Peleus komentáře u knih

Jan Menděl často cosi "vypustí", aby to cosi následně složitě obhajoval a neustále dokola vysvětloval. Nejde o to, že by se jednalo o hloupost. Naopak, často s ním i souhlasíte. Evidentně to myslí dobře. Jenomže absencí jasné logické struktury si zbytečně podkopává nohy a znedůvěryhodňuje vlastní dílo.

Symbolem tohoto zmatku je i název Uprdelismus. Na jednu stranu horečně vysvětluje, že to nemyslí jako apatii a lenost. Na druhou stranu není schopen vytýčit, kam až sahá. Na jednu stranu dělá velké "fuj" směrem ke korporátu a naleštěným reklamním bezobsahovým bublinám, na druhou stranu si volí název, který je dělaný přesně v tomhle duchu, tj. "catchy"/"clickbait".

Myšlenky z této knihy měl autor nejprve nechat pořádně uležet. Pořádně setřídit. Něco pořádně seškrtat, jiné pořádně rozvést. Teprve pak dávat do tisku.

3 02.10.2022

Knihu jsem četl až po sériích Cesta šamana a Temný bylinkář (byť se svezly právě na úspěchu Dmitrije Rusa), tudíž za mě jde o průměrné LitRPG, jež nikterak nevybočuje z průměru žánru. Nesžil jsem se s hlavním hrdinou, neměl jsem o něj strach, neboť je jasné, že by jinak nebylo pokračování, ani mě nezaujali společníci.

Na druhou stranu nechci autorovi ukřivdit, jelikož byl první (nebudu-li počítat Sergeje Lukjaněnka s Bludištěm odrazů), kdo dostal nápad s ponořením se do virtuálního světa a jeho prolínáním se světem skutečným. Není to špatná kniha, jenom pro mě osobně přichází pozdě.

Formálně 4*, pocitově o hvězdičku méně.

5 01.10.2022

Kdysi jsem podobné knihy mohl, avšak od kdysi uplynulo něco let a písky času poněkud zavály vzpomínky na vesmír Warhammeru 40000. I když jsem občas připomínal zašlé časy knihami z tohoto prostředí, většinou následovalo překvapení a mírné zklamání. Prostě to nebylo "jako kdysi". I přesto jsem se nyní rozhodl vstoupit do stejné řeky, a to sérií Horovo kacířství. Bohužel výsledek je opět rozporuplný.

Konkrétně Sestup andělů mi přijde jako zbytečnost, jež neposunuje chápání tamějšího vesmíru, ani nepřináší zapamatování hodný příběh. Nemáte zde komu fandit, ani kým opovrhovat. Pouhá epizoda v bouřlivých dějinách Říše lidí.

Za sebe knihu nedoporučuji a rozhodnete-li se ji přeskočit, o nic nepřijdete. Abych však nebyl škarohlíd, musím znova upozornit, že se jedná pouze o můj "problém", neb mi dávno není -náct, a tudíž na podobně odlehčenou literaturu koukám jinak než před lety.

3 16.01.2022

Líbí se mi, že techniky z jiu-jitsu nejsou prezentovány jako cosi na pomezí alchymie a nadpřirozena. Tedy přístup, jímž bohužel někdy hřeší různá bojová umění odvozující svůj původ z dob, kdy první opočlověk slezl ze stromu a čerpáním energie z vesmíru dospěl v neporazitelnou polobožskou bytost.

V knize se nejednou technikám říká "triky", a to není zrovna špatný nápad. Ono to triky skutečně jsou. Stejně tak se v knize přátelsky upozorňuje, že vám ne vždy budou fungovat proti výrazně silnějšímu nebo připravenému oponentovi. I na to se leckdy zapomíná, bohužel.

Triky nejsou vyjmenovanými slovy, která se musíte za každou cenu naučit. Vyberte si z celé publikace pár technik a ty si skutečně nacvičte. Snad je ale nikdy nebudete muset použít...

4 31.10.2021

Kniha spíše pro zapálené karateky než studenty jiných bojových směrů.

Osobně velmi oceňuji pragmatický přístup k historii okinawského tode. Žádné líbivé pohádky o tom, kterak ubozí, bezprávní a utlačovaní, rolníci cvičili karate po nocích, po namáhavé robotě, načež se srpem v zaťaté mozolnaté pěsti a spravedlivým hněvem v očích úspěšně čelili samurajům, jejíchž jedinou životní náplní bylo připravovat se na ozbrojený konflikt. Vždy jsem si totiž říkal, že z takového rolníka (pokud nemá pár kamarádů k ruce a samuraj není výrazně zaskočen) zbydou jen pantofle a naporcované žrádlo pro vyhladovělé lesní šelmy. Patrick McCarthy se mnou naštěstí souzní a předkládá hned několik teorií, jak to mohlo být ve skutečnosti, přičemž ke každé uvádí argumenty v její prospěch.

Nejde o žádnou příručku pro samouky, ale, naštěstí, ani o sbírku mýtů a legend. Jedná se o knihu, jež nabízí zasvěcený vhled do historie okinawského bojového stylu a jako takovou ji, prosím, berte.

P.S. Pakliže jste "zapálení karatekové", není od věci věnovat čas prozkoumání internetu na předmět videí od samotného autora, kde se ozřejmují některé části Bubiši.

6 14.06.2021

Zřejmě budu opakovat, čeho si všimli i jiní komentující, ale na druhou stranu proč ne?

Také mě čílilo, že dospělí lidé, kteří byli dost inteligentní na to, aby se bůhví odkud dostali až do USA a jsou schopní ve složitých sociálních podmínkách živit rodiny, přičemž si nedělají iluze o snadnosti života, se ve třídě chovají jako malí caparti na prvním stupni ZŠ.

Američanům snad přišlo vtipné, jak jsou ti Evropané hloupoučcí, že se nedokážou naučit jazyk Shakespeara, avšak z autorovy strany nejde o nic jiného než o úlitbu divákům a následně čtenářům. Mnozí ze zástupců migrantů museli umět dokonce dva jazyky, typicky jidiš a třeba němčinu, polštinu, ruštinu. Přestože nemuselo zrovna jít o vysokoškoláky, jistě by proces učení nevypadal jako v knize. Jinými slovy chápu, že jde o humorné čtení, avšak mnohé situace se nejen opakují, ale časem spadají do jakési rozpačitosti až trapnosti.

Mně osobně p. Kaplan neseděl. Možná je to i tím, jak byla kniha dlouhá. Stálé buzeření spolužáků a nepříliš nápadité monology po čase unavovaly. Nakonec jsem se výrazně těšil, až budu mít knihu za sebou.

Možná ale čtení posuzuji příliš vážně. Třeba bych se na dílo měl podívat s nadhledem a v kontextu? Ne, ne a ne. Na tohle už jsem dost starý. Tudíž si dovolím luxus pravdomluvnosti - můj styl humoru to není, a tak nemohu hodnotit kladně.

11 30.05.2021

Já vám nevím. Jako jo, jsem rád, že to Wimovi funguje. Je blbý, že vyrůstal v sockovský rodině, tudíž otužování objevil jednak nechtěně, jednak mnohem dříve než my z publikací jako je tato. Ale nemyslím si, že otužování a dýchání funguje na všechno, jak je tu opakovaně zdůrazňováno. Jako jedna z metod, ano. Avšak ne jako všelék.

Ale to už je ta potíž s podobnou literaturou. Někdo odhodí běžecké boty (Born to run) a následuje prozření, které se pak čtenářům a posluchačům cpe jak dětem zelenina, o níž nestojí. Jiný se zabouchne do moudrosti Toltéků (Čtyři dohody), o kterých sice věda ví pendrek, ale to autorovi nebrání jejich moudrost nutit do našich čteček jak nevyžádané reklamní tiskoviny. No a squatter Wim Hof zase objevil dýchání s otužováním, přičemž sám musí rozdýchávat, že mu za to nikdo nechce dát Nobelovu cenu.

Nejde o hloupou knihu, jenom nemám rád, když se někdo chytí jedné věci a svým tunelovitým viděním ji glorifikuje do nebes bez náznaků jakýchkoli "ale" nebo "možná i". Každopádně čtěte sami a dělejte si vlastní názory!

20 17.05.2021

Klasika klasik z hodin hudební výchovy, po které se bez uzardění sáhne i dnes, a to navzdory mnohem pohodlnějším a přístupnějším zdrojům na internetu.

14 17.05.2021

Zrovna Spirituál kvintet 1.díl mě s dalšími dvěma spolužáky na gymplu hodně bavil. Možná to bylo jakýmsi romantickým obdobím, změnami životních postojů, hledáním se. Co já vím? Je to už hodně přes "pár" let! Nicméně tento první díl historických skladeb (zkuste odolat Podzimní nebo Svatební košili!) v nás, spolu s Jaromírem Nohavicou, Čechomorem a některými věcmi od Karla Plíhala, zanechal svou "historickou" stopu.

P.S. Samozřejmě bonusem je umět hrát na klavír či kytaru.
P.S. 2 Nebo na oboje.

12 17.05.2021

Dlouhou dobu jsem se této sérii vyhýbal. Sice jsem na střední přečetl Hobita a viděl filmy, avšak chuť na knižní podobu se nedostavovala. Po velmi dlouhé době došlo k nápravě a Společenstvo Prstenu tak opustilo polici v domácí knihovně.

A závěr? Je to jako plazit se po štěrkové cestě. Trvá to, bolí to.
Ano, nejde než obdivovat autorovu fantasii a systematizaci vztahů ve vymyšleném světě. Nedokážu ale skousnout styl psaní, dlouhé popisné pasáže, odbočky. Zřejmě patří k dobrému, hutnému příběhu. Jenomže beze mě, prosím!

V hodnocení dávám neutrální 3*, jelikož nemohu tvrdit, že jde o brak, ani genialitu. Nesedli jsme si. To se stává.

8 09.05.2021

Myslel jsem, že nejhorším autorovým dílem je Lord z planety Země. Po této zkušenosti musím poopravit svůj názor. Dokonalosti se, v dobrém i špatném, skutečně meze nekladou.

Pokud vás zaujal svět Pohraničí představený S. Lukjaněnkem v první knize (Stráž), nekažte si dojem a Revers klidně vynechejte.

Že by snad kniha byla dobrá jen na podkládání nohy od stolu, tvrdit nebudu. Přijde mi ale jako ztráta času.

5 09.05.2021

Výborná publikace, kde najdete vše, co potřebujete vědět o protahování, na jednom místě. Těžko sehnatelná, bohužel.

5 09.05.2021

Konečně dobrá fantasy kniha!
Možná je to ovlivněno mou dlouhodobou abstinencí v daném žánru, ale u Písně krve jsem si opět vzpomněl, jaké to je být upřímně zvědavý na další příběhový vývoj. Ano, i tady mohu autorovi leccos vyčítat (např. jak snadno upouští od rozjednaného tématu, kdy se hrdina neuvěřitelně snadno spokojí s polovičatými odpověďmi, zatímco jindy jde po stopě se zarputilostí loveckého psa), ale nechci. Prostě nechci.
Dokonce ve mně kniha zanechala natolik příznivý dojem, že zcela vážně uvažuji nepokračovat s dalšími díly. Proč také? Závěr se klidně může vykládat jako finále životného příběhu Vélina al Sorny s tím, že je na čtenářově fantasii, jak by si přál, aby mu budoucnost přála, či nikoli.

P.S. Skutečně nevím, zda upřednostnit vlastní fantazii, nebo tu autorovu.

14 06.04.2021

Vzpomínka na dětství. Netvrdím, že jde o vrcholný výtvor literatury a ztělesnění geniality, ale dětství je vždy prozářené paprsky nekritického světla, kdy tráva byla zelenější, vzduch voňavější a tatranky křupavější.

9 12.03.2021

Autorka: Ó, pane profesore, vy jste tak moudrý! Povězte nám o tom víc!
Profesor: Ano, ano. Už jako dítě jsem býval nadprůměrně chytrý.
Autorka: Ó, pane profesore, v minulosti to určitě bylo těžké, ne?
Profesor: Ano, ano. Vše jsme dělali na koleni a de facto zakládali celý jeden obor. Nebýt nás (rozumějte mě a pár kamarádů), fyzioterapie v ČR je pouze heslo v encyklopedii.
Autorka: Ó, pane profesore, a to jistě máte mnoho úspěšných případů, ale i na city působících smutných příběhů?
Profesor: Ano, ano, na co sáhnu, ve zlato se obrátí. Pokud ne, za to nemohu já, ale cizí chyby nebo lidská psychika.
Autorka: Ó, pane profesore, no to je jasné! A co takhle příběhy s celebritami, najdou se?
Profesor: Ano, ano, mnoho. Tadyten hráč, tamten hráč, oba první prezidenti. Jéje!
Autorka: Ó, pane profesore, no vy jste prostě dokonalý vzor pro následovníky! Á propo co vývoj "Vašeho" oboru, jak si stojí?
Profesor: Ano, ano, no to víte, není to tak kvalitní a srdcem dělané jako za nás! Teď je to o penězích a nepříliš šťastně nastaveném financování zdravotnictví. Tedy, já sice jsem jeho součástí, ale já to dělám dobře, to ostatním jde jen o peníze. Jen prosím, neptejte se na konkrétní věci, jak něco zlepšovat, to já jen tak, obecně.
Autorka: Ó, pane profesore, ani by mě nenapadlo něco tak podlého! Když vy jste nade vší pochybnost dokonalý!

Neupírám p. Pavlu Kolářovi zásluhy, ani nezpochybňuji odbornou erudici. Nicméně od knihy jsem čekal víc fyzioterapie a méně glorifikující medailonek jedné z osobností tohoto oboru. Toť vše.

20 04.02.2021

Po dlouhé době kniha s jasným poselstvím a pochopitelným obsahem! :)

7 16.01.2021

Kuchařku od Ladislava Hrušky, tedy ne kuchaře, ale bývalého moderátora, bych sám od sebe nikdy nepořizoval. Nemám důvěru v bývalé herce, novináře, politiky a jiné gastronomické "hobíky", kteří se rozhodnou sdílet svoje postřehy a zkušenosti na tomto poli s veřejností.

Nicméně Čtenářská výzva 2021 vybízí k přečtení knihy z jednoho z žebříčků na Databázi do 15. místa v něm. Z těch dobrých jsem téměř všechno četl, nezbývalo než se podívat na opačný břeh řeky Styx. Hned na první příčce, jsem objevil dílo, jež obstálo v tak tvrdé konkurenci jako Deníky biomanželky, biomanžela, fejsbukové matky či Sexu ve městě. Uznejte, že nešlo odolat!

- Na druhou stranu odolat dokážu některým receptům. Můj oblíbený, jemuž říkám Vlad napichovač, se jmenuje Opilé kuře na plechovce. To jsem skutečně nepochopil.
- Některé hodně pobaví už názvem: Fitness guláš pro lenochy. "Lákavé". Guláš. K tomu fitness. A ještě pro lenochy. Navíc levně. Do toho chutně. Autor ví, jak na cílovou skupinu!
- Naproti tomu Dietní langoše smysl dávají. De facto jde o pečené placičky, které si pak upravíte dle chuti (česnek, kečup, sýr...). Problém však je, že už nejde o langoše, jak je známe a jak je leckdo má rád - nasáklé olejem, horké s kečupem a sýrem (moje vzpomínka ze střední).

A tak je to s celou knihou. Některé recepty nevzbuzují chuť je vůbec zkoušet. Některé jsou mišmaš kombinace. Jiné jsou akceptovatelné, ale nevím, zda atraktivní (Čarodějnické brambory - uděláme zářezy do omytého bramboru, do nich nandáme kolečka salámu apod., necháme v alobalu upéct v troubě. Proč jsou čarodějnické?).

Pročež knihu nehodnotím. Své příznivce si zřejmě najde. Vím jen, že k nim nepatřím, byť nebylo zcela bez zajímavosti zjistit, na čem všem se dá vydělávat.

Typický, poněkud rozvláčný, Lukjaněnko s hlavním hrdinou kolem třicítky, jenž na můj vkus občas až příliš filozofuje a občas se chová jako puberťák. Kniha volně navazuje na první díl, přičemž taktéž z prvního dílu migrují do Kenozoika všechny hlavní postavy, kterým je dopřán zhruba stejný prostor a důležitost jako v předchůdci.

Taktéž děj je vystaven již známým způsobem. Nejprve sledujeme navzájem jen volně propojené události, s ústředními postavami si pokládáme mnohé otázky a pasivně čekáme, co se bude dít. Na konci se vše zázračně spojí, hlavnímu hrdinovi se, ve stylu seriálového Dr. House, náhle "rozsvítí" a my už jen sledujeme akční finále.

No nakonec proč ne?

6 14.11.2020

Navzdory neskrývané recyklaci nápadů z klasické literatury a jejich zasazení do fantasy světa, kniha nikterak neuráží. Alespoň mně se dostalo přesně toho, co se od Bestie v sametu očekávalo.

Odpočinkové čtení s poměrně svižným dějem bez zbytečného natahování či hluchých míst. Asi jako jídlo z rychlého občerstvení, žádná velká gastronomie, ale na "stojáka" či za pochodu se to konzumovat dá a své "historické" poslání splní.

Za sebe hodnotím kladně.

P.S. I když co já vím? Třeba už jsem během všech těch koronavirových opatření a sezení u počítače beznadějně zhloupl, tudíž mě potěší i taková drobnost jako Bestie v sametu.

6 14.11.2020

Už dlouho jsem od Michala Viewegha nic nečetl.
Teď jsem si vzpomněl, proč.

20 14.11.2020