MrKrahujec komentáře u knih

Poměrně zajímavě pojatá "dostihová" dertektivka. Ani teď pořádně nevím jestli byl ještě někde jinde použit jako vyšetřovatel filmový režisér (a bývalý žokej), který by současně natočil film a vyšetřil komplikovanou vraždu.

3 31.10.2017

Je to, samozřejmě, opět brilantní, ale přesto mě neopustil pocit, že se pan Waltari ve svých hlavních hrdinech poněkud opakuje. Vždyť ten Jean Angelo je v podstatě úplný Egypťan Sinuhet, jak povahově, tak i svým královským původem. To by konečně vůbec nevadilo, jen kdyby tento typ hrdiny byl aspoň o trochu méně morousovitý a školometský.

3 30.08.2017

No, docela upřímně řečeno, tohle je dost Pytlákova schovanka..., vlastně né, spíš "Květinka Marta" z Jirotkova Saturnina. Vlastně to úplně doslova odpovídá všem kritériím "ženských románů", které Jirotka v Saturninovi stanovil, jenomže těžce ironicky. Tohle je ovšem míněno vážně, a to i přes nespornou porci erotiky. No a mimochodem, při té závěrečné apoteóze lásky (která se tu už proměňuje v dokonalé klišé) jsem si taky vzpomněl na nejeden kresený vtip...

3 06.06.2017

Na tomto vydání lze ocenit, že jako jedno z mála obsahuje i autorovy kresby (proč je to vlastně tak vzácné?)

3 05.12.2016

Já vlastně ani nemůžu s klidným svědomím říci, že jsem odpůrcem MV. Tuhle knihu jsem přečetl téměř hned za jediné půldne a musím objektivně uznat, že jsem se občas i smál. To není úplné nic. Jako četba do vlaku, nebo na pokračování do časopisu je to naprosto vyhovující. Ovšem v žádném případě to není a nemůže být označováno za nějakou vážně míněnou literaturu. Je to kvalitní, solidní publicistika a pan Viewegh je rozhodně velmi dobrý novinář vyšší kategorie. Rozhodně však není spisovatel a už vůbec nepatří na obálky učebnic literatury hned vedle Karla Čapka (jak jsem jednou zahlédl ve výkladu knihkupectví). Nedosahuje bohužel ani kvalit svého snad předobrazu, rozhodně vzoru v publicistickém oboru - Vladimíra Párala. Je však za ním v těsném závěsu, a to je rozhodně víc než nic.

3 27.11.2016

Tak tohle je opravdu lahůdkové...

2 09.09.2022

Roztomilé, typicky japonské, a přece jako by to mělo něco ze starých bájí a pověstí Evropy, či dokonce z Dekameronu...

2 25.09.2019

Je to tak na samé hraně sentimentu, ale přímo k Pytlákově schovance to naštěstí nesklouzne nikdy, i když četba je to povětšinou vyloženě oddechová. Jenom jsem nějak nepochopil smysl toho názvu, podle něj jsem očekával něco z lesní divočiny, nebo alespoň o udatných činech lovců, ale to je vlastně jenom na prvních několika stránkách, dál už je děj vysloveně společenský a o lesích už nepadne skoro ani zmínka.

Nejodpudivější možná ukázka českého kolaborujícího nacismu, v tomto případě navíc i odporně podlézavá. V dnešní době může posloužit snad jen ke změření počtu současných neonacistů (každý, kdo hodnotí kladně).

No, je to sice pro děti, ale to zas až tak neopravňuje k občasným viditelně odfláknutým rýmům, případně sešrotování logiky děje dle potřeb rytmu a rýmů... Takže nebýt obrázků pana Škody, občas by byl text poněkud nenavazující.

2 31.08.2018

Oceňuji hlavně solidní kreslířskou práci, verše jsou na autorku formátu Ljuby Štíplové přece jen trochu slabší...

2 03.11.2017

Nad tímhle jsem se svého času taky docela nachechtal... A výraz "nápady jako kuře Napipi" se jednu dobu stal naší rodinnou hláškou, ovšemže jen v době mého dětství....

2 03.11.2017

Zajímavý pokus o psychologicky trochu náročnější detektivku. Samozřejmě, nejspíš to připomene proslulou knihu "Pošťák zvoní vždycky dvakrát", ale nakonec třeba i "Terezu Raquinovou" od Émila Zoly. Tím samozřejmě nechci říct, že by to byl nějaký plagiát, ale ta lehce zvýšená literární ambice tu cítit je.

2 03.11.2017

Tahle celkem nenápadná dětská knížka má (alespoň pro mě) v sobě ukrytý pozoruhodný paradox. Jelikož jsem ji četl krátce poté, co mi uprostřed normalizačních sedmdesátých let rodiče konečně v mých deseti letech vysvětlili, co je to vlastně ten komunismus, ve kterém žijeme, tak jsem to vnímal jako neuvěřitelně odvážnou protikomunistickou satiru. Dokonce satiru namířenou konkrétně proti československé normalizaci. Úplně všechno sedělo: zem, ve které vládnou lháři, kde se musí pod trestem nemilosrdného zavření do blázince (asi metafora na koncentráky, myslel jsem si) říkat všechno naopak, kde vládne nejprolhanější diktátor, který si dokonce nechává stavět pompézní pomníky ještě za života - to už snad nemohlo být přesvědčivější. No a skutečnost, že Gianni Rodari byl naopak velice levicového zaměření (nepodařilo se mi zjistit, jestli byl členem italské komunistické strany, ale asi dost pravděpodobně ano), že celá ta satira byla ve skutečnosti namířena proti italskému (i jinému) fašismu, a že měla komunismus de facto oslavovat a propagovat, je v důsledku důkazem toho, že komunismus s fašismem už úplně splynuli ve vzájemné totožnosti. A taky trochu toho, že skutečnému talentu nakonec až tak neublíží...

2 17.08.2017

Tohle je další klasika, ke které jsem se dostal až se značným zpožděním, protože se postupně mé matce i sestře podařilo nakukat mi, že je to něco jako (sice nejlepší možná, ale přece jen) červená knihovna, nebo alespoň četba vyloženě ženská. To si tedy rozhodně nemyslím a dávám za pravdu všem zde uvedeným komentářům, ke kterým bych přidal snad jen jeden (spíše) postřeh, který se v nich zatím neobjevil: Asi největší překvapení mi poskytla postava Ashleyho Wilkinsona, kterou jsem po celou četbu považoval za nejméně vydařenou, zpočátku přímo za fatální chybu v jinak precizně vystavěném příběhu. Pořád jsem si nemohl ujasnit důvody té jeho plochosti, jakoby odbytosti, nebo nedodělanosti, když už měl být jednou z hlavních postav. Čekal jsem pořád, že bude rovnocenným spoluhráčem suverénní Scarlett i frajerského Rhetta, ale on byl (pokud se tam vůbec objevil) mdlý, uvařený a dokonale bezvýrazný slaboch, který i s popisem svých kladných vlastností (hezkého zevnějšku a jakýchsi neotřesitelných, ale dokonale skrytých morálních zásad) připomínal tak maximálně Foglarova Mirka Dušína (co se týče řemeslné stránky vykreslení jeho charakteru). Až na samém konci knihy mi došlo, že to jeho zobrazení je vlastně zcela realistické, protože jsem si uvědomil, že takoví lidé reálně existují i ve skutečném životě. Jen si proberte své vzpomínky (a to i vy, nejmladší studenti a studentky), kolik jste v životě poznali takových (tělesně většinou hezkých až krásných lidí), kteří měli jakoby nedodělané, nebo odbyté povahy. Kteří vlastně neměli na nic pořádně názor, nic pořádně nechtěli a kteří chtěli být jen "celoživotními přihlížeči" (přesně jak to Ashley sám formuluje). Tito lidé nemají nikdy žádný skutečný talent, jen "jisté" schopnosti (proto taky v životě nic nevytvoří), žádné skutečné city (ty jim dokonale nahrazuje jejich tělesný půvab) a vlastně ani žádné skutečné vlastnosti. Jedná-li se o jedince ženského pohlaví, bývají nazývány "typické blondýny", jejich mužské protějšky zase "jednoduší, nebo ploší krasavci". Existují samozřejmě i označení nesrovnatelně peprnější (ale ty jistě znáte sami). Zajímavé na tom je snad jenom to, že ačkoliv takoví lidé nemusí být přirozeně zlí a špatní, přesto za sebou zanechávají spíše to zlo, často i proti své vůli. Vlastně přesně tak, jako zmíněný pan Ashley.

1 30.11.2024

To, že je tahle kniha dost mizerná, možná není až tak úplně Páralova vina, protože byla vydána za sice už slábnoucí, ale stále ještě funkční totality, takže Páral zjevně musel kritiku komunistického řádu obléknout do něčeho jiného, a (asi jen náhodou) si zvolil vztahy mezi pohlavími. Kniha tedy rozhodně není o vztahu mezi muži a ženami a tento rozpor z toho opravdu velmi rušivě leze. Asi vážně je to Páralova smůla, že už za pár měsíců klidně mohl toto téma podat "na rovinu", ale takhle mu (vlastně nevědomky) vznikl vylhaný text. Dnešní čtenář už samozřejmě nechce (protože nemusí) "číst mezi řádky" a smysl celé této knihy právě na tomhle stojí a padá. Co naděláme, asi je to všechno sakum pikum už strašně pasé a dodejme, že je to vlastně dobře...

1 29.07.2022

Tak tohle je podle mě ideální text pro poslech v audioverzi při práci. Je dostatečně plytký, aby nerušil soustředění, i dostatečně barvitý, aby bavil alespoň v tom druhém plánu. Jako vážně míněná literatura je to ovšem pitomost dost nehorázná, ale aspoň místy docela vtipná pitomost. Troufnu si hádat, že ve své papírové, klasické podobě asi moc čtenářů nenajde, protože hlavní část jeho vcelku zaslouženého úspěchu tkví jednoznačně v předčítané verzi.

1 21.06.2022

Opravdu: krásné, pohodové až líbezné čtení, možná i počteníčko! Šlo by, samozřejmě, také říci: povrchní, lacině líbivé, podbízivé, kýčovité a bezobsažné, ale to já neřeknu, nejsem přece žádný škarohlíd, že...

1 11.06.2022

Dnes sice pozapomenuto, ale má to překvapivou sílu. Ne nadarmo tuto báseň svého času ilustroval (a výtečně!) samotný Alfons Mucha.

1 19.11.2021

No, konec sice leccos (ne-li mnohé) napravil, ale přesto je tohle trochu slabší, jakoby nevyváženější a trochu moc užvaněné.

1 02.11.2019