Mášenka31 komentáře u knih

Ač mluví o zásadních a nepříjemných událostech, jedná se o milou knížku, která jednoduše ukazuje historické událostí týkající se Dánských Židů. Knížka je autentická, má velký morální přesah a troufám si říct, že má obrovskou edukativní hodnotu pro děti. I tak si tenhle kraťoučký klenot zaslouží pozornost všech.

6 29.07.2020

Po Červeném drakovi jsem sáhla, když jsem s naprostým rozhořčením odložila Vyhnání Gerty Schnirch. Doufala jsem, že si přečtu něco, co má hlavu a patu, co bude mít silný příběh a postavy, se kterými se dokážu ztotožnit. Všechno jsem dostala jako na stříbrném podnose.

Červený drak je bravurně napsaný detektivní thriller. Ono není jednoduché ukázat čtenáři vodítka, v podstatě jim dát většinu odpovědí, ale udržet si napětí, než na to samé přijdou detektivové. Příběh utíká přesně tím správným tempem (snad až na samotný konec). Postava Grahama je skvěle propracovaná a dívat se na scénu a případ jeho očima mě bavilo. I ostatní postavy jsou z masa a kostí, skoro bych řekla, že i ty vedlejší byly skvěle zapamatovatelné od první chvíle, kdy se o nich v knize psalo. Moc se mi líbil styl, který dával čtenáři pocit, jako by přeskočil první díly série a dostal se někam do její půlky. Postupně se dozvídáme všechny důležité informace z života postav, poznáváme je, chápeme. Hlavní padouch má dobře vykreslenou minulost.

Příběhově mě zklamal jen konec, proto ty čtyři hvězdičky. Myslím, že by to šlo udělat alespoň trochu pomalejší, napínavější a smysluplnější. Ráda se u knížky zastavím a řeknu si "Jakože cože?", ale tady to bylo moc překvapující a závěrečné vysvětlení bylo moc rychlé, aby to dávalo opravdu smysl. Po bravurně napsaném zbytku knihy to autorovi neodpustím.

Ještě bych snad vypíchla úderné dialogy bez uvozovacích vět, ale i tak s vykreslenou atmosférou. Dám si pauzu, než se pustím do dalších knih, ale tahle mě nadchla a určitě se pustím i do zbytku série.

6 29.07.2020

Teoreticky by si tato kniha zasloužila i 5 hvězdiček, ale v porovnání s tím, čemu jsem všech pět dala, by to asi nebylo fér...

Mlčení jehňátek je kniha, která má sem tam trochu problémy s tempem, které vynahrazuje skvělými lidskými dialogy a některými precizně vybalancovanými scénami. Ono není jednoduché dát do detektivního thrilleru tolik viewpointů - jak detektivů, tak obětí i vraha. Harrisovi se to překvapivě daří a nepůsobí to rušivě.

Nicméně mi přijde, že má menší problém s vyvrcholením. Na to, jak může celé vyšetřování působit zdlouhavě, když přijde závěrečný střet, odbyde se na pár stranách. Tady by mi trochu natahování nevadilo, když by se stupňovalo napětí.

Postavy jsou lidské, prokreslené a barevné, mají motivaci, limity, jejich vztahy dávají smysl. Lecter je přirozeně šarmantní a slizký. K přečtení doporučuji, jen se teď nemůžu rozhodnout, jestli jít i do dalšího dílu... Inu, čas ukáže.

6 29.07.2020

Nechce se mi dlouze hodnotit knihu, protože věřím, že důležité bude její zasazení do kontextu v rámci série. Jedná se o první díl, čímž by měl plnit několik úloh - některé se daří plnit lépe než jiné.

Co se týče prostředí, historie, kultury, rozmanitosti světa, to všechno vypadá výborně. V knize se objeví jen zlomek, ale spousta náznaků a mě zajímá, jak celý ten svět funguje a v jakém duchu. Postavy jsou každá jiná, mají své charakteristiky, určitá předvídatelná pravidla chování a sem tam i nějaké ty zvraty. Menší problém vidím v příběhu jako takovém. Bavíme se zde o boji dobra proti zlu (Světla proti Temnotě) a ačkoli postavy a jednotlivé frakce fungují v odstínech šedé, konflikt jako takový se zdá být na můj vkus moc černobílý. Ale to je hodnoceno pouze dle první knihy. Co se mi ale těžko odpouští, tak poměrně zjednodušený konec a absence smyslu toho, co je vlastně v sázce a jak složitý úkol tu je před našimi hrdiny.

No a nakonec: je to dloooooouhé. Velmi. Chvílemi se opravdu nic neděje a popsáno je vše do nejmenšího detailu. Ve výsledku tak málokdy kniha odsýpá, spíše jsem si celou dobu připadala, jako když jdu do mírného kopce. Jistě, výhled je kolem krásný, ale tu námahu si člověk uvědomuje.

5 28.01.2022

(SPOILER) Možná těm knihám křivdím víc, než si zaslouží... ale sto lidí sto chutí a každý má právo na tu svoji.

Nasterea velmi chytře začíná prologem, který každému ukáže náznak toho, kam se příběh odebírá. Je to lišácký tah, protože po pár stránách prologu nás čeká přes 100 nudnějších stran a autorka asi měla strach, že by čtenář knihu odložil, kdyby nevěděl, že se schyluje k tragédii. Přestože pobyt na druhé straně není zas tak špatně napsán, působí nudně a to z několika důvodů. Ten hlavní je, že přináší ohromné množství otázek ve chvíli, kdy čtenář doufá v nějaké odpovědi. Navíc samozřejmě všichni mluví v hádankách a nemají chuť říct nic napřímo. Ono se to sice naoko tváří strašně chytře, všechna ta čísla, všechny náznaky, všechny hádanky, nepochopitelné nasterey... Jenže zas tak chytré to nakonec není, spíš velmi podivné.

Inu, Ilan se nakonec stejně vrátí k pětadvacítce a odhaluje další a další tajemství. Sázky jsou vysoké, ale zatím to všechno vychází. načež se objeví *buni*, což je postavička, která nevědomky slouží jako karikatura celého příběhu.

Nebýt to protkané všemi těmi hádankami, možná by to bylo i lepší. Zdá se, že začíná konečně o něco jít a první malé finále knihy nám konečně ukazuje, že činy mají následky - a ty následky jsou úměrné všem těm deux ex machina z prvních dvou dílů.

Tady se ukazuje další lišáckost, pravděpodobně záměrná. Všechny tři díly mají poněkud slabší první polovinu, pak nastane gradace a posledních několik desítek stran je to samá akce, všechno se mění, všechno se odhaluje a čtenář pak může nabýt pocitu, že kniha je o hvězdičku až dvě lepší než doopravdy. Zdá se mi, že hektická finále stojí za úspěchem knihy.

Celá kniha má mnoho problémů, ale jsem shovívavá a dala bych i 3,5*. Celkovou konzistenci příběhu bohužel ukáže až kompletní pentalogie, na což si budeme muset ještě počkat. Konzistence jednotlivých dílů sice také pokulhává, ale naštěstí to není zatím úplně do očí bijící problém. Ten hype kolem knihy nejspíš neustane, což je ale dobře, protože pak třeba víc lidí sáhne po české fantasy literatuře.

Nakonec mi asi prostě nesedí styl, kterým je kniha napsaná. Ilan jako vypravěčka neustále opakuje již řečené skutečnosti (abychom nezapomněli), neustále se ptá, těch vět s otazníkem je tam opravdu požehnaně. A vět s vykřičníkem teda taky. Ale zase co si budem - ono se to jednoduše čte, víceméně to dává smysl a lidem se to asi líbí, tak proč by to vlastně měla autorka měnit?

* Odtud začínají spoilery. Čtěte dále, pokud chcete, ale byli jste varováni. *

Zde ještě pár dalších konkrétnějších poznámek, nejdříve k postavám:

S postavami mám podivný vztah. Ilan je otravná stále, navíc zase o něco vyvolenější než ve druhém díle. Teď už teda jen nejvyvolenější z pěti vyvolených (nebo devíti? pětadvacíti?). Kapitán je stále stejný morous, dokud se nezamiluje do rusovlasé (protože jiná by ho nezaujala, že) dámy a ztratí rozum. Přišlo mi, že to vůbec neodpovídá kapitánově povaze, obzvlášť, když pak na konci už o paní není ani špetka informací. Takže buď měla kapitána svést a odvést jeho pozornost, což by aspoň dávalo smysl... nebo to bylo špatně napsané romantické okénko.

Pár bojovníků zase dostává zajímavější roli, ale ukazuje se, že dvacet pět postav je prostě moc, zapamatovat si jejich jména je nad lidské síly. Navíc je složité je od sebe rozeznat, když jsou všichni nakonec jen definovaní svým původem - to mi přišlo děsně laciné. Jasně, to že někdo živořil jako zloděj a třeba vrah po sobě zanechá stopy, ale jsou lidi, kteří se napraví a naopak najdou v novém životě smysl. Mrzelo mě, že jakékoli odpuštění sám sobě, náprava, osvícení, se ani u jednoho člena pětadvacítky neudálo. Stejně tak scéna, kdy Ilan mezi bojovníky v noci hledá a všichni do jednoho mají v posteli ženskou. Jasně, chlapi jsou chlapi, ale vážně všichni? Nemluvě o tom, že zde vidím promeškanou možnost, že by nemuseli všichni bojovníci být klasičtí heterosexuálové. Netuším, jestli jsou všichni bílí, zmínka o tom buď nebyla, nebo si ji nepamatuji (obojí stejně pravděpodobné). Ale asi by to českého čtenáře moc pobouřilo a zase by to bylo něco ve stylu: "Už nám ty LGBT cpou všude."

Buni je sice postavička zajímavá, ale příšerně nekonzistentní. Pokud mi ze začátku dokáže utéct z každé klece, prostě mu nemůžu tuhle možnost znemožnit a nevysvětlit to. Působí to jako berlička a vzhledem k tomu, jak je tento fakt důležitý, opravdu by si to zasloužilo lepší odůvodnění. Odon je podobná postava, která je tu jen proto, aby sloužila příběhu, nikoli aby příběh utvářela. Aspoň ten Amarin mi přišel jako postava, která by mohla být svým způsobem zajímavá, protože se u ní dá pracovat s minulostí, předsudky atd.

A pár faktických:

Přišlo mi vtipné, jak se Ilan dostala z LaPodu. Celé to mávání meči bylo divné. Navíc, proč by si vybrala, aby s ní zpátky do Duvalského pohoří letěli Gerard a Amadeo, když jeden ji ze srdce nenávidí a druhý ji nepřestává urážet?

Úvodní kobkové kapitoly nedávaly moc smysl. Ten naprostý hyenismus je sice očekávaný, ale vážně si někdo myslí, že by tam takhle ti lidi přežívali bjídlaez - a hlavně bez vody? O vodě není ani zmínka a krev vás asi nezachrání před smrtelnou žízní. Nemluvě o tom, že v takových podmínkách by se okamžitě rozšířily nemoci a všichni by chcípli. Ilan by to pravděpodobně nepřežila vůbec. A co bylo to stvoření, které žere lidské kosti a mělo to něco znamenat?

5 19.05.2021

Tohle je jedna z nejtěžších recenzí, jaké jsem kdy psala.

Duna je svým způsobem visionářskou knihou. Přináší s sebou velké množství budování, a řekněme si na rovinu, vybudovat post-apokalyptický scifi svět s vlastní kulturou není vůbec jednoduché. Ze začátku může mít člověk trochu problém zorientovat se, přeci jenom je na něj házena spousta slov, jejichž význam není známý, postavy se hned zkraje baví o záležitostech, o kterých čtenář nemá ani tušení. Přesunem na Dunu se věci nemění, ale poznávat místní svět a kulturu je přeci jen zábavné.

Aneb vítejte ve světě, kde voda je to nejcennější, co máte. Kultura vytvořená kolem vody a pouště, kolem skrývajících se fremenů a obrovských červů je zábavné sledovat a odkrývat. Zvyky můžou být podivné, ale mají svůj skrytý význam.

Nicméně... Duna je bohužel dle mého názoru daleko od literární dokonalosti, počínaje začátky kapitol a schopnostmi postav konče. Příběh samotný jsme viděli a slyšeli mnohokrát, i v té době už byl dávno omýlaný. Což o to, i tuctový příběh může být zajímavý, kultura Duny rozhodně přidává na zajímavosti. Bohužel v průběhu celého příběhu mi nepřišlo, že bych měla nějakou postavu ráda, že bych se s někým dokázala ztotožnit.

Jsou knihy, které jsou typickým slow-burn příběhem - a já je miluji. Duna je však opakem těchto příběhů. V podstatě všechno, co se má stát, se dozvíme dřív, než se to opravdu stane. Kdo je zrádce? Víme dopředu. Co se stane s Paulem? Víme dopředu. Ani džihád visící nad celou fremenskou společností a nejspíš všech žijích bytostí ve vesmíru není dostatečným tahounem. Autor jako by se ani nesnažil o napětí nebo moment překvapení. Kniha postrádá gradaci, za celou dobu čtení jsem málokdy měla problém knihu odložit.

Fascinuje mě, jak se všichni autoři vždycky snaží své hlavní postavy omlazovat. Paulovi je na začátku příběhu patnáct, ale chová se jako dospělý, z ničeho není poznat jeho věk, pouze když je to explicitně zmíněno jinou postavou, že je Paul "pořád tak mladý". Bylo by opravdu tak těžké udělat ho aspoň osmnáctiletého, aby se člověk nezarazil, když si hned někdy v šestnácti udělá dítě? Ale jo, kultura Duny, že...

Mrzí mě, že nedočtu celou sérii, protože by mě zajímalo, jak bude příběh pokračovat a jak to celé dopadne. Nemám ale chuť ani energii prokousávat se dalšími díly.

5 18.04.2021

Druhý díl pokračuje v depresivním nastavení prvního dílu, bezmocnost se prohlubuje a vyhlášení 75. Hunger Games přidává hezký twist, který dokáže nádherně vykreslit další chybějící části, jak vlastně funguje panemská společnost, a vybrušuje ustálené charaktery hlavních postav.

Líbí se mi, že jsou chvíle, kdy se děj nijak neposouvá kupředu, ale přesto zanechává nějaké emoce. Oceňuji, že v kritických chvílích, kdy dochází k nějakému zvratu, jsou popisy krátké a věcné. Krásně to dokresluje atmosféru právě stanuvší se události.

4 08.12.2020

Ještě asi padesát stránek před koncem jsem byla rozhodnutá, že Sedmilhářky dostanou průměrné tři hvězdičky. A pak se to celé nějak zvrtlo.

Na obálce mého vydání knihy je věta od Stephena Kinga - "Po čertech dobrá kniha. Zábavná i děsivá." Nejde mi ani tak o význam jeho komentáře, ale spíše o Kinga samotného. Liane Moriarty mi chvílemi připadala jako ženská verze Kinga (ta podobnost je opravdu vidět, ať už ve výčtech, opakujících se motivech nebo myšlenkách apod.).

Styl psaní mi vyhovoval, jen mi trochu vadily dialogy. Možná se takhle dokáží matky mezi třiceti a čtyřiceti normálně bavit, ale mně to nepřipadalo přirozené. Popisy mě oproti tomu zaujaly, občas sklouzly k tuctovosti, ale to se někdy stává.

Vcelku mě knížka bavila. Neustále jsem srovnávala se seriálem (HBO produkce, určitě se podívejte). Seriál mnohem lépe pracuje s dialogy, víc ukazuje, než říká. Na druhou stranu, rozdíly mezi knihou a seriálem mě trochu matou. Jsou části a myšlenky, které jsou lépe zvládnuté v knize, jiné zase v seriálu. Mrzí mě, že scénáristé přidali do seriálu motivy, které v knize vůbec nejsou, a přitom příběhu nic moc nepřidaly (Madelinina nevěra, proč?). Ale nejsem tu, abych hodnotila seriál, ale knihu.

Přečetla jsem ji za dva dny, ubíhalo to hezky. Nevím, kolik mužů by knížku zvládlo přečíst, je i na můj vkus hodně feministicky laděná.

Bráno kol kolem, s výsledkem jsem spokojená, knížka mě bavila, nejspíš si ji podruhé nepřečtu (málokterou knihu otevřu znovu). Není to dokonalost, ale podobnost s Kingem mě nakonec ukolébala ke čtyřem hvězdičkám.

4 29.07.2020

(SPOILER) Další King, už ani nepočítám kolikátý. Musím se však přiznat, že něco mi zabránilo dát všech pět hvězdiček. Ačkoli je kniha jako obvykle bravurně napsaná - má všechny aspekty Kingova charakteristického stylu, který jsem si zamilovala už u jeho první knihy - přesto mi něco nesedlo. Nejspíš to bude téma upírů.

Jsem u Kinga zvyklá, že pracuje spíše s blíže neurčeným zlem, které dostane konkrétnější podobu (Cujo - pes). Přímé označení upírů jako by ubralo trochu tajemna, nikoli však ke škodě knihy.

Příběh jako takový nahání chvílemi husí kůži, lidé jako obvykle umírají a je čeho se namlsat. King se svými popisy opět nezklamal, znovu musím vyzdvihnout, že se nebojí říct pravdu - ať je jakkoli hnusná.

Závěrem bych jen řekla, že mě bavilo Salem's Lot číst a za nějakou dobu určitě sáhnu po dalším Kingovi.

4 29.07.2020

Bohužel musím říct, že oproti jiným Kingovkám mi tahle přišla slabší, a to o dost. Ale to je přece OK, když vám něco nesedne, i pokud se jedná o vašeho oblíbeného autora...

Co si budeme namlouvat, tahle kniha není napsaná pro mladé lidi tak pod čtyřicet, kteří ví, co je to smartphone.

Spousta věcí (příběhově) je v knize naprosto otravná. Zaprvé: technologie. Kniha byla vydaná v roce 2014 a číst ji jen o šest let později vás vrhne hlavou proti zdi. Ano, hlavní postava, detektiv Hodges, je už postarší, v důchodu a trochu tlustší (tato skutečnost je připomínána zas a znova tolikrát, že z toho div nebolí hlava). Předpoklady říkají, že nejspíš nebude moc rozumět počítačům nebo mobilním telefonům. Ale obě moje babičky i děda by to zvládali líp než on. Měla jsem pocit, jako by se příběh zasekl někde na počátku tisíciletí, i když doba pokračuje rychle kupředu. Neustálé otáčení se kolem právě těch počítačů a jak jsou lidi blbí, že potřebují 24hodinovou pomoc od techniků... Nevím, jak v Americe, ale mně to přišlo vážně pitomé. Nemluvte mi ani o hlavním záporákovi, který naopak počítačům rozumí tak, že se vyzná úplně ve všem, na internetu si najde kdejaký návod a doma vlastní pět počítačů (proč, proboha?), které se ovládají hlasem (proč že?) a funguje na nich automatický program, který by vymazal všechna data. Záporák jak z velmi špatného b-čkového filmu. A to nemluvím o Holy, které je sice přes čtyřicet, ale v počítačích se vyzná líp než já. Jeden facepalm za druhým.

Ale pokračujme. Zadruhé, co nedává smysl: postavy. Logiku nemají, pořádnou motivaci nemají, o schopnostech ani nemluvě. Jednou září, podruhé jsou to naprostí pitomci. A nesympatičtí. Navíc se s nimi nejde vlastně vůbec ztotožnit. Poslouchat jejich dialogy bylo sem tam opravdové utrpení. Třeba takový Jerome je taky otravný. Nejen že pořád slyšíme, že je černý, ale navíc z jeho mluvy a chování často není poznat, jestli je mu dvanáct nebo třicet.

Čím víc o tom přemýšlím a píšu, tím víc jsem rozčilená, jak je napsaná. Nechci zkritizovat všechno. Nachází se zde zajímavé momenty a aspoň částečně překvapivé zvraty. Těžko říct, jestli už Kingovi dochází šťáva. Místo budování napětí se často uchyluje k morbidním popisům, které často sklouzávají k sexuálnímu podtextu. V jeho starších knížkách jsem si nevšimla, že by to nějak moc překáželo, ale tady to bylo všechno hrozně nepřirozené.

Samotné vyvrcholení je také dosti výsměch. Mám ráda, když všechno dává logický smysl a je to v reálu proveditelné. Pan Mercedes však ukázal, že logika a proveditelnost může jít stranou, protože co může vyjít s šancí 1 %, to vyjde. Vždyť je to kniha. Jenže...

Pokud si chcete přečíst toho správného Kinga, sáhněte po něčem starším. Pan Mercedes za to dle mého názoru nestojí.

4 29.07.2020

Mám z Frankensteina smíšené pocity. Jedná se o dílo, od kterého jsem čekala něco jiného a pokusím se popsat co a proč jsem byla z textu zklamaná.

Příběh je vyprávěn v několika rovinách, což je zajímavý prostředek, který se málem mine účinkem, ale naštěstí to zapadne do sebe. Máme první rovinu kapitána Waltona, druhou pro Frankensteina a třetí pro intermezza samotného monstra.

Přišlo mi, že kniha je chvílemi extrémně zdlouhavá, aby možné zajímavé a napínavé pasáže odbyla v pár větách. Mrzí mě, že moment vytvoření monstra je tak antiklimatický, že jakákoli smrt v románu je popsána tak, že ve mně nevyvolává emoce. Kniha jde s dobou a já se jen snažila nevnímat nelogičnosti v příběhu a ponořit se do tehdejší doby. Ať už jde o studium nebo cestování, společenské normy a události - všechno mi přišlo poněkud hluché.

Postavy jsou (kromě monstra) ploché. Frankenstein je velmi vzdělaný, chytrý (a asi inovátorský), Alžběta je milá a hodná, otec starostlivý, Clerval je nejlepší přítel pod sluncem... Jenže nic z toho nezapadá moc dobře do příběhu a žádná postava se nevyvíjí, maximálně někdo sem tam upadá do deprese, aby zase všechno bylo jako dřív. Ačkoli příběh psala žena, linka s manželstvím je mix typického romantického pohledu na lásku a zcela stoického pohledu na manželství.

Trvalo mi víc než dva měsíce knihu přečíst, protože mě nijak nezajímalo, co se s postavami vlastně stane. Nemyslím si, že by moje špatné hodnocení souviselo s tím, že je kniha starší klasikou, mám v knihovně klasiky, které se mi líbily a i protahovaná Sophiina volba se četla lépe než 215 stránek této knihy.

Nakonec i pohnutky monstra mohly být popsány lépe. Takhle jsem si jen říkala, proč teda Frankenstein nebo monstrum nespáchají sebevraždu, oba na to měli vnitřních pohnutek až dost.

3 12.07.2021

Přecházíme do úplně jiného světa s Katniss jako zuboženou troskou. Třináctý kraj přináší trochu více momentů, nad kterými je třeba raději nepřemýšlet - jako jak fungují, kolik mají obyvatel, proč dělají co dělají atd. Celý tým tvořící se kolem Katniss nemá tolik šťávu a přestože tempo by se mělo spíše stupňovat, stanguje na zvláštním levelu.

Poslední díl uzavírá kruh popisu zkorumpované společnosti, která si sáhla na vlastní dno.

*SPOILER*

Těžko říct, jestli by Hunger Games neseděl jiný konec, než přeslazený happy end pro Katniss. Ale bráno kolem a kolem, asi je třeba v sobě uchovávat naději, že i když nás svět kolem zlomí, protáhne blátem a rozmáčkne vás jako otravnou mouchu, pořád se dokážeme vzepřít svému osudu a žít. Žít šťastně.

Táhnoucí milostný trojúhelník se nám rozpadá před očima. Šlo by ho vykreslit lépe, možná méně dětsky a zaměřeno na teenagery, ale je to young adult, tak můžeme takové nedostatky odpustit. Že si Katniss nakonec vybrala Peetu je poklona laskavosti.

*KONEC SPOILERU*

Nakonec je třeba Hunger Games číst jako extrémní pohled na společnost zuboženou natolik, že se jí úplně přesunuly morální hodnoty. A měli bychom doufat, že nás nečeká podobný osud.

3 08.12.2020

Právo nálezce je o mnoho lepší kniha než Pan Mercedes a to hlavně z jednoho důvodu - postavy z prvního dílu byly upozaděny a daly prostor novým. Aspoň že tak.

První část se mi líbila asi nejvíce. Obě hlavní postavy jsou svým způsobem zajímavé a je i zábavné hledat mezi nimi paralely a snažit se pochopit, proč se oběma tolik líbí dílo Rothsteina. Z čtenářského pohledu je kniha zajímavou ukázkou toho, jak dokáží knihy změnit život a náš pohled na svět. Těžko říct, co přesně se dalo v Rothsteinových románech nalézt za moudra, ale ta admirace občas prostě takhle funguje a v tomhle ohledu se mi knížka líbila.

Příběhově není tolik přitažená za vlasy jako první díl. Staví na sodilních postavách, drží se více při zemi s počtem (a mírou) náhod a dává smysl. Nejedná se o nic extra nového nebo zajímavého - to je jeden z nedostatků knihy. Ani paralely, různé pohledy, sem tam zvraty nedokáží zachránit poněkud tuctovější příběh.

King je mistr hororu, v detektivkách už tolik nevyniká (a jen tak mimochodem, je tohle vážně detektivka?). Stále ve mně převládá nostalgie z jeho starších prací, kterým dávám přednost před novými.

3 26.11.2020

(SPOILER) Osvícení se zdá jako typická Kingovská kniha - spousta příšer, které známe jen z nočních můr, izolace tří hrdinů v obrovském hotelu a neustálý pocit hrůzy. Čtenář si opět dosyta užije skvělých hrůzu nahánějících Kingových popisů. Jenže... Nic se nemá přehánět. Už párkrát jsem přemýšlela, jestli by některým Kingovým knihám neprospělo trochu proškrtání, u Osvícení jsem si toho všimla asi nejvíc ze všech knih, které jsem od něj zatím četla.

Poprvé jsem měla pocit, že se autor zamotal do vlastního příběhu. Začátek je velmi slibný, hotel působí jako věrohodný dům hrůzy. Danny je zajímavý klučina, hned na začátku nás seznámí s trochou děsivé nadpřirozenosti - a pak King začíná překombinovávat.

*pár spoilerů*

Jedna věc je, když máte v příběhu jednu postavu s nadpřirozenými schopnosti. Když k ní přidáte druhou jako "mentora", ještě to bude fungovat. Jenže King si na začátku nastavil Osvícení u Dannyho, které pak přenesl i na jeho rodiče - a s tím mám největší problém. Ano, je to problém čistě příběhový, ale tentokrát ho neodpustím.
Tatínek alkoholik je skvělá postava. A bylo by skvělé, kdyby na něj pouze působila síla hotelu, aniž by věděl jak. Nechci si hrát na lepšího autora, protože proti Kingovi nemám šanci. Jenže jsem si na začátku nastavila přemýšlení o jeho příběhu do jednoho směru a King mě v půlce začal tahat úplně jinou cestou, trnitou cestou, která se mi nelíbila.

*konec spoileru*

Nechci říct, že by mě kniha zklamala. Pořád se jedná o kvalitní kousek, ze kterého se vám několikrát zježí vlasy na hlavě. Pouze mi tentokrát nesedla příběhová linka - ale to se stává. Uvidíme, co na to nějaká další kniha, po které sáhnu.

3 29.07.2020

Jak popsat Enderovu hru? Jedná se o knihu, která má mnoho nedostatků. Většina postav je plochá, děj má na můj vkus příliš mnoho děr a obecně jsou trénované "děti" nereálné. Nicméně mě určité části bavily, buggers byli zajímavý druh a myšlenka "sociální sítě" předešla velmi chytře svou dobu.

Nevím moc, co víc psát. Zas tak moc jsem si z knihy neodnesla a že by se jednalo o literárně výjimečný kousek, to bych musela popírat.

3 29.07.2020

(SPOILER) Takže... Jak tuhle knížku vlastně hodnotit?

Mám s Tolkienem malý problém, nedokáže mě zaujmout natolik, abych chtěla číst dál, abych otáčela stránky proto, že mě příběh baví a ne proto, že to chci konečně dočíst (abych nemusela lidem vysvětlovat, jaktože jsem nikdy Tolkiena nečetla/nepřečetla).

Hobit je knížka, která ukazuje úžasný svět a neskutečnou imaginaci autora. Nebudu Tolkienovi upírat, že vytvořil nádherný a propracovaný svět. Jenže si taky vezměte, jak dlouho mu to trvalo, kolik do toho vložil úsilí. Proto mě nepřesvědčíte, že Tolkien je nejlepší fantasy spisovatel, jaký kdy byl. Martin má zajímavý svět, Sanderson má zajímavý svět, Erikson a spousta dalších také, a stihli do svých světů vložit víc příběhu za kratší časový úsek.

Hobit je napsaný obráceně, než bych očekávala. Nudnější pasáže rozepisuje do detailů a přidává zbytečnosti ve formě popisů nebo písniček. Naopak ty zajímavé přeskočí až příliš rychle. Jako omlouvám se, ale Šmakova smrt ve mně vyvolala jen vztek, že to Tolkien takhle odbyl. Každá dětská knížka by to dokázala lépe. A jsme u toho - jak hodnotit Hobita, když se v podstatě jedná o knížku pro děti? A co ten Gandalf? Jeho přítomnost v příběhu je tak hloupá, že nad tím mohu jen kroutit hlavou. Objevuje se náhodně, kdy se to zrovna hodí, hlavně ve formě deus ex machina, aby mohl naše přátele zachránit. Ale ve finálové bitvě neudělá v podstatě nic - jen si sedí a medituje. Tak ale prosím vás, je to čaroděj, tak alespoň něco by udělat mohl, no ne? Obecně doteď nechápu, čeho je Gandalf vlastně schopný a co od něj očekávat.

Vyprávěcí styl je podobná tříska do oka. Osobně mě ty občasné "vypravěčské poznámky" tolik vytrhly z příběhu, že jsem měla chuť knížku odložit.

Bráno kolem a kolem, Hobita už nikdy číst nebudu. Zároveň ale nechci nikoho od čtení odrazovat, posuďte knížku sami, však máte vlastní hlavu. Asi mám prostě tendenci jít proti proudu, a zdánlivě skvělé knížky hodnotit špatně.

TL;DR: Utrpení všech utrpení. Takhle se, milé děti, knihy nepíšou. Jedna hvěznička za nevšední metafory.

*Recenze obsahuje spoilery*

Uff, ani nevím, kde začít. Nevěděla jsem, co čekat, o knize jsem věděla asi jen to, že existuje film a na film jsem viděla trailer. Němá žena a rybí tvor, ok, premisa by to mohla být zajímavá, uvidíme, co se z toho vyklube. A dopadlo to navýsost špatně.

Těžko říct, jestli jsou větším problémem knihy postavy nebo příběh samotný, obojí jde totiž ruku v ruce. Z principu by mi nevadilo, že tu máme psychopatického bílého muže, jeho utlačovanou manželku hospodinku, němou uklízečku, homosexuálního starého malíře a tlustou černošku. Problém je v tom, že právě popsané charakteristiky jsou 80-90% celé charakterizace postav.

V knize se nedozvíme, proč je Strickland takový kretén, proč si tolik libuje v násilí a co má sakra za problém. Netušíme, jestli když se s manželkou vzali, tak jestli třeba bylo jejich manželství šťastné, ale postupně upadalo. Zatímco v amazonském pralese je Lainei jeho jediná naděje a nemůže se dočkat, až se k ní bude moct vrátit, sotva se s ní zase setká, chová se k ní jak k hadru na podlahu. Zelda i Giles jsou v příběhu pouze ze dvou důvodů - aby zbožnovali Elizu a pomáhali jí + aby ukázali, jak utlačovaní se mohli cítit černoši a homosexuálové v šedesátých letech. Jenže to utlačování je tak parodicky napsané, že nenese v podstatě žádnou váhu. Netuším, jakou roli vlastně měl sehrát ruský špión Bob, jehož linka by v příběhu vůbec nemusela být a všechno by se stalo úplně stejně. Právě ta špiónská linka je natolik komická, že mi přišla spíš jako fanfikce nebo povídka osmiletého kluka.

Kniha se topí v nelogičnostech a absenci posunu kupředu. Romantická linka naprosto chybí. Dalo by se říct, že Eliza se zamiluje do tvora čistě z toho důvodu, že se to do příběhu hodí a ... vlastně nevím, proč jinak. Jo, protože je vlastně jako on, takže čistě logicky - dva tvorové "stejného" druhu se přece musí zamilovat. Jako dva delfíni, dva králicí, dva lidé... Jistě by šlo vykreslit jejich vzájemné pouto, aby pak konec aspoň dával smysl. Stačilo by se jen víc věnovat Elize jako postavě a člověku, než Elize jako němé chudince, která nemá v životě zhola nic. Přidejme fakt, že tvor, kterého přísně tajně zkoumají, není vlastně hlídán, takže obyčejná uklízečka s ním může trávit hodiny ve vlastní pracovní době a pak ho směle odvézt na vozíku k sobě domů a zaděláváme si na problém.

Strickland je očividně Elizou z nějakého neznámého důvodu fascinován a ona je to jediné, na co myslí. Ale když zjistí, že tvora unesla uklízečka, první co, tak jde za Zeldou. Proč? Aby to přece natáhlo děj! Závěrečná scéna na molu je třešinkou na dortu. Giles (magicky uzdravený tvorovými slinami) spadne do rozbouřené řeky, potopí se pod hladinu - a jedním tahem ho za ruku vytáhne z vody zase ven ta tlustá černoška, která se zrovna v tu pravou chvíli objevila na místě. Strickland může střílet do tvora hlava nehlava, ale ten prostě mávne rukou a rány zmizí.

Kniha navíc obsahuje velmi detailní a velmi brutální popisy některých částí, ať už to jsou odumírající hnijící Stricklandovy prsty nebo rozstřílení Hofstadtla na kousíčky.

Ne a ne. Dočteno (doposloucháno) jen kvůli čtenářské výzvě. Přemýšlela jsem a jedná se o nejhorší knihu, kterou jsem v životě četla. U padesáti odstínů šedi chápu, proč nad knihou určití lidé slintali, komu se ale mohla líbit takhle slátanina, to nepochopím.

2 01.09.2021

Jméno růže je možné číst mnoha způsoby a na každého čtenáře bude jistě působit různě. Ze začátku mi filosofické a teologické úvahy nevadily, s postupujícím časem mi však přišlo, že jich je sem tam přespříliš nebo jsou extrémně dlouhé. Kniha jako taková mě ve výsledku tolik neoslovila. Její myšlenka je hodně obecná a opírá se o myšlenky církve, které mi nejsou nijak blízké. Přesto zajímavé čtení.

2 26.11.2020

Nebudu se snažit nic přikrášlovat, co se týče začátku, je dosti rozvláčný a člověk ani neví, jestli se mu chce pokračovat. On by to nebyl zas takový problém, kdyby tenhle "začátek" netrval celou první třetinu knihy.

Pak už to začalo být zajímavé. Mohla bych tady dlouze popisovat, za co si Eugenides zasloužil Pulitzerovu cenu (a zasloužil, o tom nepochybuji) - skvělé vypravěčské postupy, barevné popisy, symboly i odkazy, propojení s vývojem americké společnosti. Jenže tohle všechno si můžete přečíst někde na Wikipedii, tak proč se o tom zbytečně zmiňovat?

Radši bych popsala dojmy, které byly dost silné. Upřímně jsem si myslela, že je kniha autobiografií střihnutou sem tam fikcí a fantazií autora. Až po přečtení jsem zjistila, že Eugenides vlastně vůbec není intersex osoba, ale používá autobiografické prvky ze svého života, aby příběhu dodal na uvěřitelnosti. A vážně: ono je to až bolestivě uvěřitelné. Právě ona uvěřitelnost mě nakonec vtáhla do fascinujícího příběhu, který se rozšířil do mnoha rozměrů.

Vlastně ani nevím, jaká slova volit. Knížku bych určitě doporučila, přestože nad ní strávíte podstatně více času než na jiných šesti set stránkových románech. Middlesex je kniha, u které si můžete náležitě vychutnat spisovatelský um.

2 29.07.2020

Tak ty drobnosti, kterých jsem si všimla v první dílu, se trochu znásobily a rozšířily... a proto "jen" čtyři hvězdičky. Připadá mi, že Sandersonovi se povedlo napsat skvělý příběh zasazený v úžasném a originálním světě, s vývojem událostí, který se opravdu snaží přinést něco nového a neobvyklého. Za to všechno mu jdou plusové body. Příběh se nikam nežene, v podstatě reflektuje, jak by to zhruba vypadalo "ve skutečnosti". Protože realita je podobná, čas se táhne a není to jedna akce za druhou, šup sem šup tam. To se mi na Mistbornovi líbí, plyne přirozeným tempem, má dost času rozvíjet postavy, budovat napětí a vysvětlovat.

Opakování je v knize sem tam až příliš. Jako by se Sanderson snažil uvést čtenáře, kteří se vrhli rovnou na druhý díl, občas mi připadalo zbytečné znovu zmiňovat minulost postav, když jsme se jí nabažili v prvním díle. Ale budiž. Co mi na Mistbornech vadí asi nejvíc je fakt, že se nedokáže rozhodnout, jakou knihou vlastně je. Moc bych si přála dospělé fantasy s postavami, kterými méně cloumají hormony.

Celkově však vůbec nelituji, že jsem se do knihy pustila, a pokračuji v dalším díle. Mistborn má skvělý temný příběh, skvěle fungující magii a druhý díl ukázal nové možnosti tohoto světa, třeba kandry a kollosy. Nadšený čtenář se nezalekne pomalu plynoucího příběhu, naopak ho bude fascinovat a bavit.

2 29.07.2020