Peleus
komentáře u knih

Poučení pro život:
zatímco ti vysocí, hezcí, kudrnatí a oblíbení ze střední končí jako prodavači ve sportovních potřebách, ti malí, ušatí, se svačinou věčně v koši a taškou vyhozenou z okna na chodník, píšou světové dějiny.
P.S. Neplatí paušálně. I vysocí a kudrnatí někdy sbírají obsah penálu z koše.


Je obdivuhodné, jak někdo, kdo píše stále o tom samém, dokáže prodat tolik stále stejných knih.


Tato myšlenka mě napadala už u Višňového sadu. Jako malé, gymplácké, škvrně jsem tuto hru viděl v divadle jako předpremiéru (díky ti, studentské předplatné!), premiéru a dokonce donutil rodiče jít na regulérní představení.
Opět se mi totiž vybavilo, že pokud "produktivní" vrstva společnosti byla tak vyčuchlá, uslzená a bez nápadů, co dál se životem, pouze plácající o jakési hypoteticky fungující společnosti (viz Tolstoj s myšlenkou rozdávání osobního majetku), nikdo se nemůže divit, že Rusko muselo potkat to, co ho potkalo.


Znáte ten pocit, kdy sedíte s "kámošem", jehož jste dlouho neviděli, v zakouřeném pajzlu, neboť "Jsou tam skvělý lidi, seznámím tě!" a který se honosí označením bar?
Kdy se éterem rozlévá raná tvorba jakéhosi neznámého "umělce" nebo jiný podobně "alternativní" blaf pouštěný z počítače aktuálního "barmana"?
Kdy kromě tvrdého nejde pít nic jiného, protože víno ze skleněných galonů chutná jako horší varianta toho, co používáte doma na vaření?
Prostor kolem vás zaplněný "lidičkami" s přehršlí názorů naprosto na cokoli a v libovolném množství, jež stále o čemsi diskutují, aby na závěr začali sockovat, kdo, komu, kolik půjčí, nebo jestli si to zase napíšou na sekeru a zaplatí příště?
Znáte ten pocit?
Přesně takový jsem měl z Na cestě.


Mělo jít o výjimečné dílo, a to symbolicky tím, že bude Forsythovo poslední (víme, že nakonec neodolal, pokračoval v psaní). Taktéž nemělo čerpat inspiraci ve skutečných událostech, nýbrž šlo svým způsobem o předpověď, jak se mohou vyvíjet události v Rusku koncem 90. let. Námět zněl poutavě, a tak jsem se pustil do čtení.
Jako vždy musím vyzdvihnout autorovy rozsáhlé historické znalosti, jeden se mnohé dozví a zároveň nemá pocit, že čte cosi objevené díky internetovému vyhledávači. Věříte, že ví, o čem píše.
Naopak nejde nevyčíst šablonovitost některých postav, a tím myslím vykrádání sebe sama. Vysloužilý agent CIA Monk jako by z oka vypadl Samu McCreadymu (Mistr klamu). Plukovník KGB Grišin beze zbytku naplňuje autorovu představu (Mistr klamu nebo Vyjednavač) typického sovětského důstojníka, sice do jisté míry schopného, zároveň však nelítostného s upřímnou nenávistí vůči všemu západnímu. Taktéž si autor zřejmě nemůže pomoci a opět zdůrazňuje nadstandardní vztahy Spojených Států a Velké Británie. Potud se jedná o klasické rysy/nešvary Forsythových knih.
_____________________________________________________________________________________________________________________
Co mě však udivilo a donutilo psát tyto řádky, byl styl vyprávění hodící se spíš do Mayovek nebo děl Emilia Salgariho.
- Během čtení mozek chtě nechtě protestuje, má-li uvěřit, že Britové nejsou schopní najít ve vlastních řadách aktivního odborníka na bývalý Sovětský Svaz, a tak se obracejí na Američany.
- Ti ovšem taktéž nejsou schopní doporučit nikoho lepšího, než vysloužilého agenta, který po velkých úspěších zanevřel na práci pro CIA a už nějakou dobu žije v ústraní.
- Agent následně bez jakéhokoli jištění ze strany své, či spojenecké vlády, úspěšně plní úkoly na nepřátelském území a snadno uniká protivníkům.
- Navíc se bez jakýchkoli potíží dostává za kterékoli, pro běžného smrtelníka, pevně zavřené dveře.
- Dokáže během několika vět přemluvit kohokoli k čemukoli a všichni poslušně konají jeho vůli.
- Poměrně lacině je podaná paralela mezi Igorem Komarovem a Hitlerem. Černý manifest (Mein Kampf?), černé gardy (černé košile Benita Mussoliniho?), plán na vyhlazení Židů, znovuotevření pracovních táborů, plánování dobyvačných válek na úkor svých nejbližších sousedů. Samozřejmě chápu, že autor nesmí nechávat čtenáře na pochybách, že Komarov je ztělesněné zlo, ale proč tak primitivně? Skutečně u čtenáře předpokládá tak mizernou inteligenci?
- Rovněž si pohrává s myšlenkou znovunastolení monarchie v zemi, která je poměrně nacionalisticky založená. Uchazeč o trůn, jehož rodina několik generací žije na západě a je Rusem ze 3/8, by vskutku vyvolal pramalé nadšení obyvatel, natož aby ho podporovala státem dotovaná církev.
- Co ovšem této přehlídce logických rozporů nasazuje pomyslnou korunu, je Forsythovo tvrzení, že na Silvestra 1999/2000 budou moskevské ulice zet prázdnotou, neboť všichni se budou věnovat intenzivní konzumaci alkoholu ve svých domovech. Těžko říct, co ve chvíli, kdy dostal tento nápad, konzumoval spisovatel, ale vstup do nového milénia, kdy se řeší obavy kolem počítačových sítí a světové metropole se předhání v co nejvelkolepějších oslavách, jde o představu značně fantaskní.
- A tak velmi rychlý, velmi zjednodušený konec ve světle výše napsaného již tolik nezamrzí, naopak – je vysvobozením z autorovy myšlenkové kocoviny.
Jak jste správně pochopili, pro mě je kniha bohužel zklamáním. Fredericku Forsythovi sice mnohdy vyčítám zdlouhavé popisy, nebo přílišné zjednodušování po předcházejícím zkomplikování, avšak tohle s tím nemá nic společného. Ikona se jednoduše nepovedla.


Lovec draků je dobrá kniha. Váhal jsem mezi 3mi a 4mi hvězdičkami. Důvodem mého příklonu k nižšímu ohodnocení je koncipovanost díla pro zaoceánského čtenáře.
Můžeme diskutovat, zda tomu tak skutečně je, nebo kniha takto působila pouze na mě. Ale:
- Nepřítel z dětství obdivující Adolfa Hitlera.
- Světské chování otce popíjejícího whiskey a prezentujícího dosti vlažný postoj k islámu.
- Opakování "Miluji tě!" v nejlepších tradicích amerických filmů.
- Šuravi bojující proti stejnému Tálibánu jako později koalice západních států jsou i při zpětném ohlédnutí stále agresory.
- V jistém dialogu několikeré opakování a zdůrazňování výrazu "etnické čistky" za sebou.
- Zjednodušený popis udílení amerického občanství a azylu, kdy vzniká dojem, že stačí chtít. Hodné dámy a pánové vezmou do země hojnosti v podstatě kohokoli.
Znova opakuji, je to dobrá kniha. Nicméně na můj vkus překročila hranici zjednodušování příběhu s autobiografickými prvky směrem k emoce cíleně vyvolávajícím pasážím určeným spíše pro velké plátno.


Kromě literárních kvalit mám na knihu hezké vzpomínky také proto, že jsem ji četl během dvoudenní návštěvy Říma. Ležíte si na posteli, čtete Nepravého Nera, přes otevřené okno k vám doléhá ruch města. Návštěva Kolosea, hromada sutin tvořících Forum Romanum, v ulicích proudy lidí. Večer jdete do náhodou objevené trattorie v zapadlé uličce, kam přes oběd chodí místní (ne do takové té přepinčené restaurace pro turisty) a před spaním si dáte ještě pár kapitol.
No, luxusní!


Výstižné: "Dny míjely. Úspěch stoupal Bernardovi dráždivě do hlavy a dokonale jej smiřoval (jak to má dělat každý dobrý opojný prostředek) se světem, který se mu dříve zdál velmi neuspokojivý. Jakmile jej svět uznal za důležitého, byl řád věcí docela v pořádku. Ale i když jej úspěch naladil smířlivě, přece jen se nevzdal výsady tento svět kritizovat.
Neboť kritizování samo v něm zvyšovalo pocit vlastní důležitosti a velikosti. A také upřímně věřil,že jsou věci, které je třeba kritizovat. Před lidmi, kteří se teď kolem něho točili kvůli tomu -, stavěl Bernard na odiv svou nekonvenčnost. Zdvořile mu naslouchali. Ale za jeho zády potřásali hlavami. Zatím tu však byl -, a proto byli zdvořilí. A protože byli zdvořilí, cítil se Bernard skutečně jako obr a zároveň lehký a povznesený, lehčí než vzduch."
___________________________________________________________________________
A ještě jeden postřeh: "Vždycky je tu soma, aby utišila vaši zlost, aby vás smířila s nepřáteli, aby vás obdařila trpělivostí a shovívavostí. V minulosti se toho mohlo dosáhnout jen s vynaložením velikého úsilí a po letech tvrdé mravní výchovy. Teď spolknete dvě nebo tři půlgramové tabletky, a je to. Dnes může být každý ctnostný. Můžete nosit přinejmenším polovinu své mravnosti při sobě v lahvičce. Křesťanství bez slz - to je soma."


Dosti krutá kniha, pokud si ovšem zamyslíte nad celkovým životem poddaných v oné době.
Doporučoval bych ji všem, kdo na otázku "Ve které historické době byste chtěli žít?" nadšeně volí středověk, nebo období renesance. Dámy měly krásné šaty, pánové buďto byli rytíři, nebo zámožní měšťané na bujarých pitkách se spoustou milenek, měšci zlata a po vystřízlivění následujícího dne by se vydávali objevovat a dobývat nějaký ten kontinent s vidinou dobrodružství a dalších finančních příjmů.
Nikoho nenapadají války, nemoci a prostá skutečnost, že by se tázaní vůbec nemuseli přenést do kůží vyšších společenských vrstev, jež ostatně také nebývaly uchráněny před nepřízní osudu.
P.S Pokud se tedy někdo zeptá mě, bez váhání odpovím, že chci žít teď! Díky ti, 20. a 21. stol., za vzdělávací systém, zubařskou péči, horkou vodu ve sprše, first a last minuty, za restaurace, u nichž je téměř 100% jistota, že jejich oběd do druhého dne přežijete a nepřeberné množství technických vychytávek, kterým s každou verzí a aktualizací rozumíte pořád méně a méně, a tak na ně můžete kdykoli a za jakékoli společenské příležitosti nadávat!


Možná je autor dobrý v komunikaci s lidmi naživo, ale dát svým myšlenkám čtivou psanou podobu není jeho silnou stránkou.
Kniha působí trochu šroubovaně. Kdo se někdy pokoušel psát s vědomím toho, že ačkoli ví, o čem má psát, zároveň se na to necítí (nemám rád výraz "múza", raději používám "vhodná nálada"), poznal, že vzniká takové čisté, leč mechanické cosi, z čeho jeden po přečtení textu nepocítí osobní autorovo zaujetí a nezbude mu žádný trvalejší dojem.
Nicméně mnohé myšlenky zaujmou. "Dostat křečka", názorný příklad se slony a provázkem, dobrý pocit z nezištně vykonané věci (tzv. meaning), nebo rozdíl mezi joy a flow.
Musím ale zmínit i dvě věci, které se mi kromě stylu psaní moc nelíbily. První je používání anglických výrazů - proč neříkat místo flow třeba vlna?, proč se musí za každou cenu mastit zkr. SWOT? Chápu, že autor častokrát cituje zahraniční zdroje, ale zajímá mě důvod, proč se pro českého čtenáře tyto zkr. nepočeští. Anglicky se přece dají používat na mezinárodních přednáškách. Nicméně nejsem odborník, třeba to všechno má logické vysvětlení.
No a pak už jenom drobnost - nejsem zastáncem jakýchkoli tabulek a barevných puntíků. Jedná se o můj osobní pohled na věc, takže vlastně o žádnou výtku či nespokojenost ve skutečnosti nejde.
P.S. Doporučuji k seznámení se s obsahem. Některé myšlenky stojí za úvahu.


Pomalejší rozjezd (putování lodí mě tolik nezaujalo). Nicméně od setkání s Obry až do konce jsem se od knihy nemohl odtrhnout a musel ji během večera dočíst. Musel! Děj totiž nabírá na obrátkách a vrší se nová odhalení spolu s nečekanými souvislostmi.
P.S. Pokud se dostanete přes třetinu, překvapivě dobré čtení!


Chápu, že v době, kdy jeden šel na trh koupit si husu se džbánem vína a musel mít na paměti, že se může vrátit domů jako potenciální mrtvola,
kdy měšťan či sedlák vítali každý ozbrojený oddíl táhnoucí krajinou jako ten nepřátelský, neb v tom nebylo většího rozdílu,
kdy většina sňatků byla na základě domluvy - - - NEZBÝVALO než si hledat trochu radosti v tomhle životě plném nejistoty.
Jenomže téměř pokaždé je jádrem vyprávění nevěra. Jednou - haha. Podruhé - haha. Potřetí - zase? Počtvrté - opět? Popáté - listuji dál a hledám jiné téma.
P.S. Oddechové čtení. Zřejmě v tehdejší době, díky ostřížímu zraku církve jako takové, šlo o odvážné a humorné dílo, avšak dnes tak odvážné není. A humorné? To je na vás. Za sebe dodám - nic zvláštního.


Líbila se mi kresba, avšak příběh je bohužel slabší.
Nepochopil jsem sukubu, která Geralta nejprve pošle do sklepa, pak se tváří, že nevěděla, co ho v něm potká. Nakonec se to logicky zahraje do "outu" s tím, že je přece taková lhářka. Cože??
Nedochcíplá chcípačka na kopci láká chlapa do skleněného domu už takovou dobu a on se tam nakonec dostane teprve s příchodem zaklínače. Cože??
Zaklínači je všechno alles klar, ale stále popíjí víno, štráduje si po baráku s klíčem od sukubky a celkem vzato nedělá absolutně nic. Zřejmě čeká na závěr komiksu, nic jiného než zabíjet čas alkoholem mu, chudákovi, nezbývá. Cože??
P.S. Při každém sexuálním styku je Geralt "ze zadu". Přímo si to říká o psychologický rozbor...zaklínače...nebo autora. :))


Dobrá země mi byla "doporučena" aniž bych o to stál (doslova dána do ruky, nešlo odmítnout), tudíž na mé pomyslné stupnici od nuly do sta měla hned na začátku nula mínus. Nechával jsem ji dobře uležet (několik měsíců) a pouze náhodou, ve chvíli, kdy jsem se potřeboval dostat z přichcíplé nálady a nechtělo se mi vstávat k počítači, dostala šanci, neboť byla vzdálenostně nejblíž.
Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že se od knihy nemohu odtrhnout! Hltal jsem příběh o chudém čínském sedlákovi a jeho cestě stále výš po společenském žebříčku plnými doušky. Neuvěřitelně pohlcující vyprávění podané dosti věrohodně, se znalostí místních poměrů a mentality.
P.S. Další osobní ponaučení o tom, jak ošidné může být posuzování knihy dřív, než se udělá vlastní zkušenost.


Velmi tématicky přečteno ve vlaku do Prahy ještě v dobách mého dávného mládí (číst - gympl). Dobrá nálada po zbytek dne byla zaručena!
Není to typický zádumčivý ruský realismus. Jde o kratší, odlehčenější dílko. Stojí za hřích!
P.S. Zase tolik se toho, ani v dnešní době, nezměnilo...


Uniká mi, proč je tu v kolonce Žánr uvedeno Horor.
Jedině pokud se tím myslí, že po velmi čtivém thrilleru následoval konec hodný amerických komedií pro teenagery, kdy vše zcela náhle dopadne nejen šťastně, ale po sundání převleků jednotlivých účastníků se ještě "zasmějeme".
Škoda naivního divadla v samotném závěru, jinak další zajímavý jednohubkový titul.


Klasika klasik z hodin hudební výchovy, po které se bez uzardění sáhne i dnes, a to navzdory mnohem pohodlnějším a přístupnějším zdrojům na internetu.


Kuchařku od Ladislava Hrušky, tedy ne kuchaře, ale bývalého moderátora, bych sám od sebe nikdy nepořizoval. Nemám důvěru v bývalé herce, novináře, politiky a jiné gastronomické "hobíky", kteří se rozhodnou sdílet svoje postřehy a zkušenosti na tomto poli s veřejností.
Nicméně Čtenářská výzva 2021 vybízí k přečtení knihy z jednoho z žebříčků na Databázi do 15. místa v něm. Z těch dobrých jsem téměř všechno četl, nezbývalo než se podívat na opačný břeh řeky Styx. Hned na první příčce, jsem objevil dílo, jež obstálo v tak tvrdé konkurenci jako Deníky biomanželky, biomanžela, fejsbukové matky či Sexu ve městě. Uznejte, že nešlo odolat!
- Na druhou stranu odolat dokážu některým receptům. Můj oblíbený, jemuž říkám Vlad napichovač, se jmenuje Opilé kuře na plechovce. To jsem skutečně nepochopil.
- Některé hodně pobaví už názvem: Fitness guláš pro lenochy. "Lákavé". Guláš. K tomu fitness. A ještě pro lenochy. Navíc levně. Do toho chutně. Autor ví, jak na cílovou skupinu!
- Naproti tomu Dietní langoše smysl dávají. De facto jde o pečené placičky, které si pak upravíte dle chuti (česnek, kečup, sýr...). Problém však je, že už nejde o langoše, jak je známe a jak je leckdo má rád - nasáklé olejem, horké s kečupem a sýrem (moje vzpomínka ze střední).
A tak je to s celou knihou. Některé recepty nevzbuzují chuť je vůbec zkoušet. Některé jsou mišmaš kombinace. Jiné jsou akceptovatelné, ale nevím, zda atraktivní (Čarodějnické brambory - uděláme zářezy do omytého bramboru, do nich nandáme kolečka salámu apod., necháme v alobalu upéct v troubě. Proč jsou čarodějnické?).
Pročež knihu nehodnotím. Své příznivce si zřejmě najde. Vím jen, že k nim nepatřím, byť nebylo zcela bez zajímavosti zjistit, na čem všem se dá vydělávat.

Vzpomínám si na jednu z hodin angličtiny, v nichž jsme tuto knihu četli. Když zaznělo "moudro" "Love means never having to say you're sorry", profesorka (já vím, že rebelové mezi vámi říkali na tvrdo učitel/ka, neboť to de facto učitelé jsou - já však ne, ať mají radost) se pobouřeně ohradila, že je to nesmysl. Zůstali jsme v lavicích nechápavě hledět směrem ke katedře. Následně velmi procítěně a snad i poněkud hořce vysvětlila, že v lásce a vztahu se "Furt za něco omlouváte." Tohle že je pouhá beletrie, tak ať to nebereme vážně.
S odstupem času se pod to podepisuji.
P.S. Pokud je vám -náct, ale ještě jste nepřekročili 18-náct, doporučuji seznámit se s klasikou, ať se později máte proti čemu ohrazovat!


Je smutnou skutečností, že nejhůře se píšou komentáře na ty nejlepší knihy.
Znáte to? Že ne? Šťastlivci!
U té špatné vypíchnete tady to, otřete se o tamto, zasmějete se tady tomu. Poklona, mrknutí, zamávání, tečka. Ale co, sakra, s dobrým, ba výborným dílem?
To, bohužel, vypadá: jako, no..., prostě..., paráda, skvělé, dokonalé, tradadada...přečtěte si to! Žádný koherentní člověk neuvěří jednoznačné a nekritické pochvale. Vzbuzuje údiv. Zavání neobjektivností. Nutí k relativizaci (dokonalé? - co je dokonalé?, skvělé? - pro koho skvělé?, apod.).
Těžké je to, přátelé, těžké. Občas jeden má chuť přímo diktátorsky přijít a říct: "Tak a dokud nesníš tu mrkev (pardon - nedočteš!), nevstaneš od stolu! Pak mi poděkuješ!" Jenže může snad?
I přesto: Návštěvník je parádní, skvělé, dokonalé dílo! A kdo nevěří, nechť si ho přečte, nebo poslechne!
Éric-Emmanuel Schmitt - Návštěvník (Mluvené slovo CZ): https://www.youtube.com/watch?v=tpdpOgndNQQ
