mira.l komentáře u knih

(SPOILER) Po dlouhých téměř 25 letech jsem oprášil tuto knihu Jana Šmída, který v dobách prezidentů G. Bushe st., B. Clintona za oceánem a V. Havla u nás působil jako zpravodaj Českého rozhlasu v USA.
Dnes už poměrně matně si pamatuju, že ač mě politické záležitosti nikterak neberou a tady vzhledem k poslání autora za oceánem je politiky docela dost, tak mě tahle knížka hodně bavila už tenkrát a vlastně skoro nic se na tom nezměnilo ani dneska, i když je to z větší části už spíš dějepis než popis aktuálního dění. Jan Šmíd velmi čtivou formou seznamuje čtenáře s prací rozhlasového zpravodaje, popisuje různá úskalí této práce ve své době, ale i příhody zajímavé, humorné. V textu přijde řeč na popis některých amerických velkoměst, společenských (namátkově předávání Oscarů), sportovních (NHL, US Open) či politických (volba prezidenta USA) událostí a osobností tak, jak měl autor možnost se s nimi seznámit, když bylo jeho prací referovat o nich v naší mladé raně kapitalistické demokracii:). Jedna část je věnována i tomu, jak ze svého pohledu poznal některé přírodní krásy USA či Latinské Ameriky, kam také během svého sedmiletého pobytu zavítal ať již pracovně nebo jako turista.
Poslední částí knihy je pak přepis vybraných příspěvků, které posílal do Č. rozhlasu a které celé vyprávění vhodně doplňují.
Z dnešního pohledu je vlastně už skoro humorné, jak některé problémy řešil v dobách "předinternetových" či časně internetových, kdy třeba Wikipedie, Facebook, Skype, různá datová úložistě, přes která by se daly posílat zvukové soubory a jiné dnes běžné věci buď vůbec neexistovaly nebo se jen velmi pozvolna rodily.
Pro charakteristiku knihy bych možná mohl použít jednu autorovu větu z kapitoly, kde popisuje, kterak se dostával k informacím, zde konkrétně se to týkalo deníku The Washington post: "Zajímavá je rubrika Style, kde jsou všechny možné drby z politiky, kultury i společnosti, zpracované seriózní formou." V knize sice není rubrika Style, ale jinak to celkem sedí:). Není důvod nedat plné hodnocení.

3 27.01.2024

Druhá kniha V. Kroce čtenáře opět provádí Austrálií, tentokrát ovšem už ne v rámci tak dlouhého pobytu jako tomu bylo v knize první, zde se jednalo spíš o takovou delší dovolenou, a také to není cesta nedozírnými dálavami australského vnitrozemí, v rámci této knihy poznává autor převážně ty krásy Nového Jižního Walesu a Victorie, na které se v první knize nedostalo.
Další změnou je to, že na tuto cestu se krom maželky vydal i s tehdy dvouletou dcerou. Té já bych osobně snesl v knize o něco (no, možná i o o dost) míň, ale budiž. Kromě této drobné výtky je ale i tohle na čtení příjemná knížka.

3 25.12.2023

Rád konstatuji, že i po téměř 25 letech od vydání jsem si tuhle knížku znovu se zájmem přečetl. A stejně tak rád sáhnu i po té druhé autorově knize od protinožců.

3 19.12.2023

Tuhle knížku jsem oprášil po mnoha letech. Autor knihy delší dobu žil s manželkou v Austrálii, kde si patrně potřeboval vydělat na následné cestování a zároveň přitom ještě chodil do školy, patrně aby si zdokonalil angličtinu. Tahle úvodní pasáž mi je v tom svém samotném smyslu, principu, trochu nesrozumitelná, proč tam vlastně jeli, proč tam chodili do školy, to mi trochu uniká.
Hlavní část knihy se věnuje prakticky okružní cestě australským kontinentem, poznávání lidí, přírody, různých kulturních zařízení. Asi je třeba trochu přihlédnout k době, ve které se vyprávění odehrává, protože mi z toho trochu ční neustálá snaha ušetřit, kde se dalo.
Co se týká té cestovatelské části knihy, není to špatné čtení, já měl ve své době tenhle typ knížedk docela rád, a rád si je přečtu i dneska, místy je to teda spíš už dějepis, autor se tam podivuje nad několika v Austrálii tehdy zcela samozřejmými věcmi, které jsme u nás tehdy neznali, ale dneska jsou zcela běžné i u nás.
Co mi tu docela vadilo a vadí mi to tak nějak obecně - kniha bez kapitol. Nemám prostě rád, když vezmu do ruky knížku, jejíž text není členěn do žádných nadepsaných kapitol, když je to celé jeden souvislý text, byť tady oddělený aspoň na odstavce a pomyslné kapitoly jsou odděleny aspoň nějakými "trojhvězdičkami".
Nelituju toho, že jsem si to přečetl po skoro 24 letech znovu, nicméně myslím, že opět po tomto titulu už nesáhnu.

3 11.12.2023

Po knize od J. Králíka jsem sáhl po další publikaci, kterou mám v knihovně už dlouhé roky a kdysi dávno jsem ji četl, z doby, kdy dakarská rallye byla úplně o něčem jiném než dneska. První vydání této knihy vlastně vyšlo asi ještě dříve než pohled na Dakar očima novináře Králíka, tohle je psáno z pohledu Radka Fencla coby člena jedné z posádek "ostrého" Liazu.
Kniha mapuje první krůčky našich účastníků na soutěži, od prvotního nápadu přes přípravu vozů po první start na rallye v roce 1985. Hlavní část knihy je pak věnována ročníku 1986, ve kterém však pro posádku s Radkem Fenclem po skoku z duny soutěž skončila a do Dakaru dojeli mimo soutěž. To na druhou stranu dalo autorovi prostor část knihy pojmout trochu netradičním způsobem, z pohledu odpadlíků soutěže, kteří jedou jednou s předstihem, jednou se zpožděním poněkud jinou trasou a ani jejich cesta není bez komplikací.
Tyto pasáže se střídají s popisem toho, co zažívají posádky, které v soutěži zůstaly, a to až do poněkud neslavného, ale účastníky nezaviněného konce, kdy byly posádky utopeny v bahně jen kousek od Dakaru. Dále se pak autor již výrazně stručněji věnuje dalším ročníkům 1987, 1988 a 1989.
Nedá se úplně přesně určit, jestli je lepší tato nebo Králíkova kniha, každá nabízí pohled na soutěž z trochu jiného pohledu, bavily mě obě. Obě popisují časy, které už jsou bohužel dávno pryč.

3 27.11.2023

Po dlouhých letech jsem znovu vytáhl tuhle knížku z dřevních dob Dakaru, kdy tahle soutěž byla ale úplně někde jinde než je dneska.
Kniha je napsána očima Jana Králíka jakožto jediného motoristického novináře z tehdejšího Československa, který měl to štěstí být u prvního vítězství Tatry na Dakaru, stejně jako u několika již méně radostných událostí, jimž vévodila havárie dvoumotorového Dafu.
A dneska se asi s odstupem všech těch let a událostí, které po tomto ročníku následovaly, dá pochopit, proč se tahle kniha dá považovat za legendární. Protože prostě zachycuje dakarskou rallye ve své prakticky původní podobě, která už je nenávratnou historií. Nevadilo ani těch pár hrubic v textu:).
Na závěr se snad můžu jen sám sebe ptát, proč mi trvalo takovou řadu let, než mě napadlo si tuhle lahůdku přečíst znovu?

3 20.11.2023

Od napsání téhle útlé knížečky uplynulo téměř 70 let, takže on je to spíš trochu dějepis než cokoliv jiného.
Obsah knihy celkem trefně vystihuje zdejší anotace, tak snad přidám jen to, že i přesto, že úroveň vědomostí o řadě věcí je dnes poněkud jiná a třeba místopisné názvy se dnes v mnoha případech také píší trochu jinak, tak to byl i tak, po těch letech, docela zajímavý a čtivý pohled na dalo by se říct asi jeden z prvních velkých objevů domácího egyptologa, protože egyptologie byla předtím doménou především Angličanů, Francouzů a Němců.

3 30.07.2023

Už po pětatřicáté jsem se přesvědčil, že co je české, to je hezké.

3 10.04.2023

Jéje, IKARUS... Tak tohle byla docela nostalgie...
Tatík - svého času řidič autobusu v jednom ČSAD, na nich taky docela dlouho jezdil, tak si Ikarusy pamatuju docela dobře. Třeba to, že linková verze "kloubáku" se tak nějak zametala mnohem hůř než podobná článková Karosa "sedmičkové" řady, v té bylo mezi sedačkami o dost víc místa na manévry s koštětem:). To jen taková drobná vzpomínka na okraj.
Tahle dvouvečerová jednohubka mi velmi jasně připomněla svého času notoricky známé maďarské článkové autobusy řady Ikarus 280, v modrém provedení linkové verze, jak jsem je znal poměrně důvěrně, či v červeném městském, se kterými jsem příliš do kontaktu nepřišel.
První část knihy tvoří představení maďarské firmy, její historie od založení až po zánik, který prostě asi jednou přijít musel. Převážnou část, prakticky polovinu, tvoří popis a docela bohatá fotodokumentace právě řady 280, což byly ony známé článkové autobusy, které si mnozí z nás pamatují.
Poté následuje představení několika typů let padesátých a šedesátých, které mně osobně jsou prakticky neznámé, a upřímně řečeno asi i většině ostatních, dále malých autobusů řady 553 na podvozcích AVIA pro zhruba 20 cestujících, který jako jediný krom řady 280 znám. Výčet pak uzavírá přehled výrobků, které vznikly vesměs už po roce 1989, k nám byly importovány spíše v jednotkách kusů či menších skupinách, a který na mě osobně působil poněkud roztříštěně, ovšem ne z hlediska literárního, ale zkrátka to působilo dojmem, že továrna Ikarus prostě tak nějak zaspala dobu, pokusila se o několik typových řad, které byly tak nějak už předem odsouzené k nezdaru a celé to s Ikarusem dopadlo, jak to asi dopadnout muselo. Ta poslední fáze existence továrny Ikarus mi trochu připomíná závěrečnou etapu výroby osobních Tater, či firem Avia nebo LIAZ...
O tomto tématu se asi nedá napsat literárně příliš květatá kniha, já jsem si však těch zhruba 160 stran textu, výčtu toho, kolik u nás jezdilo kde kusů a poměrně bohaté fotodokumentace bohatě užil.

3 30.03.2023

Tohle bylo tak nějak dost o ničem. Stejně jako jedna z knih R. Fulghuma, ke které jsem se vrátil před touto, i tahle ve mně nezanechala naprosto vůbec nic. Pán byl možná dobrý architekt, ale spisovatel moc ne.

3 23.02.2023

Já vlastně nevím, jak tuhle knihu objektivně ohodnotit a co k ní napsat... Wohllebenův Tajný život stromů byl úžasný, tohle mě zdaleka tak nebralo. Autor tu načne řadu témat, z nichž se do hloubky nevěnuje vlastně žádnému, skáče to tak nějak od jednoho ke druhému. Jelikož na začátku popisuje trochu i svá studia a počátky své lesnické praxe, tak celou knihou mi poněkud prostupuje myšlenka, že volba lesníka jakožto budoucího povolání u něj možná byla tak trochu chyba...??:)

Ano, samozřejmě že v mnoha věcech má autor pravdu a dá se říct, že uhodil hřebík na hlavičku, mnohé skutečnosti a souvislosti jsou skutečně alarmující, u některých témat či myšlenek mám ale pocit, že řeší nesmrtelnost chrousta či kvadraturu kruhu... Například myšlenka ze strany 234 - zastavit růst ekonomiky a vrátit ji zpět do 60. let - nereálné, nesmyslné, v praxi zcela neproveditelné, proč o něčem takovém vůbec uvažuje? Celá kniha je také vztažena na německé poměry a my laici mnohdy nevíme, jak to v příslušných věcech chodí u nás, i když jsou tam na některých místech poznámky o naší praxi či legislativě. Krom toho je třeba si uvědomit, že kniha byla poprvé vydána v roce 2013, napsána tedy někdy v r. 2012. Není už náhodou od té doby také něco jinak?
Já z té knihy nabyl dojmu, že v zásadě se dá říct, že dle autora je špatně vlastně všechno, co v lese člověk dělá, že lesům zvoní umíráček. A že asi nej- by bylo vrátit se zpátky na stromy či do jeskyní. A to asi není úplně ideální závěr. Nemůžu jinak než za průměrné tři*.

3 06.08.2022

Tutanchamon. Cesta podsvětím aneb když je i přebal knihy malým uměleckým dílem...
Monumentální kniha, hlavně svými rozměry, kvalitou papíru i fotografií. Je tedy pravda, že jsem tak trochu očekával, že bude Tutanchamonovi, resp. jemu a jeho hrobce, věnována celá beze zbytku, což není tak úplně pravda. Věnuje se spíš tématu cesty starých Egypťanů na onen svět a podsvětím tak nějak obecněji. Textů zde až tolik není, ale to zase až tak nevadí, protože krása a kvalita mnohdy dost detailních fotografií plně vynahrazuje stručnější textovou část, která přísně vzato, se samotným Tutanchamonem až tolik nezabývá. Tohle je zkrátka kniha především na prohlížení a kochání se, která si to plné hodnocení rozhodně zaslouží.

3 21.07.2022

Jak uvádí uživatelka annes přede mnou, těch údajů o vystoupeních, koncertech, a vůbec o tom, kde E.D. zpívala jakou roli, je opravdu hodně a běžný čtenář je asi bude trochu pouštět "jedním uchem tam a druhým ven". Na druhou stranu to tam asi uvedeno být muselo, protože to byla velmi významná část života naší asi nejslavnější operní pěvkyně, a knížku to rozhodně nedělá nezajímavou, čtenáři představuje Emu Destinnovou se vším všudy. Byla to žena dalo by se říct rázná, moderní, silně vlastenecky založená, ale v jistých věcech i naivní, možná až dětinská, jednající trochu neuváženě. Její talent umělecký byl bezpochyby velký, stejně jako ve svojí době její sláva především za našimi hranicemi. Co rozhodně velké nebylo, to byly její schopnosti obchodní. Zámek ve Stráži nad Nežárkou a jeho okolí si sice zamilovala a dnes je spojována hlavně s touto lokalitou, ale dá se říct, že jeho koupí si nadělala tolik starostí jak materiálních, tak duševních, že to asi mělo svůj podíl i na její předčasné smrti. Já toho o ní zase tak moc nevěděl, tak jsem si rád přečetl i o takových tématech, jako byla její "špionáž" na začátku 1. světové války či její vztah s Dinhem Gillym. Ale i některá jiná témata. I když to období, které následovalo po konci první sv. války, už moc veselého čtení nenabízelo.
A v neposlední řadě... já ten její pomník u dubu u Nové řeky mám tak půl hodiny na kole, ten její epitaf už jsem četl tolikrát, že ho vlastně znám zpaměti... takže vlastně tahle knížka byla tak trochu povinnost. Pokaždé, když tam zastavím, obejdu dub, zajdu k vodě, kouknu na pomník a přeříkám si ten text, jestli si ho pořád pamatuju. A ... ano, pamatuju:).

3 30.06.2022

Tři. Hvězdičky. Víc ne.
Asi jsem od toho čekal něco trochu jiného, já nevím. Knížky tohoto typu mám celkem rád, Šumavu taky, ale tohle bylo takové nemastné, neslané... Autor evidentně nebyl spisovatel, nad formulací, resp. slovosledem v mnohých větách jsem významně povytahoval obočí, shoda podmětu s přísudkem mu také nic moc neříkala, když má kostel věžičku, tak má vížku, nikoliv výšku, jedna ze základních surovin pro výrobu skla opravdu není potaž...
Přečíst se to dalo, ale že by to byl nějaký skvost knihovny, ke kterému se budu vracet a čerpat z něj inspirace pro výlety, to určitě ne.

3 09.06.2022

Jak už název napovídá, kniha provede čtenáře historií i současností historické budovy Národního muzea, a to od prvních myšlenek osvícených mužů na vznik takové instituce, přes její výstavbu, další osudy v dalších desítkách let až po její generální rekonstrukci, dokončenou v nedávné době.
Hodně podrobně je zde popsána architektura a výzdoba budovy, jak jejího exteriéru, tak interiéru.
Z připojených fotografií je vidět, že náročná rekonstrukce se podařila, budova je opravdu krásná jak na nich, tak samozřejmě i při osobní návštěvě.

3 03.03.2022

Nepříliš rozsáhlá, ale docela zajímavá knížka o této technické "anomálii", dalo by se možná z dnešního pohledu říct. Po krátkém úvodu o historii a troše teorie následuje popis toho, co vypadalo někdy začátkem 60. let jako budoucnost spalovacího motoru, ale poměrně záhy to zapadlo, naprostá většina firem, které licence na výrobu Wankelova motoru koupily, s vývojem velmi brzy skončila, když jejich vývojáři narazili na zásadní problémy této konstrukce.
Pro mě osobně bylo docela zajímavé, kolik firem licenci koupilo a pokoušelo se o vývoj Wankelova motoru, všeobecně je známé německé NSU a japonská Mazda, která jako jediná dotáhla jeho vývoj prakticky k dokonalosti a také jako jediná má na svém kontě opravdu velké počty vozidel s tímto motorem, až do ukončení výroby posledního modelu RX-8 v r. 2012 přes dva miliony. Ale Citroen, Rolls-Royce, Daimler, General Motors v USA, firmy v bývalém SSSR (po sovětsku bez licence), stejně jako motocykly s tímto motorem nebo jeho vznětová verze, to pro mě byly celkem novinky. Stejně jako to, že i u nás vznikl prototyp Škody 1000MB s tímto motorem, který zapadl stejně rychle, jako se objevil. Nevybavuji si, že bych o tom už někde četl.
Myslím si, že autor asi k tématu získal maximum možných informací, přece jen je to záležitost už docela stará, z doby, kdy neexistoval Internet, Google či Wikipedie. Nicméně je pravda, že závěr každé kapitoly tak trochu vyšumí, bylo by dobré vědět, za jakých okolností firmy od dalšího vývoje upustily, pro mnohé to bylo několik ztracených let a obrovské sumy peněz, které daly do vývoje. I tak jsem se dozvěděl nejednu novou informaci. Snad jen bylo vhodné si po sobě rukopis přečíst, autor se tam dopustil poměrně zásadního překlepu hned v počátku. A sice při popisu vývoje motoru v NSU přehodil typ motoru, který byl dále vyvíjen s tím, jehož vývoj nepokračoval. Ve stati o vývoji Wankelova motoru v SSSR jsou pak přehozeny kW a HP, jak už je uvedeno v komentáři přede mnou. A v přehledech vyráběných vozů Mazda mi údaje v tabulkách technických údajů přišly místy také poněkud chaotické. A uvítal bych nějaký závěr knihy z pohledu autora, jak vidí budoucnost tohoto motoru. Ač těmito motory byly osazovány třeba i lehké vrtulníky, sněžné skútry či sekačky na trávu nebo motorové pily, nemyslím si, že Wankel čekají v dnešní době nějaké lepší zítřky.
Na pět to nebude, ale ke čtyřem rotorům přistoupím celkem rád, je to publikace na neokoukané téma, jen by chtěla možná trochu vyladit. Jako ten Wankelův motor:).

3 09.02.2022

Kniha, která asi zaujme spíš jen toho, kdo se o problematiku více zajímá. Představuje výsledky biomonitoringu, který v šumavských lesích proběhl v letech 2009 - 2014.
Stavu lesů, jejich historii, druhovému a věkovému složení a především jejich přirozené obnově se věnuje velmi podrobně a tak vlastně není překvapením, že:
- dominantní dřevinou na Šumavě vždy byl, je a nejspíš i bude smrk
- větrné kalamity s následnými kůrovcovými gradacemi jsou tu také po staletí, stejně jako periody plošného rozpadu stromového patra
- les se dokáže poměrně rychle a velmi intenzivně krátce po narušení obnovit sám a nepotřebuje k tomu drahé umělé zalesňování, jehož úspěšnost je velmi kolísavá
- jedním z největších pokladů lesa je mrtvé, tlející dřevo, které má pro obnovu lesa zásadní význam

Leckomu by čtení téhle knížky s mnoha tabulkami a grafy připadalo nudné, já jsem si zase po čase rád zopakoval to, co už jsem někde četl a přidal i něco nového. Určitě jsem ji neměl v ruce naposledy.

3 05.11.2021

Asi jeden a půlhodinová jednohubka, která se snad ani za knihu považovat nedá:). Vhodně mi ale doplnila den předtím dočtenou knihu o 30 letech NP Šumava. Do komentáře by se v podstatě dala překopírovat ta anotace knihy. Stručné, věcné, přehledné.

3 12.09.2021

Pokud mám knihu o téměř 500 stranách a když jsem na straně 67, dávám do bazaru inzerát na prodej s tím, že když se někdo ozve, tak jsem odhodlán ji odeslat, aniž bych ji dočetl, tak je asi něco špatně. "Vysvobození" přišlo, když jsem byl na straně 128.

Já vlastně nevím, co jsem od toho čekal. Neznám předchozí autorčiny knihy ani nejsem nějaký milovník Itálie, nikdy jsem tam nebyl. Vlastně jednou ano, na zájezdu do Slovinska jsme asi na dvě hodiny přejeli do Itálie k nějakému jezeru a zase zpátky.
Zaujal mě trochu název, trochu obálka, trochu anotace, ale už po nějakých padesáti stranách mi to připadalo, jako bych četl telefonní seznam. Neskutečná nálož vlastně zbytečných informací, tu a tam proložená něčím zajímavějším. Autorka putuje po Itálii a předkládá čtenáři měrou aspoň pro mě až moc vrchovatou, v které kavárně měla jaké kafe, ve které cukrárně jakou zmrzlinu a ve které restauraci jaké jídlo. A pro pořádek, osoby jsou většinou celkem tři, takže vše pro tři. Pochopitelně při tom hojně užívá italské názvy, takže neznaje italsky ani zbla, se dost často docela ztrácím. A tady mě ani nějak nenapadlo a nelákalo to, co vcelku běžně při čtení cestopisů dělám, vzít si k ruce atlas a jet si prstem po mapě.
Poměrně velký knižní přešlap se mi moc často nepovede, nicméně tady se to povedlo dokonale.
Zcela výjimečně knihu nehodnotím hvězdičkami, protože jsem ji nedočetl ani do poloviny. A nechci kazit dojem někomu, kdo z ní bude nadšen. Vyndávám záložku, zabalím a mile rád posílám dál.

Já jsem tak trochu doufal, že z cest "Žlutého cirkusu" vznikne nějaká knížka, minimálně od jejich cesty Jižní Amerikou. Přišlo mi trochu škoda, že se žádná neobjevuje už jen pro to množství fotografického materiálu, který mají. Na druhou stranu mi bylo jasné, že převést na papír to, co znám z filmů a seriálů, nebude lehké. Hodně, ale opravdu docela hodně dlouho se nic nedělo.
A pak se objeví TOHLE. Já nevím, jestli to byl dlouho plánovaný záměr nebo nedostatek jiné činnosti v roce 2020 v době koronavirové, co Dana Přibáně přimělo dát tohle dílo dohromady... Je jasné, že to množství materiálu, několik stovek dnů, tisíce najetých kilometrů, desítky různých oprav menších i zásadních a zřejmě desítky tisíc fotek se prostě nedá zpracovat do jedné knihy den po dni. Ano, asi by to chtělo ještě jednu jazykovou korekturu, tu a tam chybí nějaké to písmenko či přebývá nějaké to slovíčko, a není to jev zrovna ojedinělý, ale...
Ale všechno podstatné z trabantích cest tam řečeno, tedy napsáno je, a ty fotky ... i kdyby tam nebyl žádný souvislý text, jen krátké popisky u fotek, i tak by to byla paráda. Ty fotky jsou prostě úžasné!!! Už u první cesty byly pěkné a s každou další se jejich kvalita dá se říct jen zvyšovala!!
A i poté, co jsem viděl s D. Přibáněm nějaký rozhovor, ze kterého mi vyplynulo, že (asi nejen) já bych s ním v jedné partě zřejmě dlouho nevydržel, on je člověk poněkud svérázný, tak rád objektivně uznávám, že on když se do něčeho zakousne, dotáhne to dá se říct k dokonalosti, protože tohle se povedlo jakože hodně!! Pokud k tomu člověk má ve své sbírce filmy a (nebo) trabantí seriály, tak se to všechno krásně doplňuje.
Na závěr zmíním drobný, ale vtipný detail: stránka 601...:).

3 09.07.2021