nattotoast komentáře u knih
Po "Pan Mercedes" a "Právo nálezce" jsem se na závěrečný díl trilogie, "Konec hlídky", opravdu těšil. První díl Pan Mercedes jsem si opravdu užil a nebýt Kingova zlozvyku (v této trilogii především) spoilerovat vlastní příběh dopředu, dal bych mu plný počet hvězd. Ve druhém díle, Právo nálezce, King opět spoileruje a na konci nás připraví o překvapení v Konec hlídky. Pokud bych měl trilogii oznámkovat, dal bych Pan Mercedes 1-, Právo nálezce za 2 a Konec hlídky něco mezi 1 a 1-.
Mnoho lidí zde kritizuje nadpřirozené prvky, jako jsou telekineze, ovládání myslí a převtělení, ale pokud čekáte klasické sci-fi nebo horor ve stylu Kingových jiných děl, budete překvapeni. Tyto prvky jsou zde totiž použity velmi decentně a působí spíše jako pozadí příběhu. Na popředí je manipulace mysli, podprahové signály a vymývání mozků. Telekineze se sice v knize objeví, ale není to o létajících autech nebo postelích (vůbec nic alá Vymítač Ďábla) – spíše jde o subtilní jevy, které pravděpodobně vnímají jen postavy pod vlivem hlavního záporáka, Bradyho (nechci spoiler a tak si tyto části znovu přečtěte). I když je líčeno, že Brady "přebývá" v doktorovi, je tato otázka spíše otevřená a nenápadně provázena celým příběhem - je tomu opravdu tak? Vlastní výklad je však na každém.
Co mi však opět trochu vadilo, byly spoilery, které King vkládal na konci mnoha kapitol. Šlo tak dopředu tušit, co se brzy stane, včetně toho, jak to dopadne s Billem a jeho bolavým břichem. Přesto to nezměnilo fakt, že příběh byl skvěle vystavěný, měl ideální délku a držel mě v napětí až do konce.
Oproti druhému dílu je "Konec hlídky" perfektně vyvážený – žádné přeskakování v čase, ideální počet postav a dobře plynoucí děj. I když se s Billem Hodgesem už nesetkáme, myslím, že tři díly této trilogie byly tak akorát. King je dobrý spisovatel, ale trilogie ukázala, že krimi žánr není úplně jeho silná stránka (ačkoliv se o klasickou krimi nejedná). Přesto dávám "Konec hlídky" plný počet hvězd – za mě to bylo napínavé a uspokojivé zakončení.
Zatímco Pan Mercedes mě opravdu bavil a dal bych mu plný počet hvězd, nebýt Kingova předjímání budoucnosti, které mi kazilo překvapení, Právo nálezce mi už tolik nesedlo, i když se mi stále líbilo. Oproti prvnímu dílu je děj tohoto druhého dílu trilogie o něco "utahanější" a myslím, že by knize prospělo pár stránek ubrat. King sice umí skvěle vyprávět a budovat zápletku, ale občas popisuje jednoduché situace zbytečně rozvláčně, kde by stačila jedna nebo dvě věty místo celé stránky.
Začátek knihy byl méně napínavý a střídání časových období nebylo úplně šťastné. Kdybych nečetl Pan Mercedes, možná bych knihu odložil, protože to nebylo zpočátku tak strhující. Naštěstí jsem věděl, že Kingova "omáčka" dává smysl, a to se potvrdilo zhruba ve třetině knihy, kdy se děj rozjel. Hlavní záporák Morris Bellamy je postupně líčen čím dál více jako někdo posedlý svou obětí, což ho dělá mnohem zajímavějším, než jakým se zdál na začátku.
Finále knihy je klasické Kingovo vyvrcholení, plné napětí a dramatických "zvratů". Nicméně zmínka o Bradym na konci a vlastně "spoiler" na další díl nebyl vůbec nutný. Nechápu, proč King touto trilogií provází takové spoilery přímo od něj. Přesto Právo nálezce zůstává solidní pokračování, i když mě už tolik nestrhlo jako Pan Mercedes.
"Pan Mercedes" se od Kingova "tradičního" hororového žánru značně odlišuje a jde spíše o thriller než o klasickou krimi. Ačkoliv se zde řeší zločin, rozhodně to není krimi ve stylu Agathy Christie nebo Jo Nesbøa. Pachatele totiž známe hned od začátku a zbytek knihy se točí kolem toho, jak se k němu hlavní hrdina, Bill Hodges, postupně dostává. Příběh se zaměřuje na psychologii postav a temná témata současné Ameriky, jako jsou masové vraždy, sebedestrukce a/či extrémistické násilí (zaměřené na menšiny a vůbec všechny "odlišné").
Kniha není plná extrémního násilí, které se někdy v Kingových příbězích objevuje. Ano, je tam úvodní brutální scéna, ale pak se děj více zaměřuje na psychologický rozměr a postupné budování napětí. Kingova síla zde leží v jeho schopnosti vyprávět příběh, a i když námět sám o sobě nemusí znít přitažlivě, King prostě umí postavit zápletku tak, že vás udrží až do konce.
Líbilo se mi, že je zde omezený počet postav – každá má svou roli a přispívá k příběhu, což není vždy typické pro Kinga, který často zahrnuje velké množství vedlejších postav. Co mi však trochu nesedlo, byly pasáže, kde King předjímá budoucnost, například „ale neví, že se do domu již nevrátí“ nebo „právě udělal největší chybu svého života, ale ještě to netuší“. Takový autorův spoiler/easter egg.
Celkově mě "Pan Mercedes" mile překvapil. Ačkoliv King známý jako mistr hororu zde zabrousil do trochu jiných vod, knihu jsem přečetl téměř na jeden zátah a těžko se od ní odtrhával. Dal bych jí plný počet hvězd, nebýt toho předjímání budoucnosti, které mi nesedlo.
"Noční rasa" na mě působila jako nepříliš povedené dílo. Neřeknu, že je to úplný odpad, protože jsem to dočetl. Ale od zhruba poloviny jsem si přál, abych to měl už za sebou. Styl psaní byl příliš jednoduchý, s krátkými větami, které nedokázaly vtáhnout do děje. Navíc se v knize vyskytují vyložené chyby – například dojde ke zničení věci jedné postavy, a o několik stran dál je ta samá věc znovu zničená.
Příběh sám o sobě byl neoriginální a Barker se ho snaží oživit brutálním násilím. Místy to vypadalo, že se autor snaží inspirovat u H. P. Lovecrafta nebo Stephena Kinga, ale bohužel výsledek je spíše tuctový brak než originální horor. Kdyby to bylo kratší a publikované třeba v nějakém časopise, asi by to prošlo, ale jako samostatná kniha? Nemohu doporučit.
"Cyklus vlkodlaka" na mě působil tak trochu nemastně, neslaně. Jako jednohubka to sice nebylo špatné, ale něco tomu chybělo. Příběh se rychle odvíjel, spíš jako oddechové čtení, ale nedosahoval klasického Kingova stylu, který znám a mám rád. Nebyla to ani povídka, ani plnohodnotný román, což zanechalo trochu zmatený dojem. Celkově pro mě "Cyklus vlkodlaka" zůstal zklamáním. Dost slabé
"Strážci zákona" od Richarda Bachmana na mě působili příliš překombinovaně a zmateně. Zatímco "Beznaděj" od Kinga jsem si užil, "Strážci zákona" od Bachmana přebírají určité postavy z tohoto románu, ale zasazují je do jiného děje. Příběh jako takový byl v pořádku, ale rychlé střídání postav a jejich dialogy působily chaoticky a nepřehledně. Nevím, jestli byl autor pod nějakým vlivem (nemyslím to jako urážku), ale celé to působilo zmatečně. Nemohu knihu hodnotit úplně nízko, ale plný počet hvězd jí také dát nemohu.
Hlavní protagonista objeví deník starého židovského muže, který spáchal sebevraždu. Deník odhaluje nejen osobní tragédie, ale i informace o bývalém veliteli koncentračního tábora a tajemné organizaci Odessa. Rozhodnutý odhalit pravdu, Miller se vydává na nebezpečnou cestu do srdce bývalé nacistické sítě, která stále operuje v poválečném Německu.
Forsyth mistrně popisuje válečnou mašinerii, poválečné Německo, jeho byrokracii a generace, které se snaží vyrovnat s minulostí. Zvlášť se zaměřuje na mladší generaci, jež nechce cítit vinu za činy svých předchůdců, a starší generaci, která se vyhýbá konfrontaci s temnými kapitolami své historie.
Během čtení jsem měl pocit, že některé situace v knize nedávají smysl a hlavní hrdina dělá zásadní chyby, které působí školácky. Tento dojem se však na konci ukázal jako vynikající Forsythova hra – čím více je něco na očích, tím méně si toho člověk všimne.
Kniha je slušným pohledem do složité historie a etických otázek, a zaslouží si plný počet hvězd.
Frederick Forsyth, kterého mám jinak velmi rád za jeho schopnost vtáhnout čtenáře do komplexních, dobře konstruovaných příběhů plných zvratů a politických intrik, mě tentokrát trochu zaskočil tímto souborem povídek. Povídky jsou žánrem, kde je autor omezen prostorově a někdy i tematicky, což může být pro spisovatele s Forsythovou zručností v rozvíjení širokých narativů výzvou. A i dobrý spisovatel pohoří na povídkách.
Na začátku jsem se musel trochu prokousat prvním příběhem, který byl nezvykle postaven a odlišný od toho, co obvykle od Forsytha očekávám. Obvykle vím, co mám čekat – pevnou strukturu, jasně definované charaktery a očekávané zvraty, ale "Kvintet" přináší směsici povídek s různým zaměřením, což mělo za následek, že jsem se občas zastavil a přemýšlel, zda knihu vůbec dočíst.
Nicméně, jakmile jsem se přes první povídku dostal, začal jsem si zbytek souboru užívat mnohem více. Příběhy plynuly lépe a já se rychleji nořil do děje. Výjimkou byla povídka "Šumící vánek", která mě zklamala. Forsyth zde přichází s několika nečekanými obraty, které se objevují až ke konci a odchylují se od jeho obvyklého stylu vysvětlování příčin a důsledků, což může působit trochu matoucím dojmem. Závěr této povídky mi připadal jako z "WTF" kategorie.
Číst tento soubor jako první věc od Forsytha, asi bych se k němu nikdy nevrátil. Kvintet tedy doporučuji těm, kteří již Forsytha znají, mají rádi a chtějí "od něj" trochu oddych.
Když jsem poprvé začal číst Beznaděj, zdálo se mi, že to bude klasický King – zdánlivě obyčejný zastavující policista se však ukáže být vstupní branou do mnohem temnějšího příběhu. Jakmile se děj rozvíjí, odhaluje se, že tento policista není tyranským strážcem zákona, ale marionetou zla, které se skrývá hluboko v opuštěném městě.
Jsem rád, že King tentokrát nezatěžuje příběh přílišným množstvím vedlejších postav, což se občas stává v jeho rozsáhlejších dílech. Zde je to přesně naopak – děj je svižný a postavy jsou dobře vystavěné, aniž by to příběh zbytečně zpomalovalo. Počet stran úplně ideální - ani sešit, ani špalek.
King zde bravurně pracuje se svými oblíbenými tématy – zlo, vykoupení, náboženská víra, vidění a je to také studie o síle a způsobech, jakými lidé reagují na extrémní situace. Klasické hororové prvky jsou použity tak, jak mám rád, s postupně gradujícím napětím, které nečeká na poslední stránky, aby vypuklo.
I když bych knize nedal úplných 100%, užil jsem si to. Rozhodně si knihu užijete, pokud máte rádi Kingův "prostý, kingovský" styl, a už se nemůžu dočkat, až si přečtu "Strážce zákona". Dávám tedy plný počet hvězdiček a doporučuji všem, co hledají dobře napsaný, napínavý příběh.
Frederick Forsyth je známý pro svou schopnost "předvídat" politické a společenské změny ve svých dílech. Jeho román Ikona z roku 1996 to dokazuje s překvapivou přesností. Psaná ve chvíli, kdy B.J. stále zastával úřad prezidenta a současný V.P. byl ještě relativně neznámou postavou na politické scéně na několik dalších let. Kniha předjímá mnohé klíčové aspekty současného dění v Rusku a jeho zahraniční politiky, včetně agresivních akcí proti Ukrajině ("Ukrajina bude naše") a Gruzii, které se později skutečně odehrály/odehrávají.
Zachycuje vzestup autoritářského vůdce, který ke konsolidaci své moci využívá nacionalistické a neo-nacistické skupiny, ale také detailně popisuje, jak by tato postava mohla manipulovat politickou scénou skrze dezinformace, armádu a ostatní represivné složky, vč. vysloužilých veteránů. Zvláště alarmující je přesnost, s jakou Forsyth v roce 1996 předpovídá ruské plány na expanzi/agresi do okolních států, což činí z "Ikony" nejen napínavou fikci, ale téměř prorocký text. Za mě plný počet.
Jako fanoušek prvních dvou dílů série Hellraiser jsem se těšil, že kniha, která celou sérii inspirovala bude ještě o něco lepší. Bohužel, místo očekávaného překvapení jsem narazil na příběh, který se mi zdál být spíše klišovitý a nedostatečně propracovaný. Kniha sice obsahuje unikátní koncept Cenobitů, ale zbytek příběhu působí povrchně. Hlavní "lidské" postavy jsou stereotypní a zdá se, že Barker se snaží brutální násilí vyvážit "filozofickými" úvahami, což mi však přišlo nepřesvědčivé.
Dialogy jsou předvídatelné a celý osud postav je jasně daný dopředu. I když je téma slasher hororů často plné klišé, očekával jsem, že Barkerova práce bude něčím výjimečná. Naproti tomu mi přišla jako slabší dílo ve srovnání s jinými tuctovými horory, jako jsou například "braky" od Jasona Darka, které alespoň nezastírají svou žánrovou přímočarost a nabízejí zajímavější příběhové linie. Celkově jsem od knihy očekával více a zůstal jsem zklamán. A srovnání se Stephenem Kingem? Ne, to ani náhodou.
Znovu se setkáváme s Cal Dexterem, známým z předchozího díla "Mstitel". Tentokrát se autor odchyluje od svého "klasického" špionážního žánru a vrhá se do boje proti organizovanému zločinu. Kniha nabízí celkem detailní (byť stále povrchní) pohled na fungování drogových kartelů a distribuci drog, od pěstovatelů po konečnou distribuci. Přestože začátek knihy může působit trochu slabě, a pokud jde o vaši první knihu od Forsytha, možná vás napadne ji odložit, vydržte. Po první třetině, kde autor nastavuje scénu a postavy, se děj rozjíždí a nabírá na intenzitě.
Prezident USA dává úkol zničit mezinárodní síť obchodu s drogami, přičemž vykonavatel této úlohy dostává prakticky neomezené prostředky. Jak se říká, když se kácí les, létají třísky - a to platí i zde, kde boj proti drogám přináší nejen úspěchy, ale i stále větší vedlejší ztráty. Kniha končí bez happy endu (byť "forsythovského"), což ji činí možná přemýšlivější, ale pro mě zbrkle ukončenou.
Pokud máte rádi knihy s komplexním pohledem na témata jako je právo a morálka v extrémních situacích, Kobra je dobré čtení.
I když má King bezpochyby schopnost psát poutavé povídky, v této knize mi přišlo, že jsou povídky seskládané úplně náhodně bez společného tématu, což narušuje celkový dojem. Například na rozdíl od jeho sbírky 'Night Shift', kde povídky sdílejí společný tematický podtext, zde mi chybí jakákoli spojitost.
Jednotlivé příběhy jsou, pokud je hodnotím samostatně, často velmi kvalitní – Kingův vypravěčský talent je nesporný (byť někomu nesedne a někomu naopak sedne více) a mnohé povídky by si zasloužily plný počet bodů. Nicméně když jsou dány dohromady, příliš si navzájem neodpovídají a vytvářejí efekt podobný skákání mezi různými chutěmi – od čokoládového dortu k tvarůžkům, od guláše k vanilkové zmrzlině. Ačkoli každé 'jídlo' může být samo o sobě chutné, kombinace vytváří zmatený celkový dojem, který není tak uspokojivý, jak by mohl být. Až tuto sbírku zapomenu, pak si vzpomenu, že si vlastně víceméně nepamatuji vše.
(SPOILER) Srdce v Atlantidě se výrazně liší od Kingovo typických hororových a fantastických příběhů. Tuto sbírku bych spíše rozdělil do tří hlavních částí - "Ničemní muži", "Hraní karet" a "Vietnamské stigma". Postupně popisuje americké trauma z vietnamské války. První část představuje klid před bouří, kdy Ted a Bobby poslouchají zprávy - mimochodem, "ve Vietnamu se absolutně nic neděje". Druhá část se zabývá studentskými protesty a odráží narůstající napětí a nespokojenost. Třetí a nejsilnější část knihy se věnuje veteránovi, který se snaží vyrovnat s traumatem z války - americkým traumatem vietnamské války.
Pokud hledáte klasický Kingův styl plný hororu a nadpřirozena, budete zklamáni. Nicméně jako svědectví o době a atmosféře během protiválečných protestů v 60. letech je to zajímavé čtení. King se sám zůčastnil protiválečných protestů coby student univerzity v Maine. Poslední část knihy považuji za dobře zakončující celé vyprávění. Přesto bych ocenil, kdyby byla druhá část trochu stručnější, nebo poslední část rozšířená - víme co autor popisuje, ale v této podobě nevíme proč.
Kvalita jednotlivých povídek je sice kolísavá, nicméně komplet je konzistentní a za mě tedy plný počet. Nuda to nebyla a pěkně se to četlo.
"Lunapark" je, alespoň pro mě, překvapivě zajímavý odklon od jeho "klasických" děl. Přestože dávám přednost Kingovým románům až do konce 80. let, tento pozdější příspěvek se mi velmi líbil. Nečekejte tradiční horror nebo silné nadpřirozené prvky, které jsou zde sice zastoupeny, ale pouze okrajově a jen menším náznakem.
Na rozdíl od některých Kingových epických románů ("špalků"), které často obsahovují nadměrné popisy vedlejších postav a rozvláčné dějové linie, "Lunapark" je přímočarý a kompaktní, což oceňuji, protože upřednostňuji stručnější vyprávění.
Příběh je nejen dobře napsaný, ale také rychle plynoucí, což mi umožnilo knihu dát na jeden zátah. Kingův vypravěčský styl zůstává sice stejný, ale tentokrát je příběh posazen do méně typického žánrového rámce, což by mohlo některé dlouholeté fanoušky překvapit nebo možná i zklamat. Záleží na očekávání. Osobně si myslím, že nízké hodnocení, které kniha občas obdrží, je neopodstatněné, protože "Lunapark" je svěžím dílem.
Za mě si "Lunapark" zaslouží plný počet hvězd za schopnost držet mě ve svém zajetí od první do poslední stránky.
Tato Kingovka mě nezaujala a i docela zklamala. Jak zde zmiňují i ostatní, začátek je hodně utahaný a skáče od jednoho ke druhému. Chybí mi nějaká ucelenost, rámec. Druhá polovina se již celkem rozjela, ale konec knihy byl strašně chaotický a přišlo mi, že to King psal buď podle snu, který se mu zdál a nebo pod vlivem. Děj sice smysl dává (víceméně..), je tu ale to "ale".
Vždycky jsem bral knihy od Kinga jako "toto je King, toto je Bachman". Zde mi přijde, že to psal někdo třetí, který chtěl unudit a nebo vyplnit mezeru mezi knihami. Knihu jsem dočetl skoro se sebezapřením.
Horor? Ne. Duchovno? Záleží na úhlu pohledu.
Typický příklad Kingovo práce z 80. let a musím přiznat, že pro mě jsou jeho starší díla často silnější a více propracované než novější práce, které mi přijdou uměle protahované a často nesoustředěné. Na rozdíl od některých jeho pozdějších děl, jako je "Ostrov Duma Key", "Žhářka" je konzistentní a nobsahuje zbytečné popisy, dlouhý výčet postav, ani nepotřebné odbočky, což oceňuji.
Také si cením, jak King využívá historické kontexty, jako je MK-ULTRA a SHAD, ačkoli s jeho typickou fantazií. Pro mě "Žhářka" ukazuje Kinga ve formě, kdy je jeho psaní nejsilnější – přímočaré, napínavé a s dobře vykreslenými postavami, kterých také není zbytečně moc. Bez váhání dávám knize plný počet hvězd za její schopnost mě od první do poslední stránky plně pohltit a zvládnout jí za dva večery.
Ostrov Duma Key jsem otevřel asi kvůli vysokému hodnocení, ale osobně mi přišla trochu jako zklamání a nenechala mě tolik v napětí, jak jsem doufal. Pomalý start, který v případě Kinga obvykle slibuje dramatický závěr, tentokrát vyústil v konec, který mi přišel takový očekávatelný a celkově mi připadala kniha jako jakási výplň. Přestože děj byl celkově OK a bez nějakých mezer, styl psaní mi přišel nesourodý, což mohlo být důsledkem překladu, ale celkově to ovlivnilo můj zážitek. Věty jakoby byly vykrojené a přilepené - kniha vykazovala podobnosti s "Mrtvou zónou" (hlavní protagonista a zdravotní stav, jedna z vedlejších postav), což mi přišlo trochu redundantní, ačkoliv "Mrtvou zónu" hodnotím velmi vysoko. Celkově, i když jsem knihu dočetl, něco jí chybělo a prospěla by kratší délka. Za mě zklamání.
Sbírka ukazuje různorodost Kingovo psaní, ale celkově mi to úplně nesedlo. Z čtyř povídek si nejvíc cením 'Dýchací metody' a 'Nadaného žáka' – skoro bych dal plný počet hvězd. 'Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank' je sice klasika a dobře doplňuje film, ale zdála se mi tak nějak nastavovaná, zbytečně dlouhá. Naopak 'Tělo' bylo pro mě zklamání; i když znám film a ten celkem šel, příběh v knize se mi zdál příliš roztříštěný a nesoustředěný, často odbíhal a tak zatímco první dvě povídky bych hodnotil vysoko, 'Tělo' bych dal na konec seznamu jako nejméně oblíbenou Kingovu práci.