OHložek komentáře u knih
Užvaněné. Stačily tři povídky, abych věděl, že zbytek nedočtu. Ne kvůli nedějovosti, ta nevadila, ale kvůli cyklení a vrstvení motivů, které nesouvisely vůbec s ničím...
Autorka, která stojí mimo veškerý pražský angažovaný kravál. Stojí za to číst. Klid a strachy.
Krásné pohádky z pro nás trochu exotických končin. Zábavné a uvěřitelné i v reálu.
Potřená self-coachová kniha pro ty, co si méně věří. Klid a mír a pokora...
Velmi zvláštní počin, místy jsem měl pocit, že čtu části Ecových prací. Znalost českých reálií autora z ciziny je obdivuhodná.
Rhizomy Marka Torčíka jsou světem nelehkého vědomí o jakémsi předzačátku, ale i předkonci světa, ve kterém nevíme, jak žít. Uzavření, unavení, ale jaksi ještě pospolu.
Vynikající obrazový a grafický doprovod, krásná povedená kniha vizuálně. Co je slabší a kulhá, tak zřejmě překlad a stylistika do češtiny. Je to mírně těžkopádné. Ale velmi hezké a netradiční příběhy.
Nejslabší Coelhova, jednoznačně. Než stačí rozehrát děj, už tu máme konec. Chybí klasický filozofický rozměr. Jako kdyby pan spisovatel jen potřeboval splnit závazek vůči nakladateli a musel vydat takový škvár...
Králův průměr. Dosti povídavé, odkrývá jednotlivé vrstvy pobývání. A možná to vrstvení působilo poněkud rušivě. Ale vrátím se, někdy, zase.
Tyto výběry osobně považuji za více než problematické, a to už od jejich vzniku. tento kus nevyjímaje. Nejsem přesvědčen o způsobu výběru autorů a básní. Nevidím důvod, proč by měl jeden autor dostat prostor pro více než jeden kus. Krchovský se vykrádá, chybí mi mladší generace...
Zatím nejčerstvější kniha Radka Štěpánka s názvem Rám pro pavoučí síť znovu navrací čtenáře k zvláštnímu zájmu o psaný text, o umění bez neustálého zkulturňování, o vnitřních zdrojích síly, které znamenají naději. I přesto, že se do ní můžeme hroužit trpně, jako do léku pro chvíli zapomenutí, neměli bychom vynechávat svět takový, jaký běží kolem. To knížečka o rozměrech 10x11 centimetrů nedělá.
Štěpánkovo umění je v tom opojit se věcmi ze země a nad zemí, ze zvířecího prostředí; je dílem obrovské vnitřní svobody, meditace a lásky v tomto okolí. Autor se obrací ke kořenům, zpět k přírodě, která jakoby v knihách ostatních tvořících byla spíš na obtíž. Tady nikoliv! Svět lesů, vod a strání tu podporuje bázeň z člověčího („Pořád se milujeme/ a v krbu zas zatápíme/ nedohořelým polenem / z minulého ohně“), Štěpánek se vrací k tak marginálním (nikoliv banálním!) skutečnostem, jako je noc a den („na čem teď závisí tma? / na tom že rozsvítím světlo?“). Nalézá bohatství tam, kde pomalu zplanělo a vyschlo, v řeči přírody, v řeči návratu. A občas se i kvůli tomu dokáže zlobit a lehce vzdorovat („Uprostřed sídliště / opravili silnici / autů, se jezdí lépe / vrabci nemají kde pít“) i za použití řeči zvířat, především ptactva („Naštvaně zní i čapí křik / trávník místo sedmikrásek / kvete golfovými míčky“).
Tady platí víc než kde jinde slova klasika o věcech marných, které nemusí být ještě zbytečné. V kraválu dnešní doby, evolucionistického ředění pražské literární selanky je sbírka Radka Štěpánka s podtrhující grafikou Terezy Bínové svým způsobem zjevením dobrého ducha básníkova. Přesně takového jak o něm hovoří Jan Čep. Jako o někom, kdo se vyjadřuje mimo terminologii úspěchu a moci, jako o někom, kdo zůstává v boji s tím, co je utlačeno. A nejen tato kniha, ale i předchozí Štěpánkovy knihy jsou tím bohaté. A stojí pevně na vlastních nohou, byť i třeba mimo veškerá literární ocenění. Těch tady opravdu není potřeba. Hudba hraje!
Svět, který se zase tolik nezměnil od doby, kdy Vaculík knihu napsal...Náš svět plný syrovosti i přes naplaveniny, které přináší dnešní doba.