possekre komentáře u knih
Ačkoliv mám Františka Běhounka moc ráda, u této knihy jsem se krutě nudila. Dočetla jsem ji jen z úcty k autorovi a protože není tlustá. Snad už na ni nemám věk, ale celý styl vyprávění mi přišel strašlivě dětský. Po celou dobu čtení mi také neustále probíhalo hlavou, jestli i ty ostatní Běhounkovy knihy, které jsem kdysi četla a byla jsem z nich nadšená, byly tak silně ideologické. Co nejdříve se k nim vrátím, abych zjistila pravdu...
Nevím, čím Vilma Kadlečková ještě pořád uchvacuje. Vrstva ticha je podle mě nudné lepidlo. Pořádný děj 600stránkové knihy najdete až na posledních cca 100 stránkách, zbytek jsou sáhodlouhé vysvětlivky minulosti nebo mnohastránkový popis toho, co se právě hlavní hrdina naučil, kdo koho sleduje, co se kdo právě dozvěděl sám o sobě nebo co se mu zdálo atd. A ještě to není (jak se dalo čekat) uzavřené. Kde že jsou autorčina slova, že šestý díl bude poslední, "i kdyby měla všechny pozabíjet?". Vím, každý jsme jiný a každému se líbí něco jiného. Já dávám přednost akci. Takže až se nějak prokoušu posledními dvěma díly osmidílné břečky (z původně plánované 5dílné ságy Mycelium), přestane pro mě Vilma Kadlečková úplně existovat. A to jsem byla tolik nadšená z prvních dvou dílů...
Nechápu. Pokud jsou bratři Strugačtí opravdu autory Picniku u cesty, jak je možné, že žádný jiný jejich román nemá stejnou sílu? Les je sice docela čitelný, ale v podstatě se v něm nic neděje, není v něm žádný příběh a hlavně nemá žádný konec, žádné vysvětlení, najednou prostě skončí. Zklamání. S bratry Strugackými jsem tímto navždy skončila.
Ačkoliv je Issac Asimov považován za jednoho z největších sci-fi klasiků, já mu nikdy úplně na chuť nepřišla a asi už nepřijdu. U Nadace, kterou jsem konečně (na třetí pokus) dočetla celou, jsem se často dost nudila. Další díly už si odpustím, stejně jako jiná díla IA.
Knížka není špatná, děj má spád a není hloupý, nápad je originální. Přesto jsem se při čtení docela nudila a postavy mi přišly až přílliš románové, než abych si je zamilovala. Konec je do značné míry předvídatelný. Stohy velmi podprůměrných sci-fi však román bez jakýchkoliv pochybností převyšuje.
Knihu jsem poprvé četla coby pubescent a nemohla jsem se od ní odtrhnout. Teď jsem se k ní vrátila a rozhodně jsem nebyla zklamaná. Naopak, užila jsem si ji ještě víc. Z odstupu 50 let od jejího vzniku je úžasné pozorovat, jak se tehdejší technické novinky staly či nestaly naší "běžnou" technikou a jak se svět v některých ohledech téměř nezměnil. Myslím, že setkat se s podobným organizmem dnes, o moc víc bychom toho nedokázali.
Dobře napsané klasické sci-fi bez nelogičností, které ctí fyziku (autorka nezapře své vzdělání :) ), s napínavým dějem. Druhá hlavní hrdinka je, bohužel, dost nesympatická a naivní, hlavní záhada, samotný Hádes, je nedořešená. Škoda, na rozuzlení jsem se tolik těšila...
Snad kdyby v knize nebylo tolik zbytečného násilí, tolik mrtvol a krve, mohl by se člověk víc soustředit na příběh samotný...
Zajímavý nápad, naprosto hloupě zpracovaný. Postavy se chovají často úplně nesmyslně. Pecinovský není dobrý spisovatel.
Asi to bude spíš mnou než knihou, ale já Malého prince vůbec nemám ráda. Přečetla jsem ho jen jednou a nemám potřebu se k němu vracet. Je na mě příliš ukňouraný a nemá žádný děj, ale věřím, že ne každý hledá v knihách akci a napětí :).
Úžasné! Má to spád, je to ryzí sci-fi, je to nápadité, je to vtipné. A dobře to končí. Miluji Douglase Adamse a s hrdostí a vděkem každý rok slavím Ručníkový den :).
(SPOILER) Velké zklamání a velká nuda. Po knize jsem sáhla na doporučení známého a čekala jsem sci-fi. Dočkala jsem se románu s téměř nulovým dějem, ve které má sci-fi jen vedlejší roli a hlavním tématem je odhalování traumat hlavního "hrdiny" (hrozného slabocha a navíc i ubožáka, který zmlátí ženu). Ani ten mnoha komentáři oslavovaný závěr to nenapravil, právě naopak. Pohl v něm popře nejen vše, co celou dobu tvrdil (že se lodě nedají řídit - náhle je možné s nimi manipulovat a spojit je, že se do 5 nevejde víc než 5 lidí, že není známé palivo lodí ani kolik ho je - náhle se přečerpává...), ale dokonce popře Newtonův zákon akce a reakce a další zákony, když nezáleží na směru, kterým jsou lodi natočeny a jakou mají hmotnost, jen na tom, kdo zmáčkne jako první tlačítko (ostatně, jaké že je to tlačítko, to pro automatický návrat?). A o tom, co Bob na cestě zpátky jedl a pil se pak taktně mlčí... Škoda. Heechee a Gateway je nádherný nápad, román samotný však za nic nestojí.
(SPOILER) Kvůli testům malé skupinky mladých lidí se postaví obrovský labyrint? Pak desítky z nich umřou a malá hrstka se zachrání - to už tu bylo. Přitejte si k tomu ještě naprosto nelogický závěr a vznikne vám tuctový rádoby sci-fi román dnešní doby. Možná pro někoho napínavý, já se ale dost nudila a mnohkrát chtěla knihu navždy odložit. Kde jsou nápady, nějaký skutečný děj (ideálně bez zástupů mrtvol) a aspoň trochu uvěřitelné rozuzlení? Nikde. Jen akce a hloupé dějové klišé. Kdo chce od knihy trochu víc, koho vytáčí, když z něj dělá autor pitomce, měl by sáhnout jinam.
Čte se to dobře. Nejde o žádnou smršť událostí, nejde o žádný ohraný boj se zlými mimozemšťany, ale román má logický, netuctový děj a hlavně je skvěle napsán a přeložen. Nad použitím fyziky a matematiky se ale radši nezastavuji, protože to je výraznou slabinou díla.
Originální nápad, dobře zpracovaný, děj má obrátky. Jde o román pro mládež a nedá se mu tedy zazlívat, že je právě tak napsaný. Vytknout se mu ale dá překlad - rušivě na mě působilo věčné užívání budoucí času při popisu aktuálního děje - a popis rozpojování je dost morbidní. V celku je to podle mě velmi dobrá kniha, i když znám i lepší.
Už jako adolescentce se mi Hordubal líbil. Teď jsem si ho přečetla podruhé a opět jedním dechem. Nemám ráda nějaké velké pitvání se v nitru postav, ale Hordubalovo neustálé přemítání "co řekne, co udělá..." v porovnání s tím, co se pak stane, je naprosto přesvědčivé (kdo z nás to nezažil :) ) a nutí čtenáře číst a číst...
Velmi zajímavá možnost řešení Fermiho paradoxu. Z pohledu naší současné fyziky ne úplně nejpravděpodobnější, ale pořád ještě dostatečně pravděpodobná. A kdo ví, kde bude naše fyzika za pár desítek let, že :)...
Třetí díl ale opravdu nečtěte. V něm je na hlavu postavena nejen zodpovědnost jedince za stupidní slabošská rozhodnutí, díky kterým zemřou miliardy lidí, ale i samotná fyzika.
Tak jsem se kladnými recenzemi také nechala zlákat ke Konci civilizace. Po pár stránkách mi došlo, že tuhle knihu jsem už kdysi dávno četla, jediné, co mi z ní ale zůstalo v paměti, byl postup "výroby" dělníků: snížení dávky kyslíku během vývoje plodů. Už to mě mohlo varovat - kdyby se mi býval román líbil, určitě bych si z něj zapamatovala víc. Nelíbil se mi ani napodruhé. Důkladně je v něm propracovaný a popsaný civilizovaný svět, plný hojnosti a jednoduché spokojenosti. Je skutečně v lecčems podobný naší současné společnosti. Samotný děj ale nestojí za zlámanou grešli a hrdinové románu se chovají jeden jako druhý nelogicky. Pravdou je, že román je hodně starý a proto je na místě trocha shovívavosti, ale naivita autora není, bohužel, dobou vzniku románu omluvitelná. Vždyť v té době vznikly i takové knihy, jako Marťanská kronika nebo Den trifidů, a sci-fi romány Karla Čapka už měly na krku několik křížků...