mirabl
komentáře u knih

Sice si už z mládí nepamatuju jak to v té pohádce bylo doopravdy, ale nějak se mi nepozdává, že by Jenda s Mařkou nebohou stařenku okradli o drahokamy a dukáty ... a pak zdrhali přes vodopád na labutích :-). Každopádně provedení knihy s pěti 3D prostorovými scénami je dechberoucí.


Škoda papíru, na kterém je tato dementní slátanina vytištěna. Vlasy se mi zježily hrůzou a nevěřícně jsem kroutil hlavou, když přítel všech zvířátek Kryštůfek Robin přibíjel hřebíkem oslíkovi nový ocas. Hodně velká literární bída.


Docela milé překvapení. Sice vůbec netuším, kde se tam vzal ten "gumový" medvídek (co se mu říká Pů a podezřele se podobá té žvejkací figurce z pytlíku s bonbóny), ale příběh mě zaujal ... nebylo to vůbec přihlouplé, čehož si u knížečky pro nejmenší čtenáře velmi cením.


Autor si s češtinou (a její bohatostí) opravdu vyhrál :-). Několikrát jsem se od srdce zasmál ... a několik vtípků nepochopil. Ale za to si asi můžu sám, bo iks let ignoruji TV "zpravodajství".


Stále si myslím, že i malé děti mají rozum a jejich pěstouni by je fakt něměli oblbovat.
..."Pět lištiček přiskákalo, pět lištiček přichvátalo. První v kamnech zatopila, druhá rendlík postavila, třetí kaši uvařila, čtvrtá cukrem posypala. Pátá volá Hošíčku! Pojď jíst kašičku, jen si nespal hubičku!"


Pouze pro divadelní nadšence, aneb i jevištní hvězdy jsou taky jenom lidi :-). Pohledem fotografa mě tahle publikace nijak nenadchla. Interiérové focení bez blesku je totiž hodně nevděčná záležitost a né každý čtenář "rozmazané" fotky pokládá za umění.


Docela zajímavý literární pokus o rekonstrukci sebevražedné plavby, jejímž cílem bylo najít cestu do Indie západním směrem. Fakt, že se admirálu Kolumbovi po "nalezení" Bahamského souostroví podařilo vrátit nazpět i s nákladem indiánů, svědčí především o jeho námořnických dovednostech a pevné vůli uspět (za jakoukoliv cenu). Škoda, že autor knihy příliš tlačil na pilu co se týká věrohodnosti děje a dialogů. Celkem 92 vysvětlivek, komentářů a poznámek "pod čarou" bude pro obyčejného čtenáře asi dost silné kafe.


Renčín beze slov? Bohužel velmi podivný "čtenářský" zážitek. Převládal pocit zklamání.


Má první "větší" knížka čtená ve slovenštině ... a nemohl jsem si vybrat lépe. Jednotlivé příběhy děvčátka z myslivny jsou krásné svou opravdovostí, a někdy i trochu kruté a drsné.


Nepamatuji, kdy naposledy jsem byl knihou tak nepříjemně překvapen. Po naprosto fenomenálním úvodním slovu Karla Šiktance jsem obrátil list a ... s otevřenou pusou zíral na datum, kdy se podle autorů díla začala psát novodobá historie samostatného Československa, tedy 7. listopadu 1917. Jojo, když vítěz (třídního) boje "píše" dějiny, dopadne to vždycky blbě. Další srdcervoucí informační vyprošťovák se odehrál v roce 1928. Normální člověk by napsal, že 10 let od svého vzniku se ČSR stala obdivovanou průmyslově vyspělou zemí ... ale kdepak: říjen 1928, Počátek první pětiletky v SSSR. "Odpad" jsem tomu nedal jen proto, že mezi tou spoustou černo-bílých mazanic (a básnických oslav konečného vítězství komunismu) se vyskytlo i několik zdařilých kreseb od uznávaných autorů.


Možná se zde nalézá přehršel badatelů, kteří mají akutní potřebu se šťourat v té hromadě sraček, která se zove Uplně Svobodná Amerika, mě tahle kniha ale neoslovila. Naopak, pokazila mi celý večer. Nebýt čtenářské výzvy, nedotknul bych se jí ani násadou od smetáku.


(audiopovídka). Tahle detektivně-braková cliftonka mi nějak nesedla. Já prostě nemám rád, když padouch svou oběť rozporcuje a pak ji po částech "uklidí". Bída.


Tahle pidi knížečka je docela utrpení. Převažuje humor na hospodské úrovni pro zhrzené paroháče a zakomplexované pivní pupky. Zasmál jsem se asi tak dvakrát.


Neuvěřitelné se stalo skutkem ... jo, básničky jsem četl naposledy na ZDŠ ... ale přiznávám, že první dojem z této útlé knížečky byl, ehm, šokézní :-). Druhý den se mi však autorovo jazykobrusičství rozleželo v kebuli a začal jsem se "Jaro" učit zpaměti. A "Vážnost" ... ta je taky dobrá.


Knihu mohu doporučit pouze malým školákům ... a samozřejmě milovnicím pejsků a psího kraválu. Já sám jsem se už někde v polovině tohoto dílka cítil ... podvedený. Dal jsem paní Blytonové druhou šanci a podle všeho, její "rychlokvašený" styl psaní mi nesedí.


Hezky se to četlo, ale bylo to dost natahované. Prostě takový 300 stránkový Harlequin.


Možná je to vhodné pro mládež, ale jako dospělák jsem měl z této knihy divný pocit. A přitom stačilo tak "málo": vyškrtat 90% převážně jalového textu a vydat to ... ehm, jako komiks, protože ty ilustrace jsou výborné. Jo a na straně 49 je perfektní hláška: "Až jednou všechno zhasne, nebudou lidi umět žít".


Ach domove, sladký africký domove ... aneb jak správně a nepozorovaně zdrhnout ze zvířecího vězení. Začátek příběhu nebyl špatný a četlo se to kupodivu dobře, ale jak jsem se postupně prokousával do finále, celé se to začalo utápět v hrůzostrašných vymyšlenostech ... že by nedostatek fantazie? No prostě zklamání. Ale palec nahoru za dvoustránkovou ilustraci pražské tramvajové zastávky (str. 24-25), kde i dvouletý capart, kterému je kniha určena, musel užasle a nevěřícně zírat na válejícího se opilce s pivem Gambrinus v ruce.


Jojo, když dva dělají totéž, není to totéž. Jediný kreslený fórek páně Jiránka by hravě trumfnul celou tuhle sbírku. "Odpad" jsem jí nedal pouze proto, že (světe div se) mě tady zaujali ti dva mimoňové, jak se po přistání v zoo snaží komunikovat s domorodcem podobného vzhledu ... s žirafou :-).


Rukama mi prošlo několik knih od autorky (kterou část populace zná spíše pod "pseudonymem" Malina Obrovská) a ke svému překvapení jsem toto cestopisně-kulinářské dílko dokázal jako jediné celé přečíst. No, samozřejmě že né na jeden zátah ... jen tak asi dvě destinace denně. Dospěl jsem také k roztomilému poznání, že všechny cesty vedou ... ke kadeřníkovi do Paříže.
