Petoklad
komentáře u knih

Upřímně, s Lukáškovou si nevím rady. Nemyslím si, že to co píše, je nutně ehm "literatura". Jsou to dobré a humorné terapeutické zápisky. A v tom je to. Ona si na velkou literaturu nehraje. Je mezi všemi těmi skvěle zavedenými Soukupovými takovým outsiderem, který si klestí cestu sám - a tím jí fandím. Necítím z ní pražskou namyšlenost, ale poctiví hledání. Zatímco jiné autorky píší na efekt a bojí se opustit své zajeté koleje, Lukášková jde do života i psaní čelem, takřka po hlavě, poctivě, hledačsky. A proto jí mám rád. Za tu životní pocitovost. A proto i pět hvězd tady za ten nostalgický deníček, je to ona, jak ji známe a máme rádi.


Kniha plná fantazie, která má mnoho rovin, z nichž každý si najde tu svoji. Děti čokoládu, dospělí jdou hloub. Báječná kniha.


Je nutné mít na paměti dobu, kdy tato kniha vznikala, tj doba, kdy ještě svět nebyl zavalen seberozvojem a za každým rohem nestál ezo guru. Myšlenky nám mohou připadat banální, protože od té doby byly stokrát rozpracované. Za to kniha však nemůže.


Snaha o emoce zůstala snahou, kniha je plochá a plytká, charaktery mě nebaví a děj je nezáživný.


Nemůžu se zbavit pocitu, že kniha je psaná nějak mechanicky, na objednávku, hlavně tam nacpat všechny divnosti, které dnes hýbou světem, a zamotat z toho rádoby příběh, protože je dneska moderní být divný. Její styl je studený, popisný, což v knihách o vztazích a odosobněnosti lidí může prospívat, ale spíš se zdá, že to není autorská kreativita či styl ale prostě nedostatek skutečně spisovatelských schopností. Kniha mě nevtáhla, nudila, před koncem jsem ji odložil. Což by nebylo důležité, kdyby ji ovšem moje děti neodložily už dávno - a pro ně údajně má být.


Čapkovy pohádky jsou v mnohém tradiční a klidné a v mnohém nám ukazují, že nestárnou.


Přiznám se, že s Tollem pořád ještě bojuju a tak ani tato kniha není to, nad čím bych áchnul. Neustále omílá svoje tadadam, ale neodpovídá na otázky, které se během čtení vyrojují. Někdy tolleho dkonce podezírám, že se spřáhnul s establihmentem, aby z nás, ubohých duší, pomohl ještě na chvíli vytlačit energii a šťávu a ještě chvilku udržet soukolí kapitalismu v běhu. Protože teď jsem přeci šťastný, žejo, tak na co řešit, že planeta umírá... no nic, asi to pořád nechápu.


Formánek - to je takové poctivé hledačství, hledání hrany žití, ten se toho nebojí.


Trošku překombinované, bolela mě z toho hlava.


Slabé, neuvěřitelné, anotace neodpovídá obsahu, pak je čtenář zklamaný.


Nehodnotím, protože jako muž nejsem žena, která běhá s vlky a tak nemohu chápat. Což se také stalo. Pro mě je pod nánose vědeckosti jen chaotický balast. Ale jak říkám, nejsem cílovka a nehodnotím.

Pohádka, kterou všichni známe, v trochu jiném - a velmi zajímavém - podání.


Opomíjená kniha, která je ovšem jogínskou klasikou.


Autor toho chce hodně říct, čtenářovi však dělá problém, to pobrat. Kniha je nacpaná myšlenkami, takže se od poloviny chce volat - už dost, praskne mi hlava. Ale jako dá se.


Některé pohádky dnes už nezaujmou, ale jinak má stále nádech klasické pohádkové knihy.
