p3tris komentáře u knih
Z fantastické mapy světa Zaklínače se přesuneme přímo k nám do Střední Evropy, do Slezska a do Čech. Do doby temného středověku. Ne do středověku, který známe z hodin dějepisu, ale do středověku takového, jak ho vnímali lidé v té době žijící. Plného čar a kouzel. Středověku, kdy po lesích chodily dryády a vlkodlaci a na sabaty se slétaly čarodějnice na košťatech. Do doby těsně po smrti Jana Žižky, kdy se všichni třásli před husitskými Sirotky nebo inkvizicí. Tam se odehrává příběh zrazené lásky mladého medika Reinmara z Bělavy. Autor plně využívá svých znalostí daného tématu a čtenář téměř nemá šanci poznat, kdy se text zakládá na historických reáliích a kdy už jde o fabulaci. Všechny ty smyšlené i pravé šlechtické rody tak krásně splývají v uvěřitelný celek. Stejně tak velké množství latinských citátů občas zpestří například úryvek z Lovecrafta. Hrdinové potkávají panoptikum zajímavých postaviček, často i historických. Dojde tak na setkání s Gutenbergem, Koperníkem nebo k vtipné narážce s kocourem Lutherem. Sapkowskiho styl je snadno čtivý a pokud to situace vyžaduje, nebojí se ostřejšího výraziva. Charaktery ústředních postav nejsou v žádném případě černobílé, tedy předvídatelné. Takže se opravdu těším, jak bude příběh pokračovat.
K některým dětským knihám se dostávám až v dospělosti. Stejně tak k Dášence. Čapek nejdřív krásně košatým jazykem popisuje běžné situace z života malého pejska, aby poté přihodil několik krátkých pohádek a nakonec se pochlubil domácím fotoalbem. Vtipné a čtivé.
Knížku jsem četl před spaním své šestileté dceři a stejně tak, jako já, si bude muset do jejího pochopení asi ještě pár let počkat. Ta druhá, humanitní, vrstva se totiž vyloupne až s věkem. Pro mě to ale byl, stejně jako pokaždé, když knihu čtu, nádherný zážitek.
Knihu jsem zakoupil znovu, protože vydání z mých dětských let už pomalu dostává salátovou podobu a nechci o něj přijít. A možná je to ve zvyku, ale překlad Zdeňky Stavinohové mi přišel o něco lepší, než od Jiřího Žáka.
Jak sám autor píše, jedná se o poslední z knih, která reviduje nebo rozšiřuje příběhy ze Starých časů, potažmo Silmarillionu. A stejně jako u těch předchozích zaujímá samotný příběh pádu Gondolinu jen malou část. Zbytek textu tvoří rozbor díla, jak po stránce obsahově, tak příběhové. Takže ten, kdo čeká dalšího Pána prstenů, se nedočká a stačí, když si přečte jedinou kapitolu v knize. Naproti tomu toho, koho zajímá, jak JRRT tvořil a jak propracovaný byl jeho svět, si přijde na své. Co se týče ústřední povídky, některé detaily mě celkem překvapily. Například určitá primitivnost Prvního věku, kdy Tuor přichází oblečen v medvědí kůži s oštěpem s hrotem z rybí kosti. Nebo popis jedenácti rodů, kdy jeden bojuje okovanými kyji a jiný zas dvoubřitými sekerami, což se hodí spíše na trpaslíky, než k elfům. Zajímavostí je také elf Legolas, což znamená "Zelený list". Stejné jméno pak dal i jiné postavě z jeho nejznámějšího díla. Bonusem jsou ilustrace Alana Lee, jednoho z nejuznávanějších autorů obrazů na téma Středozemě.
Husité podnikají spanilé jízdy na sever, ke kterým se Reinmar se svými přáteli přidává. Přijímá podobojí a přebírá po svém zesnulém bratrovi husitský diverzní oddíl. Neméně důležitým důvodem k návratu do Slezska je nalezení mága Rupilia, který by mohl pomoci jeho příteli astrálovi Samsonovi. Tím hlavním pro Reinmara se stává samozřejmě opětovné setkání s Kateřinou z Biberštejna, což se mu nakonec podaří, ale jinak, než by si přál. Nicméně ho čeká období štěstí, které však netrvá moc dlouho. Jan Minsterberský, biskup Konrád ani inkvizice na něj nezapomněla. Sapkowski znovu mistrně kombinuje fikci s realitou, kdy se potkávají vymyšlené postavy s těmi historickými. Jeho znalost daného tématu je znát z nadšeného popisu každého erbu nebo kousku zbroje. Stejně jako v minulém díle je kniha protkána různojazyčnými citáty, které však nevytrhávají z děje a naopak ho zpestřují. Sapkowski zkrátka umí psát květnatě a přitom čtivě. Pro někoho může být velkým kladem i to, že se kniha odehrává na území Čech a blízkého okolí, takže si můžeme snadno představit bitvu Chrastavy nebo Staré Jesenice.
Jak je u autora zvykem , většina povídek čerpá z některého z konkrétních paleontologických nálezů. Záměrně píši většina, protože dvě z nich se odehrávají v jen nedávné minulosti. V "Jezeru zkázy" americký paleontolog Simpson objasňuje v táboře pravděpodobný způsob úhynu zkoumaných zvířat a "Za mamutem" popisuje výpravu ruských akademiků pro uhynulého mamuta na začátku století. Téměř stejně zajímavý, jako samotné povídky, je i typický závěr, kde Augusta popisuje, z jakých zdrojů čerpal a kdy a za jakých podmínek se který příběh odehrál. Možná je to jen můj osobní názor, ale připadá mi, že je použito více lyrických obratů než v předešlých knihách a například popisu krajiny, navozující atmosféru, je věnováno i několik stran. Což rozhodně není na škodu. Samostatnou kapitolu tvoří ilustrace Zdeňka Buriana, které si (jako vždy) zaslouží absolutní hodnocení.
Jako dítě mě ke knize nejvíce přitahovaly vynikající ilustrace Zdeňka Buriana. Dnes si s chutí přečtu i povídky. Vlastně mají pořád stejnou strukturu, jako v předchozích dvou knihách. Jedná se o jednoduchou epizodu ze života nějakého pravěkého zvířete, která nezřídka končí smrtí hlavního aktéra. Autor totiž pracuje se skutečnými archeologickými nálezy, jejichž původ je nám vysvětlen v doslovu. Výjimku tvoří poslední "Tajemný idol", popisující těžký život pravěkého lovce, který opustil tlupu. Tady zapracovala fantazie naplno a já se spolu s Aglim brodil sněhovými závěji. Jak je u autora zvykem, kniha je uzavřena populárně naučným textem, tentokrát o geologické historii Země. Jen škoda jeho tendenčnosti. Vypadá to, jako kdyby veškerý výzkum prováděli pouze sovětští akademici a Bedřich Engels. Ale to je jen malá piha na kráse.
Kniha, u která si asi nikdy nezaškrtnete okénko "přečteno". Protože si v ní budete listovat pořád, vracet se k oblíbeným kresbám a vzpomínat na dobrodružství klukovských let. I já mám na čestném místě v knihovně vystavené "Verneovky" a přál bych si tedy další takové mistrovo souborné dílo. Je z čeho vybírat.
Je vidět, že Itó má hodně nakoukáno i načteno. Takže i když základní premisou a linkou příběhu je prokletí spirálou, dočkáme se i několika kapitol, které jsou na tento nápad naroubovány možná trochu "přes závit", abych zůstal v žargonu knihy. Například likvidace "zombie" včetně zakončení jako by vypadla z pera Stephena Kinga, upíři v porodnici nebo duchové v keramice zase z nějakého osmdesátkového hororu a změna člověka na hlemýždě dá vzpomenout na Kafkovu Proměnu. Zkrátka je znát, že měl autor možná až moc nápadů a občas bylo těžké ukotvit je do celkového děje. Přesto nakonec všechny dílky skládačky do sebe zapadnou a i přes plno zjevných nelogičností vás to vtáhne jako ta spirála a bude bavit až do konce. Velkým plusem je i kresba. Jak už jsem psal minule, je potřeba si na ní zvyknout. Na první pohled působí jako obaly levných metalových alb, ale při bližším prozkoumání zjistíte, jak je propracovaná a plná detailů.
Jako malý kluk jsem jezdil k babičce na chatu, kde byly, mimo jiných, v knihovně i knihy Josefa Augusty, překrásně ilustrované Zdeňkem Burianem. Prolistoval jsem je snad tisícekrát a ty kresby se mi tak zaryly pod kůži, že je znám nazpaměť dodnes. Po více než třiceti letech jsem první z nich vyndal, tentokrát už z vlastní, knihovny a znova si jí přečetl. Autor vždy čerpá ze skutečných archeologických nálezů, takže povídky spojuje jedno téma. Smrt. Příroda byla krutá v druhohorách a je krutá i dnes. Děj většinou není nikterak složitý, ale je napsán květnatým a lehce archaickým jazykem. Jde vlastně o hodně nenásilnou formu výuky, i když některé poznatky jsou už překonané. A samozřejmě tou největší devizou jsou ilustrace. Co na tom, že už víme, že třeba Ceratosaurus takhle nevypadal. Dětská fantasie pracovala na plno a i já, jako dospělý muž, se na ně nemůžu znovu vynadívat.
V první řadě je třeba říct, že se nejedná o literaturu faktu, ale o fikci, i když některé události a postavy mají svůj reálný předobraz . To dává autorovi volnost k tomu, aby se soustředil převážně na vnitřní rozpoložení několika hlavních hrdinů a na jejich život stíhače s neustálým strachem ze smrti. Přesto je znát, že byl sám letcem a akční scény z leteckých soubojů jsou velmi živé. Hlavní devizou knihy je ale sloh, který je někdy až lyrický a k válečné literatuře jako by se skoro až nehodil. I díky jemu je knížka velmi čtivá a patří k tomu nejlepšímu, co s tímto tématem vzniklo.
Každou druhou až třetí stránku jsem si říkal: "Sakra, kdy u nás byl Simon Tofield na návštěvě, aby odkoukal chování našeho kocoura?"
Tuhle knihu jsem kupoval hlavně kvůli jejímu účelu, ne obsahu. Tedy jako podporu bojující Ukrajině. Z příběhů mě vlastně zajímal jen jediný, a to můj milovaný Usagi. Což byla chyba. Protože i ty ostatní vytvořili mistři ve svém oboru a každý v sobě nese silný emocionální náboj s protiválečnou tematikou. Některý více, některý méně, ale každý ve vás něco zanechá.
Přesně tohle si představuji pod pojmem "noir". Detektiv za zenitem, kterému osud rozdává rány, vyšetřuje případ, sahající až do nejvyšších míst. Žádná z postav není černobílá (možná až na gruppenführera SS) a vlastně celou dobu nevíte, komu můžete věřit, a kdo hlavnímu hrdinovy bodne nůž do zad. Možná i doslovně, díky jeho německému původu. Tomu všemu napomáhá i neutěšená atmosféra válečné Prahy těsně před nástupem Reinharda Heydricha. Nutno podotknout že skvěle vystižená i díky černobílé kresbě. Tuto knihu jsem si koupil tak trochu náhodou, ale rozhodně toho nelituji.
Poprvé jsem byl z návštěvy Ekhö mírně zklamán. Anglickou kulturu, potažmo Londýn, mám moc rád a pobavili mě narážky na Gringottovu banku nebo butik "Sex" Malcolma McLarena a Vivienne Westwoodé. Vlastně poprvé také Mravena nemusela hostovat ve svém těle žádnou jinou entitu, ale jen sama sebe. I když po požití LSD, což bylo celkem osvěžující. Jenže celá zápletka se ztrácením se čaje jako hlavní linka moc neobstála. A to samé se dá říct i o příběhu o ochutnávači vín z New Yorku, vrcholícím dosti bizardním soubojem obřích monster. Naštěstí kresba je pořád hravá a já si další sešit určitě koupím.
Tak za prvé si ujasníme jednu zásadní věc: tohle NENÍ encyklopedie. Jasně, kapitoly jsou řazeny abecedně a na konci najdeme rejstřík, ale na filmových školách se podle toho učit nebude. Tuhle knihu napsali tři nadšenci pro stejně postižené osoby. Takže si uděláme malý test: 1) vyrůstali jste v osmdesátých nebo devadesátých letech a někdo z vašich známých měl video? 2) pamatujete, když všechny postavy mluvily jedním hlasem Franty Fuky nebo Ondry Hejmy? 3) považujete Stalloneho a Schwarzeneggera za dobré herce? 4) líbil se vám dokument Králové videa? Jestli jste odpověděli kladně, jste cílovka a tuhle publikaci budete milovat. Jestli ne, nevěřícně nad ní budete kroutit hlavou. Já patřím do první skupiny. A poznámka na závěr, ta obálka není stylová, ale odporná. Tak jí knížce odpustě.
Předně jsem nekritický fanoušek Verhoevenova geniálního filmu, takže moje hodnocení rozhodně není objektivní. Poprvé jsem jí četl pod školní lavicí už v roce 1991 a byl jsem nadšený. Dneska už to tak horké není... jde zkrátka o doslovný přepis scénáře s pár nepodstatnými odchylkami. Jenže když jsem to četl, znovu se mi v hlavě promítaly filmové scény a já se cítil jak před bezmála třiceti lety Rozhodně nejde o žádné filozofické dílo a nikdo to od této útlé knížečky nečeká. Je to zkrátka pokleslá zábava na pár hodin do autobusu, což na sto procent splňuje.
V pátém Re je potřeba se více soustředit, než je člověk u komiksů zvyklý. Akce se totiž dočkáme ač v poslední třetině a většina knihy je zaměřená na vývoj postav. V čemž se může člověk snadno ztratit, protože děj přeskakuje mezi místy klidně v půlce stránky. Závěrečné finále znamená smrt několika důležitých charakterů, ať už sympatických, nebo méně a ani Kanekiho pozice už není tak jednoznačná.
Husité jsou na vrcholu a před jejich spanilými jízdami se třese celá Evropa. Ale ideály se vytrácejí. A ve velké tragédii války se odehrávají i malé příběhy osobní. Jako je ten Reynevanův a jeho přátel. Stejně jako celé husitství u Lipan, ne každý z nich končí šťastně. Sapkowski je totiž mistr vypravěč a na nějaké klišé tedy zapomeňte. Ne všechno dopadne tak, jak by si čtenář přál a ne všechny postavy dojdou zaslouženého konce. U některých si jejich osud můžeme najít v encyklopediích, jinde si ho pouze představit. Kniha je znovu plná historických reálií a citací, tentokrát hlavně z Danteho, které krásně dokreslují celou atmosféru doby. Jedná se o výborné vyústění celé trilogie a nakonec mi přišlo trochu líto, že se musím s Reynevanem rozloučit.
Hlavní devizou této knihy je kresba, která je v rámci žánru mangy neskutečně propracovaná a detailní. Příběh je sice lehce klišovitý, což se ale k hororu perfektně hodí. Navíc ho ozvláštňují flashbacky, umožňující nahlédnout do ztrápené duše hlavního hrdiny. V některých okamžicích jsem si dokonce říkal, jestli se celá ostrovní linka neodehrává pouze v jeho hlavě. Nakonec jde sice "jen o monster origin", ale s perfektní atmosférou a přečtený jedním dechem. Pozn.: Když Kakizaki knihu kreslil, musel mít pořádný vztek na nějakou ženu. Protože takhle nesympatickou mrchu už jsem dlouho nepotkal.