padina komentáře u knih

Ze Směšných lásek mi utkvělo v paměti dvé:
1/ že má rád Slovenky proto, že jsou méně emancipované (!) a ve chvílích rozkoše říkají "joj"
2/ povídka Falešný autostop, kvůli které jsem Kunderu odložila "na smetiště dějin" a už nikdy nic od Kundery nečetla, ani číst nehodlám.

6 06.03.2020

Nekonzistentní konglomerát sci-fi, historické povídky, červené knihovny, hororu, homosadismu, pseudofilosofie, nevydařeného pokusu o vykreslení některých prvků středověké politiky, (kvazi)alchymie, (pseudo)teosofie a pokřiveného (pa)náboženství. To vše bez sebemenší snahy o hlubší vhled do uvedených okruhů, který by přesahoval pouhý povrchní popis. Nepřehledný děj, nepřehledná spleť postav a nepřehledný labyrint časoprostorového (dis)kontinua. Velké zklamání.

Tak jsme si Naganty a máky dneska jsem přečtla.
Ne že bych se neorientovala, to bylo to nejmenší. Ale dost mě překvapila ta přemíra krutostí, ke kterým sice některým nakonec nedošlo, ale vylíčeny byly velice expresivně a naturalisticky. Asi se chtěla stylizovat do ostatních příběhů dané série, a vyrovnat mužským autorům právě těch dalších příběhů... zejména zde, imho kopírovala Žambocha
Druhé mínus jsem viděla v jednotvárnosti děje - když se to vezme kolem a kolem, tak tam hlavní hrdiny pořád jen honili, VŽDYCKY je po nějakém zdlouhavě a pro mě poněkud nepřehledně vylíčeném boji chytili, aby tito nakonec utekli, a to jen proto, aby je mohli dál honit. Že se vždycky pak rozptýleni po široké ruské/mongolské zemi nějak našli, nechávám stranou. Ani smrt mnoha polohlavních postav nevidím jako velké plus, už je to nějaké obehrané. Naopak nezničitelní nepřátelé mne svým neustálým otravným novým zjevováním se psychicky ničili Takže po třetí takové epizodce už jsem se začala brutálně nudit, ale furt jsem čekala na nějaký zvrat v ději. Který nepřišel
Nakonec konec, nebo spíš konce VŠECH linií byly tak stupidní, že jsem nevěřila očím, to by si druho- až třetiřadý pisálek nevymyslel. Bylo znát, že autorka si fakt nevěděla rady. Tak to měla skrečovat a neztrapňovat se.
Takže suma sumárum - ne, už asi ne.

Je mi jasné, že kdo umí, ten píše, a kdo neumí, ten kritizuje, a přiznám se bez mučení, že bych asi nedokázala vyplodit nic, protože mě žádné příběhy nenapadají. Ale zas kdyby mě napadaly, tak když už bych musela děj tolik natahovat, ať kvůli penězům, ať kvůli zadanému rozsahu, aspoň ten konec bych určitě logicky i esteticky náležitě vypulírovala, nebo bych to všechno strčila do šuplíku, potažmo do kamen. Dokonce mám podezření, že kdybych napsala takovéhle dílko, radši bych s tím na veřejnost vůbec nešla.
Je to ode mne troufalost, odsoudit Vrbenské veledílo jako nehodnotné, ale nemohu si pomoci; být autorkou, já bych to mezi lidi nepustila.
Jediné plus je jazyk a stylistika, ale to je pro mé uspokojení dost málo. Krom toho na ty máky jsem nikde nenarazila, takže je mi záhadou, co v názvu dělají (pokud jsem ovšem někde zmínku o nich v nudných partiích nepřeskočila)

Mnohem víc se mi líbili Broučci ve zpracování Ludvíka Součka jako povídka "dej ať se tě bojíme" ve sbírce "Zájem galaxie"

Skvělé a výstižné objasnění fenoménu Foglar(ing), odborně profesionální, přesto čtivé a přehledné, logicky propracované. Více než spravedlivým, a trefně ospravedlňujícím, bonusem je srovnání Foglarovy životní filosofie s postoji J.R.R. Tolkiena a C.S.Lewise, popisujícími soupeření "Dobra a Zla" stejně černobíle jako Jaroslav Foglar, a přesto světově uznávanými, aniž by za tento přístup byli kritizováni, nebo jim byl vytýkán "moralistní" přístup ke čtenáři. Snad by bylo možné polemizovat o "podvědomě náboženské" náplni Foglarových knih, ačkoli jim nelze upřít jistý "kultický" charakter. Nicméně "evangelium" čili "dobrá zpráva" o možnosti žít čestně, "věčně mladě" a "bíle" i ve světě plném nejrůznějších odstínů šedi, je právem neoddiskutovatelný odkaz dnes již mnoha generacím čtenářů.

3 04.07.2017

Opět se potvrdilo pravidlo, že co funguje, nemá se opravovat.
Radek Malý "modernizaci" hrubě nezvládl. Poetiku Marie Šindelářové–Voříškové přepsal primitivními veršovánkami, leckde s násilným či pokulhávajícím rýmem.
Nejvíc mě mrzí poslední vstup, odkud se vytratila večerní atmosféra poklidného odpočinku, měsíční noci a zmizelo přání krásných snů, ve prospěch hygieny ústní dutiny a připomínky nutnosti připravenosti na nový hektický den.
Pro srovnání:

Marie Šindelářová–Voříšková: "V sedm děti večeří…/ A když osmá udeří,/ měsíček zamrká zvenku/ na chlapce i na dívenku/ Vida, oba tvrdě spí/ Dobrou noc a krásné sny."

Radek Malý: "Po večeři zoubky čistí/ každý, kdo si chce být jistý,/ že se mu pak nezkazí./ Osmá večer přichází,/ a tak jdeme zase spáti. 'Natáhnul jsi budík, tati?' "

Aspoň, že ty obrázky zůstaly…

Edit: Komentář se vztahuje jen na toto konkrétní vydání, proto pomíjím obrázky, kterým bych dala hodnocení nejvyšší, jsoutě převzaté z původního vydání.

Logicky propracovaná konstrukce vzniku a vývoje inteligentního života na naší matičce, včetně nástinu vysvětlení "nálezů, které by neměly existovat". Třetí část možná trochu slabší, ale kdo ví, jak bude vypadat budoucnost? Jednu výtku bych přece jen měla - neobjasňuje vznik inteligentního života na Faeně ;-)

2 18.07.2017

Formálně velmi dobře řemeslně zpracované, láska k Foglarovu dílu dýchá z každé stránky knihy. S dějem je to trochu slabší. První třetina - nuda. Prostřední část je napínavá, čte se jedním dechem. Škoda jen, že pokus o logické dotažení Tleskačova příběhu nakonec vyzní poněkud nedotaženě, a vzhledem k původnímu Foglarově vykreslení Jana Tleskače i nelogicky. Konec - neskutečný úlet. A poslední kapitola je vyloženě kopnutí do slabin.

2 04.07.2017

Ne, tohle jsem prostě nedala. Takovej matroš jako Kulhánek holt neseženu.

Jedná se, v rozporu s anotací, kladoucí důraz na dobrodružnou výpravu družiny, o klasickou heroickou fatasy, která má však svým zpracováním a atmosférou hrdinských legend mnohem více rozměrů. Počáteční putování vidím jako cestu hledání – hledání pravých hodnot, vlastní vnitřní síly, poznávání skrytých kvalit i pravd, hledání cesty ke sjednocení přes všechny rozdílnosti a rozpory. Je to příběh o vnitřní pokoře, kterou nelze zvenčí pokořit, o vládě projevující se služebností, o spoutanosti mocí a o svobodě nežádostivosti, o demoralizaci vznešených a vznešenosti nepatrných, o břemeni poslání nutnosti proměn vnějších i vnitřních.
Kdo čte Devět mečů s úmyslem užít si akce, může být zklamán, ale podpovrchová vrstva má silný filozofický, psychologický a emoční náboj.
Z ní na mě dýchá stejná atmosféra mytických příběhů, touha po dobru a spravedlnosti a promlouvá ke mně vznešeností nezištné, niterné oběti jejích hrdinů.
Tahle kniha je mi hodně blízká, možná z ryze subjektivních důvodů. Kdysi jsem pro ni hlasovala jako pro "knihu mého srdce" - tož asi tak.

1 19.07.2017