Plocan komentáře u knih

Kniha, která na svých 310 stranách přímo ztělesňuje beznaděj, neštěstí a utrpení a její čtení vás především v poslední třetině odrovná. “Krásná” není pro popis Hany to správné slovo, spíš se hodí “krásně mrazivá a smutná”. Kniha, na kterou budete i po jejím dočtení ještě dlouho myslet a která se právem řadí mezi to nejlepší současné české literatury.

21 07.07.2019

Když dočtete první kapitolu, musíte se pozastavit, abyste dokázali vstřebat, co se to sakra vlastně stalo. To samé opakujete na libovolném místě knihy a samotný závěr vás naprosto odrovná. Neustálé opakování navozuje groteskní, bizarní, místy až děsivou atmosféru, mnohé scény jsou skvěle vypointované, některé jsou jen nepochopitelné (ale možná že po několikátém čtení či hlubším zamyšlení do sebe zapadnou). Míchání hororových prvků, komedie, dystopického prostředí jednoho vládnoucího předsedy, nevyslovitelná jména a všudypřítomná úzkost, nebezpečí, strach a pocity bezmoci a křivdy, to všechno dává dohromady jeden tíživý existenciální koktejl, ztělesněný paní Natálií Mooshabrovou.
Těžké čtení, nicméně zatím nejsilnější zážitek z Fukse.

10 27.06.2019

Jedním slovem - Dokonalost. Tak jako mě učaroval Bulgakův Mistr a Markétka, stejně tak jsem přišel na chuť magickému realismu z pera pana Murakamiho. Ke všem postavám si člověk okamžitě najde cestu a mnohé pasáže v knize donutí čtenáře filozofovat s Kafkou i panem Óšimou. Dle mého názoru je to jedna z knih, která promluví ke všem věkovým kategoriím a která dokáže změnit myšlení a názory jiných, a která bude i po druhém a třetím a desátém přečtení úplně jiná, než když jste ji četli poprvé.

Ač jsem se ke knize dostal jen kvůli čtenářské výzvě, příběh i styl psaní mě zcela uchvátil a rozhodně se Murakamiho dalším dílům podívám důkladně na zoubek.

„Já to dělám, protože chci duše těch koček. Z jejich duší vyrábím speciální flétnu. A na tu pak budu pískat a vábit si další, větší duše, a z nich vyrábět ještě větší píšťaly. Nakonec možná vyrobím flétnu velikou jako celý vesmír.“

Nesbův pravděpodobně nejslavnější počin byl výborným čtením, od kterého se nešlo odtrhnout. Autor umí dobře budovat atmosféru, pracovat s napětím, donutit čtenáře myslet si, že je po všem, a záhy ho přesvědčit o opaku. Je to napínavé, je to čtivé, ale bohužel to ve výsledku trošku sráží „neustálé“ nacházení těch nepravých pachatelů (když už snad potřetí našli Sněhuláka, doufal jsem, že je to skutečně naposledy), v obrovském množství jmen jsem se ze začátku ztrácel (zejména v pouhých zmínkách o postavách pravděpodobně z předchozích dílů o Harrym).
Finále bylo ale napsané výborně a některé výjevy byly popsány tak chladně a živě (vlastně spíš mrtvě), až jsem pociťoval chlad osloského předměstí také.

6 30.07.2018

Dokonalost. Perfektně napsané postavy, strhující příběh, všechno do sebe mistrně zapadalo a knížku jsem přečetl jedním dechem.

6 07.04.2017

Mé třetí setkání s Kunderou je opět v mnoha ohledech diametrálně odlišné od předchozích dvou, zároveň je však v některých věcech naprosto totožné. Styl, jakým autor vypráví, je mi velice sympatický. Ich-forma nám umožňuje osobnější (mnohdy až intimní) kontakt s postavami, ačkoliv může být (zejména v sedmém díle, kdy vypráví na přeskáčku Ludvík, Jaroslav i Helena) trošku matoucí.

Stejně jako všichni Kunderovi hrdinové, jsou i hrdinové Žertu lidští a uvěřitelní. Některé jejich názory a negativní vlastnosti jsou zde zvýrazněny více než rysy pozitivní, což ale ještě více přidává na jejich „lidskosti“ a skutečnosti. Nejvíce se mi líbila postava Kostky, který je jakýmsi protipólem postavy Ludvíka, a ačkoliv jsou jeho životní postoje a názory protikladem hlavního hrdiny, autor dokázal jeho pohnutky a přesvědčení bezchybně obhájit i vysvětlit, až mě samotného udivuje, že dokázal být autor „objektivní“ natolik, aby uvěřitelně dokázal popsat dvě naprosto protichůdná přesvědčení. Sám mnohdy přemýšlím, jaké stanovisko by v této věci zaujímal sám autor, což je pro mě asi největší kouzlo Kunderových knih.

Už ze samotného názvu Žert dýchá trpká ironie, která se v podstatě nese celou knihou, stejně jako (pro mě) stěžejní téma pomsty, tragikomického životního údělu a bezútěšné touhy po jistotě a ukotvení ve světě. Člověk se až diví, co všechno může odstartovat jeden nevinný žertík a jak se i další vtípky a drobné zlomyslnosti mohou obrátit proti jejich strůjci…

5 11.07.2018

Samotného mě až děsí, jak se mi kniha líbila. Byla velice čtivá, ironická s všemožnými odkazy. Bylo jasně poznat, že autor má danou problematikou zmáknutou jak po politické a ideové stránce, tak po stránce historické. Na druhou stranu mě až mrazí při pomyšlení, že v Hitlerově pojetí spousta jeho výroků dávala smysl a já tomu pánovi značnou část knihy fandil. Autor naštěstí s něčím takovým počítal a přibližně v třetí čtvrtině knihy dojde ke krutému vystřízlivění. Konec mě však neuspokojil a přišlo mi, jako kdyby byl napsán tak nějak narychlo. Snad si tím autor nechystal půdu pro další knihu. Opakovaný vtip by pak přestal být vtipem.

5 04.02.2017

Mé první knižní setkání s Kingem (pokud tedy nepočítám ušlechtilý pokus o přečtení To ve čtvrté třídě) a dovoluji si tvrdit, že rozhodně ne poslední. Všechny povídky ve vás vyvolají nepříjemné pocity a každá z nich úplně jiným způsobem. Nedá se říct, že bych se po povídkách večer třásl strachy, ale myslím, že mnohem hororovější zde byla právě skutečnost, že jsou to věci, které se dějí dnes a denně a ukazuje nám, čeho všeho jsou lidé schopní.

3 08.02.2017

Nebylo to špatné, kniha dokáže navodit jakousi tíživou a zatuchlou atmosféru, postavy jsou vykresleny se všemi svými negativními (a hlavně s němi) vlastnostmi a konečné protnutí několika dějových linek bylo zajímavé a osvěžující. Bohužel autor nedokázal v románu pracovat s takovým množstvím postav, které do hry nasadil, a tak má spousta z nich poměrně odbytý, nebo dokonce žádný konec. Navíc u charakterů postav klouže autor hodně po povrchu, nezachází do hloubky a ukazuje je především v tom špatném světle, takže není úplně snadné si k nějaké postavě (snad kromě Wese) najít cestu. Příběh také nebyl kdovíjak vzrušující, k nějaké té akci nakonec přece jen došlo, ale rozuzlení vás z židle nezvedne. Přesto se ale jedná o slušné čtení především díky působící atmosféře všudypřítomné špíny, potu, bláta, hlíny a lidských útrap.

05.07.2019

Podzim patriarchy je dle mě zatím nejslabší Márquezovo dílo, které jsem četl. Může za to především styl, který mi není moc blízký, chaotické přecházení z ich-formy do er-formy, minimum vět, ale dlouhatánská souvětí utvářející obrazy někdy groteskní, někdy naprosto nesmyslné. Nepopírám, že kniha měla pár silných míst (smrt matky, manželky a syna, prodané moře), přesto však bylo čtení nesnesitelně úmorné a dlouhé jako život pana generála. Možná za nějakých 20 let kvality knihy docením mnohem více, zatím to ale asi nebude můj šálek kávy...

24.07.2018