OlgaU. komentáře u knih
100% za knihu a 100% za obhajobu Boženy Němcové, autorce patří velký dík, že knihu napsala.
Román o ženské síle a těžké cestě ženské emancipace na poli osobním, pracovním i sexuálním, odehrávající se v 19. století (a přesahující do století 20.):
„Jak je rodičce?“ – „Ztratila mnoho krve, musí odpočívat.“ – „Ale jinak jí nic není, ne?“
„Pražce 19 století končí v Osvětimi.“
Víc než 160 let od smrti čekala slavná česká spisovatelka (a její příznivci) na skutečnou obhajobu své osoby, života i díla a dočkala se jí konečně díky této knize.
Díky knize si plně uvědomíme, jaký je zázrak, že Němcová napsala to, co napsala, že všechna její díla vůbec vznikla: Během 5 let přivedla na svět 4 děti (!), většinu času neměla peníze, aby si zaplatila výpomoc, takže vaření – na sporáku na dřevo (které se muselo koupit, nanosit a nasekat), praní – znamenalo ruční praní na valše, nedostatek peněz – byl skutečný nedostatek, kdy nebylo na jídlo a základní životní potřeby... Svítilo se svíčkami, v závěru života B. Němcové už petrolejkou, a do toho její zdravotní stav – pravděpodobně rakovina s fyzickou únavou a krvácením…
Jedná se o román, a ačkoli se můžeme dohadovat (případně ověřit :-)), co v románu je pravda a co ne, kniha vyznívá tak, že mnozí vlastenci, v čele s dr. Helceletem a sestrami Rottovými, by se za své chování vůči Němcové měli stydět i ze záhrobí a jejich potomci by se známostí svého předka s Němcovou vůbec neměli chlubit… Čestnými výjimkami jsou třeba členové rodiny dr. Lambla, která Němcové skutečně pomáhala.
Dalším příběhem v knize je George Sandová – taky zajímavě popsané a pojaté. Třetím rozvinutým příběhem je – zřejmě úmyslně v kontrastu k chudé Němcové – příběh milionáře Rockefellera, který bych klidně mohla postrádat – pro mě nezajímavý a neudivuje mě, že většinu svého života byl bezohledný, neomalený a nepřející.
Motiv jedoucího vlaku bych taky nemusela (nebo by mohl být max. 1x za 20 stran ), ale chápu, proč v knize je.
Líbily se mi i zakomponované odkazy, respektive citace, z děl dalších spisovatelů – ať už z Babičky nebo třeba z Betty MacDonaldové.
Knihu lze doporučit hlavně feministkám, feministům, fanouškům Boženy Němcové, těm, co se chtějí něco přiučit o 19. století a obecně všem, kterým není lhostejný osud jejich bližních.
Výborně napsané, místy opravdu náročné z hlediska emocí. Líbit se bude taky ekologům – příběh a osudy postav se točí kolem výstavby jaderné elektrárny a zániku vesnic na jejím místě.
Opravdu silné a čtivé (palec nahoru).
Po několika románech se autor rozhodl vydat soubor povídek, ve kterých se snaží nastínit problémy, jimž v blízké budoucnosti může lidstvo čelit. Zároveň se tak pravděpodobně snaží vyrovnat s pocitem zmaru a deziluze z této neosobní a přetechnizované vize budoucnosti.
V každé povídce se něco řeší – ať už jde o závažná témata obecně (Vyvolený, Přivrácená strana Měsíce) nebo jen iluze o něčem a neosobní vztahy (Osobní mazlíček nebo Přítomnost, bonusová povídka od Scotta Menziese z Nového Zélandu) nebo skutečně závažná témata dotýkající se osobní svobody člověka a násilí (Violence čtvrtého stupně). Z povídek zpracovávajících závažná témata je nejbrutálnější Třídírna žen; kdo by chtěl namítat, že taková brutalita a násilí je vymyšlená a na Zemi se v dnešní době nevyskytuje, toho můžeme např. konfrontovat se zážitky vězenkyň Islámského státu, z nichž mnohé část zde popsaných praktik bohužel zažily (i přežily). Neznám motivaci autora k napsání tak brutální povídky, ale předpokládám, že má sloužit jako varování, čeho všeho může být člověk bohužel schopen a zároveň snaha varovat a podobným věcem zabránit.
Nejvíc povedená je z mého pohledu povídka Nobelovka, obsahující velký morální apel, ve které navíc autor zhmotnil sám sebe – proč ne, mnozí slavní malíři se taky zachytili na svých obrazech, aby měli památku, a aby potomstvo zvědavě hledalo jejich portrét a dohadovalo se, proč to malíř udělal, proč se zachytil právě takhle, a co tím vlastně chtěl sdělit.
V dnešní době, kdy lidi mají problém přečíst delší text vcelku, se povídková kniha jeví jako ideální – čtou se jednotlivé povídky, které nutí zamyslet se nad tím, jestli se dnešní doba už náhodou některé ze zachycených situací neblíží, co se dá ještě udělat jinak, případně jak se chovat, aby něco nenastalo... Díky tomu by vydavatel klidně mohl knihu uvádět třeba sloganem „Epizody 2084 do každé veřejné knihovny“
Biografie naší hudební legendy se spoustou zajímavostí, fotek a rozhovorů - opravdovým unikátem je rozhovor s Janem Hammerem, hudebníkem, který je autorem hudby k Šíleně smutné princezně a který v r. 1968 emigroval a žije v USA. Možná proto na něj Češi trochu pozapomněli, ale neprávem - dnes je to ve světě asi nejznámější český hudebník, který získal i Grammy. Knížku doporučuji nejen skalním fanynkám Václava Neckáře.
Říká se, že jedním ze znaků dobré knihy je to, že ji přečtete takřka na jeden zátah. Autorova prvotina Manekýni byla čistá zábava a hra, druhá kniha Korporace je sice na vážnější téma, ale opět velmi čtivá. Zpracovává a podává naprosto aktuální témata - od práce v openspaceu na veledůležitých projektech, přes vyhořelé (a divné) vztahy, ekologická témata sahající přes půl planety, až po různorodost lidských povah a osudů, které se dramaticky setkávají a reagují jak na sebe, tak na nastalé situace. Téměř apokalyptický konec je logickým vyústěním příběhu, který nás má vyburcovat, abychom se vzpamatovali a začali se chovat jinak. Jinak to s námi špatně dopadne... V poselství je podle mě kniha podobná ekologickému románu Hastrman Miloše Urbana, konkrétně jeho druhé části odehrávající se v současnosti. Gratulace autorovi a těším se na další knihy!
Druhá nejlepší kniha od této autorky. Nesentimentální, přesto plná citu. Chápu, že čtenářům/kám, kterým se líbily třeba Divnovlásky, nemusí připadat dobrá - je totiž úplně jiná než autorčiny "typické", kterými se proslavila. Dávám 4 hvězdičky, protože 5 jsem dala Babičce, kterou považuju za (zatím) nejlepší autorčinu knihu.
Autorova prvotina, ale asi moje nejoblíbenější z jeho knížek. Chtěla bych podle Manekýnů seriál nebo film :-)
S některou z postav v nejnovější knize Pavla Hénika Brrrrnění se ztotožní snad skoro každý, protože jde o příběh ze studentského života zahrnující nejen pokusy s marihuanou, ale jde tu hlavně o hledání lásky a ukotvení sebe sama v životě. I proto má kniha potenciál oslovit široký okruh čtenářů. Kniha je navíc čtivě napsaná – první půlka je trochu ve stylu studentského deníku, druhá půlka má už standardní rysy románu - hlavní postava řeší existenciální otázky a dlouho nevíme, jak to s ní vlastně dopadne. Autor přiznává, že část knihy napsal už před 20 lety a zejména na druhé polovině knihy je znát, že ji buď hodně předělával, nebo dopisoval teprve nedávno, protože je napsaná pevnou rukou, bez zaváhání a s jasným záměrem; obzvlášť dobře a vtipně jsou vylíčené hlavně některé Johnnyho milostné eskapády. Pro někoho bude Johnny od začátku jen flinkem, kterému se náhodou a bez většího úsilí podařilo, i přes závislost na marihuaně, přece jen v rámci studia někam posunout, někdo ho naopak na začátku může vnímat jako šprta s jistou (i když omezenou) cílevědomostí, který během knihy prodělá zásadní vývoj – záleží na úhlu pohledu a našich vlastních zážitcích.