nattotoast komentáře u knih
Jedna z těch lepších knih od Kinga, co jsem četl. Není to typický Kingův horor, spíš psychologický thriller s kouskem nadpřirozena. Hlavně se mi líbí, jak King popisuje hlavního hrdinu, a jeho boj s vlastním "darem". Vedlejší postavy v této knize nejsou tak detailně vykreslené, což mi vyhovuje, protože oproti jiným knihám se věnuje Johnnymu. Oproti Dallas 63 mi vadila "politická část" knihy, ale to nevadí. Druhá polovina, kde Johnny velmi postupně ztrácí kontakt s realitou, je opravdu dobře napsaná a člověk si to postupné "šílení" uvědomí až na konci. Celkově jsem knihu zhltl skoro na jedno posezení a dávám jí plný počet.
Černočerná tma je sbírka povídek, která se mi do jisté míry líbila. Některé příběhy mi sedly více než jiné, ale často jsem měl pocit, jako by se King a Bachman střídali ve vedení vyprávění, což vytvářelo dojem, že "oba autoři" spolu na stránkách soupeří a to mi úplně nesedlo.
I přes svou vysokou kvalitu a poutavost v momentě čtení, nezanechává dlouhodobější stopu v paměti. Každá povídka sice stojí za solidních 5 z 6 hvězd hned po přečtení, avšak s časovým odstupem pár týdnů se jejich obsah zdá být méně zapamatovatelný, což můj celkový dojem snižuje na 3 hvězdy.
To však neznamená, že Černočerná tma je špatným čtením - naopak, čtení solidně odbíhá, ale možná nebude dlouhodobě rezonovat.
Ačkoliv jsem vždy obdivoval Stephen Kinga za jeho schopnost vtáhnout čtenáře do příběhu, setkání s "Dlouhým pochodem" od Richarda Bachmana pro mě bylo poněkud odlišným zážitkem. Jelikož mám rád dystopická témata a příběhy, které se obejdou bez explicitních sci-fi prvků, měl i k této novele vysoká očekávání. Ačkoli King-Bachman zde prozkoumává téma lidské vytrvalosti a morálních dilemat v extrémních podmínkách, nějakým způsobem se mi zdálo, že kniha je příliš rozvláčná a v určitém smyslu i klaustrofobická díky jejímu omezenému dějišti na úzké cestě, jež se vine napříč USA. Přestože jsem oceňoval hloubku, s jakou King-Bachman zkouší nastínit psychiku svých postav, cítil jsem, že příběhu něco chybí, byť nedokážu přesně specifikovat, co to je. Možná právě absence jasného směřování nebo hlubšího propojení s větším kontextem? I tak je Dlouhý pochod zajímavým, avšak poněkud nevyrovnaným příspěvkem do Kingova repertoáru. A který mě nenechal úplně spokojeným, jak jsem doufal.
Andy McNab, s jeho bohatými zkušenostmi z vojenského života, obvykle přináší čtivé a napínavé příběhy, které jsou jako stvořené pro takové to domácí čtení. Jeho díla, ač nejsou extra literárními skvosty, mají své místo v knihovně každého, kdo má rád vojenské thrillery. Tento však bohužel nedokázal tuto tradici udržet. Moje očekávání byla vysoká, především kvůli ostatním knihám a i hře, ale již před polovinou knihy jsem musel čtení ukončit. Styl psaní mi přišel na McNaba nezvykle zbrklý a povrchní. Přestože bylo patrné úsilí o hloubkové zpracování tématu, výsledek působil křečovitě a nedostatečně promyšleně. V této knize se McNab možná odchýlil od svého "obvyklého" stylu, nebo může za mé rozčarování stát překlad, to nechám na posouzení jiných. Přesto však nelze popřít, že tentokrát kniha nesplnila očekávání, na která jsem byl zvyklý u McNabových děl a již se k ní asi nevrátím.
Stephen King v tomto díle ponořil do komplexního příběhu o cestování v čase, přičemž rozvíjí příběh, který se dotýká otázek možností a omezení tohoto fenoménu, vlivu jednotlivce na historii a zda je vůbec žádoucí minulost měnit. Žádné Clarkovské Sci-Fi však nečekejte. I přes svou obvyklou tendenci k rozsáhlému portrétování postav a jejich propletených osudů, v Dallas 63 King skládá kompaktnější, ale stejně silnou mozaiku charakterů. Příběh, odehrávající se především v malém městečku, udržuje soubor postav kompaktní a tím se kniha stává zaměřenější na své hlavní téma - zkoumání důsledků rozhodnutí při manipulaci s historií. Celý román jsem přečetl jedním dechem, přičemž jeho závěr, typicky "Kingovský", byl hořkosladký a pro pravidelné čtenáře tohoto autora víceméně předvídatelný.
Kniha "Deník japonské manželky" evokuje pohled na život Češky žijící v Japonsku, avšak místo hlubšího a soudržného vyprávění se spíše zdá být jako nesouvislý výčet běžných zážitků a postřehů. I přesto, že začátek láká čtenáře pohledem obou manželů – české autorky a jejího japonského manžela (v té době zatím budoucího) – kniha postupem času ztrácí na zajímavosti a originalitě. Místo toho, aby se prozkoumávaly hlubší aspekty života v Japonsku, jako jsou například regionální odlišnosti či jazykové nuance, se kniha omezuje spíše na povrchní pohled na exotiku této země a výčet potenciálních kulturologických faux pas běžného gajdžina. Tento nedostatek hloubky je zvláště patrný v tom, že autorka věnuje pozornost převážně vnějším rozdílům mezi Čechy a Japonci, aniž by přinášela nové a hlubší poznatky. Ztrácí se tak šance nabídnout zajímavější aspekty vztahu mezi oběma kulturami, včetně osobních vztahů mezi manželi různého původu. Celkově tedy kniha spíše slouží jako výčet rozdílů, ale nedisponuje dostatečným hloubkovým pohledem, který by nabídl čtenáři nové poznatky či vhledy do zdejší kultury.