Melic komentáře u knih
Neviděl jsem film a tak jsem se pustil do čtení bez větších znalostí děje. Věděl jsem, že to bude temné, tušil jsem, co se bude asi odehrávat, ale to nijak neubralo na intenzitě dojmu. Opravdu silné kafe, celou dobu jsem pociťoval tu nemohoucnost v tváří tvář člověku, co se neštítí ničeho a ať už pohodlní, nevzdělaní nebo vyděšení lidé jen přihlížejí.
Ještě dodám, že ač nevěřící, zcela bych to neházel na náboženství. Bobligové se hladově derou tam, kde se dá uchopit moc a získat majetek. Dnes by možná byl úspěšným politikem. Pro mě zatím nejnenáviděnější postava, na kterou jsem narazil, kniha ovšem výborná.
Říkal jsem si během několika prvních kapitol, že to nemůže fungovat. Takové množství jmen zmíněných v knize, to si nemůžu zapamatovat, Autor naštěstí jakoby s tím počítal a připomínal, kdo že se to pod jménem skrývá. V důsledku toho mohl vzniknout opravdu rozsáhlý příběh, odehrávající se na několika místech a dohromady tvořící jednotnou skládačku války v Iráku a mísící skutečnost a fikci (působící ale velmi věrohodně).
Čtení mě bavilo, autor má specifický styl psaní, který bych přirovnal k dobré přednášce - v podstatě popisuje a popisuje, nebrání se ani zacházení do technických detailů. Pro koho je téma válka+špionáž zajímavé, bude ho čtení bavit. Já zhltal posledních asi 300 stran v jeden den.
Půjčil jsem si jeden den knihu a druhý byla přichystána k vrácení (a to ne z důvodu, že bych ji po pár stranách odhodil, naopak - k odhození by sváděla obálka knihy. Neměl jsem sice myší verzi, ale i tato druhá vypadá jak béčková červená knihovna.). Na růži pro Algernon oceňuji několik věcí. Za prvé příběh samotný. Za druhé formu zpracování, deník byl opravdu vhodným způsobem vyjádření. A konečně se mi líbila psychologická stránka, jsem přesvědčen, že 90% nástrah a odvrácených stránek proměny by skutečně na hlavního hrdinu číhalo. Zkrátka, knížka vynikající.
Silné myšlenky ve čtivé knížce. V diskuzích je téma, jakou literární postavu bychom rádi potkali. Obvykle mě nikdo nenapadá, ale tady při čtení to byly hned 2 - Samuel a Lee. Knihu řadím mezi doporučené - tj. doporučuji každému (kromě Cathy).
Už jsem četl několik knih, kde byly popsány hrůzy z koncentračních táborů. Takže tato stánka pro mě nebyla ničím novým. Ale oceňuji, že autor se věnoval i uvažování nácků. A vyvrcholením pak bylo vykreslení myšlenkových pochodů obou stran, když bylo jasné, že osvobození je na dosah.
Popsaná společenská situace v této době připomíná procesy z knihy Kladivo na čarodějnice, avšak v mnohem větším (celostátním) měřítku. Pociťujeme stejnou bezmoc obviněných, kdy obvinění je rovno rozsudku a kdy mučení zajišťuje přiznání. Na pozadí popsaného společenského stavu se mi hrůznost nějakého sériového vraha až ztrácela.
Den Trifidů patří mezi moji top 5 knih. Sice jsem ho už pár let nečetl, ale stále ho mám v paměti. Není divu, když jsem se k němu vracel vícekrát (což jinak nedělám, krom třeba Orwella a 1984, většinou stačí 1 přečtení i u velmi dobrých knih). Příběh sám o sobě mě fascinoval, navíc podaný způsobem, kdy se v průběhu sami ocitáte vtaženi do oné postkatastrofické budoucnosti, to je důvod, proč dílo mohu každému doporučit. Navíc, což je také výjimka, kniha má spád hned od první stránky, odpadá tedy sáhodlouhé seznamování s charaktery, které u mnoha jiných děl krystalizuje v děj, který vás pohltí až třeba po 100 stranách. Tím pádem i člověk, který neoplývá trpělivostí a je spíše svátečním čtenářem, by mohl přijít na své.
Po delší době jsem zase nějakou knížku zhltal za pár jízd busem, skvěle mi sedla, ač jsem odchovaný spíše devadesátkami a pubertu jsem strávil u počítače commodore amiga, takže většinu her jsem neznal a hudbu a filmy tak ze 40%. Film jsem viděl první a je to asi můj vůbec nejoblíbenější film z posledních několika let. Dovolím si uklidnit lidi, kteří váhají, zda má cenu číst i knížku - určitě jo, zápletka je sice stejná, ale průběh jak z alternativní reality.
Jedině Steinbeck ve mně dokáže vyvolat pocit, že tahle banda budižkničemů a postrachů lidí holdujících spořádanému a smysluplnému životu, jsou nějací mí přátelé.
Někdo by mohl namítnout, že kniha je psána poměrně jednoduchým jazykem, rozhovory a události se ve své podstatě opakují a autor byl tak opovážlivý, že nám neprozradill, co se vlastně stalo. Všechno bych to odsouhlasil a dodal, že to je dobře. Minimálně pro vykreslení atmosféry je to podstatné. Dokážeme muži porozumět, je to člověk jako my, neseme břímě pravděpodobně beznadějné cesty spolu s ním.
Přesně jak říká komentář přede mnou, taky jsem se cítil jako idiot. Účelem knihy asi bylo vykreslit ducha tehdejší doby, ale snad i dnešní. Pod názvem idiot jsem si představoval hlupáka, zatímco kníže byl inteligentní, leč společensky neobratný, naivní a na rozdíl od ostatních postav jeho ego nedosahovalo nebes. V tehdejší vznešené společnosti se to dvakrát nenosilo (a dnes to asi není jinak). I když přes celou tu nafoukanou masku společnosti bylo vidět, že přes posmívání se někoho takového každý potřeboval a Myškin si okolí i získal (jen to neříkat ostatním nahlas).
Ale proč jsem si připadal jak idiot? Mnoho mně nic neříkajících filosofických rozhovorů, pro mě často nepochopitelné chování postav, Dokonce si ani nejsem jistý, jestli jsem správně porozuměl knize celkově. Zkrátka jsem tu společnost nechápal a stejně jako kníže bych tam značně tápal, tudíž autor stejně tak mohl nazvat idiotem mě a snad to byl i jeho záměr (a asi by nebyl daleko od pravdy).
A ještě jedna věc, pokud se dobře pamatuji, tak Idiot je v povinné četbě. Tohle bych tedy v pubertě nedočetl, nechápal a v rozlícení s tím někoho umlátil. Nevím, jestli spolužáci byli již tak vyzrálí a poradili by si lépe - možná jo, je to tu zase, už tehdy jsem byl idiot :)
Tak celkově za 3*
Tohle je zatím nejlepší kniha z "obyčejného života", co jsem četl. Jestli někdo máme pocit, že jsme chudí, že trpíme nedostatkem peněz, majetku či třeba i štěstí, tak doporučuji sáhnout po této knize. Střídavě jsem se při ní usmíval a podivoval, co je možné. Kniha je skutečně veselá, ač události v ní popsané mají k radostným zážitkům velmi daleko.
Marťan mě nějak moc neoslovil, přesto jsem autorovi dal šanci a vyplatilo se. Tento příběh je pro mě zajímavější. Nebudu nic spoilerovat, co se děje týče, ale myslím si, že stylově je knížka podobná detektivce - u čtení vás drží zvědavost, jak vše dopadne a hrdina používá své inteligence k postupnému řešení problému. Z toho ale vyplývá, že opakované čtení asi nemá moc smysl, aspoň dokud vše nezapomeneme.
(SPOILER) Zweig u mě umí navodit stavy, že emoce jeho postav vnímám, jako bych vše prožíval sám. Zde jsem s postavami taky poměrně soucítil, to Editino vydírání mi nepřišlo tak extrémní jako ostatním tady, spíš zračilo určitou nedospělost a nahrávala tomu její situace (rodina, zdraví). Stejně tak poručíkovo chování bylo nevyzrálé, neustálé změny rozhodnutí (ale to známe asi všichni, když se v nás něco pere) a k tomu strach "co by si oni pomysleli". Věřím, že jako starší člověk, který autorovi příběh vyprávěl, už by dokázal jednat se silnější vůlí. Líbil se mi i vložený příběh, kterak starý pán k majetku přišel. A zaujala mě i myšlenka o "netrpělivosti srdce" jakožto jednoho z druhů soucitu.
Knihu jsem četl až snad rekordně dlouho. Ale nebylo to tím, že by mě nebavila. Naopak, byla zajímavá a poučná. Seděla mi až tak, že jsem si mohl dovolit vynechávat čtení po delší dobu, aniž bych zapomněl na myšlenky dříve zmíněné. Nejedná se totiž o učení, které je potřeba nějak memorovat, stačí jej pochopit. Další krok bude cesta osvobozování od ega, která může být kratší nebo delší, ani se nemusí povést, ale to není důležité :-)
PS: Jsem přesvědčený, že knížka se dá číst opakovaně a věřím, že některé myšlenky za pár let teprve objevím nebo mi budou dávat jiný smysl.
Ze začátku velice poučné a zajímavé, i dále se objevovaly obohacující myšlenky. Ovšem nemůžu říci, že bych plně souhlasil s autorovou teorií, není úplně zcestná, ale problém je asi kapku širší. Je pravda, že dnešní společnost se na majetek upíná mnohem více, než by bylo zdrávo. Autor by měl hodně námětů na rozšíření myšlenek, když dneska už můžete
"mít" imaginární vybavení v počítačových hrách, lidé řeší sebeprezentaci na instagramu místo užívání si "bytí" v oněch zajímavých chvílích. Ke konci knihy už jsem se cítil kapku rozpačitě, určitě doporučuju přečíst (hlavně těm lidem, co jsou vyloženě "vymytí" obrazem společenské popularity a majetku), ale nebrat jako absolutní pravdu, spíše věc k zamyšlení a dost možná to tak autor i chtěl.
Měl jsem poměrně potíže se stylem psaní. V několika po sobě jdoucích větách dialogu dvou osob jsem narazil na takovou, u které jsem nedokázal určit, který z řečníků ji vyřkl. Občas mi dokonce přišlo, že ve větě chyběla slova nutná pro absolutní jistotu pochopení jejího významu.
Ale jako by to zvyšovalo reálnost příběhu. Ukazovalo, že deník píše skutečně člověk, ne nějaký stroj.
Pokud to mám shrnout, čte se těžce (s přibývajícími stránkami to jde lépe), ale nese v sobě cenné myšlenky. Ve výsledku u mě rozpačitost vystřídalo uznání.
Poznamenal jsem si jednu větu, která knihu celkem vystihuje a navíc se mi líbila: "Nikdy člověk nemá tak svěží, vnímavé smysly, jako když objevuje neznámé, kdy radost a vzrušení z poznávání ho jitří a probouzí v něm stále novou energii."
Četl jsem nedlouho po Boží pěsti a přiznám se, že jsem byl netrpělivý. Prokousávání se opět desítkami jmen a ze začátku nesouvislými událostmi ve mě vyvolávalo myšlenky na odložení knihy. Ale udělal jsem dobře, když jsem četl dál. Sice nevěřím, že by takto vše vyšlo, ale zápletka a špionážní intriky byly výborné. Stejně dobré jako Boží pěst, možná se mi líbila i o kousek více.
Knihu jsem četl ještě na gymplu, už je to nějaký ten pátek, ale pamatuju si dodnes, jak jsem ji hltal. Od plneho počtu hvězdiček mě odradil jen fakt, že název napovídá, co že je ta střežená věc. To kapku ubralo na záhadnosti během čtení, ale jinak výborné ve všech ohledech.