Montezuma komentáře u knih

Proč nám den co den zpravodajské servery a tištěné noviny nepřináší příběhy lidí jako pan Pikl, příběhy odbojářů, vědců, spisovatelů, krátce lidí, kterých je možné si vážit a kteří pro nás tolik udělali? Proč znovu neprobudit ono pozitivní vlastenectví, hrdost na vlastní stát a národ jako jsme to naposled cítili za První republiky?
Místo toho se nám ve formě rozhovorů, článků, filmových dokumentů aj. dostává nikdy nekončícího přívalu lidské ubohosti a "zajímavých a potřebných" náhledů do světa patologických jedinců typu doktor Rath.
A ne, lidi to nechtějí. Lidi budou číst a dívat se na to, co se jim předloží. Pojďme na sebe být zase chvilku hrdí. Rozpoznejme a nejširším vrstvám obyvatel představme skutečné hrdiny a vzory hodné následování. Opravdu, tak těžké to nebude. Pan Pikl k takovým vzorům patří.

6 25.07.2015

Parafrázoval bych záložku: Tundra, mraky komárů, existencionalismus, jemný surrealismus, humor spočívající v jeho nepřítomnosti, mokré ponožky, kompas se rozbil, smrtelná nehoda/vraždička...
Jeden z nejlepších románů jaký jsem v poslední době četl. Hermans přistupuje k literatuře tak jak se sluší a patří: nikoliv jako ke kratochvíli do tramvaje; on skrze ni povyšuje to věčné lidské pachtění na rovinu všeobecně platné existencionální zkušenosti a zvládá u toho být ještě elegantně vtipný. Klobouk dolů!

6 26.06.2012

Bůh je mi svědkem, trvalo to rok, ale protože jsem čtenář-zarputilec s jistou mírou hrdosti, nakonec jsem celé toto veledílo poctivě přelouskal od první do poslední řádky, a je třeba říci, že byť se jedná o zcela neuvěřitelnou, maniakální, leckdy krásnou, leckdy naprosto nesnesitelnou VELEONANII jednoho dekadentního monomanického grafomana, je to také bezpochyby velká literatura, výkon dnes už zcela nepochopitelného celoživotního soustředění se na jeden jediný předmět, totiž na lidské vědomí, jeho nejjemnější poryvy a záchvěvy, nic z něj rozumem uchopitelného Proustovi neuniklo, nic mu nebylo neznámé. Lidské vědomí, ne studie epochy a její společnosti, bylo hlavním předmětem Proustovy obsese, ber nebo nech být milý čtenáři, literát je tentokrát zcela nekompromisní a extremistický.
Hledání je svým způsobem umělecká příručka lidské psychiky, jejích zákonitostí a nemocí, a to dlouho před její klinickou následovnicí v podobně DSM-5-TR; Hledání má ovšem oproti ní jednu výhodu, není totiž normativní, na lidskou psychiku se nedívá dnešní binární optikou nemocný - zdravý, Proust chápe, že lidské vědomí je mnohem "barevnější" a neuchopitelnější než prostá dualita zdravý (ukojený, spokojený), nemocný (neukojený, nespokojený).
A tak nám v jeho bizarně extremistickém grafomanském výronu kolují spíše než lidské bytosti a jejich historie jakési energetické body vědomí, pulzující životem a vnitřně pravdivé, je třeba říci, že čtenář, který je podobný extremista jako autor a má na to koule, vyjde z této literární tortury přece jen obohacen, sám jsem měl pocit, že kdybych nebyl líný a dělal si výpisky všech v Hledání zkatalogizovaných lidských duševních pochodů, nic v životě a lidském chování by mě už napříště nemohlo překvapit, vše lidské je tu zdokumentováno a rozpitváno do nejmenších detailů.
Jaký typ čtenáře bude tedy ochotný Hledání ztraceného času přečíst i v 21. století? Kompletista? Psycholog? Zvědavec toužící po čtenářské výzvě? Milovník Belle Époque ve Francii? Kdo ví, možná, že jediným a hlavním předpokladem je čtenářova trpělivost, tehdy, jako i dnes v době tolikerých rozptýlení a povinností, která činí pozornou a systematickou četbu tohoto sedmisvazkového kolosu téměř nemožnou.

Nakecala se kolem toho už spousta veleučených řečí, ale přiznejme si: fašismus je na individuální lidské rovině podivuhodně často pouze projevem hlubinné osobnostní poruchy, psychopatie, nezřídka sexuální patologií. Na civilizační úrovni je potom fašismus marným a zničujícím pokusem o návrat ke kmenovému barbarství, útěkem před civilizační zátěží (řečeno s Popperem) do útěšného lůna kolektivu a mytologického pojetí světa (i když s využitím modernistické dynamiky). Vzato kolem a kolem, fašisty a fašismem může civilizovaný člověk jedině pohrdat, neboť fašisté jsou ve své podstatě, a to mají společné se všemi fanatiky včetně radikálních levičáků, psychicky poškození, mentálně nevyzrálí (Theweleit) zbabělci neschopní se vyrovnat s nároky moderního světa.

P.S.: zmíněná tendence extrémní pravice k sexuální patologii je ovšem velmi zajímavý úkaz, třeba u extrémní levice se tolik neprojevuje, pokud vím. Nechápu, čím to může být.

5 22.08.2021

Přehnanou úctu vůči dílu Thomase Manna už asi nikdy nepochopím. Je-li jedním ze základních předpokladů dobrého prozaického řemesla učinit téma románu uvěřitelným pro laika a neurážlivým pro odborníka, přijde mi, že Thomas Mann se proti tomuto pravidlu prohřešuje kde může.
Odmyslíme-li si stokrát provařenou legendu o Doktoru Faustovi, zde podanou v typicky nabubřelém, zastaralém a mrtvolně veletoporném Mannově podání, zbude nám odbornické profesorské rozumování o hudbě, které bohužel člověk, který nevystudoval hudební teorii, nemá šanci pochopit. Čtenář tak musí přetrpět dlouhé pasáže nesrozumitelných odborných výkladů apod., prokládané nikterak zajímavým příběhem hudebníka-symbolu, jež má ztělesňovat duchovní vývoj Německa od raného novověku až po katastrofu Třetí říše (netřeba dodávat, že Mannova symbolika je pro moderního čtenáře povětšinou zcela nesrozumitelná).
Otázkou tak zůstává, jestli se vyplatí číst 700 stránkovou knihu kvůli filosofickým úvahám a postřehům, které jsou, to Mannovi nelze upřít, jako vždy na vysoké úrovni. Mann prostě ztělesňuje to nejlepší i nejhorší z klasické německé literatury: na jedné straně zastaralost stylu, těžkopádnost, profesorské mudrování, na straně druhé nezpochybnitelnou hloubku, která se dnes už nevidí. Mann v tomto dost připomíná Kunderu, oba spisovatelé by podle mého udělali nejlépe, kdyby se vykašlali na beletristickou formu a věnovali se pouze eseji a literatuře faktu, co jiného jsou jejich romány, než filosofická pojednání, takto ovšem v dost bezkrevné románové formě.
Pro sebe tak nechávám "Mannovskou" otázku, totiž byl-li spisovatel ve své podstatě nudným měšťáckým profesůrkem, či přece jen jakýmsi těžkopádným géniem, navždy záměrně nezodpovězenou.
Mimochodem: Shadwell (překladatel Alan Beguivin) z ČSFD (kdo ho zná, pochopí jak to myslím), tvrdí, že Doktor Faustus je jedním z největších románů, jaký byl kdy napsán, a doporučuje Eisnerův (LOL) překlad jako nejlepší.

Koho vyděsí krkolomný styl, vězte, že to je už klasicky odfláknutým překladem, kdo může, přečtěte si knihu v angličtině, rozhodně se to vyplatí.

5 17.11.2020

Pochopil jsem tak 50%, ale i to málo stojí za to.

V historii lidstva existovaly jen dva totalitní systémy: německý nacistický a stalinský bolševický.
Totalitní systém nejdříve vytvoří iluzi, v jejímž zajetí pak drží nejen každého jednotlivce, ale i své elity, ideálně celý svět. Totalitní systém musí neustále "plynout", být neustále v "pohybu", být HNUTÍM a existovat na hraně a za hranou zákona, za žádných okolností se nesmí institucionalizovat v tradičním slova smyslu, nechat spoutat zákony, protože zákony mají tendenci narušovat celistvost iluze. V okamžiku, kdy se totalitní systém dostane k moci a ustaví svou iluzi coby jedinou realitu, je možno tuto iluzi prorazit jedině smrtí Vůdce, či jeho vojenskou porážkou.

Zajímavá je také analýza příčin holokaustu. Podle Arendtové na něm nesou značný podíl viny sami Židé. To by bylo řevu, kdyby kniha vyšla dnes.

5 24.05.2020

Jedna z nejvíce fascinujících knih 20. století. Absolutně dokonalé propojení formy a obsahu; Mersault je člověk, kterému stačí k životu to, co starým Řekům: slunce a sám život --- tak velkolepý a plný významu (chceme-li), že pokus o metafyzickou nadstavbu, jež vyžaduje společnost k tomu, aby mohla fungovat, je z úhlu Mersaultova "předkřesťanského" pohledu absurdní, pokryteckou fraškou, kterou nemůže pochopit. Mersault: občan-cizinec musí být zničen, neboť je největším anarchistou ze všech: vystačí si sám!

5 26.02.2016

Ještě dnes si živě vybavuji ty pohledy v metru, když jsem tam četl Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu...

Memoáry Václava Černého by se měly předkládat všem zájemcům o dějiny Československa jako malé/velké zjevení a povinná četba. Nedokážu si ani představit jasnější vhled do sociálních, politických, mravních a kulturních problémů mladé republiky a posléze komunistické diktatury. Jistě, na toto téma existuje spousta odborných publikací a literatury faktu, nikdy ale není dost subjektivně zabarvených vzpomínek osobností formátu profesora Václava Černého, člověka nezpochybnitelných morálních a intelektuálních kvalit, učence starého a dnes již dávno zaniklého typu, trochu elitářského a povzneseného nad "hlučící dav", nicméně přesně cítícího problémy své doby a neochotného jakkoliv ustoupit ze svých pozic, byť by to znamenalo riskovat život (Protektorát) či kariéru (komunistické Československo). Jeho paměti jsou nesmírně zajímavá, trochu náročná a nesmlouvavá četba - asi jako pan profesor sám.

5 28.06.2015

Kundera, v roce 1955, tesá tyto verše:

(...) gestapák Böhm k Fučíkovi:

Podivní jste, vy komunisté...
Za štěstí lidí budoucích
svůj vlastní život dáte.
Za štěstí, které možná zabloudí
a cestu k lidem nikdy nenajde.
Ach, za co to jen život prodáváte.

V tomto podání byli ti gestapáci ještě málem vizionáři. Čili, byl ten mladý Kundera v roce 1955 úplně blbý nebo už ironicky podvratný? Těžko říct, těžko říct...

5 25.02.2015

Člověk si o zbabělosti a určité potřebě cirkusáctví u Wericha může myslet co chce (viz. pasáž o tomto u Zábrany), ale tahle věc je prostě neuvěřitelný poklad. Tolik životní moudrosti z obou stran, slovní ekvilibristiky, sofistikovaného a přitom odlehčeného náhledu na svět se na jednom místě jen tak nenajde. Je to skoro až hříšné, tolik talentu! A jaké to životy: nejdřív legendy ve vlastní zemi, pak emigrace, návrat, znovu emigrace a téměř až synchronicistické propojení myslí navzdory hovadství světa a času. Škoda, že si pro sebe dokázali ukrást tak málo - jen pár uspěchaných setkání a nakonec stejně smrt. I když jak se to vezme, kdo si dnes pamatuje všechny ty aparátčíky a zakrslíky ducha, požral je čas, kdežto kouzlo těch dvou i díky jejich korespondenci trvá. Vůbec je zvláštní, jak mohly tak odlišné osobnosti dojít takového souznění: Werich většinou (moudře) jadrně nadává, Voskovec své bolesti zaříkává filosofií; co vlastně bytostného intelektuála a kosmopolitu Voskovce táhlo k lidovému mudrci a zápecníkovi Werichovi a naopak?

5 26.09.2014

Nevím, co to do těch Teutonů pokaždé vjelo, ale Der Zauberberg je přesně takový, jako skoro všechny německé romány před rokem cca 1960: nesnesitelně mudrlantský, absurdně patetický a sebestředný; každá dobrá věc je tu pohřbena pod tunami profesorských figur a směšného předvádění vlastního intelektu a důstojnosti (připomíná to trochu Milánka Kunderovic) - je to takové ztělesnění němectví a jeho náhledu na svět optikou before Áda: Německo coby kulturní kolos, vůdce civilizace a humanismu. To vše psáno dnes již těžko snesitelným tónem a jazykem, je to román-artefakt zaniklého světa a myšlení.

5 08.05.2014

Surrealisty milovaná klasika a není se co divit, obsahuje totiž vše, co jim bylo tak drahé: šílenou lásku, výživné plivance do tváří pokojného měšťanstva a nakonec sebezničení podané tak surově a magicky až z toho běhá mráz po zádech. Emily lážo plážo předběhla dobu o 100 let, načež umírá na tuberkulózu zapříčiněnou, mimo jiné, vodou kontaminovanou průsakem z místního hřbitova. Jednoduše legenda.
P.S.: nikdy jsem nepochopil, proč takový překlad názvu...Na Větrné hůrce, co to jako je?...nějaká staročeština asi...Bouřlivé výšiny, to má jinačí grády!

5 26.06.2012

Není to tak dobré jako třeba Mapa a území, mám pocit, že je to dokonce jedna z nejslabších knih autora, ale těžko říct, jestli to nebylo především překladem, nejspíš ano, protože coby čtenář zas až tolik příběh nepotřebuju, hlavně styl a atmosféru, kteréžto kvality právě příšerně odfláknutý překlad spolehlivě zabil.

4 22.08.2022

Ti Rusáci jsou fakt magoři. Zvlášť když se jakýmsi nedopatřením ocitnou v New Yorku. Připomíná to trochu Bukowského, teda kdyby se onen rozhodl v podstatě jen tak stát se buznou a sáhodlouze popisovat své mimoňské zážitky ze souloží s místními kovboji atd. Též detailní popisy masturbací mě nechávaly jaksi v klidu. V 17 bych byl z toho androše celý pryč, to mně ale bohužel už není, takže jsem se tím dost pronudil. Ani ten styl mě nebavil, tak co s tím. Nedoporučuji číst pokud je vám více jak 30 let a stali jste se páprdy, či jste už za život přečetli spoustu všelijakých těch Kerouaců apod.
Možná vhodné jako studijní materiál k ruské beat genaration. Pobavilo, že to Limonov nakonec v 90. letech dotáhl v Rusku až do parlamentu:)

4 27.02.2016

Pantheon! Styl jako metronom: přesný, bez kudrlinek a ostrý jako břitva! Ty charaktery: věčné tehdy jako dnes. Dokážu si představit - a nejen to - tyhle "novináře" a muže všech řemesel, kteří se svou hubou a šarmem dokáží vyšplhat (vetřít) kamkoliv a přes mrtvoly kohokoliv. Dost to připomíná Stendhala v tom smyslu, že pokud měl člověk v tehdejší společnosti nějaké ambice a schopnosti a chtěl se realizovat, ale bohužel nebyl "urozený", vlastně mu nic jiného než být hrozná svině nezbývalo. Dnes je to úplně jiné: člověku stačí jenom známosti:)
Ovšem jako vždy: jestliže člověk hřeší na lidskost, inherentní vada zla, tj. jeho sklon k destrukci, rozbije životy na padrť, a co se zdá vnějšímu pozorovateli coby vítězství je vlastně prohra, neboť pod smokingy a luxusními róbami vítězů nejsou lidé, ale prázdná, vykotlaná dubiska. Duroy je člověk se kterým lze soucítit: v příznivější době by byl milujícím otcem a vzorným manželem nějaké té středostavovské paničky. Měl by duši.

4 26.02.2016

Jednoznačně jeden z nejlepších českých románů, ne-li ten úplně nej. Naprosté zjevení i v kontextu české poetiky vůbec: syrové, cynické, ponuré a neobyčejně psychologicky propracované. Nečekejte žádné Švejkování nebo nějakou tu Hrabalovinu; jen sestup jedné černé, zkažené duše rovnou do pekel. Zajímalo by mě, jak je vůbec možné dostat se na takovou úroveň; jestli von ten Havlíček taky nepaktoval s ďáblem!

4 04.07.2012

Ke knize jsem se dostal přes film s Delonem, jedná se o psychologickou novelu, není to špatné, ale je znát, že Simenon přece jen byl spíše vynikající řemeslník, než opravdu velký umělec. Jeho údajné rozhořčení, že více pozornosti kritika věnovala Camusovu Cizinci, který vyšel ve stejné době, mně tak přijde vyloženě komické. I vynikající film se mi líbil daleko více, jeho netečný metafyzický rozměr je v novele zcela nepřítomný.

3 10.03.2021

Tahle kniha je jako všechno od Fukse: tedy je to dost afektované a vyumělkované. Akorát tentokrát na 800 stranách. Technicky ovšem bezvadné, to se nedá popřít.

3 31.12.2020