Niamh15 komentáře u knih

Od tohohle jsem měla velký očekávání, protože jsem o tom porůznu už dřív něco málo četla. A víte co? Ono je to předčilo...

Nevím, jestli už někde někdo označil Bareše za hlas generace, ale jestli jo, tak mu to klidně podepíšu jako první. Celý stránky z Mety by se daly tesat do kamene. O mileniálech, ženách / mužích, o celý zatracený společnosti a týhle době. Prakticky každý slovo je tak přesný, až jednomu padá čelist.
Místy jsem se musela smát nahlas, takovym tim nefalšovanym nepřetržitym ha-ha-ha smíchem, zároveň to ale bylo vlastně dost smutný. A k naštvání. Což tady Bareš je - naštvanej. A to je potřeba a je to skvělý, protože my máme proč bejt naštvaný a protože je docela fajn pocit vidět, že v tom člověk neni sám.

Někde jsem myslim četla, že to "super" je tam zbytečný a rušivý, ale houbeles, sedne to tam perfektně, je to výborná METAfora. Ingredience navážil skvěle, fakt mi to se všim všudy sedlo. Jako jasně, přijít na to, kdo to celou dobu dělá, ve výsledku vyžadovalo asi tak jednu mozkovou buňku, ale o tohle tam vůbec nešlo.

Generačně mě to o ten nejtenčí kočičí fousek míjí, takže jsem nebyla doma úplně všude, ale to je jedno. Tohle by si totiž měli povinně přečíst všichni - zdaleka ne jen mileniálové, naopak. Zapšklym plesnivym dinosaurům bych to vnutila klidně i násilím. Třeba by konečně pochopili, jak to s těmi mileniály vlastně je. Nebo s ženami. Třeba by to konečně začli brát vážně. Koneckonců je tu pro to jeden nezpochybnitelnej argument - napsal to muž.

(A mně naprosto uniká, jak se tak bezvadně dokázal vcítit do ženský hrdinky...)

2 01.05.2021

Tohle mi asi nemělo moc co nabídnout. Ano, můžeme kolem sebe stavět oblázky z pojmů jako japonská společnost, pomíjivost, propast mezi generacemi, křehkost, tajemnost, kodex cti a tak dál a snažit se pak mezi nimi prokličkovat, ale pořád je to velmi věrný obraz toho, v čem byli (a právě že většinou stále jsou) Japonci tak odlišní a co mi pořád nepřipadá hodno obdivu ani sympatií, ať už to lámu přes koleno jakkoli velkou silou.

1 01.05.2021

Ne, pořád tam není žádná vyloženě sympatická postava. Možná je to záměr, ale nemít komu fandit je občas trochu frustrující.
Originalita a svěžest prvního dílu už trochu zvětraly, takže druhý díl mě tolik nebavil.
Vztah mezi Lucasem a Aš-šádem ztratil hodně na dynamice, což je škoda, protože to mě v jedničce zaujalo asi nejvíc.
Pořád je to skvěle napsaný originální kousek a to finále se dost povedlo, ale musím říct, že mě to tentokrát moc nechytlo.

01.05.2021

Tak tohle mě totálně zničilo. V tom nejlepším slova smyslu.
Založila jsem si kvůli tomu účet na Databázi knih, protože to potřebuju říct "nahlas".

Jasně, pořád je to trochu guilty pleasure. Jasně, ten příběh v zásadě nenabídl nic světobornýho. Ale záleží na tom? Asi tak... vůbec.
Protože je to neskutečně dobře napsaný - jako vážně, kam se na to hrabou zahraniční young adult LGBT? Nesahaj Pátý minutě ani po kotníky.
Jsem neskutečně ráda, že máme autorky, který tohle umí, vážně UMÍ. Theo Addair je fajn, ale tohle je úplně jiná liga. Postavy jsou výborně propracovaný, jazyk sedl skvěle, prostředí je naprosto uvěřitelný... a jako jo, spoustukrát jsem se na obálce musela ujišťovat, že holky jsou fakt "naše".

Pátá minuta má přesně to TO, kvůli čemu tenhle žánr a tenhle typ příběhů zbožňujeme a nikdo ještě pořádně nepřišel na to proč.

11 17.04.2021