ocenění)v kontextu života tohoto básníka. Proto vřele doporučuji knihu Navzdory básník zpívá od Jarmily Loukotkové, kde je vylíčena biografie Villona a jeho básně jsou zasazeny do situací, kam skvěle pasují.
Jarmila Loukotková mě takto přivedla k Villonovi, jehož básně (hlavně v jejím překladu) mám opravdu ráda. Stejně mě fascinoval i život tohoto básníka vylíčený perem autorky.
"Báseň, co to vlastně je báseň? ...
Báseň je to co se neříká, co se jen píše.
A když se to potom čte nahlas, tak to šumí jako déšť."
Je pravda, že dnes už snad každý ví, kdo je doktor Jekyll a pan Hyde a jaký spolu mají vztah. Jinak by byla kniha a její závěr určitě více šokující, stejně jak tomu muselo být v době, kdy byla sepsaná. Na druhou stranu, jelikož snad každý viděl nějaké filmové zpracování nebo kresby představující Jekylla a Hyde, možná leckoho překvapí, jak vlastně oba jedinci vypadají dle knižní předlohy. I přesto ji mám ale ráda a obdivuji autora za vykreslení postav.
Začátek mě bavil a párkrát jsem se i zasmála, ale čím dál víc mě kniha přestávala bavit, až jsem ji četla jen proto, abych ji dočetla. Možná je to tím, že dobře znám jen začátek bible (a tím pádem jsem mohla srovnávat toto pojetí s originálem), ale později mě už ani narážky nepřišly nijak moc humorné.
"Za starých časů byly docela jiné poměry. Na světě nebylo vůbec nic, poněvadž žádný svět ještě nebyl. A nikde nebylo nic a každý den byla neděle. A v pozadí stál Pán Bůh a měl každý den kázání od rána až do večera. Vyjímaje sobotu, kdy všichni chodili jíst smažené ryby."
Při čtení Huga jsem měla problémy s jeho popisy míst (celá kapitola popisující chrám apod.) Vím, že je to umění popsat vše takto do detailů a když si to čtenář opravdu důkladně přečte, tak potom ví, kam jednotlivé postavy směřují, když někam utíkají, ale já jsem ty popisy četla jen velmi zběžně, protože mě víc zajímal osud jednotlivých postav. Hlavně Quasimodo je mým oblíbencem.
Potvrzuje se, že by si měl dát člověk opravu pozor, z koho si utahuje. Tuto knihu jsem přečetla za jednu noc a i když bylo jasné, kam to všechno směřuje, nemohla jsem ji odložit.
Překvapilo mě, že kniha nekončí v momentě, ke kterému od začátku celá trilogie směřuje, tzn. v okamžiku, kdy se Frodo dostane k hoře Osudu. Kniha pokračuje ještě několik let po tom. Když jsem poprvé viděla film, dost mě překvapilo, že tam celý tento kus chybí, ale alespoň se potvrzuje, že kniha má vždy něco navíc oproti filmu.
Mám ráda knihy i filmy Pána prstenů (obojí má co do sebe). Celou sérii Pána prstenů jsem četla s nadšením a knihy mě moc bavily - bylo to jedno z mých prvních setkání s opravdovou fantasy odehrávající se zcela v jiném světě. Obdivuji promyšlenost celého světa, postav, historie a vůbec autorovu představivost. Propracovanost je zřejmá z mnoha detailů, které čtenáři často uniknou, pokud se nad nimi nezamyslí.