Meduprodavačka komentáře u knih

(SPOILER) Byť se to z mého shrnutí nemusí zdát, kniha mi přišla naprosto úchvatná. Marquéz je fenomenální spisovatel a jeho dílo plné symbolů, skrytých struktur a mnoha zdánlivě bezvýznamných vedlejších linek, které jsou jakési zkazky ze života, ale které nicméně dodávají dílu jistou bohatost a ještě více posilují dojem jakési (magicky) realistické kroniky ze života. K jeho kvalitám je třeba jedním dechem dodat úchvatnou jazykovou bohatost, jíž předestírá v tom nejlepším obraze překlad Blanky Stárkové, který považuji za naprosto fenomenální práci.

Při čtení díla vřele doporučuji číst velmi pozorně a s porozuměním, zakládat si stránky, vracet se a porovnávat, protože jinak budete ochuzeni o vícerozměrný záběr díla (které lze nicméně ocenit i pro příběh jako takový). Za povšimnutí stojí například paralelní popisy Florentina Arizy a Juvenala Urbina zamlada, než poznali Ferminu.

Dále pokračuje recenze, kde je odhaleno mnoho z děje, proto pokud jste zatím nečetli knihu, varuji předem.

Láska za časů cholery. Láska jako Amazonka živena přítoky mnoha menších a větších lásek, romancí, poblouznění, románků, sňatky z rozumu, vzdoru, hlouposti… láska ve všech podobách sloužící té největší, vše okolo sebe stravující. Florentino Ariza jakožto ukázkový antihrdina “žil přesvědčen, že smlčel tolik lásky jako nikdo druhý, co svět před světem stojí.” a to byl narativ, do kterého svůj příběh celý život rámoval. Nicméně od té doby co se s protagonistou románu setkáme, nás má každá další stránka přesvědčit o tom, že tato až rytířská expozice je pouhým pozlátkem na léty prohnilé duši. Šachy byly velkým tématem románu, a byť byl jedinou mužskou postavou knihy, jež nehodlovala vášnivě partii šachu, podíváme-li se na celý jeho život, uvědomíme si, že jej hrál jako šachovou partii a každý jeho čin směrem k zisku královny byl velmi prokalkulovaný a v mezičase, pro jeho rozptýlení, po libosti užíval služeb ‘méněcenných' figurek. Přesněji řečeno 622. V průběhu románu je neustále poukazováno na jakousi neměnnost Florentina Arizy v čase. V dětství starý mladý a od určité chvíle rázem mladý starý. A skutečně, jako by zamrzl onoho odpoledne kdy uviděl Ferminu Dazovou v šicím kabinetu. Od té chvíle byl celý jeho život zaslepeným honem, lhostejným k jakýmkoli dalším událostem života. Ano, do řady svých činností vkládal velké úsilí a přinášely mu lásku i radost, ale přijímal je s lehkostí a samozřejmostí člověka, jemuž na těchto požehnáních vlastně ani za mák nezáleží, protože v nich nevidí budoucnost, a proto mu snad i vycházejí, neboť nezažívá žádnou úzkost ani hlubokou touhu k nim se vztahující - vše je vždy podřadné a blednoucí jakmile postaveno do kontrastu s ultimátním vítězstvím jímž je Fermina Dazová. Jako čtenář si ale nemohu pomoci a ptám se, zda vůbec Fermina Dazová byla láskou v pravém slova smyslu. Protože fakt je ten, že vyjma éterické krásy na ní nebylo nic tak zvláštního - dopisy mu psala s prozaickou strohostí a lásku opětovala velmi vlažně. Takže byť si léta dopisovali, mám pocit, že si ji spíše vysnil a byl se vším patosem zamilován do jekéhosi archetypu, iluze, jež mu proklouzla mezi prsty, když byl ještě plný nadějí a ideálů. Ona to jako zrající osobnost záhy pochopila a shrnula jeho charakter bez rozpaků jedním slovem dávno předtím, než si to řekl čtenář: “ubožák”! Naopak láska Juvenala Urbina byla v kontrastu velmi opravdová. Bral si Ferminu bez větších očekávání a iluzí, ale jak ji poznával, objevoval postupně její kvality a lásku, jak ostatně píše i Marquéz, společně stvořili. A jistě, čím více se o jejich vztahu dozvídáme, tím více vidíme, že byl pln úskalí, příkoří a trápení, že Urbino chyboval a ublížil, ale vždy to byl vztah založený na upřímnosti a lidskosti, jež každou chybu vykoupil konfrontací, pokáním a zušlechťováním charakteru hříšníka. Nicméně v knize není čistota ducha po zásluze odměněna, jak je tomu ostatně i mohdy v životě. Jestli se vůbec v tomto díle dá hledat nějaké poučení, pak že sladká nevědomost je někdy pro lidskou duši to nejlepší, ač to jde proti zdravému rozumu a střízlivým hodnotám. Vědět Fermina Dazová pravdu o životě Florentina Arizy, nikdy by ho přes práh nepustila. Vědět jak pěčlivě kalkuloval způsob, jakým by ji mohl v podzimu života, po dekádách pečlivého studia jejího charakteru, oslovit, přišlo by jí to odporné. V kontrastu k tomu je falešné odhalení nevěry jejího muže s nejbližší přítelkyní. Takže ve výsledku zbytek života prožila se lživou vidinou obou mužů jejího života. Takže jako čtenář jsem přirozeně zděšená jakými ležmi je Fermina Dazová na konci života obmotána a jaké si zřejmě vezme do hrobu, ale z praktického hlediska zřejmě dožila šťastnější, než kdyby zemřela jako truchlící vdova jež by znala čistou pravdu.
Pokud bych měla jednu věc zkritizovat, pak by to byla nabokovská linka s Américou Vicuñovou. Přijde mi, že to velkou část čtenářstva zbytečně znechutilo a konec knihy tak zanechal hořkou příchuť. Bez této epizody by bylo vykoupení Florentina Arizy v očích čtenáře mnohem přijatelnější a spíše bychom dokázali vidět i jeho kvality. Výsledný obrázek o něm však vyobrazuje přesně toho, kým Fermina Dazová tolik let pohrdala. Bezcharakterní stín, jejž vlastně nikdo nezná.

12 14.03.2021

(SPOILER) Ke knížce jsem si odskočila od Hledání ztraceného času jako k "oddechovce". Je pravda, že narozdíl od prvního jmenovaného titulu se kniha čte sama a máte nutkání ji dočíst co nejrychleji. Ale při čtení i po něm ve vás zůstává zvláštní skličující prázdnota. Je to dílo o lidech, kteří jsou v mém věku, takže mě četba často pudila k sebereflexi a porovnávání s vlastním životem. Byť se s vnitřními i vnějšími světy hrdinů můj život nijak nepodobá, jejich svět je mi přeci jen blízký a povědomý, byť jej spíš vnímám jako cestující, jemuž se příběh promítá za okny projíždějícího vlaku. V jedné věci mám ale pocit, že se týká všech čtenářů. Každý z nás si v sobě nese určité životní téma, které jen těžko umíme setřást, určitou auru, která nás provází a vyvolává tak u různých lidí stejné reakce na naši osobnost, i když je potkáváme za jiných okolností v úplně jiných obdobích našeho života. A která je naprosto nezávislá na našich vnějších poměrech. Connell tak vyvolává v lidech přes chudé prostředí v němž vyrůstal pocity blízkosti, potřeby se zalíbit a obdivu, zatímco Marianne, která se narodila do společensky příhodnějších poměrů působí nedostupně, nad věcí a určitým, nepopsatelným, iritujícím dojmem, který v lidech vyvolává potřebu jí ublížit. Tyhle dvě na první pohled vzdálené osoby pojí mystická láska, která tak, jak byla zobrazena v knize, ve čtenáři musí zanechat hořký, vyčerpaný pocit jako ty nekonečné hrnky kafe a alkoholu, které se v knize vypijí a cigarety, které se vykouří. A s sebou stáhnou na stejné depresivní dno i všechny okolo. Když Connell začne randit s “normální” a podle něj skvělou Helenou, s níž byl dokonce nějakou dobu upřímně šťastný, vnímá ji jako svůj ideální vztah. O pár kapitol dál se z ní stává nervózní, žárlivá holka co si připadá na vedlejší koleji, až se nakonec nevyhnutelně rozejdou. Od pozitivně laděných scén se symbolicky v průběhu jejich vztahu dostáváme k pohřbu v šedavém, olezlém městečku, kde Connell a Marianne vyrůstali. Heleny nejistota v přítomnosti Marianne je zobrazena strašně lidsky (a považuji to za mistrovský pozorovatelský kousek u autorčiny strany), protože ač to není ničí oblíbená vlastnost, ve vztazích se často lidé ohlíží po stínu temné lásky z minulosti, protože mají neodbytný pocit, že jí nedokážou uniknout. A ještě skutečnější je, že ač stokrát Helena vyslechne, že se nemá čeho obávat, že stín je jen v její hlavě a rozchod na povrchu způsobí její iracionální kyselé poznámky na Marianne a nedostatečné souznění s Connellem, čtenář podvědomě cítí, že měla Helena pravdu a že byla pro Connella příliš zkrátka příliš obyčejná a nekomplikovaná. Zpočátku jsem byla skeptická (např. iritující chybějící uvozovky u přímé řeči apod.), ale po dočtení musím tleskat, protože autorka jako by zhmotnila v postavách lidi, jejichž osudy skutečně okolo sebe ve více či méně podobných variantách denně slýchám a vídám.

8 23.11.2020

(SPOILER) Kniha ve mně vyvolávala rozporuplné pocity. Na jedné straně je objektivně velmi dobře "řemeslně" zpracovaná a na papíře tomu není moc co vytknout, ale kupodivu mi tam zkrátka "něco" chybělo, abych mohla ohodnotit pěti hvězdami. Možná to bylo hlavní hrdinkou, která mi přišla moc jednodimenzionální a čtení mě tak tolik netěšilo, jelikož byl děj postaven z její perspektivy - celá řada dalších postav mě tam zaujala víc a četlo se mi o nich dobře, takže to bude mít zřejmě na mém dojmu větší podíl, než jsem původně myslela. Protože ač nelze Gertě upřít, že její život byl nesmírně náročný a bylo v něm málo důvodů k radosti, tak její vnitřní nastavení atmosféru beznaděje, jež čišela téměř z každé stránky jí věnované, výrazně umočňovalo. Tento dojem ale velmi pravděpodobně byl autorčiným záměrem, což bylo patrné v poslední kapitole psané z pohledu Barbory, takže byť se kvůli tomu 90 % knihy hůře četlo, tak to nebudu dílu vyčítat, neboť bylo v textu promítnuto zřejmě přesně to, co autorka zamýšlela. Co se mi na knize moc nelíbilo, je, paradoxně, jazyková stránka. Autorka má velmi bohatou slovní zásobu, nicméně jsem se nemohla zbavit při čtení dojmu, že je někdy užívaná trochu na sílu a křečovitě. Místy jsem se musela zastavit, protože mi spousta užitých obratů zkrátka neseděla a text neplynul přirozeně. Takže popisné části a vnitřní monolgy se mi tolik nelíbily, nicméně v dialozích, kde přirozeně přejde autorka do lehčího stylu, je text mnohem příjemnější. Ale teď už k silným stránkám knihy. Asi nejvíce oceňuji velmi dobře uchopenou mozaikovitou kompozici děje, protože si myslím, že je to jeden z nejtěžších postupů, který je jen málokdy proveden zdařile, nicméně zde to knihu velmi pozvedlo. Dále bych ocenila velmi dobře napsané vedlejší postavy - řada z nich děj významně dokreslila. Zejména u postav Jecha a Hanáka, které ve mně dokázaly vyvolat plamenně nenávistné pocity nebo postavy dalších německých žen a Karla, které zase do textu vnesly ducha lidskosti. Někde jsem, myslím, četla komentář, kde čtenář chválil první polovinu knihy a druhá, kam se více přidávaly vložené příběhy z perspektivy dalších postav, už je neoslovila. U mne to bylo paradoxně naopak. Protože "vložené" kapitoly ukázaly kontrast mezi myšlenkami a představami protagonistky a tím, co dané postavy prožívaly ve skutečnosti. To bylo nejlépe vidět u kapitoly z pohledu bývalé kamarádky Jany, kde se Tučkové podařilo dosáhnout mrazivé atmosféry z toho kontrastu nostalgické lásky, jež Gerta k "Janince" chovala a palčivé (Gertou zcela netušené) nenávisti, kterou k ní chovala Jana. Další velmi zdařilou vsuvkou byla kapitola z pohledu Hermíny, která ukázala, jak obrovský rozdíl v kvalitě života dělá vnitřní postoj, neboť Gerta s Hermínou měly srovnatelně tragické osudy, nicméně jedna se rozhodla vidět sklenici zpola plnou a druhá zpola prázdnou. Stejnětak se mi líbila poslední kapitola z pohledu Barbory, v níž bylo střízlivě dcerou zhodnoceno to, co mě napadalo celou knihu (zejména Gertina zatvrzelá snaha vymezovat se proti svému němectví, které ale přitom jakoby stejně nechávala prostupovat celou svou identitou a všechno příkoří si jím omlouvala a odůvodňovala). Kapitola s manželem Johanny pro mne byla tak naturalistická, že jsem určité věty musela přeskákat, ale její poselství ve mně zanechalo jedny z nejsilnějších dojmů z celé četby. A kapitola s dopisem od Friedricha měla velmi dobrý potenciál, ale přijde mi jako nevyužitá příležitost, protože nebyla pak v knize nijak konfrontována/reflektována s postavou Gerty, takže její zařazení trochu postrádalo smysl. A stejnětak vyšumění linky s Karlem, o kterém vlastně vůbec netušíme, jak dopadl, což je dle mého velká škoda. Kdyby alespoň některé volné nitky příběhu byly svázány, myslím, že by byl o něco uspokojivější, aniž by musel překročit do teritoria banality. Samozřejmě že ve skutečném životě je dost pravděpodobné, že se člověk nedopátrá odpovědí na spousty otázek, ale v románu to považuji za nevyužitý potenciál. V neposlední řadě bych každopádně ocenila určitou nejednostrannost. Kdy v knize byla správně zdůrazněna kritika k tomu, jak byl celý odsun proveden, ale zároveň sem tam v myšlení německých postav probleskuje přiznání sympatizování či spolupráce s nacisty za války nebo pocity nadřazenosti i v době poválečné, takže to knihu nedělá tak černobílou. Nakonec vyzdvihnu poslední větu románu, která byla zvolena mistrně a shrnuje mé dojmy z celé knihy - "Nemůžu si pomoct, ale mám prostě dojem, že kromě těch dvou tří let se strýcem Karlem máma žila úplně nenaplněný a zbytečný život."

7 10.12.2021

Už po prvních stranách jsem cítila, jak mě Prusův neskutečně poutavý styl vyprávění (a jistě i výborný překlad Heleny Teigové) vtahuje do děje. Při posledních stránkách jsem již jistě věděla, že se kniha zařadí mezi má vůbec nejmilovanější díla. Prus, jakožto polský autor, není zdaleka tak znám jako jeho protějšky z Francie, k nimž bývá často přirovnáván (Zola, Flaubert, Stendhal), ale přesto si myslím, že se talentem může směle řadit mezi zmíněné. Ačkoli se jedná o realistické dílo popisující pokřivenou polskou společnost 19. století, Prus vkládá do hořkých myšlenek dávku krutě trefného humoru, která mě nutila nesčetněkrát se v průběhu čtení také nahlas zasmát. Co však dělá tuto knihu pro mne zcela výjimečnou, je její nepředvídatelnost a zaměření na detail. Prus nejede po povrchu, ale popisuje vztahy, krajinu i vzhled postav s tak svěžím slovníkem, že žádná emoce nebyla opsána otřepanými frázemi, které zub času prověřil jako nejvýstižnější, ale našel nový způsob jak je vykreslit, a dokonce s ještě větší přiléhavostí. Od mrazivě přesných pocitů nešťastné zamilovanosti, přes Isabelin strach i slepou povýšennost, až po vzájemné pohrdání dvou postav spolu hovořících v jejich myšlenkách - kniha nás nutí procházet stejnou emoční trajektorií jakou procházejí její hrdinové.
První díl je skvělou expozicí do děje, seznamuje nás do nejmenšího detailu s charakterem, hodnotami, vnitřním i vnějším světem jednotlivých postav a rozestavuje je do strategických pozic na šachovnici. Druhý díl začíná v moderní, megalomanské a elegantní Paříži, která naznačuje svištící tempo, v němž se zbytek knihy ponese. A skutečně, dalších 400 stran bude velmi těžké dát knihu z ruky.
Pokud vás zajímají kořeny antisemitismu v Evropě dávno před II. světovou válku, pokud vás fascinuje mikroskopický (a zároveň komplexní) vhled do všech společenských vrstev, pokud vás nikdy neomrzí příběhy velké lásky a pokud vám nevadí přes 800 stran než se doberete rozuzlení, pak věřím, že vás kniha také tak nadchne, alespoň já ji považuji za strhující.

3 10.11.2020

Již po prvních stránkách jsem knihu zcela hltala. Maughamův román bych zhodnotila jako jakýsi zlatý řez četby, kdy je kniha skutečně poutavá a čtivá, ale zároveň nesklouzává k plytkosti, laciné líbivosti nebo předvídatelnosti vycházející z již existujících šablon. Pozoruhodné je, nakolik ve mně v podstatě biografický román podnítil úvahy o Bohu, roli a úloze jedince ve společnosti, či dokonce smyslu života. Autor přitom filozofický přesah vyplývající z povahy protagonisty i autora/vypravěče odlečuje a vyvažuje střízlivým nadhledem a suchým humorem.
Asi i proto, že se jedná o biografii, jsou postavy komplexní, žádná výhradně kladná či výhradně záporná - mají své okouzlující atributy, stinné stránky i nevysvětlitelná pohnutí mysli, která "narušují" očekávání čtenáře, což pomáhá udržet zájem čtenáře.

2 28.10.2021

Předesílám, že jsem ke knize přistupovala již předem s velkými očekáváními, protože židovská kultura a Polsko jsou moje dvě velké slabosti a musím říci, že pokud čirou náhodou máte podobné libůstky, dílo Vás jistě nadchne, tak jako mne. To však k mému potěšení nebyly jediné charakteristiky, kterými je tento soubor povídek jedinečný. Příběhy jsou hodně rozmanité, některé jsou velmi fantasticky laděné (Šida a Kuciba), některé jsou magicky realistické a jiné více ze života. Všechny příběhy se však, i pro jejich různorodost, četly jako folklorní soubor příběhů. Centrálním motivem, jak se píše již v abstraktu knihy, je pokoušení postav ďáblem a jejich vůle a (ne)schopnost odolávat. Co mne zaujalo snad nejvíc, a zatím nevím, jak si přebrat toto poselství, byl dojem, že trest nebo spása postav byly docela nezávislé na tom, jaké volby postavy nakonec učinily. Nejvýrazněji to můžeme sledovat zejména u příběhů, kde paralelně sledujeme poklesky muže a ženy v páru. (Příběh dvou lhářů, Stín kolébky a Zkáza Kreševa). Také mne překvapila četnost, a především obchodní neosobnost židovských rozvodů, které jsou také jedním z opakujících se motivů v knize (vedle mnoha dalších). Čímž se dostávám k další rovině díla. Byť se povídky čtou jako folkór a jsou psány stylem pověstí, kdy čekáme na konci zadostiučinění a poučení, příběhy mají ve skutečnosti velmi realistické rozuzlení v tom, že jsme v molochu života velmi bezmocní a cesty páně jsou nevyzpytatelné. Autor má talent na zakončení příběhů v pravou chvíli, což je záviděníhodný um. Téměř každý příběh je zakončen velmi prostou a definitivní větou, ale tato zakončení v sobě zároveň nezřídka skrývají další příběh - to, co mohlo být, či to co předcházelo, nicméně je to ponecháno již čtenářově fantazii. Pomyslnou třešničkou na dortu osobitosti projevu je Singerův (mnohdy zvrhlý) humor, kterým jsou všechny příběhy protkány, a skrze který jsou paradoxně nejčastěji odhalovány velice přízemní a lidské myšlenkové pochody, které vdechují příběhům život a přimějí nás při četbě pokyvovat a chechtat se, jako bychom četli myšlenky nám dobře známé a přesto překvapivé, protože se je někdo odvážil plácnout na papír. Ukázka: “Nezapomínala na kočího a kupovala mu také žloutkové sušenky. Aby jí prokázal vděčnost, zařídil jí pohodlné místo na voze a pomáhal jí vylézat a slézat. Chtivě si ji prohlížel, ale ona se nemohla přimět k tomu, aby se vyspala s tak nízko postaveným člověkem.” nebo “…vypadal by jako Žid, kdyby neměl nos zahnutý spíše po polsku.” či “Oči se jim rozšířily. Copak není při smyslech? Je do něj bláznivě zamilovaná?(…)Hudebníci ožili, jako by jim ten nerozvážný kousek vlil krev do žil, a obě kapely začaly hrát s novou energií.(…) Nohy tanečníků se lehce vznášely v radostném uspokojení nad cizím pokleskem.” Mnohé situační komentáře a průpovídky jako by byly směsicí nejkousavější vesnické drbny a našich nejtemnějších myšlenech, u nichž se většinou raději kousneme do jazyka.
Zkrátka, v jednotlivých příbězích sledujeme roztodivné osudy hřísných lidí haličských, a pokud hledáte četbu trochu humornou, trochu skandální, ale s přesahem a kulturou, myslím, že Vás nezklame.

1 12.02.2021

Nechala jsem se zlákat názvem, protože u knížek na podobná témata relaxuji, ale upřímně mě knížka nijak neuchvátila. Převážně proto, že můj smysl pro humor se absolutně nepřekrývá s tím autorčiným. To, čemu se měly postavy smát mi přišlo buď dětinské nebo špatně načasované. Ze 3 protagonistek mi byla sympatická v zásadě pouze jedna, a to prostřední Lisbeth. Ale knihu jsem každopádně dočetla a našla se v ní i řada světlých momentů, řemeslně byla zpracována dobře a kdyby mi víc sedly humor a postavy, snad by mě to i víc bavilo.

07.01.2022