Metla komentáře u knih

„Kapitán Morris snědl něco, co mu nesedlo, a není mu dobře, ale ještě předtím vyjádřil přání, abych za něj dočasně převzal velení roty.“
Seržant Green se podíval na zbitého a zkrvaveného Morrise a pak se znovu obrátil k Sharpovi. „Říkáte, že něco snědl, pane?“
„Vy jste doktor, seržante?“

Richard Sharpe už není otloukaným vojínem, stal se z něj důstojník, jakého není radno nasírat. Ostatní vysoké šarže však na něj stále hledí s nevolí, nezbývá mu proto, než s pocity deziluze prodat svou hodnost... nebo všem pořádně vytřít zrak a prokázat svou cenu. A je snad jasné, kterou cestu Sharpe zvolí.
Jak jsem se zmínila u předchozích dílů, mám slabost pro tohoto klaďase s čím dál výraznějšími rysy darebáka. Jeho válečně-dobrodružné eskapády mě baví a jsou skvělým receptem na dočasný přenos z nepříjemné reality, hotový stroj času. Je libo podniknout exkurzi (v sympatické společnosti) do Indie na počátku 19. století? Stačí otevřít Cornwellovu knihu.
Děj nás zavede do roku 1803 k dosud nedobytné horské pevnosti Gawilghur. Další místo, kde roztahovačné britské impérium touží demonstrovat dominanci a sílu svého vojska. Čtenář si potřetí užije nesmírně čtivě napsanou lekci z dějepisu a je putna, jestli vás britské kolonizační choutky nezajímají. V tomto zpracování vám z hlavy hned tak nevyšumí. V závěru knihy autor uvádí na pravou míru několik okolností, pozměněných tak, aby se mohl blýsknout fiktivní hlavní hrdina.
Mám cukání přihodit pátou hvězdu, leč připouštím: zápletka se držela předvídatelné trasy (akorát byl Sharpe o něco brutálnější než dříve) a s výjimkou žádoucího odvedení pozornosti od současné všudypřítomné úzkosti ve mně tenhle román nezanechal žádné hlubší poselství. 80-85%

47 19.03.2020

Řeknu to asi tak: buď Vám veleschopný Theo Cray svým všeználkovským charakterem dokonale sedne a potom si ho budete užívat bez výhrad, sypat sem pět hvězdiček a netrpělivě vyhlížet další díl. Nebo Vám prostě půjde proti mozkovým závitům, jaký je pan profesor hotový superagent s vědomostmi génia snad v každém oboru, s přístupem k nejnovějším technologiím a databázím, ledově chladný a nezranitelný i při střetu s cvičenými zabijáky. Sice pořád mudruje, že se nehodí do terénu a jak jsou jeho znalosti izraelské sebeobrany spíše teoretické, ovšem v reálu neustále prokazuje pravý opak, zatímco příslušníci policie a dalších bezpečnostních složek jsou v lepším případě neschopní ignoranti, v tom horším rovnou křiváci, škůdci, prostě šmejdi.
Jak je patrné z mého hodnocení, bohužel spadám do druhé skupiny čtenářů; Theo je pro mě příliš neskutečná postava šitá na efekt, a nevěřím ani tomu, jak musí být na všechno prakticky sám, zatímco profesionální vyšetřovatelé jsou degradováni na pouhé obstrukční elementy. Nebýt profesora Craye, skončí nic netušící obyvatelé USA vymordovaní sériovými vrahy.
Zápletka se z lesů přesunula do džungle velkoměsta, pátrání po pohřešovaných chlapcích ze sociálně slabých rodin mělo své kouzlo, správnou dávku husí kůže přivodila i městská legenda, kterou kolem sebe pachatel utkal. Ovšem směřování série k tajným službám, terorismu a tak dále, to už mi tolik nevoní. Autor si mohl také odpustit častý mentorský tón a vcelku zbytečné (pro některé čtenáře spoileroidní) zmínky o událostech z předchozího dílu. Do toho dalšího se asi moc nepohrnu, radši se vrátím třeba k sérii o Jacku Reacherovi - nehraje si na velkou vědu a hlavnímu hrdinovi se lépe věří supermanské dispozice vlka samotáře, když má patřičný výcvik a profesní zkušenosti. 65-70%

47 18.03.2020

Myslíte, že nejhorším mimozemským šmejdem je uječený Alza ufoun? Nemýlíte se! Ovšem Tommyknockeři aspirují na druhé místo v žebříčku nejobávanějších hrozeb z vesmíru, proto doporučuji ignorovat neznámé kovové objekty, o které zakopnete na svém pozemku či kdekoliv jinde. Zvědavost může zanořit do exkrementů nejen vás... A to je vlastně jeden z problémů knihy: tady jsou všichni hluboko v análním otvoru tak záhy, že čtenář nestihne ani začít držet palce a už ví, jak je to zbytečné. Hrdinové jsou suplováni odkecanými existencemi bez naděje na světlé zítřky. Nejvýraznější postavou je básník-alkoholik Gardener; autor do něj zjevně promítnul kus ze sebe samého. Boj s démonem Chlastem a různé úvahy na toto téma zabírají v "Tommyknockerech" příliš mnoho prostoru (King sám připustil, že tento román psal ve svém závislácky nejhorším období).
Druhá výhrada se týká délky: editor měl škrtat jako vzteklý. Já sice mám ráda Kingovy ponory do lidské psychiky i různé vedlejší linie a epizodky, ale tohle je strašně užvaněné. Vyházet 200-250 stran by bylo knize jedině ku prospěchu. Ve srovnání třeba s objemnějším a v jistých ohledech podobným dílem "Pod kupolí", které jsem zbaštila rychle a s chutí, jsem se do "Tommyknockerů" musela nutit. Zápletka je prostá a prodírat se emzáckou či Gardenerovou myslí mi dávalo zabrat. A to navzdory faktu, že jsem si knihu pořídila v novém, kvalitním překladu Milana Žáčka. Doma jsem četla papír, v práci jsem k obědu do čtečky sehnala jen staré vydání a nepřekvapivě byl rozdíl značný. Pan Reitmayer občas Kinga nepochopil a významem ujel kamsi do pr... pryč, především však nezvládl poskládat slova do vět, jaké snadno projdou mozkovými závity, aniž by se čtenář každou chvíli zadrhnul se zmateným: "Cože?!"
Když vezmu v úvahu, jak byl můj oblíbený spisovatel v průběhu tvorby stále na plech, nejsou "Tommyknockeři" úplně špatná kniha. Bohužel ani kdovíjak dobrá, ty tři hvězdy jsou poněkud protekční.

"Gard nepředpokládal, že se jí peníze prakticky sypou z prdele, jelikož nevěřil, že Patricia McCardlová má něco tak vulgárního jako prdel, ta neměla ani konečník - když se potřebovala vyprázdnit, nejspíš prováděla akt neposkvrněné defekace."

46 16.03.2020

Historický epos silný a mohutný jako řeka Nil, na kterou odkazuje sám název. Tohle je dost možná mé první setkání s tvorbou Wilbura Smithe, nevzpomínám si, že bych od něj dříve něco četla (určitě jsem jeho knihy očumovala v knihkupectvích a možná mi prošly rukama při přehrabování v knihovnách). Jedno je jisté: jakkoliv beru s rezervou dějepisná „fakta“ obsažená v „Řece bohů“, proud zápletky mě spolehlivě strhnul a přenesl do starodávného Egypta.
Doslova kolem mě vyrostly honosné paláce, chrámy, ožily hlučné tržnice, i pod zimní bundou jsem na kůži cítila africké slunce, pod nohama se mi jemně kolébala paluba na vlnách Nilu, slyšela jsem ryk nejedné bitevní vřavy. Velmi sugestivní, Wilbur Smith je skvělý vypravěč, plynule procházející škálou od téměř básnických obratů až k jadrné vojenské mluvě (ve které, při vředu na Sutehově prdeli, dominuje věrný důstojník Kratas).
Postavy jsou poněkud stylizované: zloduši skrz naskrz prohnilí a krutí, ženy nadpozemsky krásné, milující až za hrob, laskavé, rádoby roztomile zhýčkané, muži jsou pohlední superhrdinové, čestní, odvážní a charismatičtí, drtící celé armády silou svých paží... a pak je tady otrok Taita - věhlasný básník, dramatik, zpěvák, lékař, architekt, malíř, biolog, stratég, kartograf, znalec a ošetřovatel zvěře, vozataj, příležitostný bojovník, především však vynálezce a inovátor všeho možného. Takový egyptský, náležitě ješitný Jára Cimrman křížený s Dr. Strangem. A já všechno to přehánění beru, protože se přemrštěné charaktery hodily k velikosti příběhu, bavily mě.
Monumentální láska i nenávist, krvavé bitvy i klidné vzdělávací chvíle, humorné epizodky i stránky poznamenané slzami, únosy, útěky, napětí, lstivé intriky a snad i skutečné zásahy božstev, je tady zkrátka vše. Dostat se ke knize v době dospívání (řekněme tak ve třinácti, kdy jsem byla největší romantička), jistě by mě šokovalo několik scén brutálního násilí, přesto by se pro mě „Řeka bohů“ stala nedotknutelným kultem. V současném věku a divném, napjatém období, kdy se svět okolo rozkládá, mohu „Řece bohů“ vyseknout velmi uctivou poklonu a zalitovat, že nadšení vydrželo zhruba dvě třetiny románu, potom už můj zájem ochaboval. Jsem zvědavá na další díla Wilbura Smithe, laťka je nasazena hodně vysoko. 80-85%

53 15.03.2020

„Relikviář“ volně navazuje na předchozí „Relikvii“ - o zápletce se rozepisovat nemusím, to (s dostatkem spoilerů) detailně činí anotace. Tentokrát čtenář prakticky od začátku ví, kdo nebo co stojí za bestiálními vraždami v New Yorku, proto není tolik prostoru věnováno nejistému tápání a kniha je akčnější na úkor tajemna. Atmosféru však nepostrádá, přinejmenším pro mne měly časté výpravy do podzemí New Yorku značné kouzlo, představivost pracovala na plné obrátky. Mohlo to být i napínavé, kdyby páni spisovatelé až příliš okatě nedávali najevo, o koho se není třeba bát, a které osoby plní nevděčnou roli budoucích mrtvol. Potkáme totožné hrdiny, objeví se samozřejmě několik nových postav a stejně jako posledně bych uvítala mnohem drastičtější řežbu – ušetřila bych snad jen agenta Pendergasta :-).
Zamýšlené překvapení v závěru autorům úplně nevyšlo, kýčovité finále (znovu) sebralo „Relikviáři“ nějaké to procento, leč v rámci thrillerově odpočinkové četby nevidím důvod knize upírat dojmy v hodnotách solidního nadprůměru: 75%.

40 13.03.2020

Série "Pendergast" začíná příjemně napínavým příběhem o brutálních vraždách v Newyorském muzeu. Kdo viděl film "Relic", bude mít od začátku jasno, kdo nebo co dělá z lidí sekanou. Není to však důvod vybodnout se na četbu - film byl totiž notně předžvýkán pro (pod)průměrného diváka, ošizen o některé postavy, zápletka byla zjednodušena a samozřejmě nechybí nezbytné hájení dětí, psů a rádoby vtipných sidekicků.
Přiznejme si, kniha samotná je rovněž zoufale předvídatelná, s výjimkou malého překvapení v úvodu se účinkující chovali v souladu s mými předpoklady, postradatelní ztráceli hlavu v určeném pořadí. Tento fakt kupodivu nesnížil zábavnost románu, stránkami jsem profrčela svižně, teprve v závěru na mě přišlo pár nudných zívnutí.
Tahounem případu není agent Pendergast, více prostoru dostává zaměstnankyně muzea Margo Greenová, poručík D'Agosta z NYPD nebo novinář Smithback. U množství charakterů zamrzí schématičnost - okamžitě je jasné, kdo je padouch, předurčený k selhání či k sežrání.
Zklamalo mě finální zúčtování autorů s kladnými hrdiny - já bych byla podstatně nelítostnější. Kýčovitý konec nepotěšil a překombinovaný epilog s "šokující" pointou mi připlácnul na ksicht akorát ironickou grimasu. Agent Pendergast (jakož i muzejní či vládní kapacity s jejich špičkovým vybavením) byl svou nedovtipností rázem pasován na blbce.
Když tak koukám na výčet negativ, možná bych měla být v hodnocení přísnější... leč s obligátním "dobře se to četlo" ráda uchovám čtvrtou hvězdu. 70-75%

54 09.03.2020

Nehodnotitelné. Nemůžu, nechci, nelíbilo. Neuvěřitelně nehezké. Nepochybně nezapomenutelné. Nepředstavitelně negativní. Nelidské. Negramotný neolit. Nervózní, neřkuli neuralgické. Nerozumíte? Nevadí. Nekonsekventní. Nekróza, neoprén, negližé.... ne, ne, ne. NE!

Po „Nabarveném ptáčeti“ jsem sáhla v NEvhodném období. Přemýšlela jsem o přerušení, ale pro četbu takového hnusu stěží existuje nějaká ideální doba. A věděla jsem, že pokud knihu odložím, už se k ní zaručeně NEbudu chtít vrátit. Vytrvala jsem se zaťatými zuby i mozkem a můžu si tedy ve Čtenářské výzvě odškrtnout téma „holokaust“. Válka je zde vlastně na vedlejší koleji, primárně se jedná o drsnou obžalobu venkovského primitivismu. Autora NEměla překvapit vlna zloby, když východoevropské vesničany vykreslil jako incestní, pověrčivé, násilnické burany bez špetky empatie, kteří NEmají na práci nic lepšího, než týrat děti odlišného vzhledu, případně se mrzačit, vraždit a souložit mezi sebou navzájem... či s dostupnými zvířaty. Snaha vyvolat dojem autobiografických zážitků u mNE čím dál častěji narážela na hradbu NEvěřícného odmítnutí. NEpochybuji o hrůzách války a bestialitě, kterou v sobě určité procento rádoby lidí nosí, „ptáče“ však bylo svědkem (a obvykle i obětí) zla, téměř kamkoliv se hnulo. Něco z těch zvěrstev působilo velmi autenticky (popis mnoha zajímavých zvyklostí a pověr), něco jako z doslechu... a kloučkovy sexuální zkušenosti zaváněly vlhkými sny autora. Dětská naivita se mísila s myšlenkami příliš dospělými, emotivní strohost s básnickými obraty.
Mírné spoilery! Přijde mi NEuvěřitelné popisovat, jak se dětský obličej noří mezi stehna bláznivé divoženky a NEvzít přitom v úvahu mizernou hygienu a s ní související (jistě omračující) zápach. NEchat kluka celé měsíce, několik hodin denně, vzpírat pažemi vlastní váhu a poté přijít se scénou, kdy má problémy s uzvednutím knihy? Proč vlastně od NEjsurovějšího psychopata NEutekl, jako už tolikrát předtím? Vesničané se z malicherných příčin pokusí „ptáče“ ponižujícím a trýznivým způsobem zavraždit, ovšem okamžitě odcházejí, NEvychutnají si utrpení až do konce, NEpřesvědčí se o výsledku, zdravotní ani jiné následky veškeré žádné, no NEvím...
Do temného světa „Nabarveného ptáčete“ jen zřídka pronikNE světlejší paprsek a čtenář s pachutí v ústech sleduje postupnou přeměnu NEvinného dítěte v odlidštěného jedince, NEschopného normálních citů a reakcí. Autorův doslov jde svou hořkostí ruku v ruce s romáNEm, zvláště s ohledem na smutný závěr v roce 1991.
A teď se hoNEm vynořit z černého močálu beznaděje, zpátky do příběhů, co hýří různými barvami.

Čtenářská výzva zavelela na zteč dánského autora a jelikož jsem neměla náladu na pochmurnou atmosféru pohádek H.Ch. Andersena, rozhodla jsem se nechat zdeptat jedním ze zástupců severské krimi. A nebyla to vůbec špatná volba, dokonce ani tak deprimující, jak jsem očekávala.
Lehce asociální a (před zakousnutím do případu) vyloženě flákačský přístup komisaře Mørcka ve spojení s jeho svéráznou pomocnou silou v novém policejním oddělení Q jsou zárukou nejedné úsměvné situace. Vyšetřování zločinu, nevyřešeného zmizení atraktivní političky, postupuje hezky krok za krokem, s logickou posloupností, žádné velké tahání králíků z klobouku za pomoci supermoderních technologií či paranormální intuice se nekoná. Motiv i pachatele jsem sice odhalila v okamžiku, kdy oběť naznačila jejich množství a pohlaví (tedy brzy), ale to bude do určité míry dáno mou (svého druhu) soukromou noční můrou, z jaké veškeré zlo vyhřezlo. Předvídatelnost byla kompenzována jedním originálním, hrůzným prvkem.
Několik věcí mi na téhle jinak dobré detektivce zapáchalo: nevěřím v uchování příčetnosti za daných podmínek. Dánští poldové jsou na můj vkus moc velcí pacifisté, zločinci mají se svým arzenálem a ochotou k jeho použití jaksi navrch. Závěr mě neuspokojil, i výše zmíněný pohádkář uměl být drsnější. Příliš mnoho nedořešených záležitostí (já vím, bude do čeho vrtat v příštích dílech). Jakkoliv to zřejmě patří k dánskému koloritu, zmínky o tamních stranách a politice mě otravovaly.
Mimochodem, docela (trpce) mě pobavila dedukce policistů, že poslankyně nemohla být unesena z finančních důvodů. Představte si, jak pustý by byl u nás v Kocourkově parlament a senát, kdyby si tam u korýtek nemohli pořádně chrochtat a nahrabat (zkrátka kdyby politici byli jen nevalně placenými služebníky občanů). 75-80%

67 02.03.2020

S mojí starší ségrou jsme se v dětství rvaly jako koně - připadalo mi, že musela z hodně vysokého lichokopytníka spadnout přímo na hlavu. Jistě šlo o vzájemný pocit. Přesto jsem před jejími dvanáctými narozeninami vyšťourala z pokladničky potřebný obnos a vyrazila do knihkupectví pro tenkou knihu s všeříkajícím názvem "Koně". Doňa Mimoňa je totiž těmito zvířaty odjakživa posedlá: jakmile nějakého vidí volně dostupného, hrrr k němu. Zatímco Metlička obvykle stála bázlivě opodál, zastrašena velikostí onoho majestátního tvora, těžkými kopyty, rozměrnými zuby... kochala jsem se zkrátka z uctivé vzdálenosti a povzbuzovala sourozence větami plnými optimismu: "Nechoď k němu, kopne tě! Kousne tě! Udupe tě!"
Většinu času si však ségra musela vystačit s listováním v této knize, kde se ve stručnosti dočetla základní informace o koních, jejich plemenech, historii, péči o ně atd. Samozřejmě nechybí krásné barevné ilustrace, které jsem často využívala jako předlohu, kdykoliv jsem potřebovala či chtěla nakreslit koně.
Dnes už je takových publikací spousta, ale tehdy, v ostnatými dráty obehnaném pravěku, se jednalo o vzácný a notně ohmataný klenot v naší knihovničce.

34 29.02.2020

Až mě zase v budoucnu sklátí moribundus a večerní četbu skřítěti bych prochrchlala, chci být připravena a mít v záloze vhodnou audioknihu. Tak se stalo, že jsem zakopla o "Klub divných dětí", u kterého mi sice bylo jasné, že do něj předškolní cácorka zdaleka nedorostla, ale třeba za několik let...? Začala jsem v práci z plezíru poslouchat, po první kapitole jsem si říkala "nic moc, příliš dětské", ovšem druhá už do mě zatnula nehtíky a já bez utrpení vydržela do finále.
Nejsem si jistá, jak hodnotit - do cílové skupiny nespadám téměř 30 let, ovšem tehdy by se mi tahle parta děcek vymykajících se normálu pravděpodobně zamlouvala. Aby ne, byla jsem divné dítě, přecitlivělé, tiché, mezi vrstevníky jsem po přestupu na sportovní školu nezapadla, ani jsem se nesnažila. S náznaky šikany od (i starších) kluků jsem se vypořádala překvapivě rázně, stačilo rozdat pár facek, kopanců do holeně či do zadku a byl klid. Není těžké si zjednat respekt, když máte výšku dospělého a váš trénink se zaměřuje na vrhání tříkilovými koulemi. S jedovatými jazyky spolužaček jsem se tak snadno srovnat nedokázala. Ve volném čase pomáhalo utíkat do knižních světů, kreslit sci-fi komiksy s vlastními hrdiny... a po čtyřech letech jsem se dostala na školu výtvarného zaměření, kde jsem mezi mladičkými bohémy byla příliš obyčejná :-).
Těmito tématy se kniha zabývá, dětmi s různými druhy "postižení": obézní Katka by jen četla, bojácný Petr trpí nočními můrami, zahořklý Franta nemá zdravé nohy a Mila vnímá svět kolem sebe odlišnou optikou, upoutat její pozornost je složité. Každý z nich (ne)čelí svým problémům, spolužákům či rodičům vlastními způsoby. A postupně s pomocí ostatních outsiderů dokážou do budoucna hledět s nadějí, méně osaměle.
Já se po dobu poslechu vrátila do hořkosladkých dob dětství, navíc jsem si připomněla, jak je důležité nepodceňovat dětská trápení. Už jen za to bych hodnotila vysoko. Rozhodující je nicméně hlas čtenářů ve věku +/- 10 let, za ně mluvit nemůžu. Třeba sem jednou doplním hvězdy dle dojmů mé dcery (ta je kupodivu navzdory divným rodičům na nejlepší cestě stát se normálním "růžovým mozkem").

"Mrakoplaš se pokusil zavřít oči, ale jeho obrazotvornost víčka neměla a zírala očima dokořán otevřenýma."

Šestnáct. Tolik mi bylo, když mi na prázdninách v blízkosti Frýdlantu nad Ostravicí došlo čtivo, já se tudíž vydala do (jediného) tamního knihkupectví a zakoupila (jediného) nalezeného zástupce žánru fantastiky. Na první pohled mi to teda připadalo jako nějaká kuchařka, neptejte se proč, každopádně jsem ještě týž den zjistila, že fantasy nejsou jen svalovci s meči a ušlechtilí hrdinové. Objevila jsem jejich protipól: Mrakoplaše, ne tak úplně mága pochybných schopností i charakterových vlastností. A místo zádumčivosti vznešených království dostala má bránice zásah Zeměplochou. Vyvinula se u mě nová závislost. Dealer byl naštěstí až do posledních chvil velmi plodný, proto máme doma plné poličky knih pana Pratchetta, v geniálním překladu pana Kantůrka. Nechť je oběma v literárním nebi veselo.
Pokud mám být objektivní, neměla bych "Barvě kouzel" přičarovat více než čtyři slony či jiná vesmírná tělesa. Putování turisty Dvoukvítka s ne zcela dobrovolným průvodcem Mrakoplašem bylo svižné, úsměv na ksichtu se zdál být permanentní, ovšem v poslední třetině můj zájem o jejich čím dál absurdnější lapálie klesal, smíchu ubývalo. 80-85%

"Mrakoplaš se snažil zbavit vzpomínky na tu výšku, ale jí se u něj obzvláště zalíbilo, terorizovala ostatní obyvatele jeho mysli a převracela mu mozek naruby."

72 25.02.2020

Óóó, osmdesátky jako vyšité: Dirty Harry v atmosféře Miami Vice potkává Tarantinovy praštěné krváky (vím, ten se proslavil v devadesátých). Drsný hlavní hrdina je sice "ten dobrý", rozhodně však nejde o žádného zákonů dbalého slušňáka. Z čistě ženského hlediska musím ocenit jeho nereálnou dokonalost - neohrožený kliďas a tvrďák, zároveň gentleman, byť poněkud neotesaný. Podle popisu jsem si v představách naroubovala na svalnatou postavu Daniela Craiga charismatický ksicht Seana Beana, jak vypadal před dvaceti lety... prrr, hormony!
Soudní vyšetřovatel ve výslužbě by si chtěl užívat bezstarostný život na mořském pobřeží, jenže na něj kdosi poslal zabijáka. Mick Stranahan musí vylézt ze své pohodové ulity a jednat, preventivní sebeobrana je spolehlivější než reakce na tahy nepřátel. Máme tady slizké a chamtivé grázly, vyšinuté cvoky, úplatné zaměstnance justice i správné poldy, nechybí vnadné ženy rozličných charakterů. „Hebká kůže“ není skoupá na oběti násilných trestných činů, bizarních nehod i vražd, přesto se stránky nesou v příjemně odlehčeném duchu. Tím pádem lze přimhouřit oči nad určitými zjednodušeními a také „přehlédnutími“, které by si detektivové či koroner za rámeček nedali.
Přímočará a zábavná nostalgie plná ulítlých situací; děkuji svým oblíbeným komentátorům, že mě svými příspěvky nalákali ke knize, jejíž název ani obálka pozornost kdovíjak nepřitahují. 80-85%

42 24.02.2020

Německo, krátce po válce, zločin na odlehlém statku. Těžko napsat něco víc, aniž bych riskovala spoilery - novela stojí a padá s postupným odhalováním detailů o událostech na Jedlové samotě. Co si budeme nalhávat, ten tragický příběh není vůbec originální, najdeme zde obvyklé hříchy, provázející lidstvo snad celou jeho historií. Ovšem reálný základ případu společně s neotřelým způsobem, jakým autorka podávala informace, měl devastující účinek na mou náladu: přepadl mě smutek a mráz mi vytrvale cupital po zádech. Není to jen zásluha umu paní spisovatelky.

Původně jsem „Jedlovou samotu“ chtěla číst, ale při nakouknutí do komentářů jsem stále zakopávala o chválu audioverze, tudíž jsem neodolala... a děkuji!
Vážně hluboká, uctivá poklona pro ty, kteří se na nahrávce podíleli: každý svědek měl svůj hlas (odpovídajícího pohlaví + věku) a výpovědi obsahovaly přesně ty emoce, jaké se k danému charakteru i právě pronášeným větám dokonale hodily. Všemožné štkaní a zajíkání v řeči přitom vždy znělo přirozeně, bez přehrávání či nadměrného patosu. Z devatenácti předčítajících bych snad jen jednou řekla „průměr, holka, příliš umělé“ - a ne, výhrada se netýká osmileté Betty, tam roztomile snaživý přednes děvčátka seděl. Hudební a zvukový doprovod mě často ruší, v tomto případě celou knihu patřičně atmosféricky podbarvoval: zavrzání dveří, bučení krávy či štěkot psa v dálce, fakt dobré. Za geniální považuji nápad s použitím psacího stroje k oddělování kapitol, posluchač se tak plynule přenášel z odlehlé usedlosti na policejní stanici.

„Jedlové samotě“ je vytýkána stručnost, já však uznale zvedám palce: autorka na malém prostoru dokázala říct vše, co bylo třeba, žádné zbytečné nafukování. Klidně bych jí odpustila, kdyby nechala zločin nevyřešený, jak tomu bylo ve skutečnosti (Hinterkaifeck 1922, kdyby si někdo chtěl vyhledat fakta - doporučuji až dodatečně). 75-80% Za skvělé zpracování audioknihy mám cukání přidat pátou hvězdu.

39 23.02.2020

My, Češi, máme Járu Cimrmana, Američani mají Forresta Gumpa a Švédi Alana Karlssona. Posledně jmenovaný světoběžník, jenž ovlivňoval dějiny 20. století ve všech důležitých ohledech, má ještě ve sto letech dostatek sil a svědomí se značným manévrovacím prostorem. Tudíž skrz okno domova důchodců a maceškový záhon vyráží na fosilní road movie, která mu umožní páchat trestnou činnost, potkávat zajímavé lidi (i zvířata) a hlavně pít cokoliv s obsahem alkoholu - pokud to není z banánu, případně s deštníčkem.
Jestliže se čtenář neorientuje v nedávné historii, politice a proslulých osobnostech, užije si knihu jen napůl. Kdykoliv na mně vyskočila nějaká neznámá událost (výbuch v Teheránu, požár ve Vladivostoku), ztrácela jsem jistotu: fabuloval autor i tentokrát na reálném základě, čímž je to ještě vtipnější, nebo si vše vycucal z prstu?
Ať je to jak chce, příznivci absurdity a černého humoru si přijdou na své. Román má pár slabších stránek, i tak jsem se po většinu četby culila a občas se rozchechtala nahlas. 85%

"...ať pan Mao promine, ale on (Alan) má zrovna teď komunismu plné zuby a touží si oddechnout někde, kde člověk může dostat Coca-Colu s vodkou bez příslušné politické přednášky.
Mao odpověděl, že mu to sice prominout může, ale pan Karlsson by si neměl dělat velké naděje. Komunismus totiž slaví úspěchy všude, nepotrvá to dlouho a dobude celý svět.
Načež se Alan otázal, jestli by mu někdo z pánů mohl poradit, kde si komunismus podle jejich názoru dá se svým vítězným tažením nejvíc načas.
Mao Ce-tung, Kim Ir-sen a maršál Mereckov dali hlavy dohromady a celou věc mezi sebou probrali. Padl návrh na karibský ostrov Kubu, něco kapitalističtějšího než právě ten si pánové těžko dokázali představit."

76 20.02.2020

Před rokem jsem podnikla první pokus; ztroskotala jsem už v úvodu na běsnění všech těch socialistických frakcí, čínský komunismus mě nudil a navrch vyvolával dávivý efekt. Zvedám palec za správný postřeh, do jaké míry lze zfanatizovat především náctileté hormony, u kterých minimální životní zkušenosti bývají kompenzovány přebytkem nezvladatelných emocí. Na tom není nic špatného či neobvyklého, průserem však zavání, když se taková nedospělá, nedovzdělaná, zmanipulovaná, pocity zmítaná osůbka staví na piedestal coby nezpochybnitelná morální ikona (tímto zhnuseně „zdravím“ média a politiky budující kult Grety Thunberg).

Průběžně jsem louskala převážně obdivné komentáře k „Problému tří těles“ a ztěžka se odhodlávala k testu č. 2 (usnadněnému výborně načtenou audioknihou). Nedostatečná mentální kapacita, víte? Předpodělanost, že budu tonout v bažině nesrozumitelných teorií a pojmů, navrch mi vznikne bordel ve jménech - Jing Jang sem, Ping Pong tam, Šu Lin jinam... Tak napůl jsem se trefila: v postavách jsem kriket neměla, avšak kdykoliv se autor důkladněji rozepsal v hard sci-fi sféře, oči mi při poslechu zeskelnatěly... v tu chvíli mohl mít sluchátko v uchu třeba tetřev hlušec, vyšlo by to nastejno. Rozuměla jsem pouze základu, zbytek na mě účinkoval jako čistě abstraktní vize. Přemíru detailů, dimenzí, manipulaci s protony atd., nejsem schopná posoudit ani docenit. Zato jsem včera zvládla nerozvařit bramborové knedliky, heč!
Postavy mi byly buřt, trochu šťávy měl jen policista Ta Š´. Chápala jsem, proč je perzekvovaná Wen-ťie vykořeněná mimóza a studený čumák, ovšem například takový Wang Miao měl ženu a synka, přesto jim (s výjimkou scény s fotografováním) nebyla věnována žádná pozornost: samá práce, virtuální svět a řešení záhad, jako by rodina v životě dotyčného vědce nehrála sebemenší roli.
Co s tím, když můj zájem zběsile osciloval mezi krajním zaujetím a téměř nudou? Mizernou práci s charaktery mi vynahradila originalita zpracování tradičního tématu a občas atmosféra (Rudé pobřeží i jeho okolí mě fascinovalo), tudíž na misku vah přihodím čtvrté těleso. Až (pokud) někdy v budoucnu pocítím nadměrnou psychickou formu, pustím se do pokračování. 70%

72 18.02.2020

Taky občas máte dny, kdy jste ekvivalentem psychického papiňáku? Cítíte, že můžete co nevidět explodovat, ohodit svými natlakovanými negativními emocemi strop a nejbližší okolí? Já měla takový den posledního zhruba čtvrt roku, než jsem si položila zásadní otázku: "Proč, ty trubko vypláchnutá, furt čteš / posloucháš nějaké krváky, případně se morduješ s náročnějšími sci-fi kusy, i když ti je vyčerpaný slepičí mozeček nebere? Vezmi si úplně jednoduchou knížku, u které se zasměješ, dylino." Stalo se, volba padla na "Aristokratku ve varu"... a pomohlo to! Tedy asi na 75 minut, než jsem novelku o americké šlechtě, českém služebnictvu a o návštěvnících zrestituovaného hradu Kostka slupla na posezení, načež moji blízcí pokračovali v atentátech na mou příčetnost.
Zapomeňte na jemný, sofistikovaný humor, tohle je zcela přímočarý útok na bránici formou jednoho gagu a vtípku za druhým. Úsměvný odpočinek s několika vyprsknutími, víc jsem momentálně nepotřebovala. Nejvýraznější změnou (a slabinou) proti první "Aristokratce" je délka knihy, přesněji absence délky. Nevadí, budu prostě v terapii pokračovat dalšími díly v odlehčeném duchu.

"Otec se chce účastnit dostihu, jelikož se v Blesku dočetl, že vítěz bere odměnu deset tisíc švýcarských franků. Po přepočtení švýcarských franků na české koruny prohlásil, že vyhraje, i kdyby měl koně do cíle donést na zádech.
Bude muset. Není schopný se ani vyškrábat do sedla."

64 17.02.2020

S Connelyho tvorbou jsem se prostřednictvím „Básníka“ seznámila už před lety a byla více než spokojená, ale od té doby nic. Proč? Těžko říct, knih je tolik a volného času tak málo... především série jsou poněkud v nevýhodě. Proto mi v knihovně udělala radost „Horká linka“, samostatné dílo opěvovaného spisovatele.
Příznivce Harryho Bosche asi vyloženě nepotěší, že zde nenajdou svého oblíbeného hrdinu; jeho místo zaujal Henry Pierce, vývojář v oblasti nanotechnologií, s nezdravým zvykem strkat svůj zvědavý rypák tam, kde přes něj časem musí zákonitě dostat. Když "zdědíte" telefonní číslo po nezvěstné prostitutce a nechce se vám poslouchat nadržené klienty, pátrání na vlastní pěst není zrovna tou nejrozumnější činností. Většinu románu mi tudíž běželo hlavou: „Ty vole, ty si koleduješ! A máš to, no neříkala jsem ti to?“ Na jednu stranu proto mrmlám ohledně průhledné předvídatelnosti (pravda, pachatel nefiguroval na přední příčce mého seznamu podezřelých, dokud nepřišla zřetelná indicie), na druhou stranu ovšem chválím, jak se vše poměrně logicky řetězilo a reakce odpovídaly situaci... a na pár překvapení přece jen došlo.
„Horká linka“ je thrillerem z přelomu tisíciletí, kdy mobily a internet nebyly vzácností ani naprostou samozřejmostí, současnému (zvláště mladému) čtenáři může leccos připadat zastaralé či naivní. Za svou maličkost hodnotím román jako příjemný, relativně čtivý i zábavný, nicméně svým konzumním stylem kapku nevýrazný. 70-75%

41 16.02.2020

Loki se nám poněkud polidštil a mírně vyměknul, což z něj (naštěstí) stále ještě nedělá kladného hrdinu. Nástroj andělů na špinavou práci všeho druhu opět hojně využívá své pistole a magii, pohrává si se smrtelníky a provokuje bohy, najde si čas na lásku, získává nové zaměstnance a jeho sbírka pírek se utěšeně rozrůstá.
Autor působí vypsaněji, povídky se čtou prakticky samy, přesto žádná z nich nezanechala hlubší dojem – všechny se nacpaly v mé škále hodnocení mezi 60 až 70%. Někdy mi nesedlo téma, většinou jsem postrádala rafinovanější pointu a pořád se nemohu zbavit dojmu, že by série o "Lháři" mohla mít silnější grády. Bakchus a Eros by si zasloužili zapojit do děje důkladněji i vtipněji, andělé by měli mít rozvinutější osobnosti a Jenny… tak ta mi zatím přijde zbytečná jako bradavky na chlapovi.
Vrtání se v různých náboženstvích, popkulturní odkazy a pošťuchování/kopání do slavných osobností mi zkrátka k nadstandardní spokojenosti nestačí. Plesknu Lokimu ďábelských 66,6% a jsem zvědavá, jak si Ćwiek poradí s románovou formou třetího dílu.

35 14.02.2020

Pohled na obálku vzbuzuje dojem akční četby, což je poněkud zavádějící. Ano, na nějakou tu střelbu v pár povídkách dojde, bohužel bez patřičné dávky napětí. Hlavní hrdina je Loki, bůh klamu; se schopností měnit podobu, zneviditelnit se a s podobnými triky v rukávu je prakticky neporazitelný, nelze se o něj obávat. Navíc – držet palce vrahovi, zloději, lháři, zrádci a nenapravitelnému intrikánovi? Autor se snažil postavu podat jako sympatického čtveráka, ač spíše záporného: sobeckého, nevypočitatelného a všehoschopného. Rozporuplné charaktery mi v knihách a filmech často sedí, Loki je však na můj vkus nahozený příliš plytce. Jeho motivace zůstala utajena a tak byl problém ztotožnit se s činy nordického frikulína.
Kniha vyžaduje znalost severské mytologie, orientovat se ve slovanské a křesťanské také pomůže. Já jsem stěží expert; kdo si má sakra pamatovat, který bůh s kým, proč a s jakým výsledkem, určitě mi unikla spousta narážek. Z několika povídek pomrkává filmová klasika, např. „Terminátor“, „Exorcista“ a další. Až na jednu výjimku jde o krátké příběhy, obvykle se odehrávají v současnosti, zřídka přeskočíme do síní Valhally, místy se pousmějeme, někdy krátce zamyslíme. Snadná četba, ovšem na úkor výraznějších emocí; mám pocit, že se dalo přitlačit na všech frontách a stvořit zábavnější i myšlenkově bohatší jízdu.
Hodnocení povídek mi většinou vrávoralo mezi nepřevratnými 60–70%. Zmínku zaslouží kvalitní zpracování – překlad je fajn, redakci uniklo minimum chyb a vzhled svádí ke koupi. 65%

40 13.02.2020

Jak jsem mohla zapomenout? Oblíbená knížka mého dětství, u které jsem vždy promáčela kapesníky. Příběh je notoricky známý: nezaměstnanost a chudoba dovedou otce k prodeji synovy milované kolie. Psí oddanost však nabádá Lassii vracet se domů, vzdálenosti a obtížným překážkám navzdory. Brečela jsem v devíti letech, brečela jsem o tři roky později, brečela jsem i jako středoškolačka... a vsadím se, že bych při četbě "Lassie se vrací" předčila profesionální plačky také dnes, coby středněvěká cynická Metla.

57 08.02.2020