p3tris
komentáře u knih

Kdyby jste se mě zeptali, kdo je mým nejoblíbenějším autorem, bez váhání odpovím, že Tolkien. Tím druhým nejoblíbenějším by byl nejspíš Nick Cave, jehož Oslice patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl. Takže na jeho druhý román Smrt Zajdy Munroa jsem se vyloženě těšil. Jedná se o hrozně moc čtivě napsanou knihu, plnou černého humory i za tím vším ukrytých hlubokých myšlenek. Bohužel se k tomu musíte dostat přes hromadu "šukání" a "kundiček". S tímhle jsem měl problém u Bukowského, kterému jsem nikdy nepřišel na chuť, a mám s tím problém i teď. I když je jasný, že jde o alegorii, věčně zpitý obchodní cestující Zajda Munro, který si ale i přesto zasouloží kdykoliv se jen trochu naskytne příležitost (což se stává celkem často), ani jeho přespříliš inteligentní synek Zajda junior, mi nepřišly jako uvěřitelný postavy a já se s nimi nedokázal tak nějak sžít. Pokud ale tohle akceptujete, budete se bavit, stejně jako se určitě bavil autor při psaní. Téhle knížce asi nebude patřit čestné místo v mojí knihovničce, ale za přečtení určitě stojí.


Je to jedno z mála děl, kde se mi líbí víc Coppolovo filmové zpracování než originál. Na románu se přece jen podepsal zub času a jednání některých postav, chovajících se podle morálky 19. století, mi připadá občas dost nelogické, až úplně pitomé. A i persona samotného hraběte ztrácí onu magickou přitažlivost pro druhé pohlaví a je z něj spíš něco jako zlý duch, který se dokáže proměnit nanejvýše v netopýra. V druhé půlce knihy se z něj dokonce stává jen ustrašený uprchlík. Nehledě na to, že tu tragičnost ztracené lásky znovu nalezené v Mině Harkerové a prokletí Boha si vymyslel až scénárista filmu a tenhle rozměr knižní postavě úplně chybí.


Mé první setkání s legendárním Alanem Moorem ani zdaleka nedopadlo podle mých představ. Nejen, že mě WildC.A.T.s nenadchly, ale ony mě ani nebavily.


Nejdříve jsem s Přeučilem i soucítil a říkal si, kam až člověka dokáže zahnat strach, ale pak se z něj stal regulérní práskač a lidská svině s krví na rukou, který si oprátku vskutku zasloužil.
Líbí se mi, že i když kniha vyšla v roce 1970, není tendenčně zaměřená proti našemu západnímu odboji a nejsou přeceňovány, ani naopak podceňovány, válečné zásluhy žádného ze spojenců. A i když jsou v ní nějaké nepřesnosti (Přeučilovi se ve skutečnosti nepovedlo unést požadovaný Hurricane Mk.IIc, ale ulétnul se starším Mk.I a při úletu nestřílel po polském pilotovi, ale "zahrál" pád do moře), je velmi čtivá a za odpoledne máte přečteno.


Zajímavá exkurze do dějin vzniku a použití různých popravčích nástrojů.


Spíše než encyklopedie příručka k rychlé identifikace letounů. A jedna z mála knih, kde jsme se mohli seznámit se západní vojenskou technikou. Člověk žasne, kam se dostalo letectví jen něco málo přes deset let od skončení 2. světové války.


Původní Zámek jsem nečetl a to má velký vliv i na celkové vyznění této knihy. Styl Švejdíkovi kresby mi sedí a ke Kafkovi se perfektně hodí, ale scénář komiksu je pro mě zmatečný, neuchopitelný a to znamená i nepochopitelný. Což se musí odrazit i na celkovém hodnocení.


Občas hodně vtipné, někdy až trapné. Bohužel to, na čem je kniha postavená taky považuji za její největší slabinu. Tu zvláštní pseudoostravštinu, kvůli které je občas skoro nečitelná.


Z této knihy čiší neskrývaný obdiv autora k našim západním pilotům a nadšení z nedávného konce války. Krátké příběhy ze soukromých kronik či vyprávění letců jsou čtivé a těch pár stránek přečtete jedním dechem.


Nádhera. Jsem zvědav, jestli je milostné vzplanutí mezi Tomoe a Usagim opravdu zapovězeno, jak naznačuje svázaný kámen v posledním příběhu. Ten je mimochodem vrcholem knihy. Co dokáže jednoduchou kresbou Sakai vytáhnout za emoce z čajového obřadu je téměř neuvěřitelné.


Každou druhou až třetí stránku jsem si říkal: "Sakra, kdy u nás byl Simon Tofield na návštěvě, aby odkoukal chování našeho kocoura?"


Přišel čas loučení. Po pěti letech prožívání neuvěřitelných příběhů chlapce a jeho tygra je tady poslední, jedenáctá kniha. Bylo mi s váma moc dobře Calvine a Hobbesi!


Dnes už překonaná publikace. Překonaná v tom smyslu, že až novější průzkumy dokázaly, že některé z letounů nesly jiné zbarvení, než si v té době autoři (a potažmo odborná veřejnost) mysleli. Přesto šlo v době vydání o vynikající knihu, jednu z mála ucelených leteckých encyklopedií popisujících československé letectvo. Navíc i s informacemi o našem západním odboji a popisu západních typů letounů. Pro modeláře a letecké nadšence povinnost.


Stejně jako u předchozích knih patří k nejlepším vtipům ty, kde se kočky chovají opravdu jako kočky a nepřebírají lidské vlastnosti. Pro milovníky těchto čtyřnohých svéhlavců samozřejmě znovu povinnost.


Nejlepší jsou příběhy, kde kocourovi zůstávají kočičí vlastnosti a zlobí s nimi svého pána.


Tato kniha mě jako kluka někdy před 25 lety přivedla k lásce k letadlům. A spolu s povídkama pana Šorela v ABC otevřela dveře k dalším autorům, jakou jsou Fajtl, Jánský nebo Šiška. Teď jsem se k ní vrátil a pochopil jsem proč. Je totiž psána hodně akčním stylem, soustředí se na akci a ostatní aspekty leteckého života odsouvá do pozadí. To ve mě formovalo obdiv k pilotům a letectví obecně. A je jedno, že dneska už vím, že se nedá brát za historicky přesnou kroniku a autor si mnohé přikrášloval. Zářným příkladem budiž žlutý FW-190 mýtického majora von Graffa.
