patrik0816 komentáře u knih

Nevím, kdy jsem (jestli tedy vůbec), četl něco s tak odpornou hlavní postavou. Jako samozřejmě. Vrazi, lupiči, černokněžníci, podvodníci a jiní zloduši... Jenže všichni ti jsou společností buď úplně vyloučeni jako její nejšpinavější odpad a nebo svou zlou povahu (alespoň) nijak neskrývají.

Nejhorší totiž je, že Duroyovi vše naprosto přesně vychází a nenese za své chování vůbec žádné následky. Takhle to totiž (bohužel) často chodí i v reálném světe a bylo dost revoluční, že Guy de Maupassant někoho takového ukázal. Dokážu si totiž představit, jaké tohle dílo muselo vyvolat pobouření v době svého vzniku a Maupassant mě tímto provokováním tehdejší upjaté společnosti dost bavil. Zajímavé bylo také sledovat vývoj Duroye. Ze začátku měl k němu člověk sympatie, dokonce ještě i po svedení de Marell.

Ostatně jeho vědomý i podvědomý strach ze smrti a jeho vnitřní argumenty typu: Je nutné si užívat, dokud člověk není starý a dokud pomalu neuléhá do vlastního hrobu, můžete konfrontovat, ale taky byste asi měli uznat, že něco na nich bude. Potom to ale s užíváním si života už nemá nic společného a Duroy si své chování už ani nijak neomlouvá sám pro sebe a otevřeně přiznává, že mu jde hlavně o moc a prachy.

Za odvahu zaslouží velký respekt, bohužel -- a ačkoliv si uvědomuji, že to byl záměr --, Georges Duroy byl vážně takový prevít, že se mi zvyšoval po čtení pasáží tep tak o 20 úderů za minutu a knihu se mi skoro ani nechtělo dočíst. Beru čtení přece jen z velké části jako zábavu, tak pardón, ale prostě nemůžu hodnotit výše. Takže ponaučení na závěr: Nebuďte děcka takoví hajzlové jako Duroy!

A nejhorší je, že hajzl nebyl jen Duroy, ale i většina dalších postav. Slušná kritika společnosti. V době #metoo hodně nadčasová a skvělé je, že nešetří muže ani ženy.

8 20.07.2018

(SPOILER) Cpát pořád Malého Prince dětem se zdá být jako blbost, možná to ale přece jen má smysl. V různých fázích života člověk vnímá Malého Prince jinak. Nejdříve asi vidí jen příběh, pak jednotlivá přirovnání a jejich význam, pak teprve nějaké větší poselství.

Některé části jsou moc pěkně, Malý Princ jakožto kniha je silná i co se týče citátů, protože ty dávají samotné význam a často i bez kontextu.
Pěkný příběh, stručné ale dostačující popisy, celková jedinečná atmosféra, nutí to hodně přemýšlet nad základními lidskými otázkami, všechno to klape.
Ale ten konec... Strašně mnohoznačný, přitom na něm závisí prakticky celý příběh.

NEČÍST DÁL, POKUD JSTE TO JEŠTĚ NEČETLI!!!

Jedna verze vysvětlení je, že Malý Princ má fakt drsný konec a prostě vše vzdá. Nemůže se ke květině vrátit, protože má porouchané jeho mezihvězdné letadlo stejně jako má pilot to své zemské, a tak se rozhodne skoncovat své velké trápení.

Proč ale tedy Malý Princ jedná proti tomu, co sám tvrdí dříve? „Když někdo miluje květinu, jedinečnou mezi všemi miliony hvězd, stačí mu ke štěstí, když se na ně podívá. Říká si: „Tam někde ji mám...“ A kdyby mu ji beránek spásl, bude to pro něj, jako by mi všechny hvězdy zhasly. A o že není důležité?“
Tohle je jedna z nejhezčích částí, jenže pak jednání Malého Prince na konci nedává smysl.

Jediné vysvětlení, které pak smysl dává, je tak že ten konec znamená něco jako dvojité podtržení onoho metafyzického a spirituálního významu celého příběhu. Vypravěč věří, že Malý Princ je někde na nebi, je tam se svou květinou a to je vlastně jediné, na čem záleží.

Jenže pak je tu ten had... Odvěký symbol nebezpečí, smrti, všech možných průserů a lstí... Neznamená to nakonec, že pro Malého Prince je Země moc krutá a had jeho nevinný a naivní dětský rozum dokázal ošálit? No, prostě moc otevřený konec... Je sice hezké, že si to člověk může vysvětlit po svém, ale stejně se pak člověk cítí trochu ochuzen. Zvlášť, když si člověk právě uvědomí, že ty konce můžou mít více vysvětlení.
Který si mám teď vybrat, když vím, že jsou oba možné? :-)

8 29.06.2018

Nejenže je je kniha neuvěřitelně vtipná (na obálce mého vydání stál trefný citát Larryho Kinga: „Nikdy jsem se u žádné knihy tak nenasmál, jako u Forresta Gumpa“), ale i inspirativní i motivační.

Samozřejmě, je to fikce, stejně si ale člověk říká, že kdokoliv (i klidně mentálně retardovaný) může s pořádnou dávkou štěstí dosáhnout čehokoliv. Kolik lidí se vrhlo do šílených nápadů, které vlastně ani nevyžadovaly velké ztráty a investice a podařily se jim skvělé věci. Nejde to v takové míře, v jaké to dokázal Forrest Gump, ale stejně... Ty možnosti tady jsou.

8 22.06.2018

Baudelaire byl pěkně drzý provokatér a člověk, který uměl posouvat hranice. A já ho za to mám rád :-). Někdy si Květy zla musím dát znovu a pořádně.

8 19.06.2018

Nejenže Čapek vymyslel skvělý příběh, ale i po vědecké a filozofické stránce je R.U.R. mimořádné. Čapek řeší věci, které se alespoň v mainstreamových kruzích neřešily desetiletí a teprve v posledních několika letech se dostaly do širšího povědomí otázky, jako co nás dělá lidmi a nebo co bude, až bude umělá inteligence plně nezávislá na lidech.

Tahle kniha by byla revoluční, i kdyby jí někdo napsal letos, ne tak před téměř 100 lety! Děsí mě, když vidím ve zpravodajství robotku Sofii, která umí odpovídat na dotazy lidí a vypadá a chová se jako člověk.

Jsem jednoznačně pro technologicý pokrok, ovšem jednou až dojdeme k singularitě umělé inteligence, bojím se, že z toho jako lidská rasa nevyvázneme úplně dobře...

8 19.06.2018

Tahle knížka je vážně něco speciálního. Něco hodně tragického, ale zároveň taky hodně lidského. Málokterá knížka se zavrtá do hlavy na tak dlouhou dobu.

8 19.06.2018

Dlouhé pasáže, kdy se Stařec snaží ulovit rybu, jsou únavné a chápu, že s nimi má mnoho lidí problémy. Avšak vzhledem k tomu, že celý příběh je jedním velkým -- a dle mého soudu geniálním přirovnáním k lidské houževnatosti, vytrvalosti a urputnosti --, hrozně rád jsem je tehdy, když jsem četl starce k povinné četbě, přečkal.

8 19.06.2018

Jednu hvězdičku ubírám za ten konec jako z telenovely. Mnoho dalšího k tomu není třeba psát, protože tohle měl v povinné četbě na střední skoro každý. Myslím, že i na tehdejší poměry tohle bylo příběhově docela levné. Ale jinak perfektní. Poučné i vtipné.

7 20.05.2021

Na Procesu, ale i Kafkovi obecně je krásné to, že je to vlastně hrozná slátanina, která ani v surrealistickém měřítku neobstojí.

Přesto v tom je ale něco, proč lidi pokládají díla tohoto očividně psychicky narušeného jedince adorují do nebes. A já se jim ani nedivím. Jako Kafka, tedy asi spíše Josef K. (ale dá se to dobře aplikovat taky na Proměnu a Řehoře), se totiž cítí velká spousta lidí, jen si zvykli to vydržet a moc nepeskovat.

A oni to většinou vydrží, protože zase tak psychicky narušení jako Kafka nejsou, ale stejně... Úzkostmi se to v dnešním světě jenom hemží a byrokracie to jenom podporuje. Vždycky, když přijdu na úřad, ale i když musím něco řešit v práce, škole, ale i třeba u lékaře a něco se zadrhne, nejde podle plánu nebo mám někde dlouho čekat, umírá v těch šedivých, studených chodbách kousek mně. Vždycky si totiž uvědomuji, jak je můj život až moc řízen velkým a všemocným systémem.

Myslím, že není náhodou, že tohle anti-byrokratické dílo napsal Kafka zrovna z Prahy. My totiž u nás máme skoro až zvláštní zálibu v byrokracii, ponižování se navzájem, udávání se, posuzování, ponižování, poměřování pozic atd. Dokonce ještě více než je to v Evropě obvyklé. V takové ČÍně to třeba zvedli na úplně jiný level, ale o tom zas někdy jindy.

Myslím, že je to zdůrazňováno v souvislosti s Procesem až příliš málo na to, jak je to zřejmé, proto ještě jednou zdůrazním klíčovou větu mé krátké recenze: Proces je ANTI-BYROKRATICKÉ DÍLO. Myslím, že Kafka je skutečným bojovníkem za svobodu lidské duše. Je sice pravda, že systém musí nějak fungovat, ale všeho moc škodí a o byrokracii, které je schopna pár razítky rozhodovat o našem životě, zmařit lidské sny a ve výsledku i životy, to platí dvojnásob.

Na závěr jeden citát z písničky Tata Bojs, který podle mě ve dvou řádcích totálně vystihuje to, o čem Proces je. Bratři Neuwerthové hrají kromě Tata Bojs také v kapele Kafka Band, který hraje a zpívá jen písně inspirované Kafkou, a tak si myslím, že tahle geniální kafkovská věta z jejich písně "Filmařská" nezní kafkovsky čirou náhodou:

„Občas mám pocit, že nežiji.
Ve své vlastní režii.“

7 09.09.2020

(SPOILER) Rozporuplná kniha, která nevím, co vlastně měla sdělit. Asi to, že lidé mají problémy a nějak se s nimi potácejí životem. Na jednu stranu se mi líbí autorův styl psaní (samozřejmě nevím, jak moc to bylo ovlivněno překladem, ale co už... připišme to klidně Murakamimu i překladateli).

Nechápu, proč skoro všechny ženské postavy tohoto příběhu byly napůl traumatizované a to jejich trauma bylo nějakým způsobem vázáno na jejich sexualitu. Říká to možná hodně o rezervované a velmi konzervativní asijské mentalitě, ve které se máme my otevřenější národy, problém vyznat.

Tahle emo nátura (ještě z dob, kdy emo nebylo v módě) mě hodně vytáčela.

Avšak... Skoro až neuvěřitelné mi připadalo, jak jsem Murakamimu věřil, že se všechny ty věci fakt staly. Jeho popis situace a postav byly perfektní.

Jenže pak je tu zase ta bisexuální hudebnice, která mě někdy neskutečně iritovala. Ta popisovaná scéna s tím, jak měl styk se svou žačkou, kterou učila hrát na piáno... Kolik jí to kruci bylo? Myslím, že tam bylo psáno 13 (prý ale vypadala na 20)... No lhal bych, kdyby řekl, že mi to nepřipadalo sexy, ale skoro mi to až připadalo, jakoby si místy Murakami psal sám pro sebe takové porno složené ze svých vlhkých snů v době, kdy ještě porno neexistovalo.

Hlavní postava Tóru Watanabe, to je taky případ... Moc toho neřekne, nechává se unášet větrem více méně náhodně, žádný velký génius to taky asi nebude, ale kam přijde, tam někoho klátí. Jeho přístup k životu je takový Holdenovský. Na rozdíl od Kdo chytá v žitě, akorát má Tóru více svalů, sex appealu a silnější mentalitu, takže si na rozdíl od Holdena celkem často vrzne .

Naopak postava Midori mě bavila hodně. Líbila se mi ta její životní odvaha a všeobecný nadhled na životem, který tvořil perfektní kontrast s mentálními případy Naoko a Reiko (druhá jmenovaná sice vypadalo, že je už furt nad věcí, ale taky mi nepřipadala úplně vyrovnaná). I přesto, že měla taky nelehký životní příběh (a narozdíl od Reiko si jej nezpůsobila lesbickými hrátkami z nezletilými žačkami), se s nimi dokázala vyrovnat. Je to jediná skutečně psychicky odolná postava příběhu, který byla pro Watanabeho hotovým darem z nebes.

Asi bych dal 3/5, ale cením si jednak toho, že Murakami psal i z dnešního pohledu celkem kontroverzně o sexualitě. Až na některé výjimky se také cení důvěryhodnosti příběhu. Teda pokud přijmeme fakt, že Japonci jsou někdy trochu cáklí. U asi poloviny postav se pak taky musí ocenit jejich detailní psychologie. Taková na první pohled karikaturní postava Extréma, byla paradoxně docela dost důvěryhodná. Takoví podivíni jsou snad na všech vysokých školách a kolejích.

Méně děkuji Murakimu za to, že je například společně s filmem Scott Pilgrim spoluzodpovědný za hned několik (především holčičích) nihilistických hnutí, které se neustále cyklicky objevují. Nejdříve to bylo emo, nyní to je egirl styl a za 10 let to zas bude něco jiného.

Naopak se musí Murakamimu poděkovat za to, že byl inspirací pro Beatles. To bylo alespoň skvělé hnutí!

7 08.09.2020

Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank: 5/5

I když jste totálně v řiti, vždycky existuje cesta ven.

Vykoupení z věznice Shawshank je jeden z mála filmů, který překonal knihu, není to ale tím, že by byla knižní předloha slabší, ale spíše, že filmaři vzali už tak skvělý příběh s inspirativní pointou, nezmršili jej a ještě ho o něco málo vylepšili.

Tělo: 5/5

Čtyři dvanáctiletí kluci jsou poprvé naplno konfrontováni se smrtelností a krutostí světa dospělých. Dá se říct, že tak nějak v jedné (ne)obyčejné na první pohled klukovsky dobrodružné cestě, ztrácejí nadobro své dětství. Stephen King hlavně perfektně zvládl psychologii postav.

Nadaný žák: 4/5

Z tohohle mrazí. Pořádné psycho, ale perfektně zvládnuté.

Dýchací metoda: 2/5

Příběh se vyvíjí velmi zajímavě, ale ten konec :D Nevím, jestli si z nás Stephen nedělal trochu legraci, když ho vymýšlel. Raději bych na něj raději úplně zapomněl, aby mi nekazil jinak skvělý soubor povídek.

7 22.06.2018

Tak tohle bylo hodně drsné, ale naprosto geniální!

7 20.06.2018

I přestože oceňuji tohle obří Dostojevského dílo, nemůžu si nepostěžovat na to, jak těžké to bylo čtení. Nemůžu si pomoci, ale byť je tato kniha stále aktuální svým obsahem, rozhodně není aktuální svou formou. V době vzniku lidé možná měli po večerech spoustu času, který mohli věnovat čtením podobně, dle mého názoru naprosto zbytečně nataženým dílem. Něco tak hutného jsem opravdu ještě nečetl a po této zkušenosti již nechci číst.

Je to přitom velká škoda, protože ta náplň, kterou myslím příběh, byla skvělá a v rámci knihy toho lze najít strašně mnoho zajímavé po filozofické a náboženské stránce. Jen ta dřina, než se k němu člověk prokousal byla doopravdy úmorná.

Je mě jasné, že se mnou spousta lidí bude nesouhlasit, protože v intelektuálních a čtenářských kruzích je tak nějak zvykem na klasiky nesahat, ale uvažte sami - kdyby Dostojevskij více škrtal, vyplavaly by napovrch ty nejlepší části a fádní záležitosti by byly odstraněny, tím pádem by dílo dostalo ještě větší hodnotu. To stejné platí ostatně pro hudební symfonie. Kolik lidí poslouchá celé symfonie? Klasiku lidé poslouchají, ale jen určité části, problém je, že s románem tohle udělat nejde. Přitom existuje mnoho, ještě daleko starších děl, které jsou i dnes aktuální a zároveň dobře čtivé (příkladem budiž třeba Danteho Božská komedie).

S úcty k autorovi a dílu, ale především kvůli charakterům a příběhu vzpomínám na knihu v dobrém, nicméně trvám na svém názoru, že je to kniha svým stylem zastaralá, na kterou se sice zapomínat nebude, lidí kteří ji skutečně přečtou a nebudou o ni jen planě hovořit, však bude ubývat.

Nezbývá než tedy opakovat do nekonečna pointy perfektních částí.

7 21.03.2016

Četba to byla naprosto příšerná a nesnášel jsem vracet se k hlavnímu hrdinovi, který je modelovým případem zhrzeného intelektuálního ufňukánka. Shodou okolností jsem ale knihu dočítal v době tragické události na FFUK v Praze, což mě tak nějak dovolilo prominout jak Raskolnikovi (protože oproti té reálné zrůdě mu ještě zůstal přeci jen kousíček svědomí a zdravého rozumu a pak samotné dílo jako takové, které v obě má historickou a společenskou důležitost jakožto zdařila studie nebezpečného člověka na okraji společnosti. Dostojevski sice nemá tendenci popisovat fyzické prostředí 1 místnosti na 4 stránky, jak to někteří autoři klasické literatury dělali rádi, zato se vyžívá v podrobném popisu pocitů hrdiny a historie lidí. To trochu bránilo lepšímu spádu děje. Nicméně pro hlubší pochopení psychologie to asi potřeba je a psychologii postav... V tom byl Dostojevski vždy mistrem!

6 16.02.2024

(SPOILER) Ano, teprve teď jsem se dostal k této klasice. Na rozdíl od mnoha mých bývalých spolužáků ze střední jsem si Spalovače mrtvol nenapsal do povinné četby na maturitu, takže až několik let poté jsem se k němu dostal. A jsem za to rád. Asi bych tehdy ještě některé souvislosti nechápal.

Dílo je to dost hutné a dost temné. Ke konci knihy jsem měl sto chutí na to zapít četbu pravou domácí moravskou pálenkou a jak jsem si četbu na začátku užíval, protože jazyk Fuksy se čte hezky svižně a ubíhá to, na konci jsem byl strašně rád, že už je konec. Psychicky mě takto naposledy zmohla asi četba Na větrné hůrce. Nemyslím si, že jsem nějaká třasořitka, ale bylo toho už moc. Hlavně protože Kopfrkingl je na začátku sice podivín, ale jinak sympaťák a nenapravitelný dobrák, který skoro švejkovskými proslovy (a to mě nenapadlo jenom kvůli Hrušinskému), vypráví o běžných věcech i o samotném spalování mrtvol, že je to skoro až humorné.

Duševně se sice zdá být mírně odtržený od reality, žije si očividně rád ve vlastním světě, ale jinak působí zcela zdráv a při smyslech. O to víc mě mrzí, že jsem byl připraven o část, která mě nejvíce zajímala -- přerod v nacistu a zloducha. Ano, byly tu jasné důvody a motivace pro Kopfrkingla (jeho posedlost řádem; záliba v hezkých ženách; postupně už chorobná záloba ve vyprávění o smrti; jeho obliba Buddhismu, jehož některé symboly a myšlenky si pro sebe ukradli i nacisti...), ale dost mě naštval ten prostřih, kdy máme Vánoce, kdy se Kopfrkingl zdá být přeci jen už trošku nalomenný vábením jeho přítele Williho a pak na jednou... Střih a o 2 měsíce později už dává Kopfrkingl přihlášku do SdP. Cítil jsem se tedy ochuzen o detailnější vylíčení této fáze psychologické vývoje postavy.

Ale jinak ohromně důležité dílo s obrovskou historickou hodnotou, které se navíc i dobře čte. Tedy až na psychicky náročný konec, ale ten je dán tím, jak je to dobře a věrohodně napsáno. To určitě není myšleno jako výtka.

6 05.01.2022

(SPOILER) Napínavé, jak kšandy. Tenhle příběh dal myslím obživu mnoha hollywoodským scénáristům a ve výsledku i hercům. Postava záhadného Šakala, co chodí jen se slunečními brýlemi a klátí na horských hotelech sexy čtyřicátnice, je sice z dnešního pohledu, pravda, celkem úsměvný, ale vliv měl obrovský.

6 15.06.2020

Jediná škoda je, že ani jeden z českých překladů není úplně ideální. Já měl naštěstí knihu snad s 20 různými překlady včetně anglického originálu i s poznámkami, takže jsem si mohl mezi všemi verzemi listovat. Básně samozřejmě překladem hodně trpí, takže vidět originál -- byť napsán těžkou starou angličtinou --, bylo moc fajn. Teprve pak se totiž ukáže celá síla Havrana.

6 20.06.2018

Nečtěte dříve, než knihu!

Začátek byl dosti vláčný a říkal jsem si, zda je tato kniha pro mne. Už v úvodu jsem zpozoroval, že tato kniha je tak nějak příliš pro dámskou část čtenářů. Amaia - téměř feministická postava, která napravuje krutý svět, zatímco její muž, poněkud naivní, skoro až směšné ztělesnění správného chlapa - americký svalnatý sochař, který v knize vykonává v postatě 3 činnosti: žere, hraje s tetkou Engrasi karty, aby konečně mohl večer utěšit svou ženu a vyřešit její hluboké neurotické problémy spojené s traumaty z dětství divokým sexem.
Dolores Redondo pro postavu Jamese nedokázala vytvořit žádný charakter a psychologii postavy do té míry, až jsem si říkal, zda v této knize, nebo v pokračování, nepřijde "twist" ve stylu Šestého smyslu/Klubu rváčů a neukáže se, že Amaia si Jamese vymyslela pouze ve vlastní hlavě, aby zvládala stres. Nicméně po začátku ve stylu "1. slohová práce 8. ročníku" a odjezdu do rodného města se ukázalo, že kniha vlastně nemusí být tak špatná. Skoro to vypadalo, že se autorka pomalu rozepisuje a i samotný jazyk knihy byl daleko profesionálnější a čtivější. Přibyly nové vedlejší postavy, podle mě zajímavější než postavy hlavní (sestry a jejich povedení manželové a snoubenci) a s prokládáním s Amainou minulostí to vypadalo slibně. Mytologie hodně propojená s tamním folklórem nebyla podle mě nejlepší, ale rozhodně neuškodila (více něž Basajaun mě ale bavila mystická Maia a podivné chování Zabalzy). Bohužel můj zájem začal opět vyprchávat před závěrečnou částí knihy, kdy místo toho, aby se děj zrychlil a člověk napnutě čekal na vyřešení případu, Dolores opět začala (asi po dvacáté) popisovat, jak si dává Amaia kávu s mlékem, zbytečně zdlouhavě popisovat španělské města a hlavně, co mě pilo krev nejvíce, ukazovat prostřednictvím postav, jak pilně se na knihu připravila a jak si zjistila všechny informace o motorkách, nebo o medvědech. To je samozřejmě spávné, jenže méně je někdy více a monology některých postav, které chrlily definice, jako kdyby byly chodící Wikipedie působily prostě směšně.

Jakožto chlap jsem byl trochu znevýhodněn ve vytvoření si sympatií ke knížce, ve které jsou muži ztvárněni, v lepším případě jako hrdinové z červené knihovny, v horším jako povaleči, alkoholici, násilníci, homosexuálové, nebo bezmocní chudáci ve spárech mocných a spravedlivých žen. Nemám tolik testosteronu v krvi, abych tuto knihu nesnášel jen kvůli toho, ale tak nějak to odrazuje nepříliš kvalitní a důvěryhodné zpracování většiny postav a knihu to degeneruje, stejně tak jako zdlouhavé a nudné wikipedické části, nic nepřispívající do děje a atmosféry nebo opakování prvků děje "Amaia a sprcha", "Amaia a káva"...). Samotná detektivní část pak není špatná. Jako u jediné části se zde naplno vyplatila poctivost spisovatelky v přípravě před psaním knihy. Námět je také zajímavý, je zasazen do zajímavého prostředí.
Možná kdyby autorka necílila tolik na ženskou část, více škrtala a nepřeháněla to s psaním podle návodu "Jak napsat kvalitní knihu", sáhl bych po druhém díle. Za současného stavu věcí, to v nejbližší době neplánují.

6 21.07.2015

Jasně, koncept knihy je to předvídatelný a trochu ohraný. Nicméně, mít tuhle českou verzi Romea a Julie, potažmo Petra a Lucie, je historicky velice důležité. Příběh má velký historický přesah a bude ještě dlouho vysvětlovat skrze příběh 2 mladých lidí, co za zrůdnosti se v Evropě děly a my to tehdy bohužel od našich „milých“ sousedů schytali společně s Poláky z první ruky. Protože mám v sobě jako většina lidí v ČR německou krev (akorát já na rozdíl od některých mám ještě tu smůlu, že mám i očividně německé přijímení), tyhle příběhy z 2. světové války mě vždycky hodně zajímají. Historie nám samozřejmě pomáhá pochopit přítomnost a vyvarovat se chyb minulosti.

Otčenáškův styl psaní se místy podobá jakémusi hybridu neveršované epické poezie -- patrně inspirován původním Shakespearem. Nemůžu říci, že by se mi jeho popisný styl dvakrát líbil, ale samotná dějová linka je rozhodně zajímavá. Dokonce i romanticky laděné scény jsou vcelku záživné a Otčenášek dobře krůček po krůčku popisuje vztah těchhle dvou. A dokonce je děj docela zajímavý, i když jej samozřejmě trochu kazí fakt, že víte, jak to celé dopadne. Je to vlastně jedna z mála knížek, u kterých je místní checkbox „spoiler“ trochu zbytečný :-)

5 10.02.2022

(SPOILER) Zbabělci mě dost překvapili. Škvoreckého jsem znal pouze díky Tankovému praporu. To byla v podstatě oddechová, humoristická knížka bez nějakého většího přesahu -- tedy až na to, že to tady byla mezi lety 48 a 89 někdy pořádná pakárna. To není kritika, u Tankového praporu jsem se hodně nasmál. Ale byl to zkrátka dost rozdílný druh knihy. Zbabělci mají ale v sobě přesah určitě daleko větší. Psychologie Dannyho Smiřického je vylíčena dost dobře a to i pomocí zvoleného jazyku, které perfektně odpovídá postavě.

Nad knihou se neustále vznáší jedna otázka, kterou bych tu nerad složitě rozváděl, ale už kvůli názvu díla se tomu nedá vyhnout. Ten je velice provokativní vzhledem k jednomu z nejtěžších rozhodnutí, které v naší zemi byly učiněny v novodobé historii a ta velice tíživá otázka, zda jsme měli vstoupit do války se tu vznáší nad úplně celou knihou od začátku do konce a mnoho dalších věci v ní jakoby byly alegorie na tuhle otázku. A zatímco si Danny Smiřický připadá trochu jako idiot, protože Angličané jedou za manželkama, Irena miluje Zdeňka apod. a zoufale touží po nějakém aktu hrdinství, který by jej alespoň trochu naplnil, člověk přemýšlí nad tím, jaké to muselo tehdy zvlášť pro mladé muže být, když byli uchráněni před horory a masakry války, zatímco stejně staří kluci padali na bojištích. Danny Smiřický se k aktu hrdiniství nakonec dostane, ale je mu to ve finále k ničemu a ani se k němu s podivem nepřihláší, zatímco se k fotografii samopalu hlásil velice hrdě. Možná za těch pár dní konce války leccos pochopí. Z bojové hry se stává skutečnost a boj o holý život. To je taky příznačné a alegorické vzhledem k tomu, co museli lidé na našem území za světové války prožívat. Bylo tu mnoho hrdinů, kteří se projevovali různými činy a často ne jenom vojenského rázu. Ale nedostali za své činy takové uznání. Celý Československý národ, před válkou jedna ze světových velmocí, byl pak díky tomu, jak se pasivně postavil k válce, vlastně podceňován, až raději dobrovolně skočil do ochrané náruče cizí východní mocnosti.

Přesto všechno nemůžu jinak a musím dát této knize o kousek méně než Tankovému praporu -- asi na rozdíl od většiny těch, co četli obě knihy. Tankový prapor se mi zdál přes všechnu tu jeho povrchnost, tak nějak více konzistentnější a zábavnější. Dannyho myšlenkové pochody sice příběhu přidávají hloubku, ale zároveň už ke konci knihy omrzí, protože sebohužel až příliš opakují.

5 02.12.2021