Mateo67 komentáře u knih

Už u několika posledních knih Viewegha jsem si říkala “dost, už stačilo”. Přesto jsem vzala do ruky tuto. A ano, u mě poslední hřebík do rakve tohoto spusovatele . Nový Viewegh už nikdy více!!!!

Čekala jsem, že přečtu na jeden zátah, ale nebylo to tak. V polovině knihy jsem se zasekla a pár dní ji nevzala do ruky. 2. půlka slabší než první. Zbytečně zakomponované Vánoce, tady autorka až moc tlačila na pilu. Ale čtyři hvězdičky za úžasné kresby a zápisy v deníku. V těchto stranách byla síla celé knihy. No a samozřejmě píseń a její klip. A lítost nad sebou sama, že nikdy nedokážu všeho nechat a jít si bezhlavě za svými sny.

9 26.01.2019

Poslední otevřený den v knihovně před “karanténou” a jediná kniha k mání pro mou čtenářskou výzvu o vysněném povolání. I když jsem se zaříkala, že po zkušenostech se dvěma předchozími díly už další fakt ne, nebyla jiná možnost. No samozřejmě že byla - nepůjčit si. A výsledek? Knihu jsem si půjčila a dočetla, protože se četla rychle. A za to jedna hvězdička. Další už nepřibudou, protože na každé druhé straně něčí “břitký” komentář nebo “břitká” odpověď či vypadlá plomba, kterou při právě probíhající rvačce řeší jeden z aktérů té rvačky, je fakt silný kafe. A “upřená čokoládová kukadla“ více jak čtyřicetileté hlavní hrdinky to zazdila totálně.

8 18.04.2020

Dva samostatné nesourodé příběhy, které měly působit jako jeden celek, ale mně se to tak vnímat za celé čtení nepodařilo. Působivé líčení města, ulic a uliček, domů, podzemí, celkově celé atmosféry města (nikoli ovšem strašidelné), jen se to vzpíralo mé představě moderní Barcelony v roce 1980. Takže konečný pocit? Rozpačitý.

8 10.08.2019

A to jako vážně?!

7 12.01.2020

Nedočteno. Nudné, ploché, prázdné.

7 08.05.2019

Rozporuplné pocity. S Čapkem musíte buď 100% souhlasit nebo 100% nesouhlasit. Nic mezi tím. Naˇzory má určitě zajímavé a rozhodně ne od věci. Ale v této knize fakt hodně tlačí na pilu. Každá mince má dvě strany.

5 08.05.2019

Brno, Slovaňák, 1981-1985. Čtyři nezapomenutelné roky s nezapomenutelným třídním profesorem. Předstupujeme jeden za druhým a dostáváme do rukou útlou knížku, spíš “sešit, ale každý z nás s osobním věnováním. Není nutné rozumět, stačí vnímat, neboť všichni jsme v té chvíli “jeho drazí básníci.
“Úplně plakat je držet si dlaně na očích. (str. 17)
“Potkat tak lehkou smrt, pozval bych ji na jednu! (str. 32)