NaturalKiller_c komentáře u knih

V první řadě musím říct, že mě překvapilo, jak vysoké má Jiskra v popelu na databázi hodnocení. Ne že by to byla přímo špatná kniha, to ne. Byla to dobrá průměrná oddychovka na víkend, ale nezanechala ve mně žádné hlubší dojmy, díky kterým bych si ji ještě dlouho pamatovala.
Pokusím se to tu trochu rozebrat bez spoilerů i pro ty, kteří by chtěli vědět, do čeho jdou, případné spoilery označím.
Začnu postavami. Musím vyzdvihnout, že všichni záporáci měli aspoň jednu slabší chvilku, aspoň jednou tam byla část, kde se ukázalo, že to nejsou jen bezcitní zlomyslní tyrani, ale lidé, kteří mají svá zranitelná místa a kteří dělají chyby, přestože se na tyhle okamžiky muselo čekat celkem dlouho.
K hlavní dvojici: Laia mi od začátku nebyla příliš sympatická, přišla mi celkem naivní a nepříliš chytrá. Tak například: Má jít dělat špeha v přestrojení za otrokyni, závisí na tom život její, ale i Darinův. A ona v momentě, kdy přijede na Šerosráz, okamžitě poruší první rozkaz, co dostane. Dál je varována, že nikomu nesmí věřit, ale vyžvaní svoji rodinnou historii prvnímu pohlednému cizinci, se kterým tančí. Laio, prosím, zkus občas zklidnit hormony a zapnout mozek. Líbilo se mi ale, že se na konci knihy přeci jen rozhodla vzít sama věci do svých rukou a jednat. Co však nechápu a přijde mi to jako poměrně nerealistická věc, je to, že Laiu velitelka týrá, často ji bičuje, trestá za sebemenší chybu, do toho si na ni dovolují některé Masky, jednou je dokonce málem znásilněna, ale ona z toho nemá v podstatě žádné trauma? Jednou se zhroutí na kraji pouště, chvíli se snaží schovat svoje jizvy, ale stejně mi přijde, že na to, čím si prošla, je překvapivě v pořádku, jak fyzicky, tak psychicky. Možná by bylo lepší, kdyby autorka trochu ubrala násilí a naopak přidala emocí, přeci jen Laiu ta služba u velitelky musela poznamenat, kór když bylo řečeno, že předchozí otrokyně už po dvou týdnech spáchala sebevraždu, protože to nevydržela. Chápu, že Laiu udržovala při životě naděje, že osvobodí bratra, ale i tak mi zkrátka přišlo, že ji všechno to násilí tolik nepoznamenalo.
Elias mi byl sympatičtější, oceňuji, že i přes to, co mu hrozilo za nesouhlas s Impériem, se zkrátka rozhodoval podle toho, co se jemu zdálo správné, a nelitoval toho.
Z Heleny mám smíšené pocity. Přestože mi, podobně jako Laia, nebyla sympatická, jako postavu ji autorka zpracovala skvěle – i přes její oddanost Impériu, přes to, jak se dívá na Učence, se zkrátka nedá označit za „špatnou“ nebo „zlou“ postavu. Ne. I ona má své morální zásady, má vlastnosti, které z ní dělají dobrou kamarádku a spolubojovnici, což se vlastně týká i ostatních Eliasových přátel. A přesně takové šedé postavy mám ze spisovatelského hlediska ráda. SPOILER: Jen mi teda přišla hrozně náhodná ta její schopnost uzdravovat zpěvem. Bylo sice řečeno, že podobné schopnosti se mohou projevit po střetnutí s magickou bytostí, ale tohle se tam objevilo jen jednou, respektive dvakrát, a pak už o tom žádná zmínka nepadla. Zajímalo by mě, jestli se v dalších dílech objeví nějaký podobný příklad, protože jestli ne, tak se zdá, že to autorka použila jen proto, že se to zrovna hodilo, a to by byla škoda. Druhou věcí, co mi nesedla, byl ten milostný… čtverec? U Heleny bych to ještě pochopila, znali se s Eliasem dlouho, ale u Keenana mi to přišlo vyloženě zbytečné a akorát to přidalo víc „Líbí se mi… ale ne, neměla bych o něm takhle přemýšlet,“ momentů, což mě upřímně nebavilo. KONEC SPOILERU.
Co se týče předvídatelnosti, je tu pár věcí, které jsem uhodla celkem jasně, a vy je určitě uhodnete taky, ale rozhodně se našly zvraty, které mě překvapily. SPOILER: Kupříkladu podezření, že Mazen nebude zrovna kladná postava, se dostavilo prakticky hned, jak se objevil na scéně. Ono totiž poslat vystrašenou nevycvičenou holku, kterou zrovna potkal, do spárů nejnebezpečnější ženy široko daleko, přestože její rukou zemřela už spousta odbojářů a žádný špeh u ní dlouho nevydržel, je tak strašně debilní a nesmyslné rozhodnutí, že zkrátka musí být něco špatně buď s autorkou, nebo s postavou. A kašlu na to, že Laia umí vařit a žehlit, že Mazen znal její rodiče a že by měla „prokázat, co v ní je.“ Hergot, odvaha se neprokazuje tím, že někoho pošleš na smrt. Nakonec jsem tudíž byla ráda, že se nemusím zlobit na autorku, ale přímo na něj, protože se ukázalo, že to udělal schválně. Podobná situace nastala u velitelky, která byla patrně jediná, kdo nezaznamenal, že Laia je špeh, klidně si před ní četla dopisy atd. Takže se mi ulevilo, když jsem zjistila, že o ní přeci jen věděla už od začátku. KONEC SPOILERU.

3 06.06.2022

Navzdory zklamání z Dvojí mysli jsem se rozhodla pustit i do Stínů mezi námi. Proč? Předpokládala jsem, že v lepším případě dojde k nějakému pokroku, třeba bude znát, že se autor vypsal a příběh nebude tak strašný, v horším případě to dopadne úplně stejně, ale přinejmenším se u toho pobavím. Překvapivě tu došlo k posunu do obou směrů - tentokrát dokonce budu schopná vyjmenovat nějaká pozitiva, protože jsem našla pár částí, které nebyly tak špatné, ale naopak jsem taky objevila spoustu věcí, které svou hrůzností předčily všechno z prvního dílu.

Možná někdo namítne, že není třeba kvůli tomu znovu psát tak dlouhý komentář (respektive několik), a v tom případě bych se s vámi ráda o něco podělila: Po dočtení Dvojí mysli jsem si lámala hlavu nad tím, jak je možné, že má tak vysoké hodnocení (tehdy kolem 90%), a tak jsem se rozhodla projít si všechny uživatele, kteří zanechali u prvního dílu komentář s pětihvězdičkovým hodnocením. Tuším, že jsem nakonec neprošla jenom tu nejstarší stranu. A světe, div se, našla jsem mezi nimi celkem 19 profilů, které mi připadaly přinejmenším podezřelé. Téměř všechny z nich byly založeny méně než týden po sobě, žádný neměl v seznamu přečtených více než 24 knih (obvykle jich bylo kolem 15), a celkem 14 z nich bylo naposledy aktivní v den, kdy zanechali příspěvek u některé z Rouskových knih (většinou tímhle způsobem hodnotili všechna Rouskova díla a z databáze zmizeli poté, co okomentovali poslední z nich). Jako důkaz by to pravděpodobně neobstálo, je to jen takový menší průzkum, který jsem navíc prováděla před rokem (druhý díl jsem dočetla bohužel teprve nedávno), ale přeci mi nedalo to zmínit. Názor si na to udělejte sami. Já se ale domnívám, že se jedná o falešné profily, jejichž jediným účelem bylo zvednout autorovým knihám hodnocení, a pokud si pan Rousek může nechat napsat X pozitivních komentářů, tak já necítím sebemenší výčitku svědomí, že tady zanechávám několik velmi kritických. Teď už ale přejděme k věci.

BEZ SPOILERŮ: Začnu pozitivně. Co se od minulého dílu zlepšilo? Rozhodně anotace. Sice zdaleka nepatří mezi ty nejlepší, jaké jsem kdy četla, ale už nezní jako z Wattpadu. Dál se mi líbil samotný nápad - vesnice uprostřed lesů a tajemná monstra, jejichž původ není nikomu známý, a která unášejí místní obyvatele, zní děsivě a tajemně. Ta kostra má potenciál, který bohužel pohřbilo samotné zpracování. Také tu nově máme flashbacky, které... Nejsou zrovna záživné, ale četly se mi mnohem líp, než zbytek knihy, což mě utvrzuje v názoru, že autor by měl zůstat u er-formy a především pohledu mužských postav, jde mu to líp. Část, kde si malé dítě hraje na hrdinu, se mi docela líbila.
A tím pozitiva bohužel končí.

Postavy mají stejnou hloubku, jako v prvním díle, tudíž téměř nulovou. Nálady a emoce střídají jak na běžícím pásu, ale přitom z toho popisu žádnou z nich necítíte. Část, kde se autor snaží popsat Lillyin... asi panický záchvat(?) působí jako něco z červené knihovny, a to jsem netušila, že je něco takového vůbec možné. Děj v praxi vypadá tak, že Lilly běhá lesem mezi rozbitým autem a oběma osadami, povídá si s několika vesničany, prožívá podivné vize, a u toho se nechává fackovat rybami. Jakoukoliv napínavou scénu spolehlivě zničí rádoby vtipné komentáře, špatný styl psaní, hloupé dialogy, nebo v nejhorším případě všechno najednou.

Výběr slov se od minula taky nezlepšil. Kromě již důvěrně známých motorových ořů/kočárů tu máme mimo jiné nažloutlý objekt (slunce), mrštné zabijáky (šípy), hvízdavého větrného neposedu (vítr, překvapivě), nebo dlouhé šermující jazyky (větve stromů - ano, čtete správně).

Stejně tak jsou na tom popisy v podstatě čehokoliv, podivných slovních obratů tu najdete spoustu:
„Kolem hlavy létala zvláštní aura šumu, jež cupovala vzduch na malinkaté kousíčky."
„Útulná špeluňka byla zařízená v moderním střihu."
„Skřípot podlahy mi obletěl ušní bubínek a zanechával na něm nesmazatelnou jizvu."
„Můj kraťoučký úsměv okamžitě ztuhl. Tělo zavibrovalo žalozpěvem a pevně se semklo. Tohle není cvičení, nýbrž syrová realita. Ohyzdnost si sebejistě klátí cestu naším směrem." Tahle kombinace vět by měla dostat nějakou anticenu, málem jsem ji nerozdýchala.
„Mozek zvláštně chrčel."
„Vstřebávala jsem poslední políčka hrůzy." ????
„Ploché kameny vřískaly blahem nad mou možnou újmou."
„Otevřel pusu, aby dal slovům zvuk. Rozpohyboval jazyk a vytvářel písmena. Ten proces mě tak fascinoval, až jsem skoro zapomněla poslouchat."
„Stažené plíce znovu naboptnaly, čímž povolily ztuhlý krk."
„Z jeho slov mi ztvrdl žaludek a nepěkně v něm zabroukalo."
„Právě se nám rozevřelo satanovo dítě." Tahle věta předčila i tmu s nádechem černé barvy z minulého dílu, a to jsem si nemyslela, že je to vůbec možné.
„Biceps ukrývající děsivé tajemství."
„Kromě oplakávání mrtvých se tančilo a různě skotačilo." :DD

A mohla bych pokračovat dál a dál. Snad jen překlepů a gramatických chyb ubylo, i když se tu najdou taky.

No a úplně nejhorší byl konec. Autor ho nepokazil. On ho spláchl do záchodu, přejel sekačkou, utopil v kyselině a zbytky pro jistotu rituálně spálil. Celou dobu jsem si myslela, že Stíny mezi námi jsou navzdory nízké kvalitě aspoň o chlup lepší než Dvojí mysl, ale jakmile jsem došla na konec, objevila jsem nové dno. Jak jsem psala u prvního dílu, vždycky to může být horší, a i tentokrát bylo.

K nelogičnostem se opět dostanu u spoilerů, tohle je asi tak všechno, co potřebujete vědět, pokud teprve přemýšlíte nad tím, že si Stíny mezi námi přečtete.

(SPOILER) SPOILERY:
1. Postavy
Lilly je stejně nesnesitelná, jako v prvním díle, a to, co o sobě říká, naprosto odporuje jejím činům. Mužům ve vesnici se v jednu chvíli vysmívá, jací jsou to zbabělci, a že ona má na rozdíl od nich odvahu a všechny zachrání, později se ale vystrašeně krčí za kuchyňskou linkou a není schopna pohybu, zatímco všichni ostatní jdou do akce. Na začátku knihy tvrdí, že aby se s někým dala dohromady, musí ho napřed pořádně poznat a proklepnout si ho, ale do Chestera se zamiluje, sotva ho uvidí ve dveřích. V jednu chvíli prohlásí, že miluje odlehlá místa a přírodu, v další zjistíme, že se bojí stromů a podle bečení nepozná ovci. Říká, že má ostříží zrak, ale projde celou vesnicí, aniž by si všimla lidí v chalupách, kouře z komínů a menšího stáda. A nezměnila se ani její povrchnost - když vidí na Melvinových zádech obrovskou jizvu, samozřejmě ji hned napadne, že něco takového by nechtěla, „Jako holka už vůbec ne!"

Inteligence většinou zůstává na bodě mrazu. Ví, že Marakové, lesní monstra, mezi sebou komunikují, organizují útoky na vesnici a umí nastražit pasti, ale když se jeden dobývá do domu, prý ho napřed potřebuje vidět, aby poznala, jestli se nejedná jen o tupé zvíře. Argument, že se před domem mohl místo Maraka procházet třeba jelen, neberu, protože tou dobou už Lilly prakticky přimrzala k podlaze kvůli chladu, který Marakové šíří. Taky kope lidem do dveří, když má vedle zvonek, a pak prý doufá, že je nevyrušila :D.
Chester nenadchl ani neurazil, prostě tam byl, aby se Lilly mohla do někoho zamilovat a aby jí měl kdo pomáhat. A samozřejmě taky přepíná, jak se to zrovna hodí - třese se a křičí hrůzou, když mu Lilly vypráví o svých zážitcích, o stránku dál je to zase hrdina. Z Lilly je očividně stejně vedle, jako ona z něj, ale cením, že na konci se nerozhodl s ní odejít do města. Já bych teda balila kufry už dávno, hned jakmile by z vesnice začali záhadně mizet lidi, ale dobře, beru jako pozitivum, že se nerozhodl všechno hodit za hlavu kvůli holce, kterou sotva znal.

Melvinův osud jsem odhadla na straně 87. Skrytý "záporák," co se na konci vyzná ze svých činů, dostane redemption arc a zemře ve snaze zachránit ostatní - podobně jako posledně Luke. V minulosti se z nenávisti horlivě podílel na otravě akkrenských, přes 40 let se skrýval a nechával nevinné vesničany umírat za něco, za co mohl on, unesl Lucy a zmanipuloval tak Lilly, aby problém s Maraky vyřešila za něj, ale přesto o sobě říká, že má rád lidi :D. Taky se údajně na konci postavil Marakům čelem a projevil odvahu, což není pravda. On se s nimi šel setkat, až když věděl, že umírá a nic ho nezachrání.

Dál už zbývají asi jenom Floyd a Lloyd, (jejichž otec se jmenoval Cloyd, mimochodem) dvě úplně zbytečné a směšné postavy, které tam jsou asi jen proto, aby měl kdo umřít, nebo nevím.

Na těch ovcích z vesnice mi záleželo víc než na všech postavách dohromady a bylo mi úplně jedno, když někdo umřel. A číst "thriller," kde se nebojíte, že se postavám něco stane, v horším případě si dokonce přejete, aby zemřely, a vy už jste nemuseli dál číst jejich hloupé dialogy, je velká zábava. Způsob, jakým autor odbyl smrt vesničanů, kteří byli zasypáni šípy, tomu nepomáhá. Prostě umřelo X lidí a vy si toho skoro nevšimnete. Jen si na konci přečtete, že se kromě jejich oplakávání tančilo a skotačilo :D.

(SPOILER) 2. Marakové
Stvoření se žlutýma očima a velkými drápy, která se nenechají zahlédnout, šíří kolem sebe mráz a umějí napodobit lidský hlas. Děsivá představa, že? Neironicky. Musím říct, že scéna, kdy se Lilly skrývá na dosah od Maraka, který vzápětí přejde z vrčení do dokonalé napodobeniny lidského hlasu, by byla, nebýt těch špatných popisů "napětí," docela mrazivá. Nápad se mi líbí a upřímně mě zajímalo, jak vlastně Marakové vznikli, protože jsem na to nemohla přijít. A nepřijdete na to nejspíš ani vy, protože takovou hloupost prostě nevymyslíte.

Máme tu totiž dvě osady, tu, ve které se odehrává většina příběhu a jejíž jméno mi není známo, a Akkren, vylidněnou vesnici, kam se všichni bojí vkročit. No a před lety se obyvatelé těchto dvou vesnic neměli příliš v lásce. A když říkám „neměli příliš v lásce," myslím tím, že akkrenští vyvraždili těm prvním ovce, na což oni reagovali tak, že si nechali dovézt chemikálii, o níž nevěděli, co je zač, a nalili jim to do studny se záměrem je mírně přiotrávit. Jenže akkrenští se místo toho proměnili v Maraky a rozhodli se pomstít. Kromě výše zmíněných schopností taky umějí vzkřísit mrtvé a jejich slabinou je alkohol. Na konci příběhu, když zabijí Melvina, posledního muže, který se podílel na jejich otravě, se prostě rozplynou, protože pomsta byla dokonána.

A) Co to sakra je?
B) Jakého idiota napadne někomu otrávit studnu, navíc když ani neví, co do ní lije?
C) To nikoho nezajímalo, že v té vesnici jsou třeba i děti? Nebo je taky nenáviděli?
D) Tu látku jim někdo dodal, takže v tomhle světě teď existuje chemikálie, která proměňuje lidi v příšery schopné oživovat mrtvoly.
E) Pokud vím, akkrenské proměnila ta chemikálie, ne žádná kletba, takže jak může fungovat nějaké "vysvobození" na základě dokonané pomsty? Leda že by ke správnému působení té látky byla potřeba zdravá dávka sousedské nenávisti, aby vznikl ten magický efekt, ale to jsem z knihy bohužel nevyčetla. Mám pocit, že si tady autor uvědomil, že si pěkně zavařil, když dal Marakům schopnost oživovat mrtvé, tak se jich prostě potřeboval rychle zbavit a hodil tam to první, co ho napadlo.
F) Alkohol jako slabinu už radši ani nekomentuju, protože v příběhu to stejně nemá pořádný význam. Maxwell na to přišel náhodou a Lilly toho využila jednou, když už stejně bylo pozdě. Ve finále Maraky ani neporazila, jim šlo prostě o zabití Melvina, což se jim nakonec podařilo. A pak zmizeli.

Kromě toho taky nechápu, proč hned při prvním útoku, který vidíme, Marakové očividně berou za kliku a zkoušejí otevřít dveře, ale později, když narazí na jedny zavřené, do nich jenom škrábou a pak to vzdají a odejdou, ale to už je ve srovnání se vším nahoře maličkost.

(SPOILER) 3. Nelogičnosti, hlouposti a další perly
Mojí oblíbenou "kapitolou" je Lilly a krev :D. Naše hlavní hrdinka totiž po jednom pohledu sebevědomě prohlásí, že krev u auta patří Lucy, a když poté vejde do akkrenské školy a spatří na zemi další šmouhu, říká věci typu:
„To je krev... Přesně taková sem vedla zvenku!"
„Nebylo třeba dumat - je stejná jako ta venku."
„Asi Lucyina. Podobala se té u auta."

Lilly, ta krev je červená a mokrá, úplně stejně by krvácel kdokoliv jiný :D. A nejlepší na tom je, že naše forenzní analytička zažije největší šok, když zjistí, že krev ve skutečnosti nepatřila Lucy, ale lesní zvěři.

Dále Lilly sjede po zadku blátivý lesní svah, brzdí při tom rukama i nohama, ale není ani odřená a o stránku dál si v tom kompletně zašpiněném oblečení bez problémů sedne na pohovku. Taky se po zádech zřítí se žebříkem a zůstane pod ním ležet, ale nic jí není, stejně tak když sletí z útesu do jezera. Mimochodem, zajímalo by mě, jak vypadá Lillyina zdravotní karta, protože podle všeho má ztvrdlé svaly, křehkou kostru, obočí schopné stočit se do spirály, když přivře oči, umí je používat jako teleskop a na ušním bubínku má nesmazatelnou jizvu. A zmínila jsem se, že poté, co spadne do toho jezera a je naprosto promočená, uschne na sluníčku za pouhých 15 minut? Mimochodem, celá ta kapitola s jezerem je bizár od začátku do konce. Boxerský zápas Lilly s rybou předčil dokonce i scénu z Dvojí mysli, kde Lilly vypadne z okna.

Ale pojďme pryč od Lilly. Lloyd v akkrenské škole spustí past, která vystřelí tuším asi 20 šípů, on mezi nimi "tančí" a trefí ho jenom dva. Umře, až když omylem spustí ještě další past. Blbost. A když už jsem u toho, v téhle škole najdeme tajnou chodbu, která prý umožňovala zakladatelům nepozorovaně se dostat z jednoho konce budovy na druhý. Připomínám, že je to obyčejná vesnická základka, ne Bradavice.

Když se vrátím na začátek, hned v prologu dva muži sprintují sněhovou závějí, která jim sahá až po hrudník, což pochybuji, že by zvládli. Je těžké brodit se sněhem, už když jste v něm po kolena, natož po hruď.

Pak tady máme strom, který se napřed zjeví Lilly ve snu, následně prý přes noc vyroste ve vesnici a větvemi ukazuje na místo, kde se skrývá Lucy. Jsem jakž takž ochotná se smířit s tím, že Lilly je nějaké médium a proto má ty divné vize, něco podobného bylo i v prvním dílu. Takže chápu, že ten strom viděla ve snu, to ale nevysvětluje, jak mohl opravdu přes noc vyrůst ve vesnici.

A v neposlední řadě je tu Lucyin únos. Ten měl na svědomí Melvin a mě by zajímalo, jak to dokázal. Chronologicky totiž holky nabourají, Lilly jde sehnat pomoc do vesnice a tam potká jak Melvina, tak Chestera. Potom se Lilly vrátí s Chesterem k autu, ale Lucy už je pryč. Jak to Melvin stihl?

A) Buď číhal ve křoví, když holky bouraly, a unesl Lucy hned, jak Lilly odešla. V tom případě by se s Lucy přes rameno musel nějak dostat do vesnice dřív než Lilly, která celou cestu běžela.
B) Nebo se o nich dozvěděl, až když mu Lilly zaklepala na dveře, což zase znamená, že musel počkat, až se Chesterem vydají pryč, a pak se nějak dostat k autu a zase zpátky dřív než oni. Zatímco v lese kolem se potulovali Marakové. Nevím, ať už to bylo jakkoliv, přijde mi zvláštní, že to stihl.

Našly by se ještě další věci, které bych ke Stínům mezi námi mohla říct, ale myslím, že jsem nad nimi vyplýtvala už dost času. Musím říct, že jsem se nad některými špatnými částmi vážně bavila, ale když jsem pak v půl jedné ráno četla ten hrozný konec, v hluboké krizi z toho, že něco takového schválilo nakladatelství, bylo mi spíš do pláče. Posledních 35 stran jsem četla tři a tři čtvrtě hodiny, protože na každou padla tuna lepíků s poznámkami.

Moje konečné hodnocení nejspíš nikoho nepřekvapí.

Na pocity, které ve mně vyvolal Obraz Doriana Graye, jen tak nezapomenu.
Líbily se mi rozdíly mezi jednotlivými postavami - každá z nich byla jiná, každá měla jiný pohled na svět, jiný názor na důležitost morálky. Co se Henryho týče, s naprostou většinou jeho názorů nesouhlasím a jako člověka bych ho neměla ráda, každopádně jako knižní postava byl napsán skvěle. Jeho vliv na lidi kolem něj, manipulace a tak dál.
Mnohem blíže jsem měla k Basilovi, který mi byl sympatický od začátku příběhu. Podobně jako on jsem se bála o Doriana, když se seznámil s Henrym, a přála jsem si, aby se ti dva prostě nikdy nepotkali. Ale bez toho by se příběh neodehrál, že :D?
U samotného Doriana mi přišla skvěle popsána postupná proměna jeho osobnosti, podrobněji se však kvůli spoilerům vyjadřovat nebudu.
Sibylu jsem neměla ráda, především kvůli její naivitě (a vůbec mi přišlo, že skoro všechny ženy v knize byly popisovány buď jako nepříjemné staré dámy, nebo mladé naivní holky). Chápu, že byla bezhlavě zamilovaná a pro knihu byla ta její zaslepenost svým způsobem důležitá, jinak by potom neudělala to, co udělala a děj by se ubíral jiným směrem, ale potkat ji jako člověka, asi bych měla chuť jí ty růžové brýle shodit.

Samotný nápad s obrazem a proměnou člověka byl důvod, proč jsem vlastně knihu začala číst, a jeho zpracování mě rozhodně nezklamalo. Celkově hodnotím knihu kladně, jak jsem říkala, vyvolala ve mně dost pocitů a myšlenek, které se mi zapsaly do paměti. Vlastně asi jediná část, která mě vážně nebavila, bylo sáhodlouhé popisování věcí, které Dorian za léta nashromáždil - ten popis se táhl přes několik stránek a přiznám se, že jsem je po chvíli začala přeskakovat.

Co se týče Cantervillského strašidla, musím říct, že mě vážně bavilo číst, jak si rodina dokázala s duchem poradit. Po Obrazu Doriana Graye to byla příjemná četba na oddych.

2 07.05.2021

Noční cirkus nejspíš nebude knihou pro každého, hodně záleží na tom, co od něj čekáte. Pokud hledáte napínavý souboj, promyšlený systém magie a děj nabitý akcí, nejspíš během čtení usnete. Naopak, jestli dáváte přednost dlouhým popisům, kouzelné tajemné atmosféře, pozvolnému tempu a vzletnému stylu psaní, a pokud vám nevadí, že to vše je tak trochu na úkor děje, myslím, že si Noční cirkus zamilujete.

Mně se kniha docela líbila. Nápad se záhadným černobílým cirkusem, který se otevírá jen v noci, mě zaujal, a jak jsem řekla, autorka umí skvěle pracovat s popisy a atmosférou, takže jsem při čtení opravdu měla pocit, jako bych se procházela mezi cirkusovými stany. Na druhou stranu, místy mi to přeci jen přišlo trochu moc, když jsem narazila na třístránkový popis různých lahviček, přiznám se, že jsem začala přeskakovat.

K postavám asi řeknu jen to, že jsem je měla celkem ráda (vyjma obou instruktorů, ty jsem nesnášela), ale žádná z nich mi k srdci nepřirostla, možná jenom trochu dvojčata. Musím však dodat, že se mi líbily části se zakladateli cirkusu. Chválím myšlenku, že celý ten „souboj“ měl dopad i na lidi kolem, a že ti lidé to nenechali jen tak plavat, ale sami přemýšleli nad tím, co se to kolem nich vlastně děje. Nebyly to jen nemyslící figurky do počtu a za to jsem ráda.

U romantické linky platí něco podobného jako u postav – nijak vedle jsem z ní nebyla, ale neměla jsem s ní žádný zásadní problém. Každopádně by mě zajímalo, jak by příběh vypadal, kdyby tam chyběla a souboj byl založen na něčem jiném (respektive kdyby se jinak vyvíjel).

Na skoky v čase a střídání dějových linek se dá v pohodě zvyknout, jen si musíte na začátku kapitol dávat pozor na ty nápisy, které vám říkají, kde zrovna jste.

Za mě je Noční cirkus docela dobrá kniha s kouzelnou atmosférou, ale už teď vím, že podruhé se k ní nevrátím.

1 13.08.2022

Dál bych ráda uvedla pár poznámek k věcem, které jsem nepochopila nebo se mi zkrátka tak trochu nezdály. Jsou to sice trochu spoilery, ale neprozrazují nic zásadního o ději, žádné zvraty, spíš jde o politickou situaci a podobně. Pokud tohle vidí někdo, kdo má Jiskru v popelu přečtenou, budu ráda, když mě opravíte, případně vysvětlíte, proč jsem to pochopila špatně.
1. Pokud Impérium už dlouhou dobu ví, že odboj Učenců se schovává někde v katakombách, proč nehlídají vchody? Laia si bez problémů vtancuje do podzemí vchodem, který je přímo ve městě. A jasně, odbojáři určitě mají i svoje tajné chodby a východy, ale proč jim v tom případě vojáci Impéria ty katakomby, aspoň na učenecké straně, nevyhodí do povětří a nezavalí, pokud je teda sami nutně nepotřebují?
2. Studenti akademie na Šerozrázu jsou v jedenácti letech bez šatů, jídla a zbraní posláni na čtyři roky do divočiny. Jak studenti ale poznají, že uplynuly čtyři roky? Dobře, dejme tomu, že se jim podaří vyrobit nějaký nástroj, kterým si budou někam dělat značky, aby věděli, kolik dní uplynulo. Trefí po té době zpátky? Nebo si pro ně ti vojáci sami dojdou? Pokud ano, jak je v té divočině všechny najdou? Nebo je to uzavřená oblast, kterou někdo hlídá, aby jim ti studenti nezdrhli? Tohle bude spíš moje chyba, ale moc jsem to nepobrala.
3. Skupina čtrnáct let cvičených studentů, kteří se mají za chvíli stát Maskami a za pár dní vyrazit na své první mise, se pere jako děti ve školce.
4. Postavám se často po úderu nebo stisku téměř hned vytvoří modřiny. Tohle je spíš detail, ale ono to ve skutečnosti nějakou dobu trvá, než se vybarví, není to pár minut.
5. SPOILER: Augurové zkoušeli zjistit, jestli velitelka ovlivňuje zkoušky, jenže jim to nešlo, protože jí neuměli číst myšlenky a dvojčata se dokázala bránit. Proč nepřečetli myšlenky přímo Eliasovi? On jasně slyšel rozhovor Marka a Zaka, během kterého řekli, že velitelka je poslala Eliase a Helenu zabít. Jistě, Kain potom řekl Eliasovi, aby šel pryč, protože z jeho hlavy slyší pouze rozbouřenou pomstychtivost a ruší ho to, ale i tak je ta věc dost závažná na to, aby ji prošetřili později. KONEC SPOILERU.
6. Další detail, ale Laia v jednu chvíli popisovala škrábance na Eliasově tváři, když měl zrovna masku.
7. Opět, tohle je možná moje chyba, jestli jsem špatně četla, ale nepostřehla jsem, proč se na Šerozrászkou vojenskou akademii vždycky vybírá jen jedna žena. Možná to bude vysvětlené v dalších dílech, nebo jsem to prostě přehlédla, ale zatím mi přišlo, že to bylo spíš pro drama.
Protože se zdá, že v této recenzi zatím převažují spíš negativa, musím zopakovat, že se rozhodně nejedná o špatnou knihu, a některé z výše zmíněných bodů jsou zkrátka detaily, které mě vytrhly ze čtení, ale určitě bych kvůli nim knihu neodložila. Byly zde i části, které se mi líbily, a dovolím si citovat moji oblíbenou:
„Ale také je hodně toho, o čem neví. O mém odporu k Impériu. A jak zoufale se snažím utéct. Už nejsme děti, abychom se smáli společným tajemstvím. Už nikdy takoví nebudeme. Nakonec na její otázku neodpovím. A ona neodpoví na tu mou. Místo toho beze slova sedíme, díváme se na město, na řeku a na poušť, která začíná za nimi, a ve vzduchu mezi námi visí naše tajemství.“
Tohle je nádherně hořkosladká část, kterou jsem si prostě musela přečíst několikrát.
Abych to shrnula, Jiskra v popelu není žádné veledílo, ale pokud hledáte nějakou tu YA fantasy oddechovku, nevadí vám romantika, ale ani násilí, zkuste dát Jiskře šanci, třeba vás zaujme.

1 06.06.2022