Osice komentáře u knih

(SPOILER) Další milý příběh o Martince. Tentokrát s ní zažijeme jeden den ve škole. A den je to opravdu bohatý na zážitky. Přibude k nim nová spolužačka (až z Indie) a hned se s ní Martinka skamarádí. Já byla vždycky mezi posledními, kteří se s novým spolužákem nebo novým kolegou začali bavit:-) Paní učitelka je zavede do městské knihovny, aby si mohli vypůjčit knížky. To mě oslovilo. Přála bych si, aby si takhle mohly děti půjčovat knihy i dnes. ... Dále děti čeká skupinová práce při psaní dopisu, kreslení obrázku podle vyslechnuté pohádky, hodina tělocviku, oběd a hodina přírodopisu, která se uskuteční venku. Při čtení jsem si říkala, že školní vzdělávání bez „moderní techniky“ má mnohem větší kouzlo.

Martinka je prototypem vzdorné školačky, oblíbené spolužačky a skvělé kamarádky. Moc s ní toho společného nemám, přesto mě její příběhy hodně baví:-) Zatím jsme četly s Barunkou 2x.

41 20.08.2020

Dcera trvala na tom, že si chce Svatební závoj vypůjčit, i když je to 5. díl. Má na obálce dort a to bylo hlavní:-) Ze začátku jsem si říkala, že tentokrát nebudu hodnotit vysoko, viděla jsem to na 3 hvězdičky. Ale jak jsme postupně četly a já víc pronikala do Země Nezemě, poznávala lépe hlavní Nemotory (vílí termín pro lidi), prožívala s vílou Bess její nezáviděníhodné situace s dortem, čokoládovou fontánkou, poklicemi a papírovým pytlíkem, oblíbila jsem si Gábi, malou květinovou družičku, bavilo mě její nadšení a ještě víc to, jak se snažila dát do pořádku to, co nechtěně způsobila, tak jsem si uvědomila, že si čtení vlastně s dcerou dost užívám:-) Nejvíc mne ze začátku štvalo velké množství postav (hlavně víl), ve kterém jsem měla problém se orientovat. Kdybychom četly od 1. dílu, tak problém možná nemám:-)

Moc se mi líbilo, jaký spolu mají 4 hlavní postavy (Gábi, Mia, Linda a Katka) vztah. Jsou vnímavé, starají se jedna o druhou, pomáhají si, … V knize není žádný záporák, všechny trable si dokážou přivodit postavy samy svým nerozvážným chováním. Při čtení jsem se neubránila srovnávání se sérií Duhová kouzla, kterou máme s dcerou obě rády. V Duhových kouzlech se vždy kamarádky pouští do záchrany nějaké víly. V cestě jim stojí šotkové. Shodné jsou krásné přátelské vztahy mezi kamarádkami a vílami. Taktéž kouzelný vílí prach, který mohou dívky použít ke kouzlení. Příběh ze Země Nezemě je dějově bohatší a můžeme sledovat víly i bez přítomnosti lidských hrdinů. Doprovází ho barevné do detailu propracované obrázky, které ocení malé i velké milovnice vílích příběhů. Duhová kouzla mají obrázky jednoduché černobílé. V mém osobním srovnání vítězí o prsa příběh ze Země Nezemě. A já doufám, že si bude chtít dcera vypůjčit i další díly:-)

Za pár týdnů jsme pozvaní na svatbu a Barunka se už hodně těší. Knížka nás hezky svatebně naladila. Samozřejmě, že se zajímala o to, zda může být také květinovou družičkou:-)

41 18.08.2020

Právě jsem dočítala knihu o jednom prapodivném japonském manželském páru (Klíč, D. Tanizaki), když Mibaf zveřejnil svůj komentář k této knize. Řekla jsem si, proč ještě chvilku v Japonsku nezůstat:-)

„Jdeš pozdě,“ pronesl obyčejně Katsu s ledovým výrazem.
„Jen o pár minut.“
„Když přijdeš pozdě na vlak, byť jen o pár minut, ujede ti.“
„Ty ale nejsi vlak.“
„Kde bereš tu jistotu, že na tebe budu vždycky čekat?“

Nenáročné čtení, které jsem si užila, ale na které brzy zapomenu. Byly momenty, kdy jsem se musela pousmát. Velmi předvídatelné s dějovými zvraty, které jsou typické pro romantické knihy:-) Škoda, že nebylo v textu víc japonštiny. Zajímalo by mě, jak by kniha vyzněla, kdyby ji psal japonský spisovatel. Mohla by z ní být povedená manga. A nemohla jsem si nepřipomenout bláznivý japonský seriál Nodame Cantabile. Také se v něm hraje na klavír a část děje se odehrává v Praze:-) A teď jsem dostala chuť na ramen. Japonský nemáme, ale korejských máme spoustu… (すみません, můj komentář asi nedává moc smysl.)

41 02.08.2020

Barunka ji dostala od prababičky k prvním narozeninám. Za mě nejpovedenější kniha říkadel, co máme doma. A že jich máme hodně. Nádherné ilustrace Aleny Schulzové a celková grafická úprava způsobují, že se při předčítání hodně kochám:-) Taktéž výběr lidových i autorských říkadel je povedený. V knize najdeme básničky od J. Žáčka, M. Černíka, J. V. Sládka, J. Vodňanského, F. Hrubína, J. Kožíška a L. Štíplové. Důkladné ilustrace umožňují skvělé zapojení dětí.

Jak by bylo (M. Černík)
Jak by byla smutná tůňka,
kde žabička nezakuňká.
Jak by bylo smutno v háji,
kde si ptáci nezpívají.
Jak by byly smutné domy,
kde nešumí žádné stromy.
Jak by byla smutná louka,
kde si brouček nezabrouká.
Jak by byla smutná ves,
kde neštěkne žádný pes.
Jak by bylo smutno v kraji,
kde si děti nevýskají.

Ani nedokážu říct, které říkadlo je mé nejoblíbenější. Líbí se mi totiž skoro všechny. Ale nejvíc se těším na poslední písničku Kolik je na světě věcí od J. Vodňanského. Ne proto, že jí kniha končí, ale proto, že ji ráda zpívám:-) S dcerou jsme přečetly mnohokrát, naposledy dnes. Vzápětí mé babičce do telefonu vykládala, že jsme si četly o bubákovi. (Babička totiž ráda bubákem straší děti, ale já strašení neuznávám, tak dcera ví, že není skutečný:-)) DOPORUČUJI.

41 25.06.2020

Dneska neměla dcera moc radostný den. Jsme na Šumavě u babičky a ona si zranila nohu. Náladu ji pozvedlo čtení. Chtěla přečíst nějaký příběh s medvídkem Púem a tohle byla jediná kniha s jejími oblíbenými hrdiny, která byla k dispozici. Posadila jsem si Barunku na klín a na pár minut jsme se ocitly ve Stokorcovém lese. Ijáčkovi je veseleji než včera a asi je veselejší, než bude zítra. Proč si nezazpívat.

„Život je hned jinačí,
když vidíš z okna bodláčí,
smutná byla sobota, smutné bude pondělí,
dneska bude oslíček, jednoduše veselý.“ … (dceřina slova po mém odzpívání Ijáčkovým hlasem: to je krásná písnička a zpíval to krásným hlasem:-))

Příběh o přátelství a malém nedorozumění je plný hezkých poselství, která čekají na čtenářovo odhalení. Myslela jsem, že pro mne bude po klasickém Púovi (A. A. Milne) hodně těžké užít si verzi od Disneyho. Přestože jsem se neubránila srovnávání a při čtení mi běželo hlavou, že klasika je klasika, tak jsem si čtení užila a kniha splnila svůj účel na 100 %.

41 03.06.2020

Může obsahovat mírné SPOILERY???

Já si prostě nemohla pomoct. I přesto, že mám rozečteno několik zajímavých knížek, táhlo mě to k profesorovi Challengerovi jako můru za světlem.

Kniha obsahuje 2 krátké povídky s tímto vědeckým velikánem a předlouhou (z mého pohledu naprosto zbytečnou) předmluvu překladatele, která zabírá polovinu knihy. V předmluvě rozebírá P. Pecháček především předchozí romány s prof. Challengerem. Pro fanoušky této literární postavy takřka neobohacující čtení. A teď už k samotným povídkám.

1) Když země vykřikla
„Nebudu před Vámi zastírat, že mé mínění o odbornících je nevalné, neboť jsem se obvykle přesvědčil, že muž jako já, s dobře vybaveným mozkem, dokáže zaujmout hlubší a obecnější stanovisko než člověk, jenž o sobě tvrdí, že disponuje specializovanými znalostmi (bohužel mnohdy zůstane jen u pouhopouhého tvrzení), které však jeho názory leda svazují. Přesto jsem ochotný to s Vámi zkusit.“ ... I takhle se dá navazovat spolupráce:-D

Celým příběhem nás nezvykle neprovází novinář E. Malone, ale jistý Peerless Jones, odborník přes artézské vrty. K čemu slavný profesor potřebuje odborníka na artézské vrty? … „Hodlám dát Zemi na vědomí, že existuje přinejmenším jeden člověk, George Edward Challenger, stojí o pozornost, ba se jí neodbytně dožaduje.“ … Challenger má novou převratnou teorii. Naše planeta Země je podle něj živým organismem… Země jako živý organismus – proč by ne. U R. Bradburyho jsem narazila zase na město, které bylo živým organismem (povídka Město). A ještě chci prozkoumat, jak to pojal V. Vasiljev (Technik Velkého Kyjeva):-)

Sir A. C. Doyle dokáže ústy profesora dobře vysvětlit i hůře pochopitelnou myšlenku. Hodně se mi líbilo přirovnání Země k starobylé lodi porostlé vilejši:-) Autor zůstává věrný své domněnce o existenci éteru (v knize Příliv smrti s ním pracoval). Pro zajímavost: Einsteinova teorie relativity (z roku 1916) s éterem nepočítá, povídka je z r. 1929.

Povídce dávám plný počet hvězdiček, ale kdybych měla ohodnotit prof. Challengera, tak by jich ode mne tentokrát dostal méně. Proč? Je pořád „okouzlující“ a mám ho ráda, jenže se mi příčil jako vědec, který se nepříčí experimentovat na živých organismech. Neetické experimenty se bohužel prováděly a nebuďme včerejší, provádějí jistě i dnes. Tato povídka, když se na ni dívám z hlediska etiky, mi nahání hrůzu, i když ve světle skutečných experimentů na lidech z toho Challenger vychází jako „hodný hošík“. Z hlediska sci-fi čtení je skvělá. Lidská touha po vědění, po tom něco zjistit, dokázat, ověřit, se bohužel často nezastaví před ničím.

2) Muž, který chtěl rozložit svět
„Vidina újmy na vlastní osobě by s Challengerem nikdy nepohnula, ale přestava, že by jeho vědecká práce zůstala nedokončená, jej tvrdě zasáhla. Zaváhal, a než stačil dospět k rozhodnutí, vyrazil jsem kupředu a skočil do křesla. Viděl jsem, jak vynálezce pokládá ruku na páčku stroje.“

Příběhem nás provází E. Malone a profesor se na chvíli ocitá v kůži toho, kdo odmítá uvěřit. Doyle se v ní pouští na pole rozkladu objektů na jednotlivé částice… Povídka mě překvapila pointou a ukázala Challengera zase v lepším světle. I když by se o tom dalo spekulovat. Každý na to bude mít jiný pohled. Nechci moc spoilerovat.

A od rozkládání objektů a jejich opětovnému skládání je jen krůček k teleportaci. Víte, kdy se myšlenka teleportace objevila poprvé v literatuře? Za nejstarší je považován příběh The Man Without A Body od E. P. Mitchella. Je krátký a mě oslovil. Zde v originále: http://gutenberg.net.au/ebooks06/0602521h.html#03

Při svém celkovém hodnocení vůbec neberu v potaz předmluvu překladatele. 5 hvězdiček posílám siru Doyleovi. A mně ještě zbývá poslední kniha ze série (Země mlhy).

41 08.05.2020

Jako motivační příručka, ve které hrají prim zvířátka, dobrý. Zvířátkům je vtloukáno do hlavy, že lepší je to s úsměvem, že by se měla dívat na věci z té lepší stránky, že je důležitější dobré srdce než umět rychle létat, že pomáhat ostatním se vyplácí, že kdo hledá, tak najde řešení, že nejdůležitější je vnitřní krása a ještě mnoho dalších mouder. … Občas se do bajek vloudil moment, ve kterém zvířátka jednají prazvláštně (např. ukradnou lidem ze šňůry kus oblečení), aniž by se nad tím, kdokoliv pozastavil. Dcera se však pozastavila a podivovala se. Divné mi přišlo mimo jiného i vyznění bajky o krotkém selátku. Selátko mělo samé dobré zkušenosti s ostatními zvířátky, bylo přátelské a šťastné, ale pak potkalo sršně. Ten si nechtěl hrát a prasátko píchnul. A takhle jedna jediná špatná zkušenost vede k poučení, že by mělo poslouchat přírodu, být divoké a že s dobrosrdečností se má rozumně nakládat!?

Bajky jsou psané jako pro blbce. Žádné „vyvoď, domysli“, ale natvrdo řečené, bez možnosti jakéhokoliv vlastního výkladu. Na tohle jsem v dětských knihách alergická. Je to škoda, protože mnoho příběhů má hezký základ a témata, která obsahují, se dotýkají nás všech. Jenže dost pochybuji, že pokud je děti vyslechnou tímto způsobem, že je nějak hlouběji zasáhnou. Při čtení jsem měla co dělat, abych se nesmála. S každým dalším motivačním heslem to bylo těžší a těžší. … Mé hodnocení je někde mezi 2 a 3 hvězdičkami.

40 26.04.2021

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Četly jsme s Barunkou několikrát, ale vysoké hodnocení si ode mne bohužel nevyslouží. Knize nelze upřít hezké poselství, tam bych neváhala. Jenže… do příběhu jsou zapracované příhody z originálního Medvídka Pú od A. A. Milneho. Problém není pouze v tom, že jsou ohýbány tak, aby to zapadalo do celkového příběhu. Největší výtku mám k překladu. Překladatelka J. Pacnerová z největší pravděpodobností původního Púa nečetla, protože si jinak nedokážu vysvětlit, že píše o expedici na severní pól a ne k severní točně. Příběh díky tomu postrádá nejen vtip, ale i logiku. Slovní hříčka funguje v angličtině (North pole and pole), ale v češtině ne. H. Skoumalová (překládala původního Púa) si s tím poradila bravurně. No uznejte, severní točna a tyčna nemá chybu:-D Hned jsem si ten díl musela přečíst. Takže jestli mám něco doporučit, tak je to rozhodně ten původní Medvídek Pú:-)

Obvykle beru Medvídka Púa od Disneyho na milost a hodnotím vysoko. Výjimku tvoří právě ty příběhy, které operují s původními Milneho nápady. V nich to hodně skřípe.

Knížku o 3 tučňácích, jejichž jména mi dělala ze začátku trochu problémy, objevila v knihovně dcera (4 roky). Tik, Ťak a Ťuk jsou prima tučňáci. Nosí kulichy (podle barvy je poznáte:-)), žijí na ostrově v domečku, mají v něm stůl, židličky, talířky a příbory a spí v postýlkách. Také každý vlastní svůj rybářský prut a koš na ryby. Společnost jim sem tam dělají rackové, albatrosové, chaluhy a buřňáci. A jeden tuleň, kterému se ale koukají radši vyhnout. … V bezmála 100 kapitolách poznáte Tika, Ťaka a Ťuka dokonale. Budete s nimi lovit ryby, koupat se v ledové vodě, lovit ryby, přemýšlet o životě, lovit ryby, nahlas se smát, lovit ryby, kamarádit se, počítat ryby, lovit velrybu a tak dál. Šťastnější tučňáky neznám:-)

Jednoduché krátké příběhy jsou obyčejně neobyčejné. Ve výsledku směřují k tomu nejdůležitějšímu. Mít rád sám sebe, milovat svůj život a mít kolem sebe skvělé kamarády. Pak se cítíte nejšťastnější na světě. … Můj nejoblíbenější tučňák je Ťuk. Užívala jsem si jeho povídání před usnutím. A po jeho vzoru si teď přejeme dobrou noc celou noc až do rána. … Dcera si chce teď na tučňáky často hrát:-) ... Text M. Černíka vkusně doprovází nádherné ilustrace V. Baránkové. Vážně bych nečekala, že z české dílny vzejde tak zajímavá dětská kniha o tučňácích. Na prvním místě není poznat tučňáky jako živočišný druh, ale prožít s třemi zástupci nejrůznější situace, při nichž se pobavíte, ale i poučíte a třeba zamyslíte nad tím, jak to máte v životě vy.

„MUSÍM SE PŘIZNAT, že jsem v životě neprožil nic z toho, co jsem prožít chtěl. Neumím nic z toho, co jsem umět chtěl. Nemám nic z toho, co jsem chtěl mít. Nejedl jsem nic z toho, co jsem chtěl jíst. Neviděl jsem nic z toho, co jsem chtěl vidět. Nejsem ten nejsilnější, nejlepší, nejrychlejší, nejchytřejší a nejodvážnější tučňák ze všech tučňáků na světě.“
„To já taky ne,“ přiznal Ťak.
„A přesto bych si to s nikým nevyměnil,“ řekl pevně Ťuk.
„Já bych taky nechtěl být Ťakem nebo Ťukem,“ přisvědčil Tik a řekl: „A vám přeji dobrou noc celou noc až do rána.“

40 14.09.2020

Český překlad se mi sehnat nepodařilo, tak jsem šla do anglického překladu:-) Velmi čtivá kniha, která nutí k zamyšlení. Co je klíčem ke spokojenému manželství? Zajímavá psychologická sonda do duší dvou lidí, kteří jsou nám kulturně na hony vzdálení.

„My husband may write and think what he pleases, and I´ll do the same. This year I´m beginning a diary of my own. Someone like me, someone who doesn´t open her heart to others, needs to talk to herself, at least. But I won´t make the mistake of letting him suspect what I´m up to. I´ve decided to wait until he goes out before I write, and to hide book in a certain place that he´ll never think of. In fact, one reason why keeping a diary appeals to me is that although I know exactly where to find his, he won´t even realize I have one. That gives me a delicious sense of superiority.”

Celá kniha je vystavěna na deníkových zápisech jednoho japonského manželského páru. Odehrává se v 50. letech minulého století. Hlavní aktéři se potýkají s neschopností otevřeně si promluvit o svých sexuálních touhách, ale nejen o nich. Celkově jsou s komunikací na štíru. Deníku se svěří mnohé. Třeba by stačilo přečíst si deník toho druhého. … Nejdřív jsem si myslela, že se mi dostal do ruky „typický“ erotický román, ale naštěstí se Tanizaki obešel bez detailních obscénních popisů. Nejvíc jsem si užívala momenty manželské dynamiky. Co všechno zůstalo nevyřčené, pocity manželů, jejich podivná praktika, díky které nachází uspokojení, podivná role Kimury a jejich dcery Toshiko mi nejvíc vrtala hlavou. Opravdu prazvláštní manželství. … Škoda, že nejsou k dispozici také pohledy z perspektivy dvou hlavních vedlejších postav (Toshiko a Kimura). Závěr mě docela překvapil. Přečíst nebo nepřečíst, to je oč tu běží:-)

40 31.07.2020

Tuhle knížku je strašně snadné odsoudit a označit nálepkou pro děti nevhodná. Ano, i mně ze začátku běželo hlavou, že chování tygří matky Tary je kruté, jenže příroda je taková. Krutá a krásná zároveň. Bílý tygr nemá ve volné přírodě velkou šanci na přežití, chovaní jsou pouze v zajetí. S Barunkou (4 roky) jsme knížku přečetly a pak jsme dohledávaly, jak je to s bílými tygry ve skutečnosti a povídaly jsme si dlouho o tom, proč chtěla Tara bílého tygříka zabít. Také jsme probíraly, jak loví tygři, vlci a lvi. … Chápu, že si někdo myslí, že tato témata nejsou pro děti vhodná, ale osobně mám zkušenost, že děti jsou velmi otevřené a dokážou pochopit spoustu věcí. Tabuizací je do budoucna vystavujeme mnohem větším šokům. Jsem ráda, že takovéto knihy vznikají. Bílého tygra je vhodné číst v době, kdy máte čas s dítětem danou tématiku citlivě probrat. Jako knihu před spaním bych ji radši nevolila… Poetický jazyk, krásné ilustrace od I. Autratové a jedna těžká životní volba.

40 30.07.2020

(SPOILER) Už máme doma z knihovny podruhé:-)

„Dnes je ale krásný den,“ usmívá se Krtek a vykukuje zpod kapradí. „Ahoj ježku, půjdeš se mnou na návštěvu? Dříví si můžeš naštípat později…“ zde ho Krtek. Ježek chvilku váhá, pak zasekne sekeru do špalku a už běží za krtkem.“ … jojo, společenský život je potřeba udržovat:-) Poklidnou návštěvu zvířátkům ale naruší mlsný medvídek Baribal.

Kniha o přátelství, ale i o tom, že když něco pokazíme, tak to není konec světa, ale můžeme to snadno napravit. Omluva přece dělá divy. A kdo ví, třeba získáme dalšího kamaráda. … Původně jsem chtěla jednu hvězdičku ubrat, protože dávám přednost obrázkům Zdeňka Milera. Mým očím víc lahodí, protože nejsou tak výrazné. Pak jsem si ale přečetla doslov Kateřiny Miler, dcery tvůrce Krtečka. A byla jsem dojatá.

„Ke konci jeho života [Z. Milera] jsem malovala knížky i jiné obrázky s Krtkem, které se mu líbily a měl z nich upřímnou radost. Těšilo ho, že Krtek bude dál bavit děti svými příběhy. Věřím, že by se mu líbila i tato knížka „Krtek na návštěvě“.“ (úryvek z doslovu)

40 02.07.2020

Naše druhé setkání s těmito ptačími rošťáky. A užily jsme si ho s dcerou hned 2x. S Josefem a Václavem jsme se tentokrát podívali na pouť a nafoukli požehnaně balonků, chodili přes černý les a handlovali se sovou, vyšli jsme si do zoo a potkali kosa Čeňka, který už není Čeněk, ale Merula, hloubili jsme s krtkem Františkem metro (od ředkviček k mrkvičkám a od jahod k třešním) a namalovali čerta na zeď, což byla chyba. Čtení knížky ale rozhodně chyba nebyla:-)

40 15.06.2020

V malé zapadlé vesničce v podhůří Šumavy čas od času objevím v knihovně mých rodičů zajímavé poklady. Tak tomu bylo i s knížkou Nesvaté lásky. Rozečtena na jihu, dočtena na severu. A nevěřím tomu, že se ještě na jih podívá:-)

Intelektuální prostředí americké univerzity Woodslee, postarší hostující anglický básník Albert St. Dennis a nekončící série večírků tvoří přísady koktejlu, který namíchala autorka J. C. Oatesová. Nečekejte žádný povrchní román z vysokoškolského prostředí, v němž je pozornost soustředěna na studenty. V Nesvatých láskách hrají prim učitelé. Autorce se podařilo ukázat, že i vysokoškolští učitelé jsou jenom lidé, jejichž pravá tvář je schovaná za maskou. Výborně ukázáno, jak může být představa o člověku na hony vzdálená jeho skutečnému „já“. Bohatost vnitřního světa x jak člověka vidí okolí.

„Kdo je ten člověk, který prožil tenhle život, ten starý, nedoslýchavý, malý, dýchavičný, slabozraký muž, nepříjemně rozpálený, s pocitem mírné žaludeční nevolnosti, zírající ustaraně jako skřítek do dutiny sálu …? Neznámí lidé nadšeně tleskají. Potlesk St. Dennise zvedne. Ví, že je vetřelec, ví, že využívá důvěřivosti svých amerických hostitelů, ale oni tleskají, jako by dychtili po jeho poezii, po jeho moudrosti … Neví, kde je, kdo má podle nich být, skoro všechno ze svého života zapomněl a netouží přivolávat si to zpátky, avšak děkanův šlechetný úvod a šlechetný potlesk diváků ho vyburcují, aby konal svou povinnost: příští hodinu jim má zosobňovat „Alberta St. Dennise“.“ (s. 100-101)

Autorka si nebere servítky a nechává nás nahlédnout hluboko pod povrch několika postav. Lidská povrchnost, potřeba „řešit“ jiné lidi, vyžívání se v nejdivočejších fámách, brutální snaha být lepším než někdo další, nepřejícnost, závist, neschopnost důvěřovat kolegům, neustále být ve střehu a dávat si pozor, aby o sobě náhodou neprozradili něco osobního, co je skutečně trápí, žárlivost, touha, NEJISTOTA, vyhrocené vztahy (mezi kolegy, partnery, přáteli), láska a mnoho dalšího dělá z postav lidi z masa a kostí. Velmi dobře zafungovalo, že se děj odehrává prakticky pouze na večírcích (s množstvím vypitých nápojů a vykouřených cigaret nabírají večery na obrátkách) a že je střídavě zaměřována pozornost na několik ženských i mužských postav. Mně nejvíc přirostla k srdci Brigit Stottová.

Pokud hledáte originálně pojatý román z univerzitního prostředí, tak už hledat nemusíte:-) Jen by mě zajímalo, do jaké míry autorka čerpala ze svých zkušeností. A nalákala mě na četbu několika autorů (např. Camus, Eliot, Yeats, Borges a Auden).

„Proč umírat, když je příští sobotu party?“ (s. 30)

40 13.06.2020

Poslední díl série o pavoučkovi Čendovi je za námi. Od čtení předchozího dílu uběhla docela dlouhá doba, tak jsem si moc detailů nepamatovala. Oceňuji, že je na samém začátku knihy stručně zrekapitulovaný obsah předchozích dílů. I když si myslím, že by bylo lepší 2. a 3. díl sloučit do jedné knihy, protože to takhle působí hodně rozsekaně. Potěšilo mě, že autor do příběhu znovu zařadil mravence Jardu a masařku Ňomuru. Příběh tím hezky navázal na momenty z 2. dílu, které působily nedotaženě.

„Na stolečku bylo několik knih. Čenda se zarazil a omámeně zíral na tu, co byla na hromádce nejvýš. Tarzan – druhý díl, Vězeň Oparu.
„Co je to s tebou,“ drcl do něho Jarda, „snad si teď nebudeš číst?“ … (Tak jsem si zavzpomínala, jak jsem na základce navštívila spolužačku a objevila jsem u ní 2. díl Tarzana. Hned jsem si ho od ní vypůjčila, akorát se jmenoval Tarzanův návrat:-))

Nejpovedenějším dílem o pavoučkovi Čendovi je podle mě ten první, má mnohem lepší atmosféru. „Slabší“ příběh však plně vyváží ilustrace:-) Četly jsme s dcerou několikrát. Poté, jak je u nás zvykem, následovalo hraní rolí (já: pavoučice Jana, dcera: pavouk Čenda).

40 26.05.2020

Knížka obsahuje 6 příběhů s naší oblíbenou dětskou hrdinkou: Martinka na pouti, Martinka v parku, Martinka slaví narozeniny, Martinka na květinové slavnosti, Martinka a oslík Ušáček a Martinka a ohromný pejsek. Vypůjčili jsme ji s mimišákem ještě před uzavřením knihoven pro Barunku (byla ve školce) a líbila se:-) Četli jsem 2x. Příběhy jsou velmi rozmanité, vznikly mezi léty 1958-2008. Je na nich krásně vidět, jak se vyvíjel ilustrátorův styl. Pouť padesátých let, narozeninová oslava z konce let šedesátých, květinová slavnost sedmdesátých let atd. Všechny příběhy hezky chronologicky seřazené. Nejvíc mě baví, jak jsou v příbězích děti aktivní a podnikaví.

Na knize mě však zaráží zvolená obálka. Jedná se o obrázek z příběhu Martinka a neposedná fretka, který v knize nenajdete. Dalším důvodem, proč ubírám hvězdičku, je překlad příběhu o oslíkovi Ušáčkovi. Je totiž hodně odlišný od toho, který známe ze samostatného příběhu. https://www.databazeknih.cz/knihy/martinka-martinka-a-oslik-usacek-4357 Nevím sice jistě, který překlad má k originálu blíže, ale tenhle mi úplně nesedí k „Martinkovskému stylu“. Při čtení příběhu dcera často říkala, takhle to tam nebylo:-)

Popravdě jsem na vážkách, zda tu hvězdu ubrat. Důvodem mého váhání je také příběh Martinka a ohromný pejsek (Martine et un chien du tonnerre). Příběh samotný je pro mne výjimečný v tom, že ho již nenapsal G. Delahaye, tvůrce Martinky. Autorem textu je Jean-Louis Marlier, syn ilustrátora Marcela Marliera. Díky Jean-Louisovi se z příběhů o malé Martince mohli čtenáři těšit dalších cca 13 let.

PS. Tak jsem při psaní svého komentáře tak dlouho listovala knihou a dohledávala si nejrůznější informace o Martince, dokonce i francouzsky (trochu mi pomohla má chabá znalost španělštiny:-)), že nakonec měním hodnocení:-)

39 25.11.2020

„Leopardi vtrhnou do chrámu a vychlemtají až do dna obsah obětních nádob; to se neustále opakuje; posléze to lze předvídat a stane se to součást obřadu.“ (Franz Kafka)

Leopardy jsem objevila u manželových rodičů v knihovničce. Okamžitě mne zaujalo jméno Franze Kafky. Přiznávám, trochu mě zklamalo, že není autorem knihy, ale stejně jsem si ji odnesla domů s tím, že si ji výhledově někdy přečtu. O pár dní později jsme odjížděli na Šumavu a já ji přibalila s sebou. Je slaboučká, tak nezabrala moc místa:-) … Když děti usnuly a moje rodiče vytuhli u televize, ztlumila jsem zvuk a měla konečně klid na čtení.

Je 1. světová válka a do Prahy přijíždí Myšák, židovský stoupenec L. N. Trockého. Zavedlo ho tam jedno tajné poslání, jehož splnění zkomplikovala ztráta potřebných pokynů. Jak se Myšák s úkolem v nezáviděníhodné situaci vyrovná? Bavila jsem se opravdu náramně:-D Kromě toho jsem si rozšířila obzory. M. Scliar mi umožnil odlišný pohled do židovského světa. Dosud jsem se setkávala s příběhy Židů z období 2. světové války. Žid jako komunistický revolucionář je pro mne v beletrii osvěžujícím prvkem. Taktéž literární setkání s osobou Franze Kafky mne velmi bavilo. Autor toho o něm na těch pár stránkách dokázal sdělit docela hodně. Úplně jsem ho v tom malinkém stroze vybaveném bytě ve Zlaté uličce viděla.

„Zdálo se mu, že ho všichni pozorují a šeptají si: tamhle je Trockého člověk, má před sebou nebezpečné poslání. Zvlášť ho znepokojoval obtloustlý muž s tmavými brýlemi, který seděl poblíž. Proč má tmavé brýle? Určitě je to ruský nebo německý špion. Muž s kamennou tváří, ustavičně obrácenou k němu, se ani nepohnul. Nervózní Myšák už málem přešel do jiného vagonu, ale asi sto kilometrů od Prahy vlak zastavil. Muž vstal, uchopil hůl a s pomocí nějaké ženy nejistě vyšel po chodbičce ven. Byl to slepec.“ (s. 29)

Jako první zde uděluji pětihvězdičkové hodnocení. A nelituji ani jedné hvězdičky:-) Tato kniha by se mi nebýt náhody nedostala určitě nikdy do mého čtenářského zorného pole. Náhodě pomohlo i to, že můj tchán má na svědomí knižní sazbu této knihy:-) … Doporučuji. … A já zapátrám po dalších knihách tohoto brazilského spisovatele.

39 06.08.2020

(SPOILER) Kdo by neznal příběh o nenasytném kohoutkovi a slepičce, která by si i nožky uběhala, aby svého drůbežího kamaráda zachránila? Z dětských let mi v hlavě zůstala opakující se pasáž:

„leží tam v oboře,
nožky má nahoře –
bojím se, bojím, že umře.“

Z. Miler a A. Peisertová podle mě zdařile přepracovali původní Erbenovu pohádku O kohoutkovi a slepičce. Většinou nejsem velkým příznivcem přepracovávání původních děl, ale v případě kohoutka a slepičky se mi tato verze líbí víc. Je delší, začíná hezky poklidně na statku a postupně toho kohoutek se slepičkou společně spořádají celkem dost, než dojde k oné osudné chvilce. Slepičku také posílají od čerta k ďáblu, ale od začátku jí chtějí pomoct, akorát nemůžou. Kráva by jí ráda dala mléko, ale žádné nemá, protože ještě nejedla, tak slepička běží na louku pro travičku, atd. Navíc je krásně ilustrovaná:-)

Knížku dostala dcera jako dárek od mé tety asi před rokem. Četly jsme mnohokrát, Barunka si hrála, že čistí studánku, a když slyšela prababičku vyprávět klasickou Erbenovu verzi této pohádky, tak ji opravovala:-)

39 14.06.2020

Může obsahovat mírné SPOILERY???

„Věřil byste, že jsem [Summerlee] kdysi míval u dětí zaslouženou pověst výborného imitátora domácích zvířat? Možná bych vám mohl pomoci strávit čas příjemným způsobem. Pobavilo by vás, kdybych zakokrhal jako kohout?“
„Ne, pane,“ odpověděl stále silně dotčený lord John. „Nepobavilo by mě to.“
„Moje umění zakvokat jako slepice, která právě snesla vajíčko, se rovněž považovalo za nadprůměrné. Smím předvést?“
„Ne, pane, ne – určitě ne.“

V knize Příliv smrti nás čeká 2. dobrodružství profesora Challengera a jeho přátel, kteří společně podnikli před 3 roky výpravu do Ztraceného světa. Charaktery postav se nezměnily, takže se opět můžete těšit na škorpení profesorů. Také lord John Roxton se veze na hádavé vlně. A nejen on. Lidé se začínají chovat podivně a množí se zprávy o nevysvětlitelných úmrtích. Co za tím vším vězí? Prof. Challenger má samozřejmě vysvětlení, to by ani nebyl on. Neztrácí nic ze své domýšlivosti („Zdá se, že se lidé poučili a považují mě za první autoritu v dotyčném problému.“) a nemá problém vyjádřit svou inteligenční převahu, většinou ne zrovna vybíravým způsobem:-)

Je těžké nesrovnávat s předchozí knihou. Ztracený svět je prostě nepřekonatelný. Přesto se mi tento krátký příběh líbil. Byl vtipnější. Cestu vlakem jsem si s nimi fakt užila:-D A ta trocha fyziky nemůže nikomu uškodit:-) Příběh se poměrně rychle rozjede, vypráví ho opět novinář E. Malone. Popisy apokalyptické scenérie jsou hodně zdařilé, jako bych před sebou viděla namalované obrazy. Škoda, že sir A. C. Doyle neměl „odvahu“ zakončit knihu dramatičtěji. Skončila tak, jak jsem předvídala... Kromě jiného jsem dostala mnoho podnětů k zamyšlení a obsahuje zdařilé ilustrace, proto hodnotím plným počtem hvězdiček. A těším se na další dobrodružství prof. Challengera:-)

„Smrt jednoho člověka je příliš malá a nevzbuzuje ve vás starosti. Když stamiliony umírají společně, jako se to stalo dnes, nemůžete z toho množství vybírat svou vlastní smrt jako výjimečnou.“

„Někdy si myslím, že je to jen obrovské sebevědomí lidstva, které je vede k přesvědčení, že všecko kolem nás je tu jen pro člověka, aby si měl kde pyšně vykračovat.“

39 03.05.2020

Vypůjčená z knihovny. Jedna z mála knížek, kterou jsem vybrala dceři já. Poprvé mi ji četl manžel v těhotenství a já se u ní hodně nasmála:-) Když jsem ji předčítala teď dceři, tak mě pobavila snad ještě víc.

Kosprd je chlapeček, který musí na přání maminky začít chodit do školky. Vůbec se mu ale nechce, chce trávit čas s tatínkem v dílně a pomáhat mu s výrobou vzducholodě.

„Dřepl si na kolena, aby jeho oči byly ve výšce očí malého Kosprda a malý Kosprd mu co nejlépe rozuměl.
„Já jdu pracovat a ty si budeš hrát. Sníš tady príma sváču a večer se uvidíme. Nazdar a buď chlap přece.“
Za tatínkem dveře skutečně zapadly.
A tak se začaly dít strašné věci. Kosprd se rozzuřil. Lehl si na zem a strašně řval a kopal kolem sebe a trefil i paní ředitelku.
…
„To máš zbytečný. Oni si s námi stejně dělají, co chtějí.“

A tak začíná velké přátelství dvou dětí s ne zrovna lichotivým příjmením, chlapečka Kosprda a holčičky Telecí. Skutečně si káply do noty a plánují spolu útěk ze školky. Co všechno se dá zažít ve školce:-) Sama si vzpomínám, že jsem coby školkové dítě při pobytu na zahradě školky přemýšlela, kudy by se dalo utéct… Nechci toho moc prozrazovat, protože kniha obsahuje spoustu skvostných pasáží, u kterých se pobavíte. Bavily mě dialogy a také situační humor. Autorka E. Papoušková nešetří děti ani dospělé. Příběh ještě povýšily povedené ilustrace G. Miklínové.

Přečetly jsem zatím 2x. Dcera na mě každou chvíli zavolá Telecí a zeptá se na něco. Už mi to začíná lézt celkem na nervy, to už byla lepší ta Klokanice (Medvídek Pú:-)) Dnes jsme si v souvislosti s knihou poslechly i árii z Rusalky (Měsíčku na nebi)… Při čtení se mi stávalo, že jsem místo Telecí četla Tachecí. Až jsem dostala chuť přečíst si znovu Katyni:-)

39 21.04.2020