Pink Martini komentáře u knih

(Uwaga spoilery!) Ke čtení Osudu člověka jsem přistoupila zcela prozaicky. Nasypala jsem do hrnce hrst makarónů, zapla sporák a pustila se do toho. Školní zápisky o jméně Šolochov prozrazovaly, že se zabývá především problematikou ruské občanské války v oblasti Donu. Řada jeho knih je poplatná době a obsahuje větší množství politické omáčky, aby mohla vyjít. Výjimkou je útlá knížečka Osud člověka. Vtáhne vás do děje a nepustí déle než pár sekund, to aby člověk očíhnul, jestli mu těstoviny nezdrhly z hrnce.

Kapku bolševistické příchuti sice najít můžeme: hlavní hrdina je z dělnické třídy, je věrný zemi a straně, ale o tom Osud člověka z mého pohledu není. Je úplně fuk, kdo knihu napsal a jaké je národnosti. Hlavní hrdina se nemusel jmenovat Andrej Sokolov, mohl to být Hans Krüger nebo William Jones. Nejde o jeho šarži, vyznání a rodinný původ. (Necháme být otázku, jestli by někdo jiný než Rus dokázal vypít tolik vodky a přežít.) Ten, kdo si přisvojil opuštěného chlapce, byl v první řadě člověk. Obyčejný člověk, jehož hlavní zbraní je lidství. Přes všechno utrpení, smrt ženy a malých dětí, zastřelení syna v poslední den války a strádání v zajetí Sokolov nepřestal být člověkem a k adopci Váni ho vedla čistě lidská pohnutka.

Makaróny jsem kapku rozvařila a rozhodně nebyly al dente. Ale nelitovala jsem. Je mi jasné, že se v rámci povinné masáže všeho made by CCCP četly knihy, jejichž hodnota byla nulová. Ale Osud člověka mezi ně nepatří. Nevidím na něm nic, z čeho by se měla dělat legrace. Za mě má Šolochov absolutorium. 5/5

21 18.06.2013

(Uwaga spoilery!) Zúčastnila jsem se několika debatních bojů na téma, jestli je lepší Lermontov nebo Puškin. Můj názor je jako obvykle někde uprostřed. Jsou jako dvě strany mince, jedna bez druhé nemůže být. Lermontov je ryzí, radikálnější a buřičtější romantik než Puškin, vychovaný jako klasicista. V jakýchkoliv depresích je lékem Z plamene a jasu. Jen po ní šahám ve chvíli jako je tahle, protože v ní je všechno, co cítím. To v ní jsou slzy, který by se měly prolít, ale nejde to. Smutek, zlost, vztek, žal a utrpení, co by stálo za to vyventilovat, aby se líp dýchalo, ale ony se stále drží a nehodlají odejít. Všechny negativní emoce schovaný na dně duše.

Kdybyste spočítali, jaké slovo se v Lermontovových básních objevuje nejčastěji, byla by to samota. V některých případech chtěná a dávající svobodu, ve většině ale stravující a přinášející jen utrpení. Lermontov dokonale, jedině a zkrátka dokonale, zachytil situaci, kdy člověk jde zpříma a srdce má otevřené všemu, ale štěstí jej nechává každý den s prázdnýma rukama a hraným úsměvem.

"Už od dětství jsem míval rád
stesk samoty a měl jsem pocit,
že city musím ukrývat,
bál jsem se cokoli dát znát,
abych tím nevyvolal soucit."

"Je bolestné, jak strašně sami,
vláčíme pouta života:
v radovánkách jsou všichni s námi,
zármutku zbývá samota."

"Dávno už nové vášně mám,
jej však jsem nikdy nezavrh:
tak pustý chrám - je stále chrám,
svržené božstvo - stále bůh."

Z plamene a jasu není jen můj současný výběr deprese popsané nádhernými slovy, je to sbírka plná lásky k vlasti, která není zcela pochopitelná, ostatně která láska je; vzpomínek na válku a Kavkaz, jistých okamžiků radosti, vášně a strachu. Ruská zádumčivost jako vyšitá:

"Nezištný, skromný šumař nedočká
se pochopení bezduchého davu,
a přece struny hladí zlehoučka
a volně sklání k balalajce hlavu."

Děkuji, MJL, vaše básně léčí. Jen jeden poslední přípitek vodky na čistou esenci ruského romantismu, radikála, panslavistu, jehož největším snem bylo rozplynout se a srůst v jedno tělo s přírodou. Jak nedat 5/5? Jak se ovládnout a nepřepsat na ukázku ještě Epitaf, který dokáže v jedné chvíli zmrazit a spálit? Nezbývá, že odhodit plášť smutku do černa někam za sebe a jít po tý prašný ruský cestě do nikam zase někam dál. Možná do nikam, ale dál.. Выхожу один я на дорогу..

20 01.04.2014

Ten den dávali pozor všichni, včetně těch, kteří si pořád pletli Nezvala se Seifertem, protože oba psali ty divný poetický věci. Jeden třicetiletej typ, který žil předtím se ženou a živil se úředničinou, se pokusil picnout svýho mladýho amanta, který ho stáhl do světa chlastu, drog a levných tuberkulózních děvek, a teď se s ním chtěl obyčejně rozejít. Naštěstí mířil o dost hůře, než psal verše, a tak pubertální hošík přežil, pověsil poezii na hřebík a rozjel se toulat po světě, aby pak dost neslavně umřel na nádor v koleni a zůstalo po něm pár básniček. Story s Verlainem a Rimbaudem prostě všichni milovali. Bylo tak jiné než životopisy všech těch spořádaných romanopisců, ale jen tak ze dne na den nepřijít do práce, vyžahnout půllitru absintu a odjet do Belgie s náctiletým fešákem, který sice přinášel jen zkázu, ale měl tak pěkný modrý oči, že se tomu nedalo zabránit, to bylo něco. Prokletí básníci mají jako jedni z mála tu schopnost oslovit svým nonkonformním chováním i mlaďochy, a za to jim skládám hold.

Všechny básně Mé bohémy byly napsány do Rimbaudových dvacátých narozenin. Odrážejí jeho pubertální krizi, nejasnou sexuální orientaci, zklamání ze života a nejistotu budoucnosti. Neví, co se sebou má dělat, žije v takových rozporech, že ho rvou na kusy, a aby dokázal alespoň nějak žít, píše o nich. Rimbaud dokázal neuvěřitelně kombinovat v jednom verši krásu a hnus. Vařil v kotli odporný starý hadry, ale ony voněly jako růže. Nebo trhal čerstvé květiny a nechával je postupně hnít někde v koutě? Do ohromného kotle své fantazie naházel krásné mladé Pařížanky, smrduté stoky, dunící moře, chcíplé kočky, opilce v deliriu a šváby za svitu měsíce, aby potom naběračkou pár námětů zachytil, prsknul je na talíř a uvařil básně, které se nikdy nepřejí a zanechají v žaludku směsici divných pocitů.

"Tak směrem k černi azuru,
v němž topasové moře zvrací,
vždy buse tryskat v purpuru
lilie, klystýr inspirací."

Má bohéma dokonale prezentuje Rimbaudův životní úkol – chtěl metodicky rozrušovat všechny lidské smysly. Jak ostatně píše i v předmluvě F. X. Šalda, Rimbaud byl z řad těch vyšinutců, kteří museli všechno vyzkoušet na sobě. Proto Rimbaud hledal všechny druhy lidského utrpení, zoufalství, lásky a sebeničení, aby se jimi mohl postupně trýznit a dusit. Infikoval se stovkami druhů neštěstí, chtěl zakusit všechnu bolest světa, takže vlastně ani nemohl dopadnout jinak, než jak dopadl.

Co by jen z toho fešáka bylo, kdyby nepřestal psát ve dvaceti a oblažoval nás ještě dalších sedmnáct let svým fantasticko-šíleným slohem? Rimbaud je znechucená ikona, zblitá socha talentu, k níž se chodí modlit všichni básníci. Krásný hnus a hnusná krása podaná tak zoufale čtivě, že se nedá odtrhnout, i když člověk neví, jestli se mu to líbí, nebo se mu chce spíš zvracet. Tohle já prostě můžu. 5/5

"Ty kreslíš pro své rusalky
jen šeřík – liliově bílý! –
A temné lesní fialky,
ty sladké chrchle černé víly!"

19 10.09.2016

(Uwaga spoilery!) Zbožňuji Remarqua, zbožňuji a zbožňuji. Jeho popisy prostředí, postavy, jejich psychologii a chování, všechno. Nevím, co by se muselo stát, abych někdy přestala. Stíny v ráji vyšly v roce 1971, rok po jeho smrti. Poslední kniha románového mistra, který řadu zatvrzelců přivedl do náruče klasiky a přesvědčil je, že u čtení nemusí trpět jako mladý Werther (sorry, ctitelé Goetha). To prostě musíte mít!

Na konci druhé světové přijíždějí do Států stovky uprchlíků z potápějící se Evropy. Prchají jako krysy před utrpením, zničení válkou a vězením. Vstupují do ráje, kde není ani fašismus, ani koncentráky. Ve spásných myšlenkách jim musely Státy připadat jako ráj a oni do něj vcházejí coby zničené lidské stíny.

Jedním z uprchlíků je i Robert Ross, německý novinář, který dobře zná chuť lágru a smrti. Jeho prostřednictvím se nám ukazuje tvář New Yorku 40. a 50. let. Učíme se chápat, že Země svobody není tak ideální jako ve snech běženců. Jak přežít svobodu? Někteří se pomalu upíjejí, další propadají hrubosti a beznaději, kterou ukončují sebevraždou. Amerika není ráj. Když Robert ochutná pozlátko Hollywoodu a filmových stár, pochopí, že válečným uprchlíkům nikdo neporozumí. Honba za slávou až na prvním místě. A kdo ze zlatokopů pochopí, že oni přišli z pekla? Nefunguje nic. Nedá se pracovat, natož milovat.

Sen všech, že až to jednou skončí, oni se budou moci vrátit domů, přinese Robertovi jen další utrpení. Po návratu do Německa zjišťuje, že válku lidé stále nosí v srdci a fašismus nevymizel. "Největším zklamáním byl návrat, byl to návrat do cizoty, návrat do lhostejnosti, skryté nenávisti a zbabělosti. Nikdo už si nevzpomínal, že by byl patřil ke straně barbarů. Nikdo nenesl odpovědnost za to, co napáchal."

Remarque byl znalcem emigrantské duše. Věděl, že uprchnout válce a přežít na bojišti neznamená zvítězit. Následný návrat je mnohem těžší. Je stále nějaké kam? Před válkou se utéct dá, před sebou ne.

Jaký je zhruba pocit a první myšlenky po přečtení? Remarqueovými slovy:

"Nikdo se nemůže vracet, nic nezůstává bez proměny, ani člověk sám, ani ten druhý. A tak jediné, co zbylo, je čas od času večer plný zádumčivosti, té zádumčivosti, jakou cítí každý člověk nad tím, že všechno pomíjí a že on je jediným živým tvorem, který to ví a který rovněž ví, že je to útěcha, i když ji nechápe."

PS: Koho by nepotěšilo, že v knize najde milovaného Ravica?
Stíny minulosti jsou všude. I v ráji. 5/5.

Jakkoliv je to divné, já mám knihy o válce ráda. Čtu na potkání stovky dat, jmen a událostí. Když jsem vylovila ze dna naší knihovny Jak jsem vyhrál válku, čekala jsem něco podobného.

Na druhé stránce jsem pochopila, že tady nepůjde o to, kdy stateční Tommies dobyli kterou kuchyň ve Francii, a jaký tank zničili v 5:21 kdesi v poušti u El-Alamejnu. Začala jsem se nepatrně pousmívat, když Ernest Goodbody místo odvážného vylodění v Africe skončil sám v moři. Když jsem se dostala do druhé kapitoly, řehtala jsem se nahlas, jak Ernest popisovat svoje zážitky během dobývání vrcholu Šišák.

Jak jsem vyhrál válku je nesmrtelná knížka. Ukazuje, že ne každý má na to se stát generálem a ne všichni vojáci byli takoví hrdinové, jako nám ukazují filmy. Někteří nedokázali dobýt nejlepší fabriku na vermut jižně od Říma a drze ji vydali těm pitomým kivi, prodali most přes Rýn po pokecu o ptačím zobu a čočce a způsobili řadu jiných katastrof. Místo hrdinné smrti je tu podávána historka o tom, jak Ernie dostal za úkol vybrat vzorky exkrementů od arabských obchodníků a jak učil hrát Řeky kriket. Všechno je psáno s vtipem a nadhledem. Ernieho podřízeným do hlavy nevidíme, ale asi by se kolikrát mlátili do hlavy, co tam ten expert zas udělal za ptákovinu. Že je válka pořádná děvka si budete myslet i po dočtení. Ale budete se u toho strašně, ale strašně smát.. A to je fér.. 5/5

19 08.06.2013

(Uwaga spoilery!) Volání Kukačky jsem se vyhýbala skoro dva roky, protože se její obsah a autorka propíraly na stránkách knižních novinek s nepolevující intenzitou, z čehož jsem usoudila, že to bude brak jak noha. Dobré knihy nepotřebují reklamu, že. Nicméně mi po čase začalo vrtat hlavou, o čem to celé je a zvědavost mě hnala k touze zjistit, jakou ta ženská, co napsala Harryho Pottera, dokáže napsat detektivku.

Po čertech skvělou. JKR se nedá upřít fakt, že umí psát a její knihy oplývají zvláštní čtivostí. Stránky se vrší na sebe, vy zdoláváte druhou stovku a máte pocit, že čtete pár minut. Je to lehké, zábavné a chcete vědět, co bylo dál. Takže celkem bez výčitek strávíte místo tří minut slabou hodinku na nočním hajzlu, protože vás sakra zajímá, co se bude dít v butiku Vashti a čekat s tím do zítřka prostě nestačí.

Pro mě je Kukačka příjemná záležitost, která rozvířila někdy už zatuchlé detektivní vody plné severského krimi a christieovek zašlých jako zvětralý sušenky s příchutí Earl Greye, co zůstaly po návštěvě senilní tetičky. Uznejme, že i sv. Agatha se po čase přejí a ani její fantazie má tendenci se opakovat. Láska nebo peníze. JKR vytvořila tak sympatickou neortodoxní dvojici, že je čtenáři někdy až líto, že nám neukázala víc z jejich soukromí. Bavil mě laický rozum Robin, která si plní dětský sen řešit záhady a odhaluje v sobě skryté schopnosti. Skvěle ji dubluje bručounský samorost Strike, do morku kostí chlap, který se občas nechá zbít svou bývalou holkou. Vedlejší popisy Londýna ukazují město ze všech jeho stran, z té zasmrádlé čtvrti pod Heathrow, kde maj nejlepší tikka masalu (fakt), i z těch, kde vám VIP obyvatelstvo neodpustí, že vaše gláda za hromového klení uklouzne na výtvoru nějakého psího miláčka s šátkem od Gucciho. 500 stran slupnete jako malinu a budete chtít další.

Nemyslím, že má autorka ambice se srovnávat se s A. Christie. Píše za sebe a jde jí to skvěle. Aplauduju každému autorovi, který dokázal přilákat k čtení do té doby abstinující lidi a ukázat jim, proč mají číst. Jen ať po generaci dětí odkojených Potterem přijdou Strikovi puberťáci. Díky JKR, že jsi to zvládla, když už to nedokázal Dostojevskij. Pokud byla tohle zahřívačka a rozepisovací kolo před Hedvábníkem, bude druhý díl pěknej nářez. 5/5 za mě, členku klubu těch, co jim tohle jako dobrodružná krimi kniha bohatě stačí. Jsem jen nelogická bytost, která odešla po druhé trojce z programování v C++ studovat fildu. Bravo, Corme, žeru tě.

18 28.12.2015

Louisi, jsi démon. Myslela jsem si, že po Mandolíně už nic lepšího nenapíšeš, protože to nejde. A ty jsi napsal Ptáky bez křídel. Je to monumentální, nejen počtem stran, historický opus, který pokrývá pro nás exotické a tajemné prostředí. Velkolepá freska si v ničem nezadá s Vojnou a Mírem.

Desítky postav, jejichž osudy se proplétají jako v bludišti. Ptáci bez křídel jsou lyričtí, ohromující, s humorem i patosem představující různé podoby lásky. Mezi mužem a ženou (pasáček koz Ibrahim a krásná Filothea), mezi přáteli (Karatavuk a Mehmetçik) i mezi těmi, kdo se narodili jako nepřátelé. Všude vládne náboženská tolerance a vzájemná pomoc. Křesťanka Polyxeni pomáhá své muslimské přítelkyni, když její synové odejdou do války. Ibrahim je muslim, přesto miluje víc než cokoli křesťanku Filotheu.

Arménský, židovský, turecký a řecký živel tvoří jeden celek. Vidíme, jak se lidské osudy mění díky válce a sledujeme události z fronty prostřednictvím vyprávění Karatavuka. Všechno je protkáno příslovími, která vymýšlí hrnčíř Iskander.

Některé příběhy mě osobně zaujaly víc než jiné. Dojalo mě přátelství mezi Karatavukem a Mehmetçikem, muslimem a křesťanem, kteří se stali přáteli na život a na smrt. Nejvíc mě zaujal příběh bohatého a váženého Rüstema, který přistihne svou manželku Tamaru s cizím mužem. Zabije ho a ženu nechá ukamenovat na náměstí. Tamara je se štěstím zachráněna a po uzdravení se živí jako prostitutka. Přesto, že Rüstem si kupuje placenou společnici Leylu, s níž mu nic nechybí, na Tamaru nezapomene. Chvíle, kdy ji navštíví v jejím obydlí nemocnou a opovrhovanou a navzájem zjistí, co k sobě cítí, je úchvatná. Bohužel je pro oba příliš pozdě.

Sledujeme i příběh Mustafy Kemala, velkého Atatürka a otce všech Turků. S některými postavami se setkáme i v Mandolíně, například s ošklivou a dobromyslnou Drosulou, nejlepší kamarádkou překrásné ale marnivé Filotheji.

Kniha vrcholí v okamžiku, kdy je řecká menšina nucena odejít z Turecka do Řecka, aniž by Řecko pořádně znali. Na oplátku do Turecka přichází v Řecku žijící Turci. V této chvíli Filothea váhá, co má dělat. Nechce opustit Ibrahima. Její volba nakonec končí smrtí, kterou neúmyslně zapříčinil právě Ibrahim. Po Filotheině smrti pro něj nezbylo na světě nic, zbláznil se. Jako všichni lidé, když přestali respektovat druhé a nechali se ovládnout nacionalismem.

Ze starého světa turecké vesničky zbyla hromada suti. Krása Filothey neznamenala všechno, štěstí jí nepřinesla. Dnešní svět se marně pokouší oživit dávno zaniklý tolerantní svět. Osudy hrdinů Ptáků bez křídel spojuje hlavně smutek. Jak řekl Iskander v úvodu knihy: "Člověk je pták bez křídel a pták je člověk beze smutku." Bernières napsal úžasné dílo. Přesto, že se mi některé příběhy až tak nelíbily, je to monumentální historická mozaika, z nichž bychom si měli vzít ponaučení. A taky pět hvězdiček.

18 08.06.2013

(Uwaga spoilery!) Jednou za čas si chci přečíst opravdu úděsnou knihu, kterou všichni v okolí nesnáší a nikdo ji nechce číst. Jsem totiž příležitostný literární sadista. Všechny recenze na Bachtina slibovaly hotové inferno a recenzenti ho četli, protože jim byl zadán vyššími akademickými tituly. Jinak by na něj nešáhli ani v rukavici. Takže jsem si prostě musela přečíst Bachtina. Zcela dobrovolně. Vnitřní sadista zůstal nenakrmen, bo Bachtin byl boží a jsem z něj upřímně nadšená. I v CCCP žili autoři, kterým režim a jeho ideologie nevoněla a vytvářeli hodnotné věci.

Kniha odráží pestrou škálu povolání autora, který byl stejně dobře historikem jako literárním teoretikem a kritikem. Výsledné dílo tak není čistě historické, ale je znalecky říznuté lingvistikou, což je v moři leckdy ubíjejících historiografických knih osvěžující jako studená limonáda v parným létě. Bachtin podrobně analyzuje Rabelaisův román Gargantua a Pantagruel a vysvětluje, proč lidi v deseti případech z deseti budou raději číst Krále Leara než Rabelaise. Rabelais lidi nebaví a štve, protože ho nechápou. V jeho románu je schován skrytý fenomén – lidová smíchová kultura, kterou vědci ignorovali několik staletí a proto nikdy nemohli přijít Rabelaisovi na chuť.

Přehlédli ohromující sílu lidského smíchu, chuť se bavit a dělat si legraci ze všeho, co bylo svaté upjatému středověkému myšlení. Každý církevní svátek, kterými byl tehdejší kalendář slušně nacvakaný, přinášel i jarmarky a karneval, dobu, kdy bylo všechno dovoleno. Kdy padla veškerá církevní a společenská hierarchie, kdy pánem všeho byl všech bláznů král a v kostelích se vykuřovalo dobytčím trusem. (Cítíte v tom taky kousek karamazovštiny?) Tento svět zachytil Rabelais ve svém slavném románu a Bachtin jej znovu vytahuje na světlo. Využívá literární dílo jako historický pramen a obrací pozornost k do té doby opovrhovaným vrstvám společnosti, tedy k jejímu naprostému dnu.

Strhující kniha, která rozhodně stojí za přečtení, i když je časově a myšlenkově náročné. I já jsem do přečtení Bachtina okázale nesnášela Rabelaise, ale už chápu proč a věřím, že už ho dokážu přečíst a snad i něco pochopit. 5/5

Jo, a kdyby náhodou někdo objevil podobné obraty, jako v recenzi, kterou v listopadu odevzdávám a budu doufat v připuštění ke zkoušce, inspirovala jsem se sama sebou. Jenom tady mám hezčí fotku než tu, co je v informačním systému, kde vypadám jako těžce zkouřená trávou. J’y suis! J’y suis!

17 27.10.2013

(Uwaga spoilery!) Michelangelo řekl, že nemusel vytvářet žádnou sochu, protože všechny už žily v bloku carrarského mramoru a bylo pouze třeba je osvobodit. Nějak podobně mohl vzniknout Pohyblivý svátek. Hemingway posbíral slova, která roznesl vítr po Paříži. Přitom nechybělo mnoho a nikdy bychom si v Svátku nepočetli. V listopadu 1956 Hemingway objevil kufr a v něm zapomenuté poznámky z pobytu ve Francii. V posledním období tvorby je různě přepracovával a přepisoval. V roce 1964, již po jeho smrti, je vydala jeho čtvrtá manželka Mary Welshová. Pohyblivý svátek se vydal mezi čtenáře.

"Jestliže má člověk to štěstí, že mohl žít v mládí v Paříži, pak ať odejde kamkoli, je Paříž až do konce života s ním. Protože Paříž je pohyblivý svátek."

Komu by se tahle kniha nelíbila? I kovaní Hemingwayovci bývají někdy znuděni Povídkami či popisem dvanáctého uloveného kudu, ale tato sladká bichlička nemůže urazit a zhnusit. Pohyblivý svátek je vzdušným popisem bohémské Paříže, kde bylo nejtěžším úkolem ráno vstát před dvanáctou. Její atmosféra má daleko do dusna Vítězného oblouku. Hemingway, tehdy ještě s první ženou Hadley, ochutnával kafe na sériových pochůzkách pařížskými ulicemi, potkal plejádu spisovatelů Jamesem Joycem počínaje a autorem Velkého Gatsbyho konče a celkem bezuzdně se flákal.

Žádné město nemůže být romantičtější, bohémštější a proměnlivější než ten štatl nad Seinou. Svátek se čte lehounce a zanechá milý pocit. Plyne jako druhej waltz Šostakoviče. 5/5 té čisté kráse. Ať žije navždycky jako vzpomínka na lehkovážný časy.

"Ale Paříž je věčná a vzpomínky každého člověka, který tam žil, se liší od vzpomínek všech ostatních. Vraceli jsme se do ní znova a znova, ať jsme byli, kdo jsme byli, a ať se měnila, jak chtěla, či ať bylo těžší nebo lehčí se tam dostat. Paříž vždycky stála za to a člověku se vždycky všechno, co do ní dal, vrátilo."

17 07.09.2013

(Uwaga spoilery!) Svým prvním románem, který FMD začal psát ještě před tím, než ho málem zastřelili za členství v revolučním hnutí Petraševců, položil první kámen na cestě k velkému převratu v ruské realistické literatuře. Do roku 1846, kdy Chudí lidé vyšli, ruští spisovatelé nábožně dodržovali nepsanou Gogolovu doktrínu o ubohém malém človíčku, který se den co den pachtí nad spisy a nakonec anonymně vypouští duši poté, co ho okradou i o jeho jediný plášť. Gogolovský trend nemyslícího, zoufalého chudáka, kterého vykořisťují i krysy v jeho nuzným bytečku, FMD razantně mění. Makaru Děvuškinovi, svému prvnímu úředníčkovi a příbuznému Akakije Botičkina, dává sílu sebereflexe. Děvuškin je schopen o sobě přemýšlet, dokáže realisticky uvažovat o svém životě a uvědomuje si svoji nicotu. Na rozdíl od Botičkina z Pláště má i jisté zájmy, rád čte a fantazíruje o dramatických osudech knižních hrdinů, které jsou tak vzdálený jeho stereotypní nudě v tuberáckým Pitěru. FMD dokonce dává svému hrdinovi i jisté rodinné zázemí, v podobě sousedky přes ulici – Váreňky Dobroselovové, s níž si Děvuškin pravidelně dopisuje.

S rostoucím číslem přečetených knih FMD si člověk uvědomí, že Chudí lidé jsou opravdu jen začátek něčeho velkého, ale mají svoji sílu sdělení a umí strhnout pozornost, nejenom stále řešenou otázkou o tom, jaký je vztah mezi Děvuškinem, jehož jméno bychom mohli přeložit jako Holkař, a mladou Váreňkou, která by mohla být jeho dcerou. Jejich vztah je sice hlavně v linii otec-dcera, ale nebyl by to FMD, aby nepřidal kapku pedofilní creepy atmosféry. Kniha v mnohém ještě žije z doby Gogola, ale přejímá už jisté psychologicko-dušeřezající rysy, pro něž je FMD tak milován svými vyšinutými čtenáři.

Děvuškin stál na počátku antropogeneze Ivana Karamazova nebo Ivana Šatova. Jeho hlava je pečorinská, hrdinná a odvážná, ale tělo stále zůstalo zaseklé v nevýznamném úředníkovi z Pláště. Jeho schopnost racionálně ohodnotit život je naplno vidět v okamžiku, kdy dostane od Váreňky na přečtení Puškina a Gogola. Romantický Puškin je pro Děvuškina hrdina, ale čtení příběhu Akakije Botičkina je pro našeho úředníka jako pohled do zrcadla na vlastní bídu a nemožnost zažít velké osudy lidí, kteří určovali chod dějin. Osudem lidí Děvuškinova typu bylo navždycky hnít v některém úřadě a modlit se v zázračné povýšení do hodnosti slibující šlechtický titul. Za mě 4/5, možná časem 5/5. Dostojevského literární entrée se uchytilo a začalo žít vlastním životem.

16 01.05.2016

(Uwaga spoilery!) K české literatuře mám vztah stejně vřelý jako je srdce Lady Macbeth. Ani k Čapkovi můj postpubertální mozek ještě nedozrál a plně neocenil, oč v jeho dramatech jde a jakým stylem je to podáno. S jedinou výjimkou – Matkou. Jen v této hře jsem schopná překonat fantastické motivy, kvůli kterým jsem tolikrát chtěla odhodit R.U.R.

Z příběhu státníků a generálů, kteří kormidlují dějinami zemí, se dostává do popředí osud jedné rodiny, jedné matky. Dolores nejprve přichází o manžela a v konfliktech postupně ztrácí i své milované syny. Jednoho po druhém, jako by systematicky vyhlazoval prst v bílé gumové rukavici. Když hrozí, že by mohla ztratit i toho posledního, snaží se jej ze všech sil ochránit. To je pochopitelné. Díky nepatrné sci-fi duchařině se Dolores daří rozmlouvat s mrtvými. Vede dlouhé rozhovory s mužem i padlými syny. Jejich diskuze proti sobě staví mužský a ženský pohled na život, na válku, na všechno. Dolores nechápe, proč stojí za to umřít pro čest a řády udělené in memoriam. Chce ochránit svého Toniho, nikam ho nepustí a nakopala by při tom zadek komukoliv, kdo by jí radil opak. Osudy vojáků a měst ji nezajímají. Toni je přece ještě dítě. Bez něho už se válka nějak obejde.

Jen jedna zpráva mohla změnit Doloresin pohled. Vraždění dětí, takových, jako byli před pár lety její synové, její Toni. Konec Matky je neuvěřitelně působivý v celé šíři své tragičnosti a smutku. V jediném gestu veškerá mateřská láska ustupuje potřebě se bránit před nepřítelem. Velkolepé. 5/5

ŽENSKÝ HLAS V AMPLIÓNU: Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k ampliónu celý svět! Voláme lidi! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem… roztrháno.
MATKA: Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti?
TONI (hledá na mapě): Kde to je… kde to je…
MATKA (stojí jako zkamenělá): Děti! Malé, usmrkané děti!
(Ticho.)
MATKA (strhne ze stěny pušku a podává ji oběma rukama Tonimu. S velkým gestem): Jdi!

16 31.05.2014

(Uwaga spoilery!) "V létě roku 1956 jsem se vracel z prašné, vyprahlé pustiny nazdařbůh – prostě do Ruska. Nikde v celé zemi na mě nikdo nečekal, nikdo mě tam nezval – dal jsem si totiž s návratem načas, zhruba deset let. Táhlo mě to do středního pásma, někam, kde není horko a kde v lesích šumí listí. Toužil jsem zalézt a ztratit se někde až docela v srdci Ruska – jestli něco takového doopravdy existuje."

Jo, takhle se píše o Rusku. V rozlehlé travnaté pustině od nikam do nikam je duše Ruska. Kdo jiný by takhle dokázal psát než Rus?

Matrjonina chalupa vyšla v roce 1963 v časopise Nový svět jako druhá ze Solženicynových krátkých próz. Podle expertů se jedná o jeho nejčtenější novelu. Ne vždy je nejčtenější dílo tím nejlepším, ale mě Matrjonina chalupa zkrátka sebrala.

Učitel matematiky a bývalý vězeň gulagu Ignatič se snaží začlenit zpátky do normálního života. Vystupuje v jednom ze zapadákovů podél železnice Moskva-Murom s kouzelně drásavým jménem Rašelinoprodukt. Chce učit někde daleko od lidí. Při shánění ubytování se dostane do chalupy staré Matrjony Vasiljevny Grigorjevové, která žije mezi čtyřmi vratkými stěnami s chromou kočkou, pavouky a šváby. Během dní v jedné společné místnosti Ignatič poznává její život. Poslouchá, že Matrjonin muž Jefim na ni byl hodný a nebil ji. Narodilo se jí šest dětí a všechny krátce po sobě pochovala. Měla si vzít Jefimova bratra Fadděje, ale když se dlouho z první světové války nevracel, vzala si Jefima. Až několik let po konci války se Fadděj vrací. Jen proto, že je Jefim jeho bratr, je oba sekyrou nezabil. Vzal si jinou Matrjonu, jen pro to prokletý jméno.

Po Matrjonině tragické smrti Ignatič přemýšlí. O ženě, která pomáhala všem s těžkou zemědělskou prací a nikdy za to nic nechtěla. Neuměla utrácet za drahé oblečení a výbavu do domácnosti. Nepochopily ji její sestry, manžel a lidi z vesnice, byla pro ně nepořádná a hloupá špindíra. Ona zůstala stále přátelská a laskavá. Hned nabídla Ignatiči střechu nad hlavou. Když Ignatič dochází ke svému závěru, je vám skoro do pláče:

"Všichni jsme žili vedle ní, a nikdo z nás nepoznal, že to ona byla ten spravedlivý, bez něhož, jak praví přísloví, nestojí dědina. Ani město. Ani celá naše zem."

Kratičká novela silná jako ruský cigáro, jako papirosa Bělomorkanál, kterou dnes kouří maximálně chudí pracovníci na nekonečných železničních tratích. Ale v tom je to pravé, nepřikrášlené Rusko. 5/5

16 17.08.2013

(Uwaga spoilery!) Je docela pravděpodobné, že dějepisné učebnice budou hlásat jiná data sjednocení Polska, ale ženy mají jasno. Polsko sjednotil Bohun v roce 1999. V tom roce byl vpuštěn do oběhu film Jerzyho Hoffmana Ohněm a mečem. Tisíce polských panen a paní utrousily suché "Pche," na adresu jinak glorifikovaného Skrzetuského, bylo jim zcela ukradené národní cítění, vytáhly na filmová fóra pod heslem "Bohun only" a rozšířily do okolních zemí kult kozácké papachy a černých očí. Skrzetuski byl zhanoben a popliván, Helena označena za prvotřídní slepici. Nejinak tomu bylo u nás.

K tomu, abych se vrhla na Sienkiewiczovu Trilogii, mě tedy vedl pouze Bohun. (A filmový Ketling s rezavou parukou.) Quo vadis jsem protrpěla, katolický živel mi k srdci nepřirostl a ke všemu nemám ráda Poláky. Obávala jsem se možné nudy, ale pro Bohuna všechno. Když jsem pokořila 790 stran i s epilogem, zmohla jsem se na jediné: Fantazie.

Sienkiewicz mě dostal. Drtivý úspěch na všech frontách: lovestory, válka, politika. Všechno bylo geniální a naměřené v přesných dávkách, aby byli všichni spokojeni. Máme správné množství vyprávění o polských dějinách, jejichž komplikovanost (zvlášť v 17. století) děsí nejednoho historika. Rovněž veselé chvilky s panem Zaglobou jsou pečlivě střídány smutnými konci okřídlených husarů utopených v bahně. Proč si vybrala Helena Skrzetuského je některým dodnes záhadou (patriotka jedna lašská..), ale při čtení byl i ten mdlý filmový pan Jan sympaťák a člověk mu zcela samozřejmě fandil.

Sypu tam 5/5. I přes ten věhlasný polský nacionalismus. Kapku mi sice pohaněli rodný rusínský a ukrajinský živel, ale vem to čert. Odpuštěno. K polské literatuře to pasuje. Jdu pro žebřík a sundám si z vršku knihovny první díl Potopy. Možná si párkrát zaskřípu zuby, až zas nakopou kozáky, ale klobouk dole. Palec hore. Przepiękne. Czarowne.

16 29.07.2013

(SPOILER) (Uwaga spoilery!) "Ať se stane cokoliv, nesmíš to srovnávat s 1984. Je to jasné?"

Svoji vnitřní poučku jsem samozřejmě porušila už v předmluvě. Nemohla jsem přestat myslet na 1984 a až do konce knihy jsem tu Orwellovu bichli nepustila z hlavy.

Autor My (Nás?) pocházel z Lebeďaně. Z města v tambovských polích, k němuž obdivně vzhlíželi Tolstoj i Turgeněv, a odkud údajně pochází ta nejpeprnější ruština a nejlepší ruské nadávky (osobně zatím nepotvrzeno). Své nejslavnější dílo Zamjatin napsal roku 1920.

Některé Zamjatinovy myšlenky byly značně mrazivé. Na rozdíl od 1984 své hrdiny okrádá i o jména, nedílnou součást naší identity. Winston a Julie jsou v propadlišti dějin a místo nich přichází D-503 s I-330. Kódové označení pomocí písmen a čísel už nemá daleko k robotickým strojům, kdysi snad lidem. Prosklené domy, skrze jejichž stěny je všechno vidět, jsou slušné psycho. Když k tomu připočteme stejnou hodinu, kdy všichni snídají, má shodné mechanické krájení chleba v stovkách domácností nádech bezduchého světa robotů. Brutální je i růžový pejpr nutný pro partnerské návštěvy a glejt opravňující zplodit dítě. Na rodiče dítěte narozeného bez tohoto oprávnění čeká trest smrti. Duše a city jsou brány jako ztraceně vážná nemoc a proces individualizace, kdy hlavní hrdina opouští božské My a stává se ďábelskou jednotkou Já, je jasným porušením rozkazů Dobroditele. Docela maso, viďte?

Bylo mi jedno, že za pochopení některých inženýrských lahůdek vděčím bývalému, velkému absolventu ČVUT. Když vezmeme dobu, kdy Zamjatin svou knihu napsal, je to opravdu brutální čtení a s Orwellem si celkem slušně pohrál. O téměř třicet let dřív. Ale stejně to jsou čtyři hvězdy. Ani to neumím přesně zdůvodnit, ale třeba samotný důvod, proč D-503 píše, mi uniká. Není to ono, něco tomu chybí. 4/5, i když by tam měla objektivně být pětka. Ale subjektivně ne.

16 12.07.2013

"Co hledáš?" udeřila na mě M., když jsem se potulovala kolem signatur 830.
"Nevim. Chci si půjčit něco fakt divnýho. Nějakou ruskou klasiku, ale ne úplně známou, chápeš."
"Remizov. Byl dost cvok, to se ti líbí. Psal povídky, jsou dost krátký, takže si je můžeš brát na hajzl."

A tak jsem ho našla. Autora zlomu dvou epoch, o jehož existenci jsem neměla ani to nejmenší ponětí a nikdo se o něm do té doby nezmínil. Ani během čtyř semestrů ruské literatury. Remizovovy fantasmagorické povídky leží na poličkách knihoven vedle svazků FMD, Merežkovského nebo Brjusova, ale nešáhne po nich nikdo, protože je málo času na to ho investovat do špatných knih, nebo knih s nejistým výsledkem, takže si každej raději vezme další díl povídek FMD, než by zkusil jednoho cáklýho Remizova. O nadějného moskevského synka se jednu dobu bila všechna hlavní ruská vydavatelství, ale zemřel obklopený jen pařížskými štěnicemi a šváby, aniž by o něm kdokoliv věděl. Po vlně překladů z první republiky byl Remizov vzkříšen až úsilím Aleny Morávkové na přelomu tisíciletí. Volám proto: čtěte Remizova! Ochutnejte nefalšovaný modernistický bizár!

Sám autor do hlouby duše uctíval Leskova, Gogola a FMD a pokusil se je ve svém díle propojit dohromady. Objektivně neslučitelné principy ale drží pohromadě stmelené silou šílené, sebetrýzňující ruské duše, tabákového kouře a hořečnaté atmosféry listopadového Pitěru, který smrdí po tubeře a rozkladu. Remizov balancuje mezi realitou a sny tak mistrně, že přivádí čtenáře na myšlenku, jestli je tak geniální, nebo neměl páru, co dělá. Groteskní postavičky gogolovských povídek v jeho moci dostávají ducha velkých hrdinů FMD. Žijí svůj beznadějný životeček s touhou ovládnout čas, ale den co den naráží kvůli svému křivému nosu na šikanu a do konce života si budou tisknout k hrudi hubenýma rukama utrhané krysí ocásky jako tu největší cennost, jakou jim osud nadělil. Budou chroptět v kašli, protože nemají na léky, pít jen neslazenej čaj, protože na nic jinýho nemají. V hlavě jim přitom bují velkolepé plány pánů tvorstva, sny o penězích a hezkých šatech. Mít tak aspoň teplý krb. Ba ne, ber cígo nebo tyfus. Jediným cílem je smrt, k ní všechno směřuje a je třeba jen nějak prožít svých pár dní. Ze čtení Remizova běhá mráz po zádech a zvedá se z něj žaludek, přesto není možné se od něj odpoutat.

"Hodiny šly a šly, odbíjely nepravidelně, zmateně. Nebyly s to se zastavit, jen odbíjely. Neznaly svůj vyměřený čas, nevěděly, stejně jako lidé, co se stane zítra, co se stalo včera, kde budou, kde byly, kdo je nařídil, kdo je stvořil a kdo jim určil neznámou životní cestu. Bezcestí."

5/5 Možná už vím, co budu dělat, až dočtu posledního FMD. Budu číst Remizova. Ale ne moc často, umí čtenáře přivést na myšlenku, že bytí nemá žádný smysl a duše z nás stejně vyprchá jako pára ze samovaru, tak na co se snažit. Jo, takový příjemný kousek ruské depky, pro inverzní počasí ideální. Budu muset častěji pro radu k M., vystihla mě s přesností hodinářského mistra. A taky příště míň žvanit o místech, kde čtu.

15 18.10.2016

(Uwaga spoilery!) Když vyšla v roce 1966 Ajtmatovova povídka Sbohem, živote (v originále Sbohem, Gülsary), kritika byla u vytržení. Všechny recenze hovořily o tom, že tohle je autorův Olymp, jehož dokonalosti se dá dosáhnout jen jedenkrát. Navzdory tradici, že to, co kritika opěvuje orfeovskou melodií, nestojí obvykle ani za šluk špatnýho cíga, u Ajtmatova tohle neplatí.

Co my víme o jeho Kyrgyzstánu? Je to země, kde z vrcholů sedmitisícovek Ťan-Šanu shlíží strašlivá božstva, je tam bída stejná jako před padesáti lety, pasáčci koz zpívají zvláštním hlubokým hrdelním zpěvem písně o minulosti a svobodě, kterým nerozumíme a skrze Issyl-kul lze nahlédnout do středu země.

Po roce 1945 se do tohoto světa vrací z frontového pekla Tanabaj Bekasov a na radu svého přítele odchází do hor ke stádům koní. A tam potkal Gülsaryho. Plavého hřebečka kulatého jako míč, pro něhož by se zkušení koňáci nechali rádi rozsápat při buzkaši. Mimochodníka, který chodil tak rovně, že kdyby na něho postavili vědro vody a nechali ho jít, neukápla by ani kapka. Nikdo kromě Tanabaje nesměl na Gülsarym jezdit. Dokud nepřišel nový předseda kolchozu a nechtěl mimochodníka pro sebe. Kůň byl soudružsky zabaven a stárnoucí muž osiřel. Měl ženu i děti, ale část života odcválala na hřbetu Gülsaryho někam do dáli. I koni se stýskalo po jeho jediném pánovi a utíkal zpátky.

Peklo kolektivizace, nesmyslnost a absurdita režimu, podle něhož by na hrušních měla růst jablka, byly příliš tvrdým chlebem i pro silné muže, jako byl Tanabaj. Mlýnek doby semlel starého muže i zlatého mimochodníka a nechal na nich jen kostru.

"Minul podzim a Tanabaj přijel k předsedovi kolchozu. Náčelník mu povídá: Vybrali jsme ti, starouši, koně. Už má to nejlepší za sebou, ale na tvoji práci se chodí. A tak Tanabaj znovu uviděl mimochodníka a srdce se mu žalem otřáslo. Vidíš, znovu jsme se setkali, znovu jdeme spolu."

Cestou domů Tanabaj pochopí, že Gülsary je tak vyčerpaný, že nedojde a vrací se k časům mládí a štěstí. "Byl jsi veliký kůň, Gülsary. Byl jsi mým přítelem, Gülsary. S tebou odchází má nejkrásnější léta, Gülsary."

Ajtmatov byl kritický k zemi, v níž žil a ukázal, že uměla ničit lidi jako žádná jiná. Ničila lidi, které my dnes házíme do jednoho pytle jako Sověty. Přinesl hluboký příběh muže a koně, nejlepších přátel běžících na vstříc svobodě. Stejně jako Popraviště, Stanice Bouřná a jiné ajtmatovky má i tato kniha neskutečný mýtický podtón. Jako by to byla stará legenda. Smrt Gülsaryho není jen smrtí zvířete, bere s sebou mládí, štěstí a naději. Odešel ten nejlepší, který kdysi znamenal světlo i tmu. Nebylo to jen tak nějaké na shledanou, ale poslední sbohem někomu, koho už nikdy neuvidíme a kdo měl celou naši duši. Bez naděje na další setkání. Možná v nebi nebo pekle, pokud vůbec jsou. Nezapomenu. Nezapomenu, H. A ty buď sbohem, zlatý mimochodníku. Sbohem, živote. Sbohem, Gülsary. Прощай.

5/5 Dneska to nešlo stručněji, i když jsem chtěla. Adresováno H. na druhou stranu republiky. Nevěřím, že se ještě potkáme. A když ano, nebudeme si mít co říct.

15 23.12.2015

(Uwaga spoilery!) Půl hodiny po smluveném srazu, na nějž se S. stále neuráčila dorazit, jsem zaplula do jedné uličky horního patra knihovny FF a vrátila se na čekací místo s Kriminalitou a každodenností. Neměla jsem žádná očekávání a už vůbec jsem nedoufala, že se zabavím. K výběru mě vedlo smutné pomyšlení, že mě na podzim čeká souhrnná zkouška z dějin raného novověku a mé znalosti tohoto období jsou veskrze tragické, zvláště to platí o českých dějinách. Nahlas jsem se smála už ve chvíli, kdy jsem nalistovala první kapitolu s názvem ‚Polib ty mě, lehkomyslná, tuto v prdel‘. Naproti sedící borec sebral naštvaně Illiadu v originále a odešel pryč. Pravděpodobně mě zařadil do kolonky ‚krásný úsměv, zato úplně blbá‘.

Čechuru jsem okamžitě táhla domů a zanořila se do jižních Čech 1650 - 1770. Ve vynikajícně zpracované studii je do detailů rozebrána problematika kriminálních činů páchaných našimi předky, kteří byli stejně zkažení jako my, ať jsme tím jakkoliv nadšeni. Kromě toho, že repertoár jejich trestných činů by obstál i dnes, nedá se jim upřít, že uměli klít. Díky autentickým ukázkám z dochovaných listin je K a K osvěžující sprškou staré, košaté češtiny. Najdete takové perly jako 'ty sakramentská prach tupl kurvo!' či 'ty kurvo vojenská francouzovitejch!' Jak příjemné zpestření! Lze jej aplikovat na libovolnou společenskou vrstvu. Od 'kurvy kněžské‘ po 'kurvu městskou‘. Můj slovník rázem nabobtnal o desítky úžasných výrazů, které musím pravidelně využívat a oblažovat jimi své kolegy.

Přehledné uspořádání jedna kapitola = jeden tip zločinu je během čtení velice příjemné. Humorné průpovídky už všechno jen dokořeňují. Jediný malý problém pro mě byl to, že mikrohistorická sonda páně Čechury je namířena do oblasti, ke které mi chybí jakékoliv rodinné vazby (číst si o vlastních praprapředcích by přecejen bylo o chlup zajímavější, ale člověk nemůže mít všechno), ale i přes tento drobný nedostatek je Kriminalita a každodennost zajímavá i osazenstvo jiného než soběslavského panství. Jen se modlím, aby mi někde neuklouzlo 'Ty kurvo kantorská!'. Do tý doby 5/5 a dík za první knihu z českého novověku, která si mě zcela získala.

15 11.08.2014

(Uwaga spoilery!) Petrohradské povídky jsou svébytným kouskem ruské literatury a jednou z prvních přihlášek k manifestu revolučních demokratů, kteří chtěli, aby ruská literatura jednou provždy opustila Maškarádu a začala být reálná.

Gogola vytáhl do přízně kritiky i čtenářů Vissarion Petrovič Bělinskij, který v něm viděl ideálního spisovatele, jakého nastínil ve svých statích. Petrohradské povídky můžou zdatně konkurovat i mnohem tlustším Mrtvým duším. Není divu, že je miloval i Dostojevskij a značně se v nich inspiroval. Dá se říct, že kdyby nebylo Gogolových povídek, nemusela by vzniknout veledíla velkého Fjodora Michailoviče. Tam, kde Gogol při líčení šílenství a ztrácení rozumu ještě potřebuje dvě osoby a další pomůcky, Dostojevskij tento proces už dokáže ztvárnit uvnitř hlavy jediného člověka. Výsledky práce s podvědomím pak udivují v Dvojníkovi nebo Běsech. Ale na počátku byl Gogol.

A teď si představte, že název, jaký dnes kniha má, jí nedal sám autor, ale získala ho až mnohem později při snaze uspořádat Gogolovy spisy. A dokonce tyto povídky nikdy nevyšly jako celek, ale vstupovaly mezi čtenáře jednotlivě a nezávisle na sobě. Že by jedno z prvních tajemství a vtipů ukrajinského mistra?

Povídky nejsou jen ikonický Plášť, který je snad ve všech čítankách, ale i fantastický Nos, Bláznovy zápisky (údajně Dostojevského osobní favorit), Podobizna o životě dvou malířů, Kočár a Něvský prospekt, legendární místo, jež nemůže chybět v žádném popisu Pitěru. Kór ne, když Něva zamrzá a nábřeží se ztrácí ve studené mlze.

V Petrohradských povídkách mohl Gogol naplno zužitkovat zkušenosti s úřednickou prací, jíž se krátce živil, ale nedařila se mu. Jako všechna ostatní zaměstnání. Prodává dokonalou znalost města v detailních popisech a přiřazuje společenským vrstvám odpovídající jazyk. Věc nevídaná. S hurónským smíchem nastavuje ruské společnosti zrcadlo, aby viděla všechno své chvastounství, zaslepenost a neochotu pomáhat. Rozhodně kniha, která stojí za přečtení. 5/5

PS: "Na zrcadlo se zlobí ten, kdo má křivou hubu."

15 10.12.2013

(SPOILER) (Uwaga spoilery!) Tolstého uctívám. Do přečtení Kreutzerovy sonáty bych napsala, že vždycky. Ale tímhle dílem si mě velikán ruského realismu prostě nezískal. Upustila jsem od původního plánu super nízkého počtu hvězdiček a zkusila se nad tím vším znovu zamyslet. Asi to není kniha pro mě. Určitě to není kniha pro mě. Jsem jako ta ženská z vlaku, která o názorech Pozdnyševa prohlašuje, že zamrzly před pár staletími v době, kdy za Ivana IV. vyšel Domostroj. No, co už.

Sonátu jsem četla dohromady s Rodinným štěstím. Větší kontrasty by si člověk představil jen těžko. Rodinné štěstí je romantickým dílkem nezkaženého mladíka, Sonátu psal zahořklý stařec zklamaný životem. Manželství se Sofií v některých chvílích celkem pravděpodobně připomínalo Kreutzerovu sonátu.

S požadavkem střídmosti a čistoty si úplně nerozumím, ale respektuji to. Sice mám někdy chování uřvané feministky, ale zrovna se mi nelíbí, že sám Tolstoj ženě ukázal těsně před svatbou deník se sexuálními zážitky se služebnictvem (tento motiv je kromě Sonáty i v Anně Kareninové), nicméně požaduje striktní abstinenci po všech ostatních. První léta manželství byl stejně vášnivý jako Vronskij, pak mu dle mého kapku hráblo, což vyvrcholilo jeho podivným útěkem z domu. Skoro jako hrdinovi Sonáty, když probodl ženu kinžálem.

Některé myšlenky jsou přitom velice zajímavé. Například ta, že by bylo více košér věnovat peníze do prevence syfilidy než do jejího léčení. Myšlenky o totálním podřízení ženy muži nejsou můj šálek čaje. Sonáta někoho určitě zaujme. Musím se smířit s tím, že nejsem Tolstého ideální hrdinka a nikdy se do jeho pozdních děl nevcítím. Nemám na to. Napadá mě právě teď bůhvíproč Zkrocení zlé ženy. Na světě je spousta typů Bianka-Lucentio, jejichž kurtoazní vztah by se možná velkému spisovateli zalíbil. Ale kruci, já nějak raději ty petrucciovské buřiče. Team Kateřina! Kdo jde se mnou? (3/5)

15 04.07.2013

(Uwaga spoilery!) "Přečti si Corbièra. Byl to magor. Bude se ti to líbit."

Když dostanete takovéto doporučení, nemůžete odolat. Výběr byl jednoduchý, Tristan Corbière vydal za svůj ani ne třicetiletý život jedinou sbírku. Jmenuje se Žluté lásky. Můj první dojem po přečtení: byl to masakr.

První věc, u které je třeba se zastavit: název. Les Amours jaunes. Český překlad doslovně kopíruje francouzský originál. Proč žluté? Jako žluté růže žárlivosti a nevěry, co dáváme lidem, které jsme už přestali milovat nebo oni už přestali milovat nás? Žlutá coby barva zrady a znamení nevěstek? Veselá žlutá pampelišek a slunečnic? Citronový úsvit nad Bretaní nebo bledničková, vyblitá žlutá na tváří nemocného? V Corbièrovi je těžké se vyznat. Nejspíš i on sám měl problém se pochopit.

Hlavní Corbièrovou láskou je moře. Pěnící, zuřící, hřmící masa slané vody, která naráží na bretaňské útesy den co den a přináší obživu i zkázu. To jemu, moři, věnoval většinu básní. Nebyl námořník, kořala a karetní hráč s ženskou v každém přístavu, jak by se mohlo zdát z jeho básní. Hubený a nevyrovnaný mladík miloval jedinou ženu, italskou herečku, kterou si vydržoval jistý vlivný hrabě. Trpěl tuberkulózou, na níž i zemřel, a sám si připadal odporný.

Nesetkala jsem se doposud s ničím, co připomínalo řeč Les Amours jaunes. Často se zadrhávají, nenacházejí vhodná slova, opakují se, vynechávají části věty, křičí vykřičníky a mlčí třemi tečkami uprostřed věty. Věty holé jako větve stromů v listopadu se střídají s dlouhými, rozvláčnými verši. Úplně beze smyslu a bez logiky. Čekání na smrt, které se objevuje v řadě básní, se míchá s erotickými motivy a krásou Bretaně.

Corbièrovi bylo asi všecko fuk. Vymýšlel si data a místa, kde měly být básně napsány, aby mátl čtenáře. Sám prohlašuje, že nezná umění a umění nezná jeho. Ve své poezii rezignuje na harmonii a romantiku, vaří s cynismem, hořkostí, patosem a vášní. Žil v masce námořníka, pro niž se jeho křehký organismus nehodil. Jeho sbírka napoprvé zcela propadla, světu ji vrátil až Paul Verlaine, když Tristana Corbièra zařadil mezi Prokleté básníky. Naštěstí, jinak bychom přišli o tenhle francouzský unikát, solitéra a osobitého umělce.

Jen několik ukázek:

O humoru:

A v klobouku mi luna
prosvítá děrami.
Blbá jak dvoukoruna.


O lyrice a zvukomalbě:

Ty růže-lásky z prádla padlá
a nikdy zvadlá
jemná růžová k tobě jde,
ó pakvěte.

Ctný kavalíre, na kolena!
Já, opěšalý, s palašem,
hned líbám uprášenou zem,
kde šlépěj Tvá je otištěna.

O lásce:

Láska je souboj. Díky – zasažen.

Už víc než čtrnáct hodin bije…
To slzy jsou… Jdi, k pláči ti je,
mé srdce!... Zpívej… Lépe nesčítat.

Je to tak. Corbière byl magor. A mně se to zatraceně líbilo. Plný zásah. Nechci si zatím domyslet, jakou sílu bude mít originál. Jednou se do něj pustím. Zatím, i tak 5/5.

Směšná vybitá pistole!
.. či seď a ke dnu život pij,
když víc už není na stole.