Misantrop komentáře u knih
Nejprve jsem viděl film a patřím k těm, kterým se snímek líbí. Navíc jsem fanda herce Rhyse Ifanse, který ztvárnil roli bezcitného Krutase a předčasně tragicky zesnulého herce Gasparda Ulliela, který se narodil ve stejném roce jako já a skonal na mé narozeniny mi je pořád líto.
Kniha je samosebou konkrétnější co do postav i scén, což mne osobně nevadilo a líbí se mi film i kniha více, než Červený drak. Třeba to tak někdo z vás vnímá taky.
Prakticky veškerý obsah knihy je zadán v popisku obsahu. Nechci být remcal, ale většina biografií soukmenovců ze seattleské scény by byla podobná. Výjimkou snad je fakt, že se Mark dožil oproti ostatním poměrně vysokého věku.
Jde o rychlé čtení, přece jen je to mířeno pro děti, takže je to dost osekaný, ale kostra příběhu zůstává a dětem postačí k tomu, aby posléze samy vztáhly ruku ke knize, či oko k filmu.
Tato kniha pro děti mne byla doporučena. Vůbec jsem jí neznal a už ten název Kvak a Žbluňk mi přišel vtipný tak, že jsem knížku koupil. Dceři jsem jí za pár nocí přečetl a chtěly jsme oba více. Našel jsem tedy zbývající dva díly, dokoupil jsem, přečetli jsme a uzavřeli kruh.
Tento životopis mne bavil číst. Netušil jsem, že Brian měl tak zajímavou a vtipnou vojenskou službu a následné pendlovani mezi různými kapelami. Jako klenot beru v závěru knihy důmyslně rozvětvený harmonogram kapel, kde všude Brian zpíval... a že jich bylo.
Je na samotném čtenáři, co si během čtení vydedukuje a zda-li může předvídat závěr.
Co se týče tempa, tak prvni sedlácká čtvrtka mne nechávala chladným a v žilách mi kolovaly kostky ledu. Náhlá změna do partyzánského tempa zaujala i snovými sekvencemi, kdy koketujes s úvahou, zda-li kořalka nebyla spíš halucinogen, co tam nasávali. Každopádně jedna z mála knih, která nekončí šťastně. Poslední části knihy jsem hltal. Přečteno za jednu neděli.
Tyto vtipné memoáry jsem objevil jednoho dne v práci na poličce v knižním eráru. Jednoduché čtení s množstvím černobílých fotek, které stojí na zajímavých vzpomínkách z mládí i vojny, ale i zážitků s mnohými dalšími herci.
Přiznám se, že má novější Omega verze má na 800 stránek, takže vyzývavý oříšek. Naštěstí nejde o technicky náročné čtení jako u jiných verneovek a příběh jsem znal už od dětství. Viděl jsem koukatelnou verzi z roku 1973 s Omarem Sharifem i na svou dobu povedenou verzi s Herbem Lomem z roku 1961. Na YouTube krom ruské verze (1941), můžete vidět i unikátní filmový snímek z roku 1929. Oba zmíněné pokusy se na svou dobu rovněž vyvedly.
Autorka knihy uvádí, že nemá v úmyslu psát věrnou rekonstrukci života slavné gymnastky. Mezery mezi známými historickými milníky tedy vyplňuje v kurzívě spekulacemi a smyšlenou korespondencí... To mi nestačí. Chtěl jsem více, postačí si pustit dokument a budete vědět stejně. Podivným způsobem se zmiňuje emigrace Nadi a povícero se autorka opakuje a rekapituluje.
"Žili sice v ustavičném strachu, že je někdo uslyší, jak říkají zakázané věci, to je pravda, dneska si můžeme říkat, co chceme, paráda, akorát nás nikdo neposlouchá..."
Psal se rok 1997 a já pravidelně sledoval v TV pořad Power play a tam na vlastní oči zahlédl číslo 9 v jeho 70ti letech jak odehrál zápas v IHL za Detroit Vipers. Ta vzpomínka jak pan Loket přelézá přes mantinel do hry mne utkvěla dodnes.
Kniha dobře poslouží jako sonda do NHL pravěku fandům, kteří rádi srovnávají tehdy a dnes. Po dočtení knihy mohu s klidem tvrdit, že v těch dobách byli hráči fakt žoldáci. Chrániče, hokejky, podmínky i platy měli hráči bez přileb prostě horší. Tehdy se hrálo i více srdcem a hráči byli dlouho vděční za to, že dostávají plat za to, co je baví.
Dozvěděl jsem se cenné informace o tomhle pepku námořníkovi, který díky svým krátkým nohám měl níže těžiště a bylo tak těžké ho sundat. Jeho svalnaté ruce z tvrdé zednické práce bez přehánění konkurovali kulturistovi Bobby Hullovi. Podivuhodná je i odolnost a dlouhověkost na vrcholové úrovni, když se dozvídate jaká a kolik zranění Howe měl.
Dozvíte se proč fanoušci Detroitu házejí chobotnice na ledovou plochu a Pan Hokej Vás nechá nakouknout krom statistik i do osobních korespondencí s manželkou a jeho syny. Rovněž jsem netušil, že Gordon začínal jako brankář a naučil se hrát hokejkou jako levák i pravák, takže si jako jediný v době rovných čepelí prohazoval před brankářem strany, čímž rozhodil soupeře. Jeho krouživý styl bruslení se zdviženým a často smrtícím loktem šel rozpoznat už z dálky a mnoho hráčů s úsměvem ukazovalo jizvy a vzpomínalo na Gordieho sloní paměť, když došlo na oplácení. Vyprávět mohl třeba bitkař Lou Fontinato, který si vykoledoval jedno z nejstrašnějších bití v NHL o kterém se mluví snad více, než o Gordieho gólech. Když mrknete na fotky na netu, šlo fakt o demolici hlavy, kdy doslova jak cituje Gordie "...jeho nos pak nebyl tam, kde má být".
Smutné, ale reálné fakty pravdivé skutečnosti jsou kapitoly, které vypráví o bezcitném trejdari Jacku Adamsovi, který Gordieho roky okrádal o peníze, nebo vedení rudých křídel s kterým se nemohl rozloučit v dobrém duchu. Je zde podrobně popsán konec kariéry a následný comeback do WHA, která byla opravdová hrozba pro NHL, ale pro Gorda splnění snu zahrát si se svými syny.
Knihu jsem zhltnul za jednu neděli a měl pořád hlad!
Nevydržel jsem a dal šanci mluvenému barytonu Jíry Schwarze v jehož podání zní uchulibně i Conan, Poslední Mohykán, či ponuré vize Lovecrafta. I když film působí násilně, tak tam uhyne jen zástupce Galt, ale v knize se jedou nekompromisní jatka.
Líbí se mi jak J.J.Rambo skautským způsobem eliminuje policisty a taky jedna zajímavost: Kus plátna, který Rambo najde jako oděv nebyla rekvizita. Dodnes ho Sly má. Nesmím opomenout postavu Teasla, jehož uvěřitelnost zanechá dojem jak ve filmu, tak v knize.
Mé novější Omega vydání má skoro 400 stran - je rozdělené na dva díly a má přes 40 kapitol. Kdyby kniha byla poloviční, nic by se nestalo a to jsou zde osekány původní antisemitské názory díky kterým trvalo skoro sto let, než se někdo pokusil román zfilmovat. Nejpovedenější oceněnou adaptaci na plátně uskutečnil, kdo jiný než žádaný Karel Zeman a aby se vyhnul ožehavým tématům uzpůsobil postavy jako karikatury.
Před čtením jsem si pustil ještě mluvenou verzi, ale ani po dočtení zdlouhavé knihy jsem se neubránil pocitu ani hodnocení, že jde zatím o nejslabší verneovku, kterou jsem doposud četl.
"Lidské bytosti nejsou stvořeny k tomu, aby bloudily dvě stě dvacet miliónu mil od Slunce."
Má příprava před knihou byl neznámý, ale poměrně zdařilý australský animovaný TV film z roku 1979. Poté jsem viděl, kvůli rozpočtu nedotažený americký barevný film z roku 1958.
Příběh, kde obchodník a vynálezce Barbicane po skončení americké občanské války vynalezl nový zdroj energie nazvaný Power X je prostý. Plánuje ho použít k pohonu raket a aby ukázal jeho potenciál, plánuje poslat projektil na Měsíc. Na cestu se k němu připojí jeho asistent Ben, Barbicanův úhlavní rival Nicholl a jeho dcera Virginia. Nicholl věří, že Síla X jde proti vůli Boží a sabotuje projektil, aby se nemohli vrátit. Události připraví napínavé finále, aby vznikl boj o rychlou opravu projektilu.
Tak se dá popsat příběh z inkoustu Julese Verna avšak filmové zpracování vyvolává u mnohých hodnotících úšklebek jednonohého v soutěži v kopání do zadku. Mezi opatření, která tomuto filmu na poslední chvíli přinesla snížení nákladů, bylo totiž odstranění všech scén odehrávajících se na Měsíci. I tak si nemyslím, že snímek patří do brakových vod a pokud ano, tak plove důstojně - ovšem kniha je kniha. V knize však k samotnému startu dojde až v závěru knihy, čímž příběh i končí. "Les shoří jen vlastními stromy!"
Slavný příběh zámožného poutníka Willy Fogga mne hypnotizoval jako večerníček v dětství, kdy se v 90.letech vysílal v TV animovaný seriál, který mi utkvěl dodnes v paměti společně s jeho nakažlivou znělkou.
Posléze jsem zhlédl i hranou verzi s Pierce Brosnanem z roku 1989, která nebyla špatná a možná je reprezentativnější, než komická verze s Jackie Chanem točená po miléniu. Za zmínku však stojí i barevný film z roku 1956, který je znám hojnou účastí hollywoodských stars.
U této knihy narozdíl od jiných verneovek se mi líbí svižný úvod a zápletka u gamblingu, kdy se během minuty zásadový Fogg rozhodne vsadit o zřejmě neproveditelnou cestu kolem světa za 80 dní a dále už to všichni známe...
První seznámení s příběhem u mne spadá do 90.let, kdy jsem jako dítě přičmuchl ke knižnímu komiksu, který vyšel pod španělskou taktovkou roku 1991 (a stále zdobí mou knihovničku, heč).
Před lety jsem zhlédl i barevnou zfilmovanou verzi z roku 1959, která získala několik nominací na Oskara a i dnes má snímek něco do sebe. Před čtením knihy jsem si při žehlení (ne, kecám) ještě pustil vlažný celuloid z roku 2008, kde má hlavní roli Brendan Fraser, abych mohl knihomolsky uzavřít kruh. V průběhu čtiva se dá pomalé tempo na povrchu Země odpustit, jelikož pod povrchem se budou dít jó věci.
"Slovo jeskyně není snad vhodné k označení tohoto nesmírného prostoru. Ale slova lidského jazyka nestáčí tomu, kdo se odváží do zemských hlubin!"
Přiznám se, že mi film nesedl vůbec. Kniha je sice lepší a i když se čte poměrně rychle děj se vleče jak starý psopes. Mé Omega vydáni má totiž přes 200 stran. Na celostránkové detailní rozbory nedůležitých postav jsme u verneovek zvyklí, ale zde se skoro do půl knihy krom fantazírování v místní krčmě nedaleko hradu nic neděje. Teprve po zdlouhavé hecovacce jestli jít a kdo půjde na obhlídku hradu se pomalu začíná něco dít.
Po prvním incidentu v hradě se následně zpátky v krčmě seznámíme s mladým hrabětem Telekem, který vypráví mysteriózní minulost barona Gorcze během pobytu v Neapoli. Do té doby mi v žilách kolovaly kostky ledu a kniha mne krom ilustrací nerajcovala. Čtivější a napínavá je poslední čtvrtina knihy, kdy se poblouzněny hrabě Telek vydává na vlastní rokokovou pěst do útrob ponurého hradu...
První díl jsem nečetl a o třetí díl bych asi nejevil zájem. Zhuntovaná Jaxová je bez peněz a má misi na planetu Ithiss-thor. Během příběhu se tam nedostane, jelikož s ostatními soukmenovci musí řešit průběžné patálie, ale v třetím díle už by tam měla být.
Letos v nedožitých 80 let zemřel v Rakousku německý fotbalista, trenér a manažer přezdívaný císař Franz díky svému skvělému hernímu stylu, vůdcovství a dominanci na hřišti. Dvojnásobný držitel Zlatého míče pro nejlepšího evropského fotbalistu (1972, 1976). V letech '66, '68, '74 a '76 získal v Německu ocenění Fotbalista roku. Pelé ho roku 2004 zařadil jako prvního Němce z deseti do svého seznamu 125 nejlepších žijících fotbalistů. Jako jeden z mála na světě vyhrál zlatou medaili jako hráč i trenér. I když tenhle maestro získal všechny možné fotbalové medaile, ta olympijská mu chybí.
Je zřejmé, že rozepsat konkrétní úspěchy tohoto talentovaného borce do knihy by vyšlo na více epištol. Avšak čtenář není ochuzen aspoň zmínkou. Podstatné je, že se dovíme fakt, že v 60. letech zkoušel post libera na kterém začal hrát novým způsobem a stal se tak největším představitelem útočné hry stoperů. V roce 1971 se stal dokonce kapitánem národního týmu.
Dočteme se i o kontroverzním trejdu v roce 1977, kdy přijal lukrativní nabídku z USA, kde fotbal nebyl a stále není na prvních ani dalších příčkách, ale i tento klub dotáhnul ke třem titulům.
Stejně čtivá je i Franzova trenérská kariéra v národním týmu, kde se hned dostal do finále s Argentinou.
Beckenbauer je považován za jednoho z nejlepších hráčů všech dob. V roce 2004 byl zvolen druhým nejlepším evropským fotbalistou za posledních 50 let.
Propagandistický škvár jako studijní materiál výmluvně dostačující.