petaSk komentáře u knih
Paul Johnson nás nejdříve seznamuje se vznikem a pádem Římské říše, a zaobírá se přitom vědou, uměním, politikou, náboženstvím, válkami, revolucí a dalšími jevy, které jsou pro každou civilizaci příznačné. Jeho názory jsou vyspělé a konzistentní, a také velmi kritické. Jeho kritika se týká umělců, vědců, univerzit i politiků. Mnoho názorů, výzkumů i studií shodí nebo se k nim staví odmítavě. Z jeho knihy si brzy uvědomíme, že Paul Johnson je kapitalista, který na první místo staví o důkazy podloženou vědu, u níž lze dokázat správnost jejich tvrzení. Oproti tomu se posmívá psychologii, sociologii a dalším oborům, jejichž tvrzení nelze nikdy plně dokázat nebo změřit. Nepřátelé společnosti jsou velmi zajímavou a podnětnou knihou a tak jak Pau Johnson podrobuje vše kritice i my musíme podrobit vlastní kritice tvrzení Paul Johnsona. Protože ač je to významný historik a v drtivé většině svých tvrzení má pravdu, své směřování v knize nedokáže úplně popřít a vytvořit si tak dokonalý nadhled.
Kniha je to čtivá a podnětná. Nicméně spousta informací je opsaných z knihy Co řeknete, až pozdravíte, od Erica Berna a možná dalších, které jsem nečetla. A jako u jiných knih, které opisují i tady jsem měla pocit, jakéhosi dogmatu, který autor nastavuje. Tvrdí "je to tak a ne jinak. A pokud to tak máte jste zralý nebo nezralý". Neponechává žádné místo pro ty, kteří to mají jinak a jsou spokojeni. Nevím, jestli je to kvůli vlastnímu přesvědčení nebo že se autor bojí odchýlit od tvrzení ze zdrojových knih. I přes tyto výtky doporučuji si knihu přečíst, protože podává základ transakční psychoanalýzy a pomáhá myslet jinak. Je třeba si ale zachovat vlastní úsudek a za každou cenu nevěřit, že "psaná informace je vždy pravdivá".
Nejdříve mě zaráželo, jak autor stále srovnává iracionalitu a nestabilitu davu s ženami. Pak mi došlo, že autor knihu psal na přelomu 19. a 20. století, kdy byla společnost jiná. Ale třebaže je kniha stará, myslím si, že většina věcí je platná pro všechen čas, ačkoliv autor až příliš podceňuje jednotlivce a zároveň se netají svým obdivem ke známým historickým postavám, jako byl třeba Napoleon. Tato kniha ve mně podnítila touhu dozvědět se o lidském chování v kontextu dějin. Tady hodně platí výrok, že historie se stále opakuje.
Jsou 70. léta a nesebevědomá čtrnáctiletá Kate se seznámí s novou problematickou spolužačkou Tully. Jsou jako den a noc, ale brzy je spojí bolestivé tajemství a jejich přátelství překlene desetiletí.
Miluji 70. léta a knížka, kde je hlavním tématem přátelství dvou různých žen, je pro mě vždycky lákadlo. Od Kristin Hannah jsem četla Slavíka, a ačkoliv téma Druhé světové války není něco, co bych vyhledávala, tak musím uznat, že ta ženská umí psát. Od Děvčat jsem si tedy slibovala hodně.
Jedná so o obsáhlou knihu a autorka tedy měla spoustu prostoru vykreslit postavy, nabídnout nám uvěřitelné pevné přátelství, postavit je přes různé překážky a nechat je vyrůst. Podle mě autorka selhala v tom všem. Přátelství považuji za velmi toxické, hrdinky řeší stále stejné situace, jsou šablonovité a neprojdou žádným vývojem, pokud nepočítám vyvrcholení na konci knihy, které mě ale také zklamalo, měla jsem pocit, že autorka sáhla po nejjednodušším řešení. Příběhu taky chyběl výraznější dějový oblouk. Kniha má hezký stylopis a dobře se četla, ale to je tak všechno. Nevyužitý potenciál.
Thriller o sériovém vrahovi, co pohřbívá holky zaživa
Druhá kniha ze série o Zoe Bentleyové, geniální forenzní psychoanalytičce s vlastním traumatem a ohroženou sestrou.
Kdesi v Texasu začal řádit sériový vrah, který si natáčí oběti, co pohřbívá zaživa a doufá v mediální slávu. A aby její nadřízená předešla možnému průšvihu, posílá Zoe na místo, aby přišla na jiné myšlenky. Samozřejmě sebou bere i svého sympatického parťáka, detektiva FBI Tatuma.
Nenadchne, neurazí. Sériový vrah, trauma z minulosti a sociálně neschopná geniální vyšetřovatelka. To všechno tady bylo. Pokud máte rádi detektivní thrillery o sériových vrazích, nesáhnete vedle. Ale jedním z mnoha, které ničím nevyčnívají.
Jedná se o New adult romantický příběh o dvou vysokoškolácích, kteří se perou s vlastními démony. Základní zápletka knihy je hlavně v tom, že se o své těžkosti Vaja, ani Madden navzájem nepodělí. Kniha je psána čtivě, i když místy kostrbatě, a je vidět, že autorka ještě není vypsaná, ale časem se to utřepe. Líbil se mi vztah Vaji a jejího bratra Matta, který mě zajímal víc, než příběh Vaji a Maddena, kteří se spolu seznámili za zajímavých okolností, ale úplně jsem té "lásce" na první pohled nevěřila.
V příběhu jsem také našla pro mě logické chyby, pro které jsem nedostal vysvětlení. Vaja se tady například popisuje jako ta nezajímavá, protože zajímavý byl její bratr. Prostě dívka, které si nikdo nevšímá. Ale pro Maddena a jeho přátele je výjimečná a krásná. V tom případě nevím, jestli se Vaja jen strašlivě podceňuje a byla aspoň tak zajímavá jako její bratr, ale to mi pak na druhou stranu zase úplně boří vše, co jsem se o sourozencích dozvěděla a alternativní vysvětlení jsem nedostala.
Vaja v příběhu projde jakousi proměnou, což bylo fajn, ale Madden mi přišel neuchopitelný, a u některých věcí se mi zdálo, že by je spíše dělala holka. Myslím, že šlo ubrat scén, které se točí v kruhu a moc děj neposouvají, natož abychom se o hrdinech dozvěděli víc. Možná mohlo ubýt Vajiných slabostí a třesů, kterými vygraduje spousta kapitol, a mohli jsme místo toho dostat situace, které děj více posunou a postaví postavy do nových výzev, které nám charaktery pomůžou více pochopit. Na druhou stranu některé části naháněly husí kůži.
Jedná se o začínající autorku, o které si myslím, že má dobrý potenciál.
Moje první setkání s autorem.
Líbil se mi námět "drsného chlapského" přátelství z dětství a prostředí lidí z okraje společnosti.
Autor nám dal tři kamarády s různou povahou. Kniha obsahuje vyprávění každého z nich, v různých časových rovinách, ne příliš od sebe vzdálených. Tyto pohledy potom odhalují motivace každého z nich. Nejvíce prostoru dostal propuštěný vězeň Danny, který se rozhodne za přispění Christiana, dnes již policisty, vypátrat jejich zmizelého přítele Malika.
Danny nás provede skrz hospody a stará místa, kde si stýská, že nic není jako dřív.
Autor nám předkládá vše, co si představujeme, že najdeme, pokud se do takových míst vydáme. Neustálé nám připomíná, že Danny je násilnický, ale to jen připomínkami, že si přeje do někoho praštit. To co ale autor ukazuje je v podstatě kladný hrdina, který si praští jen do špatných hochů. Dostaneme tady i vybydlené prostory, gangstery a lehké děvy. Ale ačkoliv autor o nich mluví jako o antihrdinech, té jejich násilnosti a špatnosti se nedočkáme. Tak trochu mi to připadalo, jako kdyby mě někdo jako turistku chtěl do Sídliště vzít, a ukázat mi, vše co čekám, ale tak nějak umělé vystavené a vzdálené od reality, jako kdyby si na to všichni jen hráli. Autor nám pořád omílá, jak je drsný ten nebo onen ale nic z toho neukáže.
Kniha se mi četla dobře. Příběh byl zajímavý, ale ne překvapivý. Bohužel se mě ,ale nijak zásadně nedotkl.
O Degasovi jsem samozřejmě jako o mnoha velkých umělcích neměla ani páru, o to více ráda o nich čtu.
Tajemná pomocnice na začátku 20. století pomáhá už starému a slepému Degasovi utřídit jeho záležitosti, a přitom se vracíme do jeho mladých let, kdy vítá svou tetu a sestřenice, které k němu uprchly před občanskou válku v USA.
Degase se okamžitě zamiluje do sestřenky Estelle, se kterou se za různých okolností setkáváme několikrát v průběhu jeho života.
Kniha je psána krásným poetickým jazykem, ale na rozdíl od Degase, který chtěl ženy malovat v jejich přirozenosti, autor knihy nám Estelle zpodobňuje jako nedosažitelnou ideální bytost. Tenhle kontrast mi dost bil do očí.
Kniha je potom hodně o umění a o Degasově vztahu k němu, ale je možná až příliš vzletná na to, aby dokázala být upřímná.
Linka z mladší časové doby mi přišla úplně zbytečná a rušila mě.
Celkově se jednalo o krásnou knihu o jednom tápajícím velkém umělci.
Přiznám narovinu, že o Sáře Bernhardtové jsem nevěděla a jsem knížce vděčná, že mě seznámila s jejím životem. Herečka byla živel a určitě hodně charismatická, ale i pánovitá. Bohužel pro mě se román stáčí do žánru čtení pro ženy a Sára přebírá patos hrdinek takových děl. Ztrácí se tím uvěřitelnost a pro mě i zajímavost. Čekala jsem větší objektivitu a upřímnost v popisu hereččina života, ne knihu líznutou červenou knihovnou o neohrožené hrdince hledající lásku.
Velmi naivní hrdinka i příběh. Na jakési masochistické úrovni mě to ale bavilo, a to hlavně kvůli takovým těm holčičím věcem jako jsou šaty, bály apod. Příběh je sice natahovaný, ale ne tolik, aby nudil. Je zde spousta zvratů a pořád se něco děje. Jinak se jedná o klasickou YA záležitost s plochými hrdinky a naivním dějem. Do zbývajících dílů se pustím, jelikož další dvě hrdinky se mi zdály zajímavější než Adelaide.
Den kobylek měl asi větší význam v dobách svého vzniku. Pochybuju, že dneska si někdo dělá iluze o tom, jak to v Hollywoodu chodí, i když to asi bude vypadat jinak, než v těch 40 letech minulého století, kdy herci uplatnění v němém filmu už nemohli sehnat práci. Díky knize jsem dostala nakonec příběh několika postav, které se k sobě nechovaly hezky a vzájemně se využívaly, ale kritiku Hollywoodu jsem v tom neviděla.
Vztahový thriller o manipulaci s neobvykle převrácenými rolemi. Čtení mě bavilo a rychle odsýpalo. Jedná se ale pořád o lehce nadprůměrnou knihu. Ale já už toho od žánru moc nečekám.
Zkusila jsem to, ale Lars mi k srdci nepřirost. Na drsňáka si hlavně hraje, ale ve skutečnosti je to tuctový hrdina. Nějak mu tu jeho drsnost nevěřím. Postavy jsou hezky prvoplánové a stereotypní.
Chápu ale proč je Lars pro mnoho čtenářů atraktivní. Je to taková oddechovka, co po vás moc nechce, a někdy jde při čtení hlavně o to. Prostě vypnout.
Pro mě v knize tam toho ale moc nezbylo.
Znám všechna filmová zpracování, byla jsem na muzikálu, ale knihu jsem už jednou vzdala. Naštěstí jsem při druhém začtení vydržela první pár stran popisů a nakonec je dokázala i ocenit. Jedná se o krásnou knihu se známým příběhem, i když z dnešní doby je hrdinka moc naivní a hrdina až příliš dominantní a z mého pohledu se nejedná o moc zdravý vztah, což autorka ani nezamýšlela. Proměna hrdinky byla taky příliš překotná, ale jinak jsem moc spokojená. Říkám si ale, že kdybych příběhu ještě neznala, byl by to pro mě mnohem větší čtenářský zážitek.
Případ byl zajímavý, ale čtení mi přišlo suché. Královna Alžběta je sympatická, ale román je napsaný dost politicky korektně, až bez emocí. Nejsem zaníceným fanouškem královské rodiny, ale ti co jsou, zřejmě budou zklamaní, krom pár zmínek se tady vyskytuje krom královny jen jeden další člen, zato funkcionářů je tady dost. Všichni vyšetřovatelé kolem královny zde ale působí dost hloupě.
Kniha je čtivá, zápletka zajímavá, ale čtení bez emocí.
Polovina knihy je balast, ale jednalo se o poslední díl série, takže dočíst ho byla pro mě automatika. Závěr jsem už kdesi slyšela předtím, takže mě tolik nenamíchl.
Podle zvěstí jsem čekala bombu, která mě rozedere, ale bohužel na mě kniha byla příliš chladná, aby se mě dokázala dotknout. Díky svojí útlosti jsem ji dočetla rychle. Autor umí krásně stavět věty a sloh, ale hlavní hrdinové pro mě moc zajímaví nebyli, i když jsem je chápala.
Tahle kniha nemohla zklamat. Už jsem četla předchozí díl Mýty, takže jsem věděla, co čekat. A přece jenom: Perseus, Herákles - tady už jsem více doma než mezi Titány :-)
Za mě opět nejlepší zpracování řeckých mýtů.
Čekala jsem vhled do situace na Kypru a na dobu 70. let očima dospívající dívky. Dostala jsem roztahanou young adult romanci. Děj knihy se odehrává převážně v období letních prázdnin, které tráví Ema se svými bohatými prarodiči na Kypru. Zatímco první rok se bojí na vrstevníky i promluvit, jako mávnutím kouzelného proutku se z ní druhé léto stane protivná femme fatale. Bohužel kniha obsahuje spoustu vycpávky, opakující se situace a slabé dialogy. O tamní době ani prostředí jsem se nedozvěděla skoro nic, zato jsem byla seznámena s celou Eminou garderobou a líčením. Knížka je spíše červenou knihovnou než historickým románem.
Mladá Vanessa je psychicky labilní a i ve svých patnácti letech mi přišla myšlením a vyzrálostí dost pozadu. Pocity zhnusení jsem při čtení neměla. Dívka spí se svým učitelem a vlastně nechápu proč, když se jí hnusí. Neustále se k němu vrací a nechá ho, aby s ní manipuloval, i když my díky jejím vnitřním monologům víme, že si tuto manipulaci dobře uvědomuje. Jako třicetiletá mi přišla Vanessa ještě tragičtější a zvláštnější, protože stále přemýšlela jako puberťačka.
Knihu bych zkrátila tak o 100 stran, jinak se mi vcelku četla dobře, i když mně osobně moc nezasáhla.