Mayaku komentáře u knih

Přebujelá politická korektnost, která ve svém výsledku omezuje nebo přímo vylučuje objektivní diskusi, je pomyslnou cestou do pekel systematicky vydlážděnou dobrými úmysly. To je věc, kterou by nějakým způsobem měl vnímat každý alespoň relativně racionálně uvažující člověk. Kniha sice předkládá některé poměrně zajímavé (byť nijak zvlášť objevné) teze, avšak zároveň stojí a padá se svou stručností a povrchností. Chápu, že v době vydání se tato kniha mohla jevit pomalu vizionářsky, ale v současné době z mého pohledu nepřináší nic moc nového.

5 05.11.2018

"Kdo si chce skutečně uchovat v paměti, co se událo, nesmí se oddávat vzpomínkám. Vzpomínky jsou pro člověka příliš velkým zdrojem blaženosti, než aby mohly věrně zachytit minulost. Jsou pravým opakem toho, za co se vydávají. Vzpomínky totiž dokáží mnohem, mnohem víc: Vytrvale uskutečňují zázrak smíření s minulostí, veškerá zášť vyprchává a měkký závoj nostalgie se snáší na všechno, co člověk kdysi vnímal ostře a bolestně.
Šťastní lidé mají špatnou paměť a bohaté vzpomínky." (s. 103)

Zda je Brussig opravdu velmistrem východoněmeckého retra, si po přečtení prvního díla od něj netroufám soudit, nicméně musím říci, že mě velice potěšil. Styl, jakým je napsána tato kniha, mám hodně ráda a působí na mě podobně jako věci od Svena Regenera, Roddyho Doyla a do určité míry i Jaroslava Rudiše, při jejichž čtení mé srdce prakticky vždy plesá. No a samozřejmě se nabízí srovnání s Petrem Šabachem (nejednou při čtení člověku vytane na mysli Občanský průkaz či filmové Pelíšky). Musím si Brussiga otestovat ještě nějakým dalším jeho dílem, ale už teď mám tušení, že se s přehledem zařadí mezi mé oblíbené autory.

5 13.09.2018

Tahle kniha je velmi dlouhá a mimořádně nudná. Jako většina čtenářů jsem se nechala zlákat úžasným grafickým zpracováním knihy i její zajímavou koncepcí kombinující komiks, psaný text a krásné ilustrace. Musím přiznat, že zpočátku mě příběh zaujal a opravdu jsem byla zvědavá, co se bude dít dál, ale postupem času (myslím, že zlom nastal někde po deníkovém záznamu Arthura Ogdena) začal můj zájem rapidně klesat. A viníkem tohoto poklesu byly především psané pasáže, které byly strašlivě nudné. Zcela vážně jsem při čtení přemýšlela, kdy jsem naposledy četla takhle šíleně nudný popis. A víte co? Nic mě nenapadlo! Tohle je poprvé, co mě pasáže knihy nudily tak, že jsem je byla nejen nucena číst velmi zběžně, ale dokonce jsem se uchýlila i k přeskakování v textu, což je věc, kterou zpravidla nikdy nedělám (tato kniha se tak stala výjimkou potvrzující pravidlo). A je to škoda, protože komiksové části fungovaly poměrně dobře, ale ty psané části to úplně zabily. Abych pravdu řekla, tak jsem knihu neodložila jen proto, že už jsem měla přečtených asi 200 stran, a tak jsem to chtěla dorazit. Docela mě mrzí dávat této knize tak nízké hodnocení, protože je vidět, že autoři jí věnovali opravdu hodně času a úsilí a s grafickou stránkou si vážně vyhráli, ale pro mě bohužel bylo sledování této cesty do Šambaly velmi zdlouhavé a nezáživné.

5 16.08.2018

Čtyřhvězdičkové hodnocení této vizuálně moc pěkné publikace je výsledkem zprůměrování pro mě průměrného Stroje času a skvělého, jasně pětihvědičkového, Ostrova Dr. Moreaua. Byť chápu význam zejména Stroje času pro vědeckofantastickou literaturu, musím přiznat, že i přes zajímavé pasáže mě děj chvílemi poněkud nudil a hlavní hrdina mě příliš neoslovoval. Naproti tomu Ostrov Dr. Moreaua pro mě znamenal naprosto špičkovou záležitost s výbornou napjatou atmosférou (a to zejména v první části příběhu, když ještě přesně netušíte, co se na ostrově děje) i zásadními etickými otázkami. Přečtení rozhodně nelituji, zejména Ostrov. Dr. Moreaua opravdu stojí za to.

5 02.05.2018

Postapo obecně moc nemusím, ale musím uznat, že Kukly mě bavily hodně. Nejspíš to bude mít co do činění s tím, že se příběh odehrává až několik generací po apokalyptickém Utrpení a jsme tak ušetřeni naturalistických výjevů bezprostředně po katastrofě. Příběh o společnosti, která se nadevše střeže mutantů a bezhlavě potírá vše odlišné, i když by někdy mohla odchylka naopak znamenat prospěch a pokrok, je dost filosofující, ale působivý. Vykreslení společnosti, kde každý má svoji vlastní pravdu, zabedněně trvá jen na svém přesvědčení a bez ochoty akceptovat jiné názory se snaží vše odlišné zničit, je bohužel imanentně aktuální a nastavuje zrcadlo nejen současné společnosti.

5 17.03.2018

Vieweghovi jsem se vždycky vyhýbala jako čert kříži a říkala si, že když už od něj někdy něco budu číst, tak snad jedině jeho (prý) nejlepší román Báječná léta pod psa. No, došlo na něj v rámci letošní čtenářské výzvy a musím říci, že mě Viewegh nepotěšil, a upřímně moc nechápu jeho značnou oblíbenost (ale to je čistě subjektivní záležitost). Styl psaní mi přišel dost nezajímavý a příběh, byť trefně charakterizující předrevoluční období, mě také úplně neuchvátil. Kvidovy občas humorné hlody to nevytrhly. Slabší průměr.

5 25.01.2018

Navnadila mě obálka a zajímavá premisa a také jsem ráda podpořila českého autora. Musím říci, že nápad s propojením podzemí metra a antické mytologie je opravdu parádní a promyšlený, bohužel celkové zpracování mě trošku zklamalo. Když si to tak vezmu, tak děj sám o sobě je docela strohý a nic moc se tam neděje, pořád se jenom v zoufale pomalém tempu hromadí neurčité náznaky, sem tam proložené nějakou jednorázovou akcí, a chvílemi příběh připomíná spíše sled jednotlivých epizodek, které tedy v závěru dospějí k jakémusi rozuzlení, jež však pro mě nebylo úplně uspokojivé. Myslím, že by knížce neublížilo zkrácení a lehké zhuštění příběhu.

No a co se mnohokrát zmiňovaného "huh" týče, to je prostě typicky komiksový obrat a podle mě je také komiks jediný formát, který takovéto citoslovce dobře zvládá, zatímco v psaném jednolitém textu to působí strašně rušivě a jeho nadužívání v knize rozhodně nebyla šťastná volba.

5 13.11.2017

Trvalo dlouho, než jsem se k zeměplošné prvotině dostala. Sice jsem před lety náhodně několik příběhů ze Zeměplochy četla, avšak i přesto, že se mi styl líbil, nepřiměly mě se do série nějak hlouběji položit. I tak jsem nechtěla Zeměplochu odepsat a řekla si, že napříště začnu pěkně správně od začátku, a tak po dlouhé době konečně došlo na Barvu kouzel a musím říci, že Mrakoplaš s Dvoukvítkem mě naprosto okouzlili. Humor chvílemi trochu připomíná Adamse a já se celou dobu výborně bavila. Další díly si určitě nenechám ujít.

5 30.10.2017

Epické zakončení jedinečné ságy, které se z mého pohledu kvalitativně nejvíce blíží prvnímu dílu. Je fakt, že zápletka s rodičovskými lapáliemi je poněkud kostrbatá a rozpačitá, ovšem pasáže s Fordem Prefectem jsou fenomenálně dobrý. Lahůdečka jak z Arthurovy sendvičárny.

5 30.10.2017

A víte co? Mně se tento díl překvapivě dost líbil. Podle komentářů jsem očekávala velký kvalitativní propad, ale mně osobně tenhle díl hodně sednul. Vyhovovala mi změna v podobě relativně jasně dané dějové linky i do určité míry civilnější příběh. Chápu, že tohle jsou aspekty, které pro mnohé mohou představovat důvod, pro nějž považují tento díl za nejslabší, ale já asi zrovna byla nějak naladěná na té správné vlně :)

5 20.09.2017

Jeden z nejslabších Kingů, co jsem kdy četla. Tahle knížka mě rozčilovala během celého čtení, a to z jednoho prostého důvodu. Zápletka a příběh sám má takový nesmírný potenciál, tak proč jen autor zabředl do takového nadbytečného balastu?!? Tohle je první kniha, u níž jsem si při čtení pořád říkala, o kolik by byla lepší, kdyby byl příběh sevřenější, kdyby se vypustily ty slepé nikam nevedoucí dějové linie, kdyby se zkrátily některé zbytečně dlouhé exkurze do minulosti některých postav, kdyby prostě autor nezabíhal do zbytečných podrobných detailů (a nechápejte mě špatně, já mám tyto exkurze normálně ráda, ale ne v případě, kdy vám celý obsah knihy nafouknou o dobrých 200 nadbytečných stran!). Jako vážně, to fakt bylo nutné napsat skoro ke každému občanu Havenu několik desítek stran, které nezřídka nevedou nikam a na hlavní příběh sám mají nulový efekt? První krize nastala už zkraje, začátek sice skvěle navnadil, ale pak hned přišla nekonečně nezáživná pasáž představující Jima Gardnera a to jsem opravdu myslela, že knihu odložím. Inu, vytrvala jsem, byť podobných krizí ještě pár přišlo a chvílemi se příběh zdál tak nekonečný, že jsem měla co dělat, abych se přemohla a četla dál. Přečtení sice nějak zásadně nelituji, ale nemohu se ubránit pocitu, že kdyby byl příběh podstatně osekán, primárně na základní dějovou linii s příběhem Bobbi Andersonové a k tomu pár zredukovaných dějových linií o obyvatelích Havenu, mohla to být prvotřídní záležitost, takhle se slibný příběh místy měnil v otravný nazelenalý sliz.

5 25.05.2017

Velmi příjemné sci-fi ze staré školy, které svým stylem hodně připomíná některá díla Hougronových současníků - za mě tedy hlavně Harryho Harrisona, případně také Stanislawa Lema či Heinleina.

Jinak musím říct, že ta anotace tady je dost zavádějící - hlavní hrdina rozhodně není žádný Superman, je to prostě kosmonaut, jehož schopnosti jsou dány technickými možnostmi galaktického společenství. Tento kosmonaut (jeho jméno není zmíněno) je vyslán na planetu Sirkoma, aby prošetřil zmizení křižníku, který zde měl ztroskotat, a rámci této návštěvy má prozkoumat aktuální stav na Sirkomě, která se po dobu devíti století vyvíjela zcela autonomně a nezávisle na galaktickém společenství. Na Sirkomě pak kosmonauta čeká střet s relativně primitivním totalitním, pro kosmonauta těžko uchopitelným, režimem, který k udržení nadvlády využívá strachu občanů z rhunků - obrovských příšer, které neustále napadají jejich město. Toť na úvod, zbytek netřeba rozmazávat, ten nechť si každý zjistí četbou sám :) Je fajn, že celý příběh není jen černobílý, ale hlavní hrdina má dost prostoru zamýšlet se i nad otázkou správnosti chování galaktického společenství, které se bez skrupulí vměšuje do záležitostí jednotlivých světů.

5 09.03.2017

"Nejstarším a nejsilnějším lidským citem je strach, a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma." Tento Lovecraftův citát prostě dokonale vystihuje autorův přístup k tvorbě.

Lovecrafta s jeho snovými výjevy zasaženými nepopsatelnou hrůzou a mýtus Cthulhu mám hodně ráda a bylo rozhodně fajn seznámit se s autorovými literárními začátky. Ne všechny povídky mě tedy uhranuly, ale ve skrze se jednalo o velmi příjemný literární zážitek. Musím ale přiznat, že velmi podobným laděním povídek mi některé jednotlivé příběhy dost splývaly a při pohledu do obsahu mi dalo trochu zabrat, než jsem si vybavila, o čem která konkrétní povídka byla. Na druhou stranu některé povídky jsou opravdové brilianty. Pro mě osobně nade vše ční z temných hlubin povídka Chrám se svou tísnivostí a beztvarou hrůzou mořských hlubin...ale i (pro mě) velmi zábavným německy efektivním vypravěčem Karlem Heinrichem.

5 16.02.2017

Jak říká Jára Cimrman - fázi očekávání střídá fáze zklamání. A má očekávání u této knihy byla opravdu vysoká, bohužel však zůstala nenaplněna. Na přečtení jsem se chystala několik let, hned poté, co jsem s nadšením shlédla filmové zpracování, které je naprosto vynikající a člověk i chápe, proč je Atticus Finch považován za vzor amerických právníků. V knize však (v poměru k celému rozsahu knihy) moc prostoru procesu, v němž Atticus zastupuje černocha Toma Robinsona, dopřáno není, a i to málo, co se zde objeví, je ochuzeno o část, kdy se vypravěčka vzdálí ze soudní síně. Problém je, že teprve v okamžiku, kdy začne soudní proces, příběh nabere spád, a to takovým způsobem, že by to bylo na plný počet, jenže to už jsme za více jak polovinou knihy a bohužel ani silný závěr nemůže vymazat nezáživnost první části. A musím podotknout, že jsem měla ještě jeden problém ohledně toho, jak je kniha napsaná - má být vyprávěna očima malého dítěte, ale takhle se prostě malé děti nevyjadřují, a to mě vzhledem ke konceptu knihy hodně rušilo.

5 15.01.2017

Skvělá knížka. Berlín je polarizující město mnoha tváří se specifickým geniem loci, který ne každému sedne. Rudišovi se podařilo dokonale zachytit nejen ducha a typickou povahu města, ale i pocity a rozpolcenost lidí, kteří jsou vrženi do jeho víru. Rudišův příběh mi učaroval, otevřel staré nostalgické rány a na krátký okamžik jsem si připadala jako bych opět byla v onom fascinujícím městě plném kontrastů. Berlin, ick liebe Dir!

"Občas se ptám, proč jsem tady, když bych měl být tam. Ale já nevím, kde mám být. Možná bych měl být někde jinde. Co když ale tady?" (s.77)

5 12.01.2017

Upřímně řečeno, nechápu zdejší velmi nízké hodnocení, zejména s ohledem na to, že většina tématicky podobných a obdobně čtivých knih zde atakuje červená čísla. Dle mého názoru jde o poměrně pěkný, stručný a čtivý soubor přednášek, mapující problematiku eroze demokracie a veřejného pořádku v souvislosti s působením globalizace a do určité míry též terorismu, přičemž autor dost zdůrazňuje úlohu Spojených států v rámci procesu globalizace a docela neúspěšných pokusů o demokratizaci celosvětové společnosti.

Na ukázku lze uvést jednu z myšlenek, která se v knize objevuje poměrně často, na různých místech: "Za normálních okolností lze v této zemi - nehledě na nějaké to občasné selhání - chovat k rovnováze stanovené vládou a silami veřejného pořádku více méně důvěru. Ale od 11. září okolnosti nejsou normální. Utápíme se v záplavě politické rétoriky o neznámých, ale úděsných nebezpečích ze zahraničí, ve strachu ze zbraní hromadného ničení, v nesprávně nazvané "válce proti terorismu" a v "obraně našeho způsobu života" před mlhavě definovanými vnějšími nepřáteli a jejich teroristickými pomahači uvnitř státu. Tato rétorika nemá ani tak za úkol bojovat proti teroru jako spíše nahánět husí kůži občanům, a to s určitými cíli, jejichž domyšlení nechám na vás. Vždyť nahánění husí kůže nebo vyvolávání paniky je právě to, čeho se snaží dosáhnout teroristé. Jejich politických cílů nelze dosáhnout vražděním jako takovým, ale publicitou, která je mu věnována a která demoralizuje občany." (s. 106)

5 21.10.2016

U Lukjaněnka se to se mnou má tak: vždycky očekávám nadprůměrný zážitek a také jej prakticky vždy dostávám (což je ostatně vidět i na tom, že vše, co jsem od něj četla, má ode mě hodnocení minimálně 4*). Jednou za čas však Lujkaněnko přijde s příběhem, který mě naprosto dostane a uzemní. A toto je přesně případ Tanců na sněhu, prequelu ke Genomu (který jsem tedy také četla, ale zas tolik mě nedostal). Těžko popsat v čem tkví to zvláštní kouzlo Tanců na sněhu - příběh se nijak zvlášť nevymyká Lukjaněnkovu standardnímu stylu, napsáno je to jako vždy čtivě a poutavě...asi to bude postavami, které jsou opravdu pěkně napsané a čtenář se s nimi prakticky hned ztotožní, a také tím do určité míry hezky naivním pohledem třináctiletého kluka, jímž je celý příběh popisován.

5 27.07.2016

Tak tahle sbírka mi dala hodně zabrat a hltání příběhů se střídalo s nucením do pokračování v četbě. Velmi kvalitní povídky střídaly věci na hranici čitelnosti (a někdy i za ní - bez mučení přiznávám, že Jezdce purpurové mzdy jsem prostě nedala) a celkový dojem byl tak spíše nevalný. Nevyrovnanost v kvalitě příspěvků bývá u antologií častá, ale tady byly výkyvy opravdu velké. Když jsem se zpětně vracela k hodnocení přečtených povídek, s překvapením jsem ale zjistila, že většinu jsem hodnotila nadprůměrně, proto i celkově hodnotím na 4*. Přesto však ve mně zůstává pachuť nepovedenosti a když se mě někdo zeptal, zda bych mu tuto sbírku doporučila, řekla jsem, že spíše ne. To mluví za vše. Za přečtení ale určitě stojí: Destrukční zkouška, Do toho, do toho, do toho, řekl ptáček, Domeček pro panenky, Andělé karcinomu a Šťastné plémě.

4 26.06.2023

Když výzva, tak výzva. I sáhla jsem po vydání z roku 1909 (možná i 1904 - kdo ví, J. Otto měl datování evidentně dost na háku) a musím říci, že jazykový styl mě docela zarazil. Už jsem měla čest s publikacemi, které byly vydány kolem dvacátých letech, ale nikdy jsem s textem neměla takový problém jako zde (komentář k OZO od Vážného je proti tomuhle dětská hra). Těžkotonážní přechodník posílený archaismy (přijde mi, že i na danou dobu) na mě útočil ze všech stran a já si pořád říkala, jestli za to může styl, anebo obsahová stránka, že mě ta kniha tak hrozně nebaví. A víte co? Myslím, že obsah, naopak ta archaická forma dodávala textu na určité neotřelosti. Nalijme si čistého vína - prostředí Kalifornie za dob zlaté horečky je sice nesmírně zajímavé, ale příběhy samé byly fakt nudné a depkoidní, a to i když zpravidla nesly v závěru nějaké to emocionální poselství. Původně jsem myslela, že dám průměrné hodnocení, ale nakonec snižuji jen na 2*, tohle je vážně kniha leda tak pro zapálené milovníky zlaté horečky, a to já bohužel nejsem.

4 21.12.2021

Uf. No, těžko říci, jestli bych nehodnotila ještě níže, nebýt skvělé audioverze v podání Terezy Dočkalové. Po prvotním nadšení nastal extrémně rychlý sešup dolů, když jsem si uvědomila, že mi ani jedna z hlavních postav není sympatická a vlastně mě oba dost iritují. A příběh sám je cíleně tak obyčejný, že ten to opravdu nevytrhne. Asi hodně záleží na tom, v jaké životní fázi se nacházíte, a na tom, jestli se dokážete alespoň s některým z hlavních hrdinů dostatečně ztotožnit. Bez toho pro vás asi příběh Marianne a Connella nebude moc dobře fungovat. Pro mě absolutně zapomenutelná záležitost.

4 06.10.2021