Petrasuvicka komentáře u knih
Taková jednoduchá, romantická jednohubka z Francie. Nijak neurazí, ale přece jen je znát, že je to asi něco z ranější tvorby paní Körnerové. Jako čtenářská vsuvka na odpočinek mezi krvavý středověk a normanské bitvy skvělé :)
Na 4,5*
Něco z dravosti prvního dílu tady chybělo, přesto je i pokračování Černých mnich super dobrodružnou podívanou. Loupežnická linie mi připoměla Hospodu ve Spessartu, templářská zase posledního Indiana Jonese.
Nicméně, jako čtenáři mi přijde docela vtipný fakt, jak téměř všechny postavy do jedné mají vždycky tušení, že už to či ono někde slyšeli, četli, viděli, a nemůžou si sakra vzpomenout kde! A je to tam tak často, že už se musím smát. Stejně jako Simon a káva. Na to, že je to exotický artikl, co stál nemalé peníze, ji rozlévá poměrně často :D
Díky Changové a náhledu do mysli rodících se komunistů, zarytých a přesvědčených či pochybujících komunistů, teprve umožní Čínu zdánlivě pochopit. Nikdy to nemůže být svobodná, demokratická země. Čína a její obyvatelé budou vždy obětí vlastní naivity, strachu, slepé poslušnosti a naprosté oddanosti vštěpované tradicí.
Co se týká knihy - je velmi obsáhlá. Někdy matoucí. Čínská jména velmi podobná. Místy je to těžkopádné a je potřeba některé pasáže číst víckrát, aby je čtenář pořádně pochopil. Nicméně neobyčejně zajímavá a děsivá zpověď.
Nehodnotím, skončila jsem na straně 70. Tak jak byly Stoletý stařík a Analfabetka vtipný, tak Zabiják Anders není. Je to hrozně na sílu, vynucené a splácané. Nebavilo mě to a nechci ztrácet čas.
První část byla jako taková První republika, druhá na způsob Četnických humoresek. Opět čtivé, Alice na vraždu a konec díky bohu nebyl přeslazený. I tak pro mně zatím slabší kniha od Körnerové.
Námět super, čtivost bezva a závěrečný zvrat opravdu překvapil. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že detektiv Carl je tak trochu natvrdlej a že nebýt Asada, tak by si celej Carl neškrtl. Pak mě tam ruší, že se na pozadí rozpatlává spousta dějových vláken, které by tam být nemusely. Záhady kolem Asada, ochrnutý Hardy, rozvod a pan Kurkuma nebo záhada kolem Rosie. Beru, že to k tomu patří, že tyhle drobné děje provází celou Olsenovu sérii z oddělení Q. Jen mi to u těch případů přijde jako pěst na oko.
Přidávám se k těm méně nadšeným. Tentokrát mi tohle nesedlo. Rozvláčné, chaotické, velké množství postav. A když se v nich zorientujete a začne to mít spád, skočí to do další části k jiné spoustě postav. Většinou lidem podle komentářů vadila Lottie, podle mého ještě patřila k těm normálnějším, za to Daisy jsem nemohla nějak rozdýchat. Její chování a povaha mi tam vysloveně vadily. Od Moyesové znám mnohem lepší kousky, za mě vede Dívka, již si tu zanechal. Tuhle řadím k Jeden plus jedna, ta mně neoslovila vůbec.
Stojí za otevření, první polovina svižná a napínavá. Pak je z toho vysloveně americký akčňák, který skončí přesně tak, jak končí americké akčňáky. S velkou pompou a naprosto neuvěřitelně.
Čtivé, první dvě třetiny hodně odsejpaly, poslední se vlekla a byla už jen kýčovitá. Do té doby se ale uvnitř našlo pár pasáží k zamyšlení. Nicméně Moriarty to mohla zkrátit o takových 100 stránek. Na romantickou jednorázovku je 419 stran prostě moc!
Přečteno skoro za tři dny. Čtení rychle odsejpá. Ovšem děj mi přijde zařazením spíš do literatury pro puberťačky nebo dospívající, a to i přes drsný začátek, který vzbuzuje trochu jiná očekávání na dalších stránkách. Po přesunu do Irska se z děje totiž stává romantika stupně naivity 15tiletých slečen. "On je na mě naštvaný, tak se hezky obleču a půjdu ho provokovat do hospody. A on je na mě zase naštvaný a s jeho sestrou řešíme, jak křivě se na mě podíval a nebo co hnusného mi řekl". To bohužel odpovídá jednání holek na střední škole a ne třicetileté ženské.
Popravdě mě Hybatelé docela zklamali. Bezesporu oceňuji slovní zásobu a hru s jazykem, protože mnohokrát jsem narazila na přirovnání a slovní spojení, která ani trochu nebyla klišé. Jenže... čekala jsem větší propojení mezi jednotlivými příběhy a postavami. Významnější posunutí a ovlivnění osudu zdánlivou maličkostí. Dostávala jsem jen do detailu propracované příběhy jednotlivých aktérů v různých koutech světa. A když načínáte čtvrtou kapitolu, tak už vás to prostě začne nudit. Je to pořád dokola.
Na téhle knížce mě mrzí spousta věcí. Snaha o styl vyprávění 19. století je sice zajímavá, ale popravdě děj jen rozmazává po povrchu, jako když se snažíte utřít mokro hadrem, který nesaje. Děj protéká mezi prsty, je nejasný, stejně jako záměry postav.
Navíc jim nenahrává ani minimum přímé řeči. Některé scény jsou navíc popsané dost zmateně, viz ukončení období sucha, nebo proč se Kateřina vyvaluje pod trnoží na sušení kůží a obecně konec samotný. Popravdě vlastně nechápu, v čem je román utopistický. Snad v tom, že uvnitř člověka žije zvíře? Když to vezmu do důsledku je to jen "goald" rybníků.
Zrovna na tuhle knihu jsem se dost těšila a byla jsem zvědavá. Nevadí mi prvky sci-fi a mystiky v povídkách. Ale nesnesu, když příběh nemá konec. Opomenu-li depresivnost mikropříběhů, byla jsem vážně zklamaná a trvalo se mi přes povídky překousat. Postavy mi toho samy o sobě moc neřekly, z povrchního popisu nevím, jaké jsou, co si o nich myslet a když pak dojdu na konec a zjistím, že konec vlastně neexistuje, mám chuť knihu zavřít a prohodit oknem jako Bradley Cooper v Terapii láskou.
Čtivé, milé a politické pletichaření přehledné, což bylo jistě těžké, protože s každou další dobou je intrikánství složitější a spletitější. A pak tím lépe, že to je přesně podle dvoudílného filmu, postavy na stránkách totiž dokonale ožívají. Plus... Lotrinského si nelze nezamilovat!
Taková ta knížka, která hned po první kapitole vzbuzuje silný pocit náhlé úzkosti, takže začnete přemýšlet, kde máte papírové sáčky, abyste do nich mohli dýchat. Je to čtivé, hrozné ve své reálnosti a hodnotím to takhle, ačkoli jsem Vteřinu poté nedočetla jenom proto, že na to zkrátka nemám. Autor píše čtivě, i když to s tím americkým nabubřelým patriotismem a velikášstvím přehání, ale já to dokončit nedokážu.
Hezké, čtivé, zmatené. i když se první a druhá část knihy věnovala minulosti, čekala bych pod číslem každé kapitoly, minimálně jaký je rok, takhle mi nějakou dobu trvalo, než jsem se zorientovala, v jaké časové ose se zrovna nacházím. Sem tam, sem tam, vážně matoucí, ale ve výsledku se tam pořád něco dělo, četlo se to hezky a konec dokonce obsahoval něco, co jsem ani nečekala, takže dobrý kousek na odpočinek.
Nedočetla jsem, šroubovaný sloh a stále nic se tam nedělo. Zůstane pro mě jako knížka s krásnou obálkou.
No... jak to pojmout... Ranhojič má spoustu vrstev, podrobných a detailních, které postupují fakt po centimetrových krůčcích směrem k jádru příběhu. Jenže až moc pomalu a až příliš do detailu, takže máte pocit, že pořád stojíte na místě a jen tak přešlapujete v kilometrové frontě. Knížka i příběh jsou zajímavé, bezpochyby, ale... dost těžko stravitelný kousek na pár počtení.
Hrdinka je nesympatická káča, která neví, co chce, přehnaně se kontroluje a je příšerně švihlá. Má přítele, který nijak nikoho neoslovuje a dějová linka stagnuje na jednom bodě, polovinu knihy se toho moc neděje, respektive se toho neděje moc po celou dobu a k tomu ještě ten za vlasy přitažený nápad o cestování časem. Nuda a ztráta času. Ano, je fajn si občas přečíst něco naivnějšího, ale tohle je příliš
Ruským způsobem utahané, zbytečně roztahané a než se tam něco stane, tak je to zatraceně dlouhá doba. Nevydržela jsem to číst a bohužel jsem knihu odložila, i když jsem se na ní ze začátku těšila a chtěla vědět, jak to dopadne. Přečetla jsem si tedy aspoň konec a musím říct, že to je dost divný.